22 March, 2017 01:31

OBSAH

Lazarovo hnutí, ekologická organizace bojující především proti nástrahám moderních technologií, je už dlouho předmětem zájmu zpravodajských služeb na celém světě. Rostoucí zástupy přívrženců slepě naslouchají tajemnému, nikdy nespatřenému muži, který si nechává říkat Lazarus. Pod jeho vedením získává hnutí stále větší vliv a existují dokonce dohady, že se Lazarovo hnutí chystá k mocnému úderu, díky kterému se stane vůdčí světovou silou.

Když dojde k teroristickému útoku na špičkové vědecké pracoviště, kde jsou realizovány nejmodernější projekty v oboru nanotechnologií, uniknou z laboratoří miliardy miniaturních nanobotů, které zavraždí tisíce lidí – vědců i protestantů z řad Lazarových příznivců. Na místo tragédie je povolán podplukovník Jonathan Smith, aby se pokusil uspět tam, kde prozatím všichni selhali: zjistit pravdu o Lazarově hnutí.

Ve snaze odhalit pozadí vražedného útoku i dalších incidentů, jichž po celém světě začíná nápadně přibývat, dochází Smith k děsivému zjištění: Lazarovo hnutí je pouhou zástěrkou pro smrtnonosné spiknutí, které nejen ohrožuje životy miliard lidí, ale mohlo by fatálním způsobem změnit i celý svět v jeho dnešní podobě.

Prolog

SOBOTA 25. ZÁŘÍ POBLÍŽ ÚDOLÍ ŘEKY TULI, ZIMBABWE

Poslední sluneční paprsky zmizely a na temné obloze vysoko nad drsnou a vyprahlou krajinou chabě se mihotaly tisíce hvězd. Tato oblast Zimbabwe byla mimořádně chudá, dokonce i na nejskrovnější poměry této sužované země. Nebyla zde téměř žádná elektrická světla, která by prozařovala noc, a odlehlé vesničky jižního Matabelelandu spojovalo s vnějším světem jen velmi málo asfaltových silnic.

Z temnoty se náhle vynořily dva reflektory a nakrátko osvětlily houštinu sukovitých zákrsků, roztroušené pásy trnitého křoví a prořídlé trsy trávy. Na polní silnici se objevil otlučený pick-up Toyota – kodrcal ve vyjetých kolejích a jeho převodovka hlasitě naříkala. Roje hmyzu, který upoutaly pableskující kužely světla, se slétaly k pick-upu a rozplacávaly se o zaprášené čelní sklo.

„Merde!” zaklel tiše vysoký a vousatý Gilles Ferrand a zápasil s volantem. Předklonil se a snažil se prohlédnout skrz vířivá oblaka prachu a létajícího hmyzu. Tlusté brýle mu sklouzly po nose. Francouz sňal jednu ruku z volantu, nasadil si brýle zpátky na oči a znovu zaklel, když pick-up téměř sjel z klikaté silnice.

„Měli jsme z Bulawaya vyjet dřív,” zamumlal směrem ke štíhlé prošedivělé ženě vedle sebe. „Tahle takzvaná silnice je dost špatná i za dne. Ted je to hotový zlý sen. Kdyby se to letadlo aspoň tolik neopozdilo.”

Susan Kendallová pokrčila rameny. „Kdyby nejsou ryby, Gillesi, jinak bychom všichni umřeli na otravu rtutí. Náš projekt vyžaduje nová semena a nástroje, které nám zaslali, a když sloužíš Matce, musíš se smířit s nepohodlím.”

Ferrand se zašklebil a nejméně potisící si přál, aby ho jeho upjatá americká kolegyně přestala poučovat. Oba byli ostřílenými aktivisty celosvětového Lazarova hnutí, které se snažilo zachránit zeměkouli před šílenou chamtivostí nekontrolovaného globálního kapitalismu. Nebyl důvod, aby se k němu chovala jako ke školákovi. Reflektory automobilu osvětily dobře známé skalisko vedle silnice. Francouz si oddechl úlevou. Byli už blízko u cíle – nevelké osady, kterou před třemi měsíci přijalo za svou Lazarovo hnutí. Ferrand si už nepamatoval její původní název. Ze všeho nejdříve ji totiž s Kendallovou přejmenovali na „Kusasa”, což v místním ndebeleském dialektu znamenalo „Zítřek”. Byl to přiléhavý název, nebo v to alespoň doufali. Obyvatelé Kusasy se změnou souhlasili a přijali i pomocnou ruku hnutí při návratu k ekologickému zemědělství. Oba aktivisté věřili, že jejich zdejší činnost povede k znovuzroz
ení plně organického afrického zemědělství – znovuzrození zakotveném v absolutním protikladu vůči jedovatým pesticidům, umělým hnojivům a nebezpečným geneticky upraveným plodinám Západu. Američanka si byla naprosto jistá, že vesnickou radu starších přesvědčily její vášnivé projevy. Ferrand, od přírody cynický, se nemohl ubránit podezření, že větší roli sehrály štědré hotovostní dotace, které jim hnutí nabídlo. Buď jak buď, pomyslel si nyní, účel v tomto případě naprosto světí prostředky.

Odbočil z hlavní silnice a pomalu zamířil k malému shluku sytě natřených chýší, chatrčí se střechami z vlnitého plechu a polorozbořených kotců pro dobytek. Kusasa se i s přilehlými políčky rozkládala v mělkém údolí ohraničeném kamenitými svahy a vysokým křovím. Ferrand zastavil auto a zlehka stiskl klakson.

Nikdo je nepřišel uvítat.

Ferrand zhasl motor, ale reflektory nechal zapnuté. Chvíli jen tak seděl a poslouchal. Ve vesnici vyli psi. Ferrand cítil, jak se mu na krku ježí chlupy.

Susan Kendallová se zamračila. „Kde jsou všichni?”

„To já nevím.” Ferrand se obezřetně vysoukal zpoza volantu. V tuto chvíli se už kolem nich měly mačkat desítky vzrušených mužů, žen a dětí – šklebit se na ně a radostně výskat při pohledu na nadmuté pytle se semeny a zbrusu nové lopaty, hrábě a motyky naskládané vysoko na korbě toyoty. Mezi potemnělými chatrčemi Kusasy se však nic nehnulo.

„Haló?” zavolal Francouz. A pokusil se uplatnit své omezené znalosti ndebele. „Litšon ndžani? Dobrý večer.”

Psi začali výt ještě hlasitěji a skučeli na noční oblohu.

Ferrand se otřásl. Naklonil se do pick-upu. „Něco tady velice nehraje, Susan. Měla bys navázat kontakt s našimi lidmi. Hned. Preventivně.”

Prošedivělá Američanka na něj chvíli civěla a oči měla náhle vytřeštěné. Nakonec pokývala hlavou, vystoupila z toyoty a hbitými pohyby aktivovala sestavu satelitního telefonu a notebooku, kterou nosili v terénu. Umožňovala jim komunikovat s domovskou kanceláří v Paříži, přestože ji používali převážně k odesílání fotografií a dílčích zpráv na hlavní webovou stránku Lazarova hnutí.

Ferrand ji mlčky sledoval. Většinu času pokládal Susan Kendallovou za nesmírně otravnou osobu, ale když přišlo na věc, nechyběla jí kuráž. Možná jí měla dokonce víc než on sám. Povzdechl si a natáhl se pod sedadlo pro baterku, kterou tam měl přicvaknutou. Chvíli uvažoval a pak si přehodil přes rameno digitální fotoaparát.

„Co to děláš, Gillesi?” zeptala se Kendallová a už přitom vyťukávala telefonní předvolbu do Paříže.

„Půjdu se tu trochu porozhlédnout,” řekl Ferrand škrobeně.

„Dobře. Ale měl bys počkat, až navážu spojení,” poznamenala Kendallová a přidržela si satelitní telefon na chvíli u ucha. Její tenké rty se napjaly. „Už odešli z kanceláře. Nikdo to nebere.”

Ferrand se podíval na hodinky. Ve Francii bylo o pouhou hodinu méně, jenže byl víkend. Jeli v tom sami. „Zkus webovou stránku,” navrhl.

Američanka přikývla.

Ferrand se přinutil k pohybu. Vypjal ramena a pomalu vstoupil do vesnice. Mával baterkou v širokém oblouku a probodával temnotu před sebou. V jednom okamžiku ho vyplašila ještěrka prchající před světlem. Francouz tiše zaklel a pokračoval v chůzi.

Celý zpocený i přes chladivý noční vánek dorazil k otevřenému prostranství uprostřed Kusasy. Stála zde vesnická studna a bylo to oblíbené shromaždiště mladých i starých na konci každého dne. Ferrand namířil baterku na udusanou zem… a ztuhnul.

Obyvatelé Kusasy se nemohli radovat ze semen a zemědělského náčiní, které jim přivezl. Nemohli se postavit do čela znovuzrozeného afrického zemědělství. Byli totiž mrtví. Všichni byli mrtví.

Francouz zůstal strnule stát a v myšlenkách mu kolotal děs. Všude, kam se podíval, viděl samé mrtvoly. Mrtví muži, ženy a děti leželi na hromadách roztroušených po celém prostranství. Většina těl zůstala nedotčena, ale všechna byla zkroucená a zdeformovaná jakousi úděsnou trýzní. Některá pak působila přízračně vyprázdněným dojmem, téměř jako by je někdo vyžral zevnitř. Z několika z nich zůstaly pouhopouhé cáry masa a kostí obklopené sraženými kalužemi krvavě rudého slizu. Nad zmasakrovanými mrtvolami se rojily tisíce obrovských černých much a lenivě hodovaly na ostatcích. Nedaleko od studny očichával malý pejsek zkřivené tělo jakéhosi dítěte a marně se pokoušel probudit svého někdejšího kamaráda k životu.

Gilles Ferrand ztěžka polkl a přemohl nával žluči a zvratků. Třesoucíma se rukama odložil baterku, sundal z ramena digitální fotoaparát a začal pořizovat snímky. Někdo musel toto úděsné krveprolití zdokumentovat. Někdo musel varovat svět před tímto masakrem nevinných lidí – lidí, jejichž jediným zločinem byla spřízněnost s Lazarovým hnutím.

*****

Čtveřice mužů nehybně ležela na jednom ze svahů s výhledem na vesničku. Všichni měli na sobě pouštní maskáče a neprůstřelné vesty. Díky brýlím pro noční vidění a dalekohledům měli dokonalý přehled o každém pohybu dole a audiosnímače jim posílaly do sluchátek veškeré zvuky.

Jeden z pozorovatelů si pozorně prohlédl odstíněný monitor. Zvedl hlavu. „Mají spojení na satelit. A my jsme na ně napíchnutí.”

Jeho velitel, obrovitý muž s kaštanově hnědými vlasy a zářivě zelenýma očima, se chabě usmál. „Dobře.” Předklonil se, aby lépe viděl na obrazovku. Ta právě zobrazovala sérii hruzyplných výjevů – fotografií pořízených před pár minutami Gillesem Ferrandem -, která se pomalu odesílala na webovou stránku Lazarova hnutí.

Zelenooký muž to vše bedlivě sledoval. Nakonec přikývl. „To stačí. Přerušte jim spojení.”

Pozorovatel poslechl a rychle vyťukal příslušné povely na přenosné klávesnici. Stiskl klávesu „Enter” a vyslal sadu kódovaných instrukcí do komunikačního satelitu vysoko nad hlavou. O vteřinu později digitální fotografie odesílané z vesnice Kusasa zamrzly, zablikaly a zmizely.

Zelenooký muž pohlédl na dva podřízené ležící na břiše vedle něj. Oba byli vyzbrojeni odstřelovacími puškami Heckler & Koch PSG-1 určenými pro tajné operace. „A teď je zabijte.”

Zaměřil dalekohled na oba aktivisty Lazarova hnutí. Vousatý Francouz a štíhlá Američanka právě nevěřícně zírali na přerušený satelitní přenos.

„Cíl zaměřen,” zamumlal jeden odstřelovač a stiskl spoušť. Kulka ráže 7,62 milimetrů zasáhla Ferranda do čela. Francouz se zapotácel a skácel se k zemi, přičemž rozmazal po toyotě krev a mozek. „Cíl zneškodněn.”

Druhý odstřelovač vypálil o okamžik později. Jeho kulka zasáhla Susan Kendallovou vysoko do zad. Svalila se hned vedle kolegy.

Vysoký zelenooký velitel se postavil. Další jeho lidé oblečení v kombinézách pro manipulaci s nebezpečnými látkami již scházeli ze svahu a v rukou nesli celou škálu vědeckého vybavení. Velitel si upravil mikrofon před ústy a oznámil prostřednictvím zašifrovaného satelitního spojení: „Tady První. Pole jedna kompletní. Hodnocení, sběr a analýza pokračují podle plánu.” Zadíval se na dva mrtvé Lazarovy aktivisty. „Také SPARK byl iniciován…, přesně podle instrukcí.”

DÍL I.

ÚTERÝ 12. ŘÍJNA

TELLERŮV INSTITUT POKROČILÝCH TECHNOLOGIÍ, SANTA FE, NOVÉ MEXIKO

Podplukovník a doktor medicíny Jonathan („Jon”) Smith odbočil z Old Agua Fria Road a vyrazil k hlavnímu vjezdu do institutu. Zamžoural před časně ranním sluncem. Nalevo od něj se právě sluneční paprsky rozlévaly přes zářivě zasněžené vrcholky pohoří Sangre de Cristo. Osvětlovaly příkré svahy pokryté zlatolistými osikami, vzpínavými jedlemi, těžkými borovicemi a duby. O něco nížeji na úpatí pásma byly nižší borovice limbovité, jalovce a pelyňkové trsy obklopující tlusté pískově žluté zdi institutu stále zahaleny ve stínu.

Někteří z demonstrantů, kteří se utábořili podél silnice, se vysoukali ze spacáků a sledovali, jak Smithův vůz projíždí kolem. Pár jich zamávalo podomácku vyrobenými transparenty s nápisy jako ZASTAVTE VRAŽEDNOU VĚDU, NE NANOTECHNOLOGII nebo LAZARA DO ČELA. Většina jich však zůstala ve spacácích, protože se jim nechtělo vstávat do mrazivého říjnového rozbřesku. Santa Fe leželo ve více než dvoutisícové nadmořské výšce a noci zde byly stále chladnější.

Smith pocítil k demonstrantům chvilkovou vlnu sympatií. Přestože měl v autě z půjčovny zapnuté topení, cítil, jak mu zima proniká skrz hnědou koženou bundu a dokonale nažehlené khaki kalhoty.

U brány ho mávnutím zastavil bezpečnostní strážce v šedé uniformě. Jon stáhl okénko a podal mu ke kontrole legitimaci americké armády. Fotografie na průkazu zachycovala zdatného muže těsně po čtyřicítce – muže, jemuž vysoké lícní kosti a jemné tmavé vlasy propůjčovaly vzezření domýšlivého španělského jezdce. Při osobním styku však Smithovy tmavě modré oči dokázaly tuto iluzi arogance rozptýlit.

„Dobré ráno, podplukovníku,” řekl strážce, někdejší seržant armádní jednotky zvláštního určení Frank Diaz. Jakmile překontroloval Smithovu legitimaci, předklonil se a pohlédl okénkem do vozu, aby se ujistil, že je Smith sám. Jeho pravá ruka se přitom obezřetně vznášela v blízkosti pouzdra s devítimilimetrovou pistolí Beretta. Chlopeň pouzdra měl strážce odepnutou – aby mohl v případě potřeby rychle zbraň vytasit.

Smith nad tím zvedl obočí. Bezpečnostní opatření v Tellerově institutu byla obvykle mírnější a rozhodně nedosahovala úrovně panující v přísně tajných jaderných laboratořích v nedalekém Los Alamos. Za tři dny však měl institut navštívit prezident Spojených států Samuel Adams Castilla. A obrovská antitechnologická demonstrace byla zorganizována právě tak, aby se časově shodovala s prezidentovým projevem. Demonstranti bivakující dnes před branou institutu představovali jen první vlnu tisícovek dalších, kteří se sem měli sjet z celého světa. Smith mávl palcem za sebe. „Dávají vám to ti lidi sežrat, Franku?”

„Zatím ani ne,” připustil Diaz a pokrčil rameny. „Ale stejně na ně dáváme dobrý pozor. Tohle shromáždění lidi v administrativě pěkně vyděsilo. FBI tvrdí, že sem má namířeno tvrdé jádro provokatérů – ti, které vzrušuje házení zápalných lahví a rozbíjení oken.”

Smith se zamračil. Masové protesty představovaly lákadlo pro anarchisty se zálibou v násilí a ničení majetku. Janov, Seattle, Cancún a půltucet dalších měst po celém světě již zažily, jak se jejich ulice mění v bitevní pole pro střety maskovaných výtržníků s policií.

Smith o tom chvíli přemýšlel, pak Diazovi nedbale zasalutoval a vyrazil k parkovišti. Představa, že by se zapletl do nějaké výtržnosti, mu nepřipadala nijak lákavá. Zvláště když měl v Novém Mexiku původně trávit dovolenou.

S tím se rovnou rozluč, pomyslel si Smith a na půl úst se zašklebil. Nanejvýš to bude pracovní dovolená. Jako vojenský lékař a expert na molekulární biologii trávil většinu času na Institutu lékařského výzkumu infekčních chorob americké armády (USA–MRIID) ve Fort Detricku ve státě Maryland. Jeho převelení na Tellerův ústav bylo pouze dočasné.

Úřad pro vědu a technologie Pentagonu ho vyslal do Santa Fe, aby odtud sledoval a podával zprávy o činnosti tří nanotechnologických laboratoří v institutu. Vědci z celého světa sváděli nelítostný konkurenční boj o vývoj praktických a ziskových nanotechnologických aplikací. Někteří z těch nejlepších pracovali právě v Tellerově institutu – působily zde týmy přímo z institutu, ale i z Harcourtova biovědeckého ústavu nebo z firmy Nomura PharmaTech. Ministerstvo obrany, pomyslel si Smith s jistým uspokojením, mi v podstatě poskytlo plně hrazené sedadlo v první řadě, z něhož mám sledovat trh s nejslibnějšími novými technologiemi století.

Zdejší práce ho nesmírně zajímala. Slovo nanotechnologie v sobě skrývalo neuvěřitelně širokou škálu významů. Na nejnižší úrovni znamenalo vytváření umělých zařízení v nejmenším představitelném měřítku. Nanometr je pouhou miliardtinou metru, což je přibližně desetinásobek velikosti atomu. Když sestrojíte objekt o průměru deseti nanometrů, jeho velikost stále ještě nepřesáhne jednu desetitisícinu průměru jediného lidského vlasu. Nanotechnologie je tak vlastně inženýrstvím na molekulární úrovni – inženýrstvím, které zahrnuje kvantovou fyziku, chemii, biologii a superpočítače.

Autoři populárně vědecké literatury vykreslovali barvité obrazy robotů o velikosti pouhých několika atomů, kteří křížem krážem prolézají lidské tělo, léčí choroby a napravují vnitřní poranění. Jiní žádali čtenáře, aby si představili zálohovací systémy o velikosti jedné miliontiny zrnka soli, které jsou s to pojmout všechny znalosti lidstva. Případně chuchvalce prachu, jež jsou ve skutečnosti hyperschopnými atmosférickými minéry, kteří se mlčky vznášejí znečištěnou oblohou a dočista ji drhnou.

Smith toho během několika týdnů v Tellerově institutu viděl dost na to, aby věděl, že několik těchto zdánlivě nemožných konceptů stojí už dnes na prahu reality. Zajel s autem na místo mezi dvěma okázalými terénními vozy. Čelní sklo měly potaženy námrazou, což dokazovalo, že vědci či technici, kterým patřily, strávili v laboratořích celou noc. Smith uznale pokýval hlavou. Tito lidé vytvářeli hotové zázraky, a přitom byli živi pouze ze silné

černé kávy, sodovek s obsahem kofeinu a sladkostí ze zdejších automatů.

Vystoupil z vypůjčeného auta a zapnul si před svěžím ranním vzduchem bundu. Zhluboka se nadechl a ucítil slabou vůni ohňů a konopí, kterou sem nesl vítr z tábora demonstrantů. Z mezistátní dálnice 25 mezitím odbočovaly další minidodávky, stejšny značky Volvo, pronajaté autobusy i osobní vozy s hybridním benzinově elektrickým pohonem a mířily po příjezdové cestě k institutu. Smith se zamračil. Slíbené zástupy aktivistů se sem skutečně sjížděly.

Potenciální temné stránky nanotechnologie bohužel přiživovaly panickou hrůzu aktivistů a fanatických přívrženců Lazarova hnutí, kteří se shromažďovali za drátěným plotem. Děsila je představa strojů tak malých, že dokážou volně pronikat do lidských buněk, a tak silných, že jsou s to přetvářet atomové struktury. Radikální bojovníci za občanské svobody varovali před nástrahami „špionážních molekul”, jež se budou nepozorovaně vznášet v jakémkoliv veřejném i soukromém sektoru. Pomatení zastánci spikleneckých teorií plnili chatovací místnosti na internetu zvěstmi o tajných miniaturizovaných strojích na vraždění. Další lidé se pak obávali, že by se nanostroje mohly vymknout kontrole, začít se neomezeně replikovat a pak tancovat po celém světě jako nekonečná přehlídka létajících košťat z Čarodějova učně – až by nakonec pohltily zeměkouli i všechno na ní.

Jon Smith pokrčil rameny. Divoké nadsázce nelze čelit jinak než hmatatelnými výsledky. Až si lidé budou moci zblízka osahat opravdové výhody nanotechnologie, jejich neopodstatněné obavy by se měly začít rozplývat. Nebo v to alespoň doufal. Ostře se otočil na podpatku a vyrazil k hlavnímu vchodu do institutu – už se nemohl dočkat, až uvidí, jaké nové zázraky muži a ženy uvnitř přes noc upekli.

*****

Dvě stě metrů za drátěným plotem seděl Malachi MacNamara v tureckém sedu na pestrobarevné indické dece rozprostřené ve stínu jalovce. Bledě modré oči měl otevřené, ale seděl tiše a nehnutě. Stoupenci Lazarova hnutí, kteří tábořili nedaleko, byli přesvědčeni, že tento štíhlý a větrem ošlehaný Kanaďan medituje- že sbírá duševní a fyzickou energii pro klíčový souboj, který je všechny čeká. Tento někdejší biolog lesní správy z Britské Kolumbie si již získal jejich obdiv tím, že rázně vyzýval k „okamžité akci” za splnění cílů hnutí.

„Zeměkoule umírá,” sděloval svým věrným chmurně. „Utápí se, je zahlcena přílivem toxických pesticidů a škodlivých látek. Věda ji nezachrání. Technika ji nezachrání. Jsou to její nepřátelé, skutečná příčina hrůzy a zamoření. Musíme se jim postavit. Hned. Ne až později. Hned teď! Dokud je ještě čas…”

MacNamara skryl chabý úsměv, neboť si vybavil pohled na plamenné tváře, které rozpálil jeho projev. Byl mnohem talentovanějším řečníkem či kazatelem, než si kdy vůbec dokázal představit.

Nyní v klidu pozoroval dění kolem sebe. Toto místo si vybral velmi pečlivě. Nabízel se z něj výhled na velký zelený plátěný stan, který Lazarovu hnutí sloužil jako velitelské stanoviště. Uvnitř stanu měl právě napilno tucet čelních národních i mezinárodních aktivistů hnutí – ťukali do počítačů napojených na jejich celosvětové webové stránky, registrovali příjezdy nových stoupenců, vyráběli transparenty a cedule, koordinovali plány pro blížící se shromáždění. Jiné skupiny, jako byla koalice TechStock, Sierra Club, Earth First! a podobně, měly svá hlavní stanoviště roztroušena po celém rozlehlém táboře, avšak MacNamara věděl, že je přesně ve správnou dobu na přesně správném místě.

Hnutí představovalo skutečnou sílu za tímto protestem. Ostatní ekologické a antitechnologické organizace zde byly jen do počtu a zoufale se snažily zastavit nepřetržitý úbytek členské základny a vlivu. Stále více i těch nejoddanějších členů od těchto skupin odcházelo a připojovalo se k Lazarovu hnutí, k němuž je táhla jasnozřivost jeho vize a odvaha stavět se na odpor i těm nejmocnějším korporacím a vládám světa. Dokonce i nedávný masakr jeho přívrženců v Zimbabwe zapůsobil na Lazarovo hnutí jako výzva k mobilizaci. Záběry z masakru v Kusase byly předkládány coby důkaz, jak silně se „globální korporativní vládci” a jejich loutkové vlády děsí hnutí a jeho myšlenek.

Kanaďan s ošlehanou tváří se ještě více napřímil.

Několik ostře vyhlížejících mladíků mířilo k olivově zelenému stanu a odhodlaně si přitom klestilo cestu hemžícím se davem.

Každý z nich nesl přes rameno velký jutový pytel. A každý z nich se pohyboval s ostražitou elegancí dravce.

Jeden po druhém dorazili ke stanu a vklouzli dovnitř.

„Vida, vida, vida,” zabručel Malachi MacNamara sám pro sebe. V jeho bledých očích se zalesklo. „Velice zajímavé.”

BÍLÝ DŮM, WASHINGTON, D. C.

Elegantní hodiny z osmnáctého století na jedné zakřivené zdi Oválné pracovny tiše odbily poledne. Venku se z tmavě šedé oblohy snášely přívaly mrazivého deště a bubnovaly do vysokých oken s výhledem na jižní trávník. K hlavnímu městu země se blížila první předzvěst zimy, ať už kalendář říkal cokoliv.

Světlo z lustrů se odráželo od brýlí na čtení s titanovými obroučkami, které měl prezident Samuel Adams Castilla na očích, když listoval přísně tajným Hodnocením rizik sboru zpravodajských složek, jež právě dostal na stůl. Jeho obličej ztmavl. Zadíval se přes velký borový stůl v rančerském stylu, který mu sloužil jako pracovní plocha, a řekl nebezpečně klidným hlasem: „Dovolte, abych se ujistil, zda vám rozumím správně, pánové. Vy mi vážně navrhujete, abych zrušil svůj projev v Tellerově institutu? Pouhé tři dny před termínem jeho přednesení?”

„Přesně tak, pane prezidente. Mám-li to formulovat lapidárně, pak rizika spojená s vaší cestou do Santa Fe jsou nepřijatelně vysoká,” odvětil chladně David Hanson, nově potvrzený ředitel Ústřední zpravodajské služby. Vzápětí se ve stejném duchu vyjádřil také Robert Zeller, úřadující ředitel FBI.

Castilla si oba muže krátce změřil pohledem, ale pozornost i nadále věnoval Hansonovi. Šéf CIA byl tvrdší a zlověstnější než jeho kolega – a to i přes skutečnost, že vypadal spíše jako uhlazený univerzitní profesor bantamové váhy z padesátých let, a to včetně povinného motýlka, než jako plamenný zastánce utajených akcí a zvláštních operací.

A přestože jeho protějšek z FBI Bob Zeller byl slušný člověk, ve washingtonském moři rozbouřených politických intrik ztrácel půdu pod nohama. Jeho vysoká postava se širokými rameny se sice dobře vyjímala v televizi, ale jinak neměl být nikdy povýšen ze svého postu federálního prokurátora v Atlantě. A to ani na přechodnou dobu, než za něj personál Bílého domu najde trvalou náhradu. Ještěže si byl tento někdejší příslušník námořnictva, fotbalový zadák a dlouholetý federální prokurátor vlastních slabin vědom. Na schůzkách většinou držel ústa a obvykle nakonec podpořil toho, kdo měl podle jeho názoru největší vliv.

Hanson byl úplně jiný případ. Kdyby nic jiného, byl tento agenturní veterán neskutečně zběhlý v provozování mocenské politiky. Během svého dlouhého působení ve funkci šéfa Direktorátu operací CIA si mezi členy sněmovních a senátních výborů pro zpravodajské služby vybudoval pevnou základnu stoupenců. Překvapivě mnoho vlivných kongresmanů a senátorů věřilo, že David Hanson dokáže chodit po vodě. Díky tomu měl značný manévrovací prostor – dokonce i na to, aby se vzepřel prezidentovi, který ho před nedávnem pověřil řízením celé CIA.

Castilla poklepal tupým ukazováčkem na Hodnocení rizik. „Vidím v tomto dokumentu celou řadu spekulací. Co naopak nevidím, jsou suchá fakta.” Začal číst jednu větu nahlas: ,„Zachycená komunikační sdělení blíže nespecifikované, ale významné povahy naznačují, že radikální živly mezi demonstranty v Santa Fe mohou plánovat násilnou akci – buďto proti Tellerovu institutu, nebo proti prezidentovi samotnému.”

Sundal brýle na čtení a vzhlédl. „Mohl byste mi to tlumočit do normální angličtiny, Davide?”

„Registrujeme zvýšenou komunikaci, a to jak na internetu, tak i prostřednictvím monitorovaných telefonních rozhovorů. Znovu a znovu se nám vynořují znepokojivé obraty, které vesměs odkazují na to plánované shromáždění. Neustále se hovoří o ,velké události’ a ,akci v Tellerovi’,” odpověděl šéf CIA. „Moji lidé to slyšeli v zahraničí. NSA rovněž. A FBI zachytila zde doma totožné spodní proudy. Říkám to správně, Bobe?”

Zeller ztěžka pokýval hlavou.

„Takže tohle vyvolává u vašich analytiků takové pozdvižení?” Castilla zavrtěl hlavou – ředitelova odpověď na něj neudělala žádný dojem. „Že si lidé posílají e-maily o politickém protestu?” Odfrkl si. „Dobrý Bože, vždyť jakákoliv demonstrace, která dokáže přitáhnout třicet nebo čtyřicet tisíc lidí až někam do Santa Fe, je přece zatraceně velká událost! Nové Mexiko je moje domácí prostředí a já pochybuji, že jsem měl při jakémkoliv svém předchozím projevu alespoň polovinu takového množství posluchačů.”

„Když tímto způsobem hovoří členové Sierra Clubu nebo Federace pro divokou přírodu, nedělá mi to starosti,” řekl mu Hanson tiše. „Avšak i ta nejobyčejnější slova mohou nabýt úplně jiných významů, když je vysloví jisté nebezpečné skupiny a jednotlivci. Vražedných významů.”

„To mluvíte o těch takzvaných ,radikálních živlech’?”

„Ano, pane.”

„A co je to za tak nebezpečné lidičky?”

„Většina se jich tak či onak spolčuje s Lazarovým hnutím, pane prezidente,” řekl Hanson opatrně.

Castilla se zamračil. „To je zase ta vaše stará, obehraná písnička, Davide.”

Šéf CIA pokrčil rameny. „Toho jsem si vědom. Jenže pravda se nestává o nic méně pravdou jen proto, že je těžko stravitelná. Globálně vzato jsou naše poslední zpravodajské informace o Lazarově hnutí krajně alarmující. Hnutí metastázuje, a to, co bylo kdysi relativně pokojnou politickou a ekologickou aliancí, se dnes rychle mění v cosi mnohem tajnůstkářštějšího, nebezpečnějšího a vražednějšího.” Pohlédl přes stůl na prezidenta. „Vím, že jste viděl příslušné zprávy o sledování a odposlechnuté komunikaci. I jejich analýzu od našich lidí.”

Castilla pomalu přikývl. FBI, CIA a další federální zpravodajské agentury sledovaly aktivity celé řady skupin i jednotlivců. Vzhledem k vzestupu celosvětového terorismu a rozšíření chemických, biologických a jaderných zbrojních technologií nechtěl nikdo ve Washingtonu znovu riskovat, že ho nachytá na švestkách dosud nepoznaný nepřítel.

„V tom případě mi dovolte, abych to řekl otevřeně, pane,” pokračoval Hanson. „Máme za to, že Lazarovo hnutí se nyní rozhodlo prosazovat své cíle prostřednictvím násilí a terorismu. Jeho rétorika je stále zvrácenější, paranoidnější a plná nenávisti vůči těm, které pokládá za nepřátele.” Ředitel CIA posunul po borovém stole další arch papíru. „Toto je pouze jeden příklad.”

Castilla si znovu nasadil brýle a mlčky si dokument přečetl. Jeho ústa se zkřivila znechucením. Na křídovém papíru byla vytištěna webová stránka hnutí včetně groteskních náhledů fotografií znetvořených a zmrzačených mrtvol. Titulek uprostřed záhlaví pak křičel: NEVINNÍ LIDÉ ZMASAKROVANÍ V KUSASE. Doprovodný text mezi fotografiemi vinil z masakru celé zimbabwské vesnice buďto „vražedná komanda” financovaná velkými firmami, anebo „žoldáky vyzbrojené vládou USA”. V textu se tvrdilo, že vraždění v Kusase bylo součástí tajného plánu podkopat úsilí Lazarova hnutí o znovuoživení organického zemědělství v Africe, aby neohrožovalo americký monopol na geneticky upravené plodiny a pesticidy. Stránka končila výzvou k vykořenění těch, kteří by „zničili zeměkouli a všechny, kdo ji milují”.

Prezident položil stránku zpátky na stůl. „Taková snůška blábolu.”

„Jistě.” Hanson sjetinu zvedl a vložil si ji zpátky do kufříku. „Nicméně jsou to vysoce efektivní bláboly – přinejmenším pro cílové publikum.”

„Vyslali jste do Zimbabwe tým, který by zjistil, co se v té Kusase doopravdy stalo?” zeptal se Castilla.

Ředitel CIA zavrtěl hlavou. „To by bylo mimořádně obtížné, pane prezidente. Bez svolení tamní vlády, která se k nám chová nepřátelsky, tam budeme muset proniknout tajně. A i pak pochybuji, že toho objevíme nějak zvlášť mnoho. Zimbabwe je totálně ztracený případ. Ty vesničany mohl zavraždit kdokoliv – od vládních vojáků až po rozzuřené bandity.”

„Kčertu,” zabručel Castilla. „A pokud budou naši lidé přistiženi, jak tam bez povolení čmuchají, budou všichni předpokládat, že jsme se na tom masakru podíleli my a teď se pouze snažíme zamést stopy.”

„To je právě ten problém, pane,” souhlasil Hanson tiše. „Ale ať už se v Kusase ve skutečnosti stalo cokoliv, jedna věc je docela zřejmá: vedení Lazarova hnutí využívá tohoto incidentu k radikalizaci svých stoupenců, aby je připravilo na přímočařejší a násilnější akci proti našim spojencům a nám.”

„Ksakru, to se mi ani trochu nelíbí,” zaúpěl Castilla a předklonil se v křesle. „Nezapomeňte, že jsem znal mnoho mužů a žen, kteří Lazarovo hnutí zakládali. Byli to uznávaní ekologičtí aktivisté, vědci, spisovatelé…, dokonce i pár politiků. Chtěli zachránit zeměkouli, vrátit jí zase život. S velkou částí jejich agendy jsem nesouhlasil, ale byli to dobří lidé. Ctihodní lidé.”

„A kde jsou teď, pane?” dotázal se šéf CIA tiše. „Lazarovo hnutí původně zakládalo devět lidí. Šest z nich je dnes mrtvých – zemřeli buďto přirozenou smrtí, anebo při podezřelých nehodách. Zbylí tři zmizeli beze stopy.” Opatrně pohlédl na Castillu. „Včetně Džinčiróa Nomury.”

„Ano,” přitakal prezident suše.

Pohlédl na jednu z fotografií spočívajících v rohu jeho pracovního stolu. Snímek byl pořízen během jeho prvního období ve funkci guvernéra Nového Mexika a prezident si na něm vyměňoval úklony s menším a starším Japoncem, Džinčiróem Nomurou. Ten byl v té době významným poslancem Dietu, japonského parlamentu. Jejich přátelství, jehož základy položila společná záliba ve skotské whisky a otevřeném vyjadřování, přežilo i Nomurův odchod z politiky a příklon k podpoře ráznějších ekologických aktivit.

Před dvanácti měsíci však Džinčiró Nomura zmizel během cesty na demonstraci v Thajsku, kterou financovalo Lazarovo hnutí. Jeho syn Hideo, předseda správní rady a výkonný ředitel firmy Nomura PharmaTech, prosil Američany o pomoc při otcově hledání. Castilla zareagoval rychle. Celé týdny pročesávala zvláštní zásahová jednotka složená z terénních agentů CIA ulice a zadní uličky Bangkoku. Na prezidentův nátlak se do pátrání po starém příteli zapojily dokonce i ultratajné špionážní satelity NSA. Jenže to k ničemu nevedlo. Neobjevila se žádná žádost o výkupné. Nenašlo se žádné mrtvé tělo. Nic. Poslední z původních zakladatelů Lazarova hnutí zmizel beze stopy.

Jeho fotografie dnes stála na Castillově stole jako připomínka, že i jeho moc je omezená.

Prezident si povzdechl a upřel pohled zpět na oba zasmušilé muže usazené před ním. „Dobrá, své stanovisko jste mi sdělili. Předáci, které jsem znal a jimž jsem věřil, jsou bud mrtví, anebo zmizeli ze zemského povrchu.”

„Přesně tak, pane prezidente.”

„Což nás znovu přivádí k otázce, kdo vlastně řídí Lazarovo hnutí dnes,” dodal Castilla chmurně. „Vraťme se k jádru pudla, Davide. Po Džinčiróově zmizení jsem souhlasil, abyste na hnutí nasadili speciální meziagenturní zásahovou jednotku – přestože jsem o tom sám choval pochybnosti. Učinili vaši lidé nějaký pokrok při identifikaci současného vedení?”

„Moc velký ne,” připustil Hanson zdráhavě. „A to ani po několika měsících intenzivní činnosti.” Rozpřáhl ruce. „Jsme si prakticky jistí, že veškerá moc se v konečném důsledku soustředí v rukou jediného člověka – člověka, který si říká Lazarus. Neznáme ovšem jeho pravé jméno, nevíme, jak vypadá ani odkud operuje.”

„To není právě uspokojivé,” poznamenal Castilla suše. „Možná byste mi měl přestat líčit, co nevíte, a držet se toho, co víte.” Pohlédl menšímu muži do očí. „Zabralo by to méně času.”

Hanson se povinně usmál. Do očí mu však úsměv zdaleka nepronikl. „Vyčlenili jsme pro tento úkol obrovské množství zdrojů, lidských i satelitních. Totéž platí i o MI6, francouzské DGSE a několika dalších západních zpravodajských agenturách, avšak Lazarovo hnutí se v posledním roce záměrně přeuspořádalo tak, aby našemu výzvědnému úsilí odolalo.” „Pokračujte,” vyzval ředitele Castilla.

„Hnutí je organizováno jako řada stále semknutějších a zabezpečenějších soustředných kruhů,” vysvětlil mu Hanson. „Většina jeho stoupenců se řadí do vnějšího kruhu. Tito lidé operují na veřejnosti – účastní se schůzek, organizují demonstrace, zveřejňují informační bulletiny a pracují pro různé projekty financované hnutím po celém světě. Zajišťují personální obsazení jeho mezinárodních poboček. Každá úroveň nad tím je však již menší a utajenější. Jen málo členů horních pater se zná navzájem jménem nebo se osobně setkává. Komunikace uvnitř vedení se odehrává téměř výlučně přes internet, a to buď v podobě šifrovaných rychlých zpráv…, nebo prostřednictvím komuniké zveřejňovaných na některé z několika webových stránek hnutí.”

„Jinými slovy jde o klasickou strukturu buněk,” prohlásil Castilla. „Shora dolů putují rozkazy volně, ale nikdo vně skupiny nemůže dost dobře proniknout do vnitřního jádra.”

Hanson přikývl. „Správně. Stejnou strukturu si během let zvolila řada velmi nepříjemných teroristických skupin. Al-Káida. Islámský džihád. Italské Rudé brigády. Japonská Rudá armáda. Abych jmenoval jen některé z nich.”

„A ve snaze o proniknutí do nejvyšších pater jste neměli štěstí?” zeptal se Castilla.

Šéf CIA zavrtěl hlavou. „Ne, pane. A neměli je ani Britové, Francouzi či kdokoliv jiný. Všichni jsme se snažili, ale neúspěšně. A jeden po druhém jsme pak navíc ztratili i své nejlepší dosavadní zdroje uvnitř hnutí. Někteří rezignovali. Jiní byli vyobcováni. Několik lidí pak jednoduše zmizelo a jsou všeobecně pokládáni za mrtvé.”

Castilla se zamračil. „Lidé kolem té party jako by měli zálibu v mizení.”

„Ano, pane. Ztratilo se jich až příliš mnoho.” Šéf CIA nechal viset tuto nepříjemnou pravdu ve vzduchu.

*****

O patnáct minut později vyrazil ředitel Ústřední zpravodajské služby svižným krokem z Bílého domu a zamířil po jižním schodišti k čekající černé limuzíně. Vklouzl na zadní sedadlo, počkal, až za ním uniformovaný důstojník Secret Service zavře dveře, a stiskl tlačítko interkomu. „Odvez mě zpátky do Langley,” poručil řidiči.

Zabořil se do měkkého koženého sedadla, limuzína začala pravidelně zrychlovat, projela příjezdovou komunikací a odbočila doleva na Sedmnáctou ulici. Hanson pohlédl na statného muže s hranatou čelistí, který seděl před ním na sklápěcím sedadle orientovaném proti směru jízdy. „Dnes odpoledne jsi nějaký zamlklý, Hale.”

„Platíš mi za to, abych chytal nebo zabíjel teroristy,” řekl Hal Burke. „Ne za to, abych si hrál na dvořana.”

V očích ředitele CIA se nakrátko mihlo pobavení. Burke byl vysoce postaveným důstojníkem protiteroristického štábu agentury. Momentálně byl pověřen vedením zvláštní zásahové jednotky zaměřené na Lazarovo hnutí. Dvacet let utajených terénních operací u něj zanechalo jizvu po kulce na pravé straně krku a neochvějně cynický názor na lidskou povahu. Tento postoj měl s Hansonem společný.

„Ne.” Hal zavrtěl hlavou.

„Sakra.” Burke mrzutě vykoukl z okna skrápěného deštěm. „Kit Piersonová se z toho pomine.”

Hanson přikývl. Katherine Piersonová byla Burkeovým protějškem na FBI. Oba spolu úzce spolupracovali na přípravě zpravodajského hodnocení, které Zeller právě předložil prezidentovi. „Castilla si přeje, abychom při průzkumu Lazarova hnutí postupovali co nejtvrději, ale svůj výlet do Tellerova institutu nezruší. Alespoň dokud nebude mít jasnější důkazy o závažné hrozbě.”

Burke odhlédl od okna. Ústa měl semknutá do tenké sklíčené linie. „Což ve skutečnosti znamená, že nechce, aby ho Washington Post, New York Times a Fox News označily za zbabělce.”

„Ty bys to snad chtěl?”

„Ne,” připustil Burke.

„V tom případě máte čtyřiadvacet hodin, Hale,” řekl šéf CIA. „Potřebuju, abyste s Kit Piersonovou vyhrabali něco solidního, s čím budu moci jít do Bílého domu. Jinak Sam Castilla odletí do Santa Fe, aby se těm demonstrantům postavil čelem. Však víš, jaký tenhle prezident je.”

„Je to zkrátka umíněný parchant,” zabrblal Burke.

„Ano, to je.”

„No tak ať,” prohlásil Burke a pokrčil rameny. „Jen doufám, že ho to tentokrát nezabije.”

TELLERŮV INSTITUT POKROČILÝCH TECHNOLOGIÍ

Jon Smith bral široké nízké schody vedoucí do nejvyššího patra institutu po dvou. Běhání po zdejších třech hlavních schodištích se pro něj momentálně stalo prakticky jedinou formou pohybu. Dlouhé dny a čas od času i noci, které zde trávil v různých nanotechnologických laboratořích, mu nabourávaly obvyklý denní program.

Vyšel až nahoru a na chvíli se zastavil, přičemž s potěšením konstatoval, že jeho dech i pulz jsou dokonale normální. Sluneční paprsky, které sem dopadaly úzkými okny podél schodiště, ho příjemně hřály na ramenou. Smith pohlédl na hodinky. Od hlavního výzkumníka Harcourtova biovědeckého ústavu měl za pět minut přislíbenu „jednu vážně skvělou demonstraci” nejnovějších pokroků.

Zde v horním podlaží se obvyklý šum zdola – vyzvánění telefonů, klapot klávesnic, řinčení a brebentění lidí – rozplýval v jakési chrámové ticho. Administrativní kanceláře, jídelna, výpočetní středisko, salonky a vědecká knihovna se v Tellerově ústavu nacházely v přízemí. Horní patro pak bylo vyhrazeno pro laboratoře různých výzkumných týmů. Harcourtův ústav měl prostory v severním křídle, stejně jako jeho konkurenti přímo z institutu a z firmy Nomura PharmaTech.

Smith odbočil doprava na širokou chodbu, která se táhla po celé délce budovy ve tvaru písmene I. Leštěná hnědá dlažba zde příjemně ladila se špinavě bílými zdmi z vepřovicových cihel, které v pravidelných intervalech vroubily nichos, malé výklenky s kulatým stropem obsahující portréty slavných vědců – Fermiho, Newtona, Feynmana, Drexlera, Einsteina a dalších -, jež na zakázku zhotovili místní výtvarníci. Mezi nichos pak stály vysoké keramické vázy naplněné zářivě žlutými dřišťály a světle fialovými divokými astrami. Pokud člověk pomine samotné rozměry tohoto objektu, pomyslel si Smith, vypadá to tu úplně jako v hale nějakého soukromého domu v Santa Fe.

Dorazil k uzamčenému vchodu do laboratoře Harcourtova ústavu a protáhl identifikační kartu přilehlým bezpečnostním zařízením. Světlo na horní ploše změnilo barvu z červené na zelenou a zámek s cvaknutím povolil. Smithova karta patřila k několika málo identifikačním průkazům naprogramovaným tak, aby umožňovaly vstup do všech oblastí s omezeným přístupem. Vědci a technici jednotlivých soupeřících firem na území konkurentů vstupovat nesměli. Osoby, které toto pravidlo porušily, sice nebyly zastřeleny, ale bezodkladně obdržely jednosměrnou jízdenku ze Santa Fe. Institut bral svůj závazek ochrany duševního vlastnictví velice vážně.

Smith prošel dveřmi a okamžitě se ocitl v úplně jiném světě. Leštěné dřevo a texturované cihly uhlazeného starého Santa Fe zde nahrazoval lesklý kov a houževnaté kompozitní materiály jedenadvacátého století. Elegance přirozeného slunečního svitu a zapuštěných reflektorů zde musela ustoupit pronikavému jasu stropních zářivek. Tato světla měla velmi vysokou ultrafialovou složku, takže zabíjela povrchové bakterie. Smitha zatahal za košili drobný vánek a pocuchal mu tmavé vlasy. V nanotechnologických laboratořích byl udržován přetlak, který minimalizoval riziko proniknutí nečistot z vnějšího ovzduší do budovy. Ultravýkonné částkové vzdušné filtry neboli ULPA dodávaly do laboratoří vzduch o konstantní teplotě a vlhkosti.

Laboratoř Harcourtova biovědeckého ústavu byla uspořádána jako série „čistých místností” se zvyšující se přísností režimu. Na vnějším okraji se nacházely kancelářské prostory zaplněné pracovními stoly, na nichž se válely vysoké hromady příruček, chemických a přístrojových katalogů a volných potištěných papírů. Východní stěna obsahovala panoramatické okno se zataženými žaluziemi, které zakrývaly jinak úchvatný výhled na pohoří Sangre de Cristo.

Hlouběji uvnitř laboratoří se nacházely prostory pro kontrolu a přípravu vzorků. Zde stály laboratorní stoly s černým povrchem, počítačové konzoly, dva objemné a těžkopádné skenovací elektronové mikroskopy a další vybavení potřebné pro dohled nad nanotechnologickými projekty a výrobními procesy.

Skutečnou „svatyni všech svatyň” pak představovalo vnitřní jádro, do něhož se dalo nahlédnout pouze neprodyšně utěsněnými pozorovacími okny na vzdálenější zdi. Byla to jakási komora plná dokonale naleštěných kádí z nerezové oceli, mobilních plošin obsahujících čerpadla, ventily a senzory, vertikálně upevněných diskových rámečků pro osmotické filtry a hromad akrylátových válců naplněných nejrůznějšími odstíny čisticích gelů, vše vzájemně propojeno zkroucenými čirými trubkami ze silplastu.

Smith věděl, že do jádra se člověk dostane pouze přes několik vzduchových uzávěrů a převlékacích místností. Každý, kdo pracoval uvnitř výrobní komory, musel mít na sobě plně sterilní kombinézu, rukavice, vysoké boty a helmu se samostatným přívodem a odvodem vzduchu. Smith se jízlivě usmál. Kdyby se aktivistům Lazarova hnutí utábořeným venku někdy naskytl pohled na jakéhokoliv člověka v tomto mimozemském úboru, bezpochyby by potvrdil jejich nejhorší obavy z šílených vědců pohrávajících si se smrtelnými jedy.

Skutečnost byla pochopitelně zcela opačná. Ve světě nanotechnologií byli zdrojem nebezpečí a kontaminace samotní lidé. Odlouplá šupinka kůže, vlasový váček, kapénky vydechnuté při běžném rozhovoru nebo učiněná detonace v podobě kýchnutí, to vše mohlo na nanoúrovni způsobit zkázu, neboť se přitom uvolňovaly oleje, kyseliny, zásady a enzymy, jež mohly zničit výrobní proces. Kromě toho byli lidé bohatým zdrojem bakterií: rychle rostoucích organismů, které konzumovaly výrobní kultury, ucpávaly filtry, a dokonce i útočily na samotná vyvíjená nanozařízení.

Většina nezbytné práce se naštěstí dala udělat na dálku z místností pro kontrolu a přípravu vzorků umístěných mimo jádro. Robotické manipulátory, počítačem ovládané motorizované plošiny i další inovace značně snižovaly počet nezbytných vstupů do „čistých místností”. Neuvěřitelná úroveň automatizace v laboratořích představovala jednu z nejoblíbenějších vlastností Tellerova institutu, neboť vědcům a technikům poskytovala mnohem větší svobodu pohybu než jiná zařízení.

Smith se propletl labyrintem pracovních stolů ve vnější místnosti a zamířil k doktoru Philipu Brinkerovi, hlavnímu vědci Harcourtova biovědeckého ústavu. Vysoký, bledý a jako lunt hubený badatel stál zády ke vchodu a tak zaujatě studoval obraz ve skenovacím elektronovém mikroskopu, že vůbec nezaregistroval Jonův kradmý příchod.

Brinkerův hlavní asistent, tmavší a snědší doktor Ravi Parikh, se choval ostražitěji. Zvedl hlavu a otevřel ústa, aby šéfa upozornil, ale pak se plaše usmál a znovu je zavřel, poněvadž na něj Smith mrkl a naznačil mu, aby byl zticha.

Jon se zastavil půl metru za oběma vědci a zůstal stát.

„Safra, to vypadá hezky, Ravi,” prohlásil Brinker a stále civěl na obraz na monitoru před sebou. „Vsadím se, že až tohle uvidí náš milý špion z ministerstva obrany, tak před námi smekne.”

Tentokrát už se Smith neobtěžoval zakrývat úsměšek. Brinker ho neustále oslovoval „špione”. Myslel to jako vtip, jako narážku na Smithovu roli pozorovatele pro Pentagon, ale ani on sám neměl tušení, jak blízko je od pravdy.

Faktem totiž bylo, že Jon nebyl jen armádním důstojníkem a vědcem. Čas od času přijímal také zakázky pro organizaci Alfa, přísně tajnou zpravodajskou buňku, která spadala přímo pod prezidenta. Alfa působila v zákulisí, v tak hlubokém stínu, že o její existenci nevěděl Kongres ani oficiální struktury vojenské rozvědky. Jonova práce zde v institutu měla naštěstí ryze vědecký charakter.

Smith se předklonil a pohlédl vědci přes rameno. „Tak se ukažte, Phile: kvůli čemu budu podle vás uctívat zem, po které chodíte?”

Vylekaný Brinker vyskočil patnáct centimetrů do vzduchu. „Prokrista!” Otočil se. „Ještě jednou na mě takhle vybafnete a přísahám Bohu, že se přímo před várna skácím! Jak byste se pak cítil?”

Smith se zasmál. „Asi by mě to mrzelo.”

„To jistě ano,” zabručel Brinker, ale jeho obličej se vzápětí rozjasnil. „Jelikož však i přes vaši usilovnou snahu mrtvý nejsem, můžete se podívat na to, co jsme dnes s Ravim upekli. Popaste se očima na zatím nepatentovaném nanofágu Brinker-Parikh Mark dvě, který zaručeně ničí rakovinné buňky, nebezpečné bakterie a další vnitřní svinstva…, tedy alespoň většinou.”

Smith přistoupil blíže a prohlédl si značně zvětšený černobílý obraz na monitoru. Zachycoval kulovitou polovodičovou skořápku napěchovanou celou řadou složitých molekulárních struktur. Indikátor měřítka na boku obrazovky Smithovi prozradil, že se dívá na sestavu o průměru pouhých dvou set nanometrů.

Smith již byl obeznámen s obecným konceptem Harcourtova výzkumného týmu. Brinker, Parikh a ostatní se soustředili na tvorbu medicínských nanozařízení – takzvaných „nanofágu” -, která by odchytávala a hubila rakovinné buňky a bakterie způsobující různé choroby. Vnitřek koule, na kterou se Smith právě díval, měl být naplněn biochemickými látkami – například fosfátidylserinem a dalšími kostimulačními molekulami – potřebnými k tomu, aby buďto nutily cílové buňky spáchat sebevraždu, nebo aby je označovaly k likvidaci vlastním imunitním systémem lidského těla.

Jejich projekt Mark I skončil nezdarem již v rané fázi testů na zvířatech, protože imunitní systém ničil samotné nanofágy dříve, než se stačily pustit do práce. Jon věděl, že vědci z Harcourtova ústavu se od té doby věnují hodnocení různých konfigurací a materiálů skořápky a usilovně se snaží najít takovou kombinaci, která by byla pro přirozenou obranyschopnost těla fakticky neviditelná. Kýžená kouzelná formulka jim však po celé měsíce unikala.

Smith zvedl hlavu a zadíval se na Brinkera. „Vypadá to téměř stejně jako vaše konfigurace Mark jedna. Co jste vlastně změnili?”

„Podívejte se pořádně na potah skořápky,” nadhodil světlovlasý vědec.

Smith přikývl a zmocnil se ovládacího zařízení mikroskopu. Jemně klepl na touchpad a začal pomalu zvětšovat vybranou sekci vnější skořápky. „Jistě,” řekl. „Není hladká, ale hrbolatá. Je na ní nějaký tenký molekulární film.” Zamračil se. „Struktura toho potahu mi připadá až trýznivě povědomá…, ale kde jsem už ji jen viděl?”

„Základní představa se tady Ravimu zjevila jako blesk z čistého nebe,” vysvětlil vysoký světlovlasý badatel. „A podobně jako všechny velké myšlenky je až neuvěřitelně jednoduchá a setsakra očividná…, tedy alespoň při zpětném pohledu.” Pokrčil rameny. „Vzpomeňte si na jednu mimořádně odpornou matku všech bakterií. Na rezistentního zlatého stafylokoka. Jak se ukrývá před imunitním systémem?”

„Potahuje své buněčné membrány polysacharidy,” vyhrkl Smith pohotově a znovu pohlédl na obrazovku. „Ach, propána…”

Parikh s uspokojením pokýval hlavou. „Naši Markové dva jsou v podstatě potaženi cukrem. Jako všechny nejlepší léky.”

Smith tiše hvízdl. „To je geniální, chlapci. Absolutně geniální!”

„Při vší skromnosti v tom máte pravdu,” připustil Brinker a položil jednu ruku na monitor. „Spanilý Mark dva, kterého vidíte před sebou, už by to měl dokázat. Tedy alespoň teoreticky.”

„A prakticky?” dotázal se Smith.

Ravi Parikh ukázal na další displej s vysokým rozlišením – tento měl rozměry širokoúhlé televizní obrazovky. Zachycoval box s dvojitým sklem, upevněný k laboratornímu stolu v přilehlé čisté místnosti. „To se právě chystáme zjistit, podplukovníku. Pracujeme téměř bez přestávky už šestatřicet hodin, abychom vytvořili dostatek nanofágů nového typu pro následující test.”

Smith přikývl. Nanozařízení se nevytvářela po jednom pomocí mikroskopické pinzety a kapiček subatomárního lepidla. Ve skutečnosti se vyráběla po desetimilionech, stamilionech, nebo dokonce miliardách, a to pomocí biochemických a enzymatických procesů, které byly přesně kontrolovány prostřednictvím pH, teploty a tlaku. Různé prvky rostly v různých chemických roztocích za různých podmínek. Člověk začal v jedné nádrži, vyrobil základní strukturu, omyl zbytek a přesunul materiál do nové chemické lázně, kde k němu nechal přirůst další část výsledné sestavy. Celý proces vyžadoval neustálé monitorování a absolutně přesné načasování.

Trojice mužů se naklonila blíže k obrazovce. Prosklený box obývalo dvanáct bílých myšek. Polovina se jich chovala letargicky, neboť jejich těla byla prožrána laboratorně vyvolanými nádory. Zbylých šest představovalo zdravou kontrolní skupinu – tyto myši neustále cupitaly sem a tam a hledaly únikovou cestu. Každá myš byla identifikována pomocí čísla a barevně odlišené visačky. Jejich box obklopovaly videokamery a celá řada dalších čidel připravených zaznamenat každou událost po zahájení experimentu.

Brinker ukázal na malou kovovou nádobu upevněnou k jednomu konci testovací komory. „Tady jsou, Jone. Padesát milionů nanofágů Mark dva připravených ke startu – plus minus pět milionů.” Otočil se k jednomu z laboratorních techniků, kteří kroužili opodál. „Mikeu, dostaly už naše malé huňaté přítelkyně injekce?”

Technik přikývl. „Samosebou, doktore Brinkere. Sám jsem jim je před deseti minutami píchal. Každé jeden vydatný ďobanec.”

„Nanofágy vstupují do těla v inertním stavu,” vysvětlil Brinker. „Jejich vnitřní monočlánek ATP vydrží jen chvíli, takže tuto sekci obklopujeme ochrannou pochvou.”

Smith chápal důvod. ATP neboli adenosintrifosfát byla molekula, která poskytovala energii většině metabolických procesů. Energii však ATP začala uvolňovat teprve ve chvíli, kdy se dostala do kontaktu s tekutinou. A tekutiny tvoří většinu všech živých organismů. „Takže je má ta injekce nakopnout?” zeptal se.

„Přesně tak,” potvrdil Brinker. „Každému testovacímu subjektu aplikujeme jedinečný chemický signál. Jakmile tento signál zachytí pasivní čidlo v nanofágu, pochva se rozevře a okolní tekutina aktivuje ATP. Naše malé strojky se probudí k životu a vyrazí na lov.”

„V tom případě se vaše pochva zároveň chová jako pojistka,” uvědomil si Smith. „Pro případ, že by Markové dva skončili někde, kde skončit nemají – například v některém z vás.”

„Přesně tak,” souhlasil Brinker. „Bez jedinečného chemického podpisu se nanofágy neaktivují.”

Parikh si tím nebyl tak docela jist.

„Určité malé riziko přece jen existuje,” varoval. „Při procesu stavby nanofágů zaznamenáváme vždy jisté procento omylů.”

„Což znamená, že se pochva někdy nevytvoří správně? Nebo ze chybí čidlo, případně že vysílá nesprávný signál? Anebo že se vám. do skořápky dostanou nesprávné biochemické látky?”

„Zhruba tak,” řekl Brinker. „Ovšem procento omylů je velice malé. Směšně malé. Skoro nulové.” Pokrčil rameny. „Kromě toho jsou tyhle strojky naprogramovány tak, aby ničily rakovinné buňky a škodlivé bakterie. Kdo by se ohlížel na to, jestli přitom některý z nich na pár minut zbloudí a najde si nesprávný cíl?”

Smith skepticky zvedl obočí. Myslí to Brinker vážně? Ať už bylo riziko malé, nebo ne, postoj hlavního vědce Harcourtova biovědeckého ústavu mu připadal až příliš velkopanský. Kvalitní věda spočívala v umění vynakládat bezmeznou námahu. Rozhodně nespočívala v přehlížení potenciálních bezpečnostních rizik, jakkoliv nepatrných.

Molekulární biolog spatřil jeho výraz a rozesmál se. „Žádný strach, Jone. Nejsem blázen. Tedy ne úplný. Své nanofágy tu držíme zatraceně zkrátka. Jsou dobře a důkladně izolovány. Kromě toho tady mám Raviho, aby mě posílal zpátky na zem. Dobře?”

Smith se usmál. „Jen jsem vás zkoušel, Phile. Pokládejte to za rys mé podezíravé špionské povahy.”

Brinker se na něj rychle a potměšile usmál. A pak pohlédl na techniky stojící u nejrůznějších konzol a monitorů. „Všichni připraveni?”

Technici mu jeden po druhém ukázali vztyčený palec.

„Dobře,” řekl Brinker. Oči měl rozjařené a vzrušené. „Test Marka dva na živých subjektech numero uno. Na místa…, tři, dva, jedna…, teď!”

Kovová nádoba zasyčela.

„Nanofágy vypuštěny,” zamumlal jeden z techniků a sledoval údaje z nádoby.

Několik minut se zdánlivě nedělo nic. Zdravé myši dál jakoby nahodile pobíhaly sem a tam. Nemocné myši zůstávaly strnulé.

„Energetický cyklus ATP dokončen,” oznámil konečně další technik. „Životnost nanofágů vyčerpána. Test na živých subjektech dokončen.”

Brinker vydechl a vítězoslavně pohlédl na Smitha. „Tak pojďte, podplukovníku. Teď naše huňaté přítelkyně umrtvíme, otevřeme a podíváme se, jaké procento jejich rozmanitých rakovin jsme právě vymýtili. Já osobně se vsadím, že se to bude blížit stovce procent.”

Ravi Parikh nicméně stále sledoval myši. Po chvíli se zamračil. „Myslím, že se nám jedna splašila, Phile,” řekl tiše. „Podívej se na testovací subjekt pět.”

Smith se sklonil, aby lépe viděl. Myš číslo pět patřila ke zdravé kontrolní skupině. Nyní se však nevyzpytatelně pohybovala, opakovaně narážela hlavou do svých kolegyň a v rychlém sledu otevírala a zavírala tlamku. Náhle padla na bok, několik vteřin se svíjela v očividné agonii – a poté znehybněla.

„Doprdele,” ulevil si Brinker a tupě civěl na mrtvou myš. „Tohle se tedy rozhodně nemělo stát.”

Jon Smith se zamračil a předsevzal si, že ještě jednou překontroluje karanténní a bezpečnostní procedury v Harcourtově biovědeckém ústavu. Nezbývalo než doufat, že Parikh s Brinkerem opravdu postupovali důkladně, jak tvrdili, takže to, co právě zabilo naprosto zdravou myš, zůstane uzavřeno uvnitř této laboratoře.

*****

Byla téměř půlnoc.

O kilometr a půl severněji vrhala světla Santa Fe na průzračnou a chladnou noční oblohu teple žlutou záři. Vepředu pak v horním patře Tellerova institutu prosakovalo skrz zatažené žaluzie rozptýlené světlo. Obloukové lampy upevněné ke střeše vrhaly na pozemek institutu dlouhé černé stíny. Podél severní strany obvodového plotu se malé shluky borovic a jalovců zcela nořily do tmy.

Paolo Ponti se připlazil vysokou suchou travou ještě blíže k plotu. Tiskl tělo k půdě a dával si pozor, aby se držel co nejvíce ve stínech, kde mu černý svetr a tmavé džínsy zaručovaly faktickou neviditelnost. Tento čtyřiadvacetiletý Ital měl štíhlou a atletickou postavu. Do Lazarova hnutí vstoupil před šesti měsíci, kdy ho začal unavovat život dálkově studujícího vysokoškoláka na sociálních dávkách.

Hnutí mu nabídlo životní smysl, pocit potřebnosti a vzrušení, které přesahovalo vše, o čem kdy v životě snil. Tajná přísaha, v níž se zavazoval, že bude chránit matku Zemi a ničit její nepřátele, mu zpočátku připadala sladkobolná a hloupá. Od té doby však Ponti začal vyznávat principy a kréda Lazarova hnutí s horlivostí, jež překvapovala všechny, kdo ho znali, včetně jeho samotného.

Nyní se ohlédl přes rameno a spatřil nevýraznou postavu, která se soukala za ním. S Audrey Karavitesovou se seznámil před měsícem na demonstraci Lazarova hnutí ve Stuttgartu. Jedenadvacetiletá Američanka právě cestovala po Evropě, kterýžto dárek dostala od rodičů k promoci. A protože ji už muzea a chrámy začaly nudit, vydala se z pouhého rozmaru na demonstraci. Tento rozmar jí přitom změnil celý život, neboť si ji tam vyhlédl Paolo a odtáhl ji do postele a do hnutí.

Ital se nyní otočil zpátky a samolibě se usmál. Audrey nebyla hezká, ale měla patřičné křivky všude tam, kde je má žena mít. A co bylo důležitější, její bohatí a naivní rodiče jí vypláceli štědré kapesné – kapesné, za které si s Paolem koupili letenky do Santa Fe, aby se zde mohli přidat k protestům proti nanotechnologii a zkorumpovanému americkému kapitalismu.

Paolo se obezřetně připlazil k plotu, takže se teď jeho prsty lehce třely o kov. Pohlédl za pletivo. Kaktusy, trsy šalvěje a divokého kvítí odolného proti suchu, které zde zasadil zahradní architekt, by mu měly poskytnout dobré krytí. Mrkl na podsvětlený ciferník hodinek. Ostraha institutu měla tímto místem procházet za více než hodinu. Perfektní.

Italský aktivista se znovu dotkl plotu a tentokrát již provlekl prsty pletivem, aby vyzkoušel jeho sílu. Když zjistil, co potřeboval, spokojeně pokýval hlavou. Štípací kleště, které si s sebou nesl, na tento úkol hravě stačily.

Za ním se ozvalo hlasité prasknutí – suchý a ostrý zvuk, jako když silné ruce zlomí tlustou větev. Ponti se zamračil. Audrey se někdy pohybovala s elegancí artritického hrocha. Ohlédl se přes rameno a chystal se ji zpražit rozlíceným pohledem.

Audrey Karavitesová však ležela schoulená na boku ve vysoké trávě a hlavu měla zvrácenou v nechutném úhlu. Její oči byly otevřené dokořán, navždy strnulé v hrůzyplném výrazu. Měla zlomený vaz. Byla mrtvá.

Užaslý Paolo Ponti se posadil, neboť zprvu nedokázal pochopit, co vlastně vidí. Otevřel ústa k výkřiku…, když vtom mu jakási obrovská ruka sevřela obličej, zvrátila jej dozadu a utlumila veškeré jeho zvuky. Poslední, co mladý Ital cítil, byla příšerná bolest, když se mu hluboko do obnaženého hrdla zabořila ledově chladná čepel.

*****

Vysoký muž s kaštanově hnědými vlasy vytrhl bojový nůž z krku mrtvého mladíka a očistil ho do jeho černého svetru. Zelené oči se mu jasně leskly.

Přešel k místu, kde leželo rozplácnuté tělo zavražděné dívky. Dvě černě oděné postavy se právě probíraly batůžkem, který Audrey Karavitesová vláčela s sebou. „Tak co?”

„Přesně jak jste čekal, První,” odpověděl mu chraplavý hlas. „Lezecké vybavení. Fluoreskující spreje. A vlajka Lazarova hnutí.”

Zelenooký muž pobaveně zavrtěl hlavou. „Amatéři.”

Další z jeho lidí poklekl na jedno koleno vedle něj. „Vaše rozkazy?”

Zelenooký pokrčil rameny. „Asanujte tohle místo. A těla odhoďte někam jinam. Někam, kde se najdou.”

„Chcete, aby se našla dříve? Anebo později?” dotázal se muž klidně.

Zelenooký obr vycenil v temnotě zuby. „Zítra ráno bude přiměřeně brzy.”

STŘEDA 13. ŘÍJNA

„Předběžná analýza nevykazuje žádnou kontaminaci v prvních čtyřech chemických lázních. Hodnoty pH a teploty se rovněž pohybovaly bezpečně v předepsaných normách…”

Jon Smith se opřel o židli a znovu si pročetl, co právě napsal. Oči ho pálily, jako by v nich měl písek. Polovinu včerejší noci strávil s Philem Brinkerem, Ravim Parikhem a zbytkem jejich týmu přezkoumáváním biochemických vzorků. Chyba, která znehodnotila první test nanofága Mark II, jim zatím unikala. Smith věděl, že výzkumní pracovníci Harcourtova biovědeckého ústavu pravděpodobně na tomto úkolu stále tvrdě pracují: sklánějí se nad stohy počítačových sjetin a testují data. Vzhledem k faktu, že za necelých osmačtyřicet hodin měl jejich práci – jakož i práci ostatních laboratoří v Tellerově institutu – přijet pochválit prezident Spojených států, byli všichni pod enormním tlakem. Nikdo v sídle Harcourtova ústavu si nepřál, aby média odhalila, že jejich nová, „život zachraňující” technologie ve skutečnosti zabíjí myši.

„Pane?”

Jon Smith se odvrátil od počítačové obrazovky a potlačil náhlé podráždění, že ho někdo vyrušuje. „Ano?”

V otevřených dveřích jeho malé kanceláře stál statný a seriózně vyhlížející muž v tmavě šedém obleku, košili s límečkem na zapínání a světle červené kravatě. Pohlédl do nakopírovaného seznamu. „Vy jste doktor Jonathan Smith?”

„To jsem,” odvětil Smith. Napřímil záda a přitom si všiml jemné vypoukliny pouzdra od pistole pod mužovým sakem. To bylo zvláštní. Střelné zbraně směli v objektu nosit pouze uniformovaní příslušníci ostrahy. „A vy jste…?”

„Zvláštní agent Mark Farrows, pane. U. S. Secret Service.”

Což ukrytou zbraň vysvětlovalo. Smith se o něco uklidnil. „Co si přejete, agente Farrowsi?”

„Obávám se, že vás budu muset požádat, abyste nakrátko opustil kancelář, doktore.” Farrows se obezřetně usmál a předešel další Smithovu otázku. „Ne, pane, nejste zatčen. Jsem z divize ochrany. Přišli jsme provést předběžnou bezpečnostní prohlídku.”

Smith si povzdechl. Vědecké instituce si prezidentských návštěv považovaly, protože jim často přinášely vyšší celostátní kredit a s ním spojené zvýšení rozpočtu Kongresem. Což ovšem nemohlo zastřít skutečnost, že tyto návštěvy byly zároveň velice nepříjemné. Podobné bezpečnostní prohlídky, při nichž se pátralo po výbušných zařízeních, potenciálních úkrytech pro případné atentátníky a dalších nástrahách, vždy narušovaly běžný chod laboratoří.

Smith si na druhou stranu uvědomoval, že Secret Service nese zodpovědnost za ochranu prezidentova života. Pro zúčastněné agenty muselo bezpečné provedení nejvyššího výkonného činitele státu mohutným komplexem s hromadami jedovatých chemikálií, přetlakovými nádržemi s vysokou teplotou a takovou spotřebou elektřiny, že by stačila napájet menší město, představovat hotovou noční můru.

V institutu se již rozkřiklo, že lze důkladnou inspekci prezidentovy tajné služby očekávat. Spíše se však sázelo, že se prohlídka uskuteční až zítra – těsněji před prezidentovým příjezdem. Stále početnější armáda demonstrantů před objektem nicméně přiměla Secret Service, aby se do akce pustila dříve.

Smith se postavil, sundal si z opěradla židle sako a následoval Farrowse na chodbu. Kolem již proudily desítky vědců, techniků a administrativních pracovníků a většina těchto lidí si s sebou nesla spisy nebo notebooky, aby mohli pokračovat v práci, dokud jim Secret Service nedá svolení k návratu do laboratoří a kanceláří.

„Žádáme personál institutu, aby se shromáždil v jídelně, doktore,” řekl Farrows zdvořile a ukázal řečeným směrem. „Naše prohlídka by opravdu neměla trvat dlouho. Doufáme, že ne déle než hodinu.”

Bylo téměř jedenáct dopoledne. Vyhlídka posedávání v přeplněné jídelně s ostatními nepřipadala Smithovi příliš lákavá. Už se v budově zdržoval příliš dlouho a dýchání recyklovaného vzduchu a pití zatuchlé kávy se dalo vydržet pouze určitý počet hodin, po nichž člověk začínal bláznit. Otočil se k agentovi. „Jestli vám to nevadí, radši bych se venku nalokal čerstvého vzduchu.”

Agent tajné služby natáhl ruku a zarazil ho. „Promiňte, pane, ale to mi vadí. Mé rozkazy zní velice jasně. Všichni zaměstnanci institutu se budou hlásit v jídelně.”

Smith si ho chladně změřil pohledem. Nechat lidi ze Secret Service dělat svou práci mu nečinilo problém, ale zároveň by se raději propadl, než aby se od nich nechal bezdůvodně cepovat. Zůstal nehybně stát a čekal, až agent pustí rukáv jeho kožené bundy. „V tom případě se na mě vaše rozkazy nevztahují, agente Farrowsi,” řekl klidně. „Nejsem zaměstnancem Tellerova institutu.” Rozevřel náprsní tašku a ukázal mu svou vojenskou legitimaci.

Farrows si ji rychle prohlédl a zvedl jedno obočí. „Vy jste armádní podplukovník? Myslel jsem, že patříte k těm vědátorům.” „Jsem obojí,” sdělil mu Smith. „Působím zde v rámci samostatné mise Pentagonu.” Kývl na seznam, který agent stále držel v ruce. „Upřímně řečeno mě překvapuje, že tento detail nefiguruje ve vašem soupisu.”

Agent Secret Service pokrčil rameny. „Zdá se, že to někdo v D. C. zvrtal. To se stává.” Poklepal si na sluchátko, které mu vězelo v uchu. „Jen si to ujasním se svým zet-zet-áčkem, dobře?”

Smith přikývl. Každé akci Secret Service velel jeden ZZA -zodpovědný zvláštní agent. Jon trpělivě čekal, až Farrows vysvětlí nastalou situaci nadřízenému.

Konečně ho agent mávnutím propustil. „Můžete jít, podplukovníku. Ale nechoďte příliš daleko. Ti ňoumové z Lazarova hnutí mají zrovna hodně špatnou náladu.”

Smith prošel kolem něj a zamířil do rozlehlého hlavního vestibulu institutu. Nalevo od něj se nacházelo jedno ze tří schodišť v budově. Dveře po obou stranách ústily do různých administrativních kanceláří a po celé délce vestibulu se do výše pasu táhlo mramorové zábradlí, které oddělovalo přepážky informací a registrace návštěvníků. Po pravé straně pak zel východ se dvěma obrovskými dveřmi z masivního dřeva.

Odtud již stačilo sejít několik nízkých a širokých schodů pískové barvy a člověk se ocitl na prostorné příjezdové cestě. Na jejím okraji nyní přímo pod schodištěm parkovala dvě velká černá terénní vozidla s poznávacími značkami americké vlády. Ve dveřích stál druhý agent Secret Service v civilních šatech a hlídal vestibul i auta stojící venku. Na očích měl sluneční brýle a v rukou třímal vražedně vyhlížející devítimilimetrový samopal Heckler & Koch MP5. Když Smith procházel kolem něj, agent za ním nakrátko otočil hlavu, ale pak se zase obrátil zpátky a pokračoval v hlídce.

Na horním okraji venkovního schodiště se Smith zastavil. Chvíli jen tak mlčky stál a vychutnával si na štíhlém osmahlém obličeji hřejivé slunce. Vzduch se rychle oteploval a po třpytivě azurové obloze se lenivě sunuly chomáče bílých mraků. Byl dokonalý podzimní den.

Smith se zhluboka nadechl a snažil se vypudit z těla nahromaděnou únavu.

LAZARA DO ČELA! NE NANOTECHNOLOGII!

LAZARA DO ČELA! NE NANOTECHNOLOGII!

LAZARA DO ČELA!

Smith se zamračil. Rytmické zpěvavé slogany mu pronikaly do uší a nesmlouvavě rušily jeho chvilkovou iluzi poklidu. Rozléhaly se mnohem hlasitěji a zběsileji než předešlého dne. Jon se zadíval na masu skandujících demonstrantů přitisknutých těsně na obvodový plot. Rovněž jejich počet se od včerejška značně zvýšil. Možná již dosáhl deseti tisíc.

Moře krvavě rudých a světle zelených transparentů a cedulí se zvedalo a opět klesalo v rytmu burácení davu. Organizátoři protestu rázovali sem a tam po přenosném pódiu, které zřídili nedaleko od strážní budky institutu, křičeli do mikrofonů a vyvolávali v demonstrantech davovou hysterii.

Hlavní vjezd do institutu byl zavřený. Za branou postávala malá skupinka bezpečnostních strážců v šedých uniformách, kteří nervózně čelili skandujícímu zástupu. Za plotem, daleko na příjezdové komunikaci, zahlédl Smith několik hlídkových vozidel – dvě z nich nesla černobílé insignie policejního sboru státu Nové Mexiko, zbytek byl ozdoben bílými, bledě modrými a zlatými pruhy úřadu šerifa okresu Santa Fe.

„Máme tu zaděláno na parádní polízanici, podplukovníku,” ozval se za Smithem povědomý chmurný hlas.

Frank Diaz vystoupil ze svého stanoviště u dveří. Dnes dopoledne měl na sobě tento příslušník nebojové jednotky zvláštního určení objemnou neprůstřelnou vestu. V jedné ruce se mu houpala zásahová helma a přes rameno měl přehozenu brokovou remingtonku. Na náramenním pásu měl upevněn celý sortiment zásobníků se slzným plynem a masivních patron do brokovnice.

„Co to do těch lidí vjelo?” zeptal se Smith. „Prezident Castilla a novináři sem mají přijet až pozítří. Tak proč tolik povyku už dneska?”

„Včera v noci někdo oddělal dva týpky z toho jejich Lazarova hnutí,” odvětil Diaz. „Policie ze Santa Fe našla dvě těla nacpaná do popelnice. Dole u toho velkého supermarketu na Cerrillos Road. Jedno bylo pobodané, druhé mělo zlomený vaz.” Smith tiše hvízdl. „Safra.”

„Bez legrace.” Armádní veterán si odchrchlal a plivl. „A ti tupci tam za plotem z toho obviňují nás.”

Smith se otočil a zadíval se na Diaze bedlivěji. „Cože?” „Ti mrtví se včera v noci podle všeho pokoušeli prostříhat naším plotem,” vysvětlil Diaz. „Mělo jít o úžasný projev té jejich podělané občanské neposlušnosti. Radikálové teď přirozeně vykřikují, že jsme ty dva museli dopadnout a zmasakrovat. Což jsou samozřejmě bláboly…”

„Samozřejmě,” souhlasil Smith nepřítomně. Přejel pohledem pás drátěného plotu, který byl vidět od vchodu. Připadal mu naprosto neporušený. „Jenže oni jsou mrtví a vás si vybrali jako padouchy, je to tak?”

„Zatraceně, podplukovníku,” řekl bývalý voják a působil přitom téměř ukřivděně. „Kdybych odpráskl párek přitroublých ekologistických infiltrátorů, myslíte, že bych byl tak blbej, abych je naládoval do popelnice za nějakým pitomým supermarketem?”

Smith zavrtěl hlavou. Nedokázal se přemoci, aby se mu na tvářil nemihl krátký úšklebek. „Ne, seržante Diazi. Opravdu si nemyslím, že byste byl tak blbej.” „To teda ne.” „Což mě staví před otázku, kdo tak blbej byl.”

*****

Ravi Parikh upíral pozornost na značně zvětšený obraz na svém monitoru. Polovodičová koule, na kterou se právě díval, na pohled splňovala veškeré konstrukční specifikace. Parikh ji zvětšil ještě víc a začal si prohlížet přední polovinu nanofága. „Na senzorové sadě nenacházím žádný problém, Phile,” oznámil Brinkerovi. „Všechno je přesně tam, kde má.”

Brinker vyčerpaně kývl. „Což je podevětadevadesáté z posledního sta pokusů.” Protřel si oči. „A i u toho jediného vadného kusu, který jsme zatím objevili, se žádná senzorová sada vůbec nevytvořila, což znamená, že by se vnitřní energetický zdroj ani neaktivoval.”

Parikh se zamyšleně zamračil. „Takže je to nefatální chyba.”

„Jo, přinejmenším pro hostitele.” Brinker zachmuřeně civěl na monitor. „Jenže to, co se splašilo u myši číslo pět, bylo Setsakramentsky fatální.” Potlačil zívnutí. „Řeknu ti, Ravi, že tahle práce je jako hledat jehlu v kupce sena o velikosti Jupitera.”

„Třeba budeme mít štěstí,” nadhodil Parikh.

„Jo, máme na to… nějakých… sedmačtyřicet hodin a dvaatřicet minut.”

Brinker se otočil na židli. Nedaleko od nich stál šéf týmu Secret Service, který měl před prezidentovou návštěvou zajistit jejich laboratoř. Byl to urostlý muž, který měřil přes metr devadesát pět a vážit mohl stopětadvacet kilo, vesměs tvořených svalovou hmotou. Momentálně sledoval dva členy své jednotky, kteří na různých místech v laboratoři instalovali zařízení „proti štěnicím” a „pro detekci rizik”, jak to sami nazývali.

Vědec luskl prsty a pokusil se vybavit agentovo jméno. Fitzgerald? O’Connor? Každopádně něco irského. „Eh, agente Kennedy?”

Vysoký muž s kaštanovými vlasy otočil hlavu. „Jmenuji se O’Neill, doktore Brinkere.”

„Eh, ach ano. Promiňte.” Brinker pokrčil rameny. „Totiž, chtěl jsem vám ještě jednou poděkovat, že jste mě tady s Ravim nechal během svého zajišťování v laboratoři.”

O’Neill vědcův úsměv opětoval, avšak jeho jasně zelené oči zůstaly kamenné. „Není třeba děkovat, doktore Brinkere. Vůbec není třeba děkovat.”

LAZARA DO ČELA! NE STROJŮM SMRTI!

NE NANOTECHNOLOGII!

LAZARA DO ČELA!

Malachi MacNamara stál nedaleko od řečniště, nedaleko od samotného srdce rozlíceného a ječícího zástupu. Stejně jako lidé kolem něj i on rytmicky zvedal do vzduchu vztekle zaťatou pěst a stejně jako oni se i on zapojoval do ohlušujícího skandování. Přitom však po celou dobu sledoval bledě modrýma očima dav.

Dobrovolníci Lazarova hnutí se nyní prodírali masou demonstrantů a rozdávali nové cedule a plakáty. Natahoval se pro ně les dychtivých rukou. MacNamara si proklestil cestu strkajícím se rozrušeným srocením, aby si také jeden obstaral. Plakát obsahoval silně zvětšenou a spěšně nakopírovanou barevnou fotokopii portrétů Paola Pontiho a Audrey Karavitesové – snímek musel být pořízen velice nedávno, protože se za oběma aktivisty táhla silueta bílých vrcholků Sangre de Crista. Nad jejich mladistvými usměvavými tvářemi byl tučnými rudými písmeny vyveden nápis: BYLI ZAVRAŽDĚNI! ALE LAZARUS ŽIJE!

Modrooký a stále skandující MacNamara sám pro sebe pokýval hlavou. Chytré, pomyslel si chladně. Docela chytré.

*****

„Ježíšikriste, podplukovníku,” zamumlal Diaz a zaposlouchal se do projevů syrové nenávisti, které se sem nesly od davu za plotem. „To je jako doba krmení v nějaké pitomé zoo!”

Smith přitakal a semkl rty. Na okamžik zalitoval, že není ozbrojen. Pak ovšem tuto myšlenku zaplašil. Kdyby se situace začala zvrhávat, patnáct devítimilimetrových nábojů v zásobníku beretty by mu život nezachránilo. Kromě toho nevstupoval do americké armády proto, aby střílel na neozbrojené radikály.

Jeho pozornost upoutaly blikající majáčky za plotem. Po příjezdové komunikaci se sem pomalu sunul malý konvoj černých terénních vozidel a sedanů a trpělivě se prodíral mezi vzdouvajícím se zástupem. Jon i na dálku rozeznal zaťaté pěsti, které automobilům vztekle hrozily. Pohlédl na Diaze. „Vy čekáte posily, Franku?”

Strážník zavrtěl hlavou. „Ani ne. S výjimkou Národní gardy už se sem sjely všechny jednotky z okruhu osmdesáti kilometrů.”

Bedlivě se zadíval na první automobil, který právě zastavil před branou. „A tohleto rozhodně Národní garda není.”

Ve vysílačce armádního veterána zničehonic zapraskalo tak silně, že to slyšel i Smith.

„Seržante?” ozval se mužský hlas. „Tady je Battaglia od brány.”

„Mluvte,” odsekl Diaz. „Podejte hlášení.”

„Mám tu další federály. Ale myslím, že je to celé nějaké uhozené.”

„Co například?”

„No, tihle lidi tvrdí, že oni jsou předsunutý tým Secret Service. Prý jediný,” koktal dozorce. „A venku čeká nějaký zvláštní agent O’Neill, který je namíchnutý jako blázen, protože mu nechci otevřít bránu.”

Diaz pomalu svěsil vysílačku a v naprostém zmatku vytřeštil oči na Smitha. „Dva týmy Secret Service? Jak můžou, ksakru, existovat dva týmy Secret Service?”

Jonovi přejel mráz po zádech. „Nemůžou.”

Sáhl si do vnitřní kapsy kožené bundy a vytáhl mobilní telefon. Byl to speciální model, jehož příchozí i odchozí signál byl důkladně šifrován. Smith stiskl jediné tlačítko a přístroj začal automaticky vytáčet tísňovou sekvenci.

Telefon na druhém konci linky zazvonil jednou – a pouze jednou. „Tady Klein,” ozval se tichý a klidný hlas. Patřil Nathanielu Fredericku Kleinovi, samotářskému šéfovi organizace Alfa. „Co si přejete, Jone?”

„Dokážou mě vaši lidé přesměrovat na vnitřní komunikační systém Secret Service?” dotázal se Smith.

Nastala krátká chvíle ticha. „Ano,” odpověděl Klein. „Dokážeme.”

„Tak to ihned udělejte!” řekl naléhavě Smith. „Potřebuji znát přesnou lokaci předsunutého prezidentského týmu pro Tellerův institut.”

„Vteřinku.”

Smith sevřel telefon mezi ramenem a uchem, čímž si dočasně uvolnil obě ruce. Pohlédl na Franka Diaze, který se na něj stále díval s podivně nevěřícným výrazem. „Sdělil váš šéf té první jednotce Secret Service taktické rádiové frekvence?”

„Jo. Přirozeně.”

„V tom případě, seržante,” řekl Smith chladně, „budu potřebovat zbraň.”

Někdejší zvláštní agent pomalu přikývl. „To je jasné, podplukovníku.” Podal Jonovi vlastní berettu a pak přihlížel, jak Smith kontroluje zásobník, zacvakává ho zpátky, zatahuje závěr, aby vsunul náboj do komory, a poté odjišťuje páčku a natahuje kohoutek, to vše rychlými a elegantními pohyby. Diaz zvedl obě obočí. „Mělo mě napadnout, že jste víc než jenom doktor.”

Fred Klein se vrátil na linku. „Předsunutý tým vedený zodpovědným zvláštním agentem Thomasem O’Neillem se momentálně nachází přímo před hlavním vjezdem do institutu. Hlásí, že je tamní bezpečnostní personál odmítl vpustit dovnitř.” Šéf Alfy zaváhal. „Co se tam vlastně děje, Jone?”

„Nemám čas vám to vysvětlovat dopodrobna,” sdělil mu Smith. „Ale zdá se, že tady máme trojského koně. A ti zatracení Rekové jsou už za branami.”

A pak měl náhle s Diazem ještě méně času, než předpokládal.

Falešný agent Secret Service, který před chvílí střežil hlavní dveře, nyní vyrazil na otevřené prostranství a přitom již mával hlavní samopalu jejich směrem.

Smith zareagoval okamžitě: vrhl se na stranu a dopadl celým tělem na schodiště. V tom okamžiku již držel berettu v obou rukou před sebou a mířil na cíl. Diaz sebou mrštil opačným směrem.

Střelec na zlomek vteřiny zaváhal a snažil se vyhodnotit největší hrozbu. Nakonec namířil samopal na uniformovaného strážníka.

Veliká chyba, pomyslel si Smith chladně. Namířil pistoli a stiskl spoušť. Beretta mu poskočila v rukou. Jon navedl pistoli zpátky na cíl a vypálil ještě jednou.

Devítimilimetrové kulky si našly žádaný terč a začaly trhat maso a tříštit kosti. Střelec, který dostal dvě rány do hrudníku, se skácel na hromadu. Jeho samopal s rachotem dopadl na chodník a po schodech začala stékat rozšiřující se kaluž krve.

Smith slyšel, jak se za ním otevírají dveře auta. Ohlédl se.

Z jednoho ze dvou černých terénních vozů parkujících podél příjezdové cesty vystoupil další muž v tmavém obleku. U sebe měl pistoli SIG-Sauer a mířil jí přímo na Jonovu hlavu.

Smith se otočil ve zběsilé snaze vypálit z vlastní zbraně, přestože věděl, že je to beznadějné. Byl příliš pomalý, příliš rozhozený z optimální polohy, zatímco prst muže v obleku již nyní tiskl spoušť…

Frank Diaz vypálil z bezprostřední blízkosti z brokovnice. Tupá nábojnice naplněná slzným plynem zasáhla druhého střelce přímo pod bradu a utrhla mu hlavu. Přitom se vychýlila z dráhy, odrazila se od terénního auta a vysoko ve vzduchu explodovala – rozprskla se v obláček šedé mlhy, který se rozptýlil na východ směrem od budovy.

„Doprdele,” zamumlal Diaz. „A tomuhle říkají neusmrcující munice, to mě podrž.” Bývalý zvláštní agent rychle dobil zbraň, tentokrát již normálním střelivem. „Co teď, podplukovníku?”

Smith ještě několik vteřin ležel a zkoumal široký vchod do institutu, zda se v něm neobjeví další nepřátelé. Žádné známky pohybu však nezaregistroval. „Kryjte mě.”

Diaz přikývl. Poklekl a namířil brokovnici na dveře.

Smith se doplazil ke schodům, na nichž ležel první mrtvý střelec. V nose mu zacukalo, když ucítil horký a měďnatý zápach krve a ještě nechutnější pach vyhřezlých střev. Nevšímej si toho, poručil si chmurně. Nejprve vyhraj. Ztráty životů můžeš litovat pak. Zajistil berettu a zastrčil si ji na zádech za opasek. A pak už rychlými pohyby sebral střelci samopal.

Vtom mu padla do oka vysílačka zabité hlídky. Bylo by nesmírně užitečné vědět, co mají tihle padouši v plánu, usoudil. Sebral muži z opasku lehký přístroj a zastrčil si do ucha drobný přijímač.

„Delta jedna? Delta dvě? Odpovězte, příjem,” ozval se drsný hlas.

Smith zadržel dech. Byl to hlas nepřítele. Jenže co je to, prokrista, za lidi?

„Sekce Delta? Odpovězte, příjem,” zopakoval hlas. A pak promluvil znovu – tentokrát již však vydal rozkaz. „Tady je První. Delta jedna a Delta dvě jsou offline. Všem sekcím. Aktivovat komunikační jištění. Připravit. Pozor. Teď…”

Hlas zničehonic zmizel a nahradila ho statická elektřina. Smith věděl, co se právě stalo. Jakmile vetřelci v budově pochopili, že jim někdo narušil komunikaci, začali postupovat podle předem . připraveného plánu a přeladili na nový kanál, takže Jonova vysílačka teď byla naprosto bezcenná.

Smith si pro sebe tiše hvízdl. Ať už se zde odehrávalo cokoliv, jedna věc byla absolutně zřejmá: stáli s Diazem proti skupině dokonale chladných profesionálů.

V tichých a čistých prostorách Harcourtovy biovědecké laboratoře se vysoký muž s kaštanovými vlasy zamračil. Brzký příjezd skutečného předsunutého týmu Secret Service byl eventualitou, s níž ve svém operačním plánu počítal. Poněkud závažnější komplikaci představovala ztráta dvou mužů, které nechal střežit hlavní vchod do institutu. Tiše promluvil do malého mikrofonu upevněného ke klopě svého saka. „Sierro jedna, tady První. Pokryjte schody. Ihned.”

Otočil se k mužům pod svým přímým velením. „Jak dlouho ještě?”

Starší technik, malý a podsaditý muž se zřetelnými slovanskými rysy, zvedl hlavu od velkého kovového válce, který právě zapojoval do obvodu dálkového ovládání. Před chvílí válec připevnil ke stolu vedle panoramatického okna laboratoře. „Ještě dvě minuty, První.” Zamumlal něco do vlastního mikrofonu a upřeně se zaposlouchal. „Naše sekce v dalších laboratořích potvrzují, že už jsou taky téměř hotovy,” ohlásil.

„Nějaký problém, agente O’Neille?”

Zelenooký muž se otočil a viděl, že na něj doktor Ravi Parikh upřeně civí. Jeho kolega Brinker byl stále pohroužen do analýzy nezdařeného testu nanofágu, avšak indický molekulární biolog nyní působil podezíravě.

Zelenooký vykouzlil chlácholivý úsměv. „Žádný problém není, doktore. Můžete pokračovat v práci.”

Parikh zaváhal. „Co je to za vybavení?” zeptal se nakonec a ukázal na objemný válec, vedle něhož se krčil technik. „Tohle zrovna nevypadá jako ,detektor nebezpečných látek’ nebo co jste to říkal, že v naší laboratoři umisťujete.”

„Vida, vida, vida, doktore Parikhu…, jste velmi všímavý chlapík,” pronesl muž s kaštanovými vlasy opatrně. Přistoupil k vědci blíže a pak ho téměř ledabyle udeřil malíkovou hranou pravé ruky zprudka do krku.

Parikh se skácel k podlaze.

Brinkera náhlý hluk vylekal. Otočil se a šokované vytřeštil na svého asistenta oči. „Ravi? Co to…”

Zelenooký mezitím pokračoval v pohybu, obrátil se a s ohromnou silou vykopl nohu. Jeho pata prudce udeřila světlovlasého vědce do hrudníku a odmrštila ho zpět k jeho stolu s počítačovým monitorem. Brinkerova hlava poskočila dopředu. Svezl se k podlaze a zůstal nehybně ležet.

*****

Smith otáčel kontrolním knoflíkem zabavené vysílačky a co nejrychleji zkoušel co nejvyšší počet různých frekvencí. Pozorně poslouchal, ale slyšel jen syčení a praskání statické elektřiny. Žádné hlasy. Žádné rozkazy, které by mohl odposlechnout a interpretovat.

Zasmušile si vytrhl sluchátko z ucha a odložil nyní již bezcennou vysílačku stranou. Byl čas vyrazit. Zůstat zde sedět by znamenalo přenechat iniciativu nepříteli. Což by bylo nebezpečné i proti amatérům. Proti vycvičené jednotce by to s největší pravděpodobností znamenalo katastrofu. Falešní agenti Secret Service právě nyní metodicky uskutečňovali v prostorách Tellerova institutu nějaký ošklivý pián. Oč jím ale jde? lámal si hlavu Smith. O terorismus? O únos rukojmích? O vysoce riskantní průmyslovou špionáž? O sabotáž?

Zavrtěl hlavou. Nedalo se to posoudit. Prozatím ne. Ať už však nepřítel dělal cokoliv, nyní byla vhodná doba na něj zatlačit, aby nemohl reagovat. Smith povstal na jedno koleno a zkontroloval zastíněný vchod do institutu.

„Kam jdete podplukovníku?” zašeptal Diaz.

„Dovnitř.”

Strážcovy oči se nevěřícně rozšířily. „To je bláznovství! Proč tady nepočkáte na pomoc? Vždyť uvnitř je těch parchantů ještě nejmíň deset.”

Smith riskl rychlé ohlédnutí k obvodovému plotu a bráně. Rozlícený dav se tam pomalu vymykal kontrole – strkal a narážel do plotu a zběsile tloukl do kapot a střech uvízlého konvoje Secret Service. Skuteční federální agenti očividně nechtěli rozzuřený zástup ještě více provokovat, a tak se uchýlili do vozidel a pečlivě je uzamkli. Kdyby jim však ostraha Tellerova institutu otevřela bránu a nechala je vjet dovnitř, spolu s nimi by do objektu pronikli i demonstranti. Smith tiše zaklel. „Tak se tam podívejte, Franku. Myslím, že nám žádná kavalerie na pomoc nespěchá. Tentokrát ne.”

„V tom případě zůstaňme tady,” argumentoval Diaz a ukázal palcem k terénním vozům parkujícím za nimi. „Tohle je jejich úniková cesta. Rozestavme se tak, aby při odchodu z budovy museli projít kolem nás.”

Smith zavrtěl hlavou. „To je příliš riskantní. Za prvé může jít o sebevrahy, kteří nemají žádný odchod v plánu. A za druhé už vědí, že jsme tady venku. Ti lidi jsou profíci. Určitě mají vypracovány alternativní únikové cesty a navíc existuje až příliš mnoho dalších způsobů, jak odtamtud zmizet – například že na té velké ploché střeše tamhle přistane vrtulník nebo že na ně za plotem čekají další auta. A za třetí, tyhlety zbraně,” kývl na samopal MP5, který třímal v rukou, a na Diazovu brokovnici, „nám nezajišťují dostatečnou palebnou sílu k zastavení soustředěného útoku. Jestli těm padouchům umožníme vést promyšlený boj, jednoduše nás převálcují.”

„Ále houby,” povzdechl si armádní veterán a překontroloval náboje v remingtonce. „Tyhlety partyzánštiny ve stylu Johna Waynea nesnáším. Na to, abych dělal hrdinu, mě platí příliš málo.”

Smith vycenil zuby a nelítostně se zašklebil. „Mě taky. Ale už v tom lítáme. Takže vám navrhuju, abyste kušoval a choval se jako voják, seržante.” Povzdechl si. „Jste připraven?”

Sklíčený, ale odhodlaný Diaz na něj zvedl palec.

Smith sevřel samopal a sprintem vyrazil k pravému křídlu obrovských hlavních dveří institutu. Přitom napjal břišní svaly a napůl očekával trhavou bolest, až ho někdo zevnitř hlavního vestibulu zasype kulkami. Setkal se však pouze s tichem. Několikrát rychle vydechl a přikrčil se k rozpálené vepřovicové zdi.

O vteřinku později se k němu připojil Diaz.

Jon se odkulil za roh dveří a jeho samopal přitom opsal jistý a dobře kontrolovaný oblouk – ani na vteřinku nepřestal Smith mířit. Zase nic. Obrovský vestibul se zdál prázdný. Smith se napůl přikrčil, vyrazil kupředu a ukrýval se přitom za pásem mramorového zábradlí táhnoucího se do výše pasu. Z registračních a informačních přepážek se vlivem průvanu od otevřených dveří vznesly papíry a lenivě se převalovaly po dlážděné podlaze. Smith začal vystrkovat hlavu nad zábradlí. „K zemi!” zaburácel Diaz.

Smith ucítil, jak se na chodbě nalevo od něj mihla jakási postava. Vrhl se k zemi právě ve chvíli, kdy střelec zahájil palbu a adresoval mu několik rychlých výstřelů z devítimilimetrové pistole. Kulky narážely do mramoru přímo nad Smithovou hlavou a vytrhávaly z kamene ostré štěpiny, které poletovaly vzduchem. Jeden rozeklaný úlomek zanechal Smithovi na hřbetě pravé ruky tenký červený šrám.

Jon nyní ležel čelem k zemi. Opřel si samopal o rameno a opětoval palbu několika kontrolovanými dávkami po třech výstřelech. Diaz začal současně střílet z brokovnice od otevřených dveří. Spršky broků vytrhávaly z vepřovicových stěn institutu obrovské kusy zdiva.

Smith se vykutálel zpoza zábradlí. Těsně za jeho hlavou se rozprskla kulka z pistole. Sakra. Začal se kutálet ještě rychleji a pak se zničehonic zarazil a znovu zůstal ležet čelem k podlaze – tentokrát však už měl nerušený výhled na celou chodbu.

Všiml si, že střelec civí přímo na něj. Dělilo je od sebe necelých patnáct metrů. Byl to onen robustní a seriózně vyhlížející muž, který se mu prve představil jako Farrows. Nyní klečel na jednom koleně, v obou rukou svíral napřaženou pistoli SIG-Sauer a stále v pravidelných intervalech pálil. Další kulka se zavrtala do podlahy nedaleko od Smithovy hlavy a vyslala mu do líce spršku drobných úlomků dlažby.

Smith zaplašil bodavou bolest a zhluboka vydechl. Muška samopalu se usadila na střelci. Jon stiskl spoušť a samopal třikrát zakašlal. Dvě kulky minuly cíl. Třetí již zasáhla Farrowse do tváře a vytvořila mu v temeni díru.

Smith se vyškrábal na nohy a spěchal ke schodišti ve tvaru U, které vedlo do prvního patra institutu. Tri nepřátelé zneškodněni, pomyslel si. Jenže kolik jich ještě zbývá?

Diaz mezitím přesprintoval přes vestibul, zalehl nedaleko od Smitha a zasypal ranami z brokovnice první křídlo schodů. „Kam teď, podplukovníku?” dotázal se tiše.

Dobrá otázka, pomyslel si Smith tiše. Odpověď do značné míry závisela na tom, co mají vetřelci v plánu. Chtějí-li držet vědecké týmy jako rukojmí, pak jich budě většina zabarikádována v jídelně institutu – nedaleko od chodby, v níž nyní ležel mrtvý Farrows. V takovém případě by však přímý útok pravděpodobně vedl k zabití příliš mnoha nevinných lidí.

Smith nicméně pochyboval, že cílem této operace je únos rukojmích. Na něco tak prostého a nenáročného byla příliš důmyslná a příliš přesně načasovaná. Vzhledem k faktu, že se útočníci rozhodli vydávat za agenty Secret Service zajišťující bezpečnostní prohlídku, se spíše zdálo, že hlavním cílem operace je získat nerušený přístup do laboratoří.

Smith dospěl k rozhodnutí a ukázal ke stropu.

Diaz přikývl.

Ve střídavých přískocích, kdy byl jeden muž vždy připraven ke krycí palbě, zatímco druhý vyrážel kupředu, začali Jon Smith a bezpečnostní strážce Tellerova institutu stoupat po centrálním schodišti.

*****

„LAZARUS ŽIJE! NE NANOTECHNOLOGII! LAZARUS ŽIJE! NE STROJŮM SMRTI! LAZARUS ŽIJE!”

Malachi MacNamara se mačkal těsně u obvodového plotu institutu, kam ho dostrkal ryčící a skandující dav. Zamračil se. Byl to člověk, jenž opovrhoval divokými projevy iracionálních emocí – v nehostinné přírodě se cítil mnohem šťastněji, než když byl nyní uvězněn v moři svých bližních. Zároveň však věděl, že mu prozatím nezbývá než se pohybovat spolu s tímto rozdrážděným přílivem. Kdyby se příliš dlouho snažil odolávat tlaku, srazili by ho demonstranti k zemi a ušlapali k smrti.

Což však ještě neznamená, pomyslel si ledově, že tu musím dělat naprosto pasivní loutku.

Učinil lokty několik krátkých a razantních výpadů a zasadil lidem kolem sebe pár štulců do žeber. Ti se jeho chladného hněvu polekali a ustoupili – čímž mu udělali dost místa na to, aby se odvážil ohlédnout na protestní řečniště. Bylo prázdné. Mac-Namara přimhouřil světlé oči a začal rychle kalkulovat. Radikálové Lazarova hnutí, kteří vyburcovali tuto masu více než deseti tisíc demonstrantů k nekontrolovatelnému šílenství, byli náhle pryč.

Kde jsou?

Díky své vysoké štíhlé postavě dohlédl větrem ošlehaný Kanaďan i z takové hloubi davu na jeho vnější okraje. Dvě auta Secret Service se pomalu sunula po příjezdové komunikaci zpět. Promáčklé kapoty a střechy vozů, pošramocené nárazníky a rozbitá čelní skla svědčily o zběsilosti lidské bouře, skrz niž si automobily chtěly proklestit cestu. Kromě nich se na místě pohybovaly i malé hloučky zděšeně vyhlížejících policistů z novomexické státní policie a úřadu šerifa okresu Santa Fe, z nichž většina pomalu ustupovala, aby nevyprovokovala otevřenou potyčku. Několik štábů místních televizních stanic, které lákala možnost natočení dramatických záběrů a jejich prodeje celostátním a mezinárodním sítím, naopak operovalo u dupajících a řvoucích demonstrantů mnohem blíže.

MacNamara odvrátil pohled. Jeho oči prosévaly vzteklý dav a hledaly v něm aktivisty Lazarova hnutí. Žádní však nikde nebyli vidět. To je čím dál divnější, pomyslel si chladně. Krysy, které opouštějí potápějící se loď? Anebo dravci, již se nenápadně vypařili, aby ulovili novou kořist jinde?

Tlak davu na plot se zvyšoval. Na několika místech se pletivo prohnulo dovnitř a pod tíhou takového množství těl se nebezpečně napínalo. Bezpečnostní strážci stojící v šedých uniformách za plotem již nyní couvali a uchylovali se do relativního bezpečí hlavní budovy institutu. Kanaďan sám pro sebe přikývl. Na tom nebylo nic tak překvapivého. Jen blázen mohl předpokládat, že se nepočetná jednotka strážců na částečný úvazek postaví rozběsněnému desetitisícovému davu na otevřeném prostranství. Učinit to by znamenalo zvolit si mimořádně dojemnou formu sebevraždy. MacNamara náhle ztuhl, neboť si všiml několika mužů pohybujících se s ponurou a odhodlanou cílevědomostí lisem nenávistných tváří, rudozelených transparentů, cedulí a vztyčených pěstí. Byli to mladí rabiáti, které Kanaďan viděl přijet včera; každý z nich měl přes rameno přehozen týž dlouhý jutový pytel.

Ukryti v davu před policií dospěli mladíci až k plotu. Shodili pytle na zem, vytáhli z nich štípací kleště s dlouhými rukojeťmi a shora dolů začali s nacvičenou rychlostí a efektivitou stříhat oko po oku drátěné pletivo. Netrvalo dlouho a celé části bezpečnostního plotu Tellerova institutu se uvolnily a svištivě dopadly na zem. Vzniklými děrami začaly dovnitř proudit stovky a poté tisíce demonstrantů, kteří klusali přes otevřené prostranství přímo k obrovské, pískově zbarvené budově vědeckých týmů.

„LAZARUS ŽIJE! LAZARUS ŽIJE! LAZARUS ŽIJE!” povykovali. „NE NANOTECHNOLOGII! NE STROJŮM SMRTI!”

Poněvadž nemohl dělat nic jiného, běžel modrooký muž jménem Malachi MacNamara divoce s nimi a ječel jako ostatní.

*****

Smith postupoval severním směrem a držel se přitom jedné strany chodby v prvním patře Tellerova institutu. Samopal MP5 si po celou dobu opíral o rameno a byl připraven k palbě. Frank Diaz se pohyboval po opačné straně.

Dorazili k těžkým kovovým dveřím, z nichž se – podobně jako z několika dalších – vycházelo do této široké centrální chodby. Na instalovaném bezpečnostním zařízení svítilo červené světlo. Cedule na dveřích oznamovala, že v této laboratoři působí tým VOSS LIFE SCIENCES – DIVIZE LIDSKÉHO GENOMU. Diaz ukázal na dveře brokovnicí a naznačil ústy otázku: „Půjdeme tam?”

Smith rychle zavrtěl hlavou. Za zdmi institutu probíhalo více než dvanáct různých výzkumných a vývojových projektů, z nichž všechny byly vysoce technologicky pokročilé a všechny měly obrovskou cenu a potenciální hodnotu. Bylo vyloučeno, že by s Diazem mohli na tomto podlaží pročesat všechny laboratoře a kanceláře.

Smith se tedy rozhodl, že vsadí na předtuchu. Plánovaná prezidentova cesta do Santa Fe měla vyzvednout do popředí nanotechnologický výzkum prováděný Harcourtovým biovědeckým ústavem, firmou Nomura PharmaTech a jedním nezávislým týmem přímo z institutu. Tím, že se vetřelci vydávali za předsunutou jednotku Secret Service, si zajistili přístup právě do těchto laboratoří. Smith se proto domníval, že ať už mají v úmyslu cokoliv, rozhodně to nějak souvisí s laboratořemi v severním křídle.

V tichosti se tedy s Diazem přesouvali po centrální chodbě dál, až na konci dorazili ke křižovatce ve tvaru T. Přímo před nimi se rozkládalo další schodiště vedoucí do přízemí. Za ním se pak nacházely ocelové dveře, jimiž se vcházelo do laboratoře pronajaté firmou Nomura PharmaTech. Kdyby odbočili doprava, dorazili by k prostorám, v nichž působil interní nanotechnologický tým institutu. Laboratoř Harcourtova biovědeckého ústavu vedená Philem Brinkerem a Ravim Parikhem se nacházela na chodbě vlevo. Smith krátce zaváhal. Kterým směrem by se měli vydat teď? Kontrolka na bezpečnostním panelu laboratoře Nomura PharmaTech náhle zezelenala. „Dolů!” sykl Jon. On i Diaz poklekli na jedno koleno a vyčkávali.

Posuvné dveře se otevřely a na chodbu vyšli tři muži. Dva z nich, jeden světlovlasý a druhý plešatý, měli na sobě modré kombinézy techniků a prohýbali se pod tíhou kufříků s vybavením, které měli přehozené přes rameno. Třetí muž, vyšší a předčasně zešedivělý, měl na sobě tmavou bundu a nazelenalé kalhoty. V rukou držel malý samopal Uzi.

Smith cítil, jak mu zrychluje tep. Stačilo pár krátkých dávek a mohli s Diazem tyto muže skosit. Bez nejmenších pochybností by to byl nejbezpečnější a nejjednodušší postup. Kdyby však muže zastřelili, nemohli by jim prozradit, co se vlastně uvnitř Tellerova institutu děje. Smith si v duchu povzdechl. Nepotřeboval zde tři němé mrtvoly, nýbrž zajatce, které by mohl vyslechnout, přestože to znamenalo podstoupit zvýšené riziko.

Postavil se a pokryl vetřelce samopalem. „Odhoďte zbraně!” vyštěkl. „A pak ruce vzhůru!”

Naprosto zkoprnělí muži ztuhnuli.

„Udělejte, co řekl,” poručil jim klidně Frank Diaz a namířil na ně hlaveň své brokovnice. „Než vás všechny rozmažu po těch krásných lesklých dveřích.”

Dva muži v kombinéze, kteří byli stále viditelně otřeseni z nenadálého zvratu událostí, opatrně položili kufříky s vybavením na zem a zvedli ruce. Muž vyzbrojený samopalem se zamračil, ale rovněž poslechl. Jeho zbraň na dlaždicích zařinčela.

„A teď pojďte sem,” řekl Smith. „Pomalu. A jeden po druhém. Ty první!” řekl a ukázal hlavní MP-pětky na vyššího prošedivělého muže, v němž předpokládal velitele. Vetřelec zaváhal.

Ve snaze ho popohnat vykročil Jon do příčné chodby. V tu chvíli se nalevo od něj mihl drobný pohyb. Smith se zprudka otočil a jeho prst byl připraven okamžitě stisknout spoušť. Nebylo zde však koho zastřelit. Místo toho zahlédl malou kovovou kouli olivově hnědé barvy, která obloukem letěla jeho směrem. Odrazila se od nejbližší zdi a odkutálela se zpět do příčné chodby. Na jeden užaslý okamžik nemohl Smith uvěřit vlastním očím. Vzápětí se však projevila léta výcviku, bojem vybroušených reflexů a syrového zvířecího strachu.

„Granát!” zahřímal varovně. Vrhl se k podlaze, schoulil tělo a ukryl si hlavu pod paže. Granát vybuchl.

Dunivá exploze ho zaškubala za šaty a odmrštila přes celou podlahu. Nad hlavou mu syčely doběla rozpálené střepiny, posévaly děrami okolní zdi a tříštily světla.

Smith, kterého výbuch téměř ohlušil a ještě nyní mu z něj zvonilo v uších, se napřímil a pomalu se posadil. I jeho samotného překvapilo, že ho granát nezranil. Samopal ležel nedaleko od něj. Smith ho popadl. Na plastové pažbě i rukojeti se táhly čerstvé škrábance, ale jinak vypadal nepoškozeně.

V uších mu pomalu začínalo odléhat. Slyšel teď pronikavé ječeni, které vycházelo z příčné chodby od dveří Nomurovy laboratoře. Dva muži v kombinézách se tam svíjeli v agonii a rozmazávali po dlážděné podlaze krev. Jejich těla byla poseta desítkami ocelových střepin ostrých jako břitva. Třetí muž, který měl buďto větší štěstí, anebo rychlejší reakce, vyvázl bez zranění. A již se natahoval po samopalu, který při výbuchu upustil.

Smith na něj vypálil tři rány. Šedivý muž padl přímo na obličej a zůstal nehybně ležet.

A pak se Jon podíval na Diaze. Byl mrtev. Neprůstřelná vesta, kterou měl na sobě, sice zastavila většinu střepin, avšak nikoliv tu, která mu roztrhla hrdlo. Smith tiše zaklel; měl vztek sám na sebe, že tohoto muže zatáhl do přestřelky, a také měl vztek na nepřízeň osudu.

Po chodbě začal poskakovat další granát, až se dokutálel k hornímu konci schodiště. Tento ovšem nevybuchl. Místo toho začal syčet, prskat a šířit kolem sebe hustá spirálovitá mračna rudého kouře. Během několika vteřin se obě spojené chodby zahalily do dýmu.

Smith shlížel přes hlaveň svého samopalu a hledal v kouři jakékoliv známky pohybu. Kdyby střílel naslepo, pouze by tím prozradil svou polohu. Potřeboval konkrétní cíl.

Hluboko v převalujícím se rudém chuchvalci před ním začaly náhle štěkat dva samopaly Uzi v plně automatickém módu a zasypávaly chodbu sprškou střel. Devítimilimetrové kulky s měděným pláštěm vyvrtávaly do zdí nové a nové díry nebo se odrážely od ocelových dveří. Keramické vázy se vmžiku roztříštily a v kulkami rozráženém vzduchu zběsile poletovaly rozcupované kusy žlutých a fialových květin. Smith si opět lehl na břicho a zoufale objímal podlahu, přičemž mu přímo nad hlavou svištěly kulky ze samopalu.

Pak ovšem střelba zničehonic umlkla a zůstalo jen přízračné ticho.

Smith ještě chvíli čekal a poslouchal. Nyní se mu zdálo, že slyší na kouřem pokrytém schodišti slábnoucí kroky. Zašklebil se. Padouši ustupovali. Kanonáda ze samopalů ho měla přišpendlit k zemi a pokrýt jejich únik. A co bylo nejhorší, taktika vetřelců slavila úspěch.

Jon se vyškrábal na nohy a vykročil do oslepujícího rudého mračna. Mhouřil oči, aby viděl alespoň trochu před sebe. Pod nohama mu cinkaly prázdné nábojnice a chroupaly rozdrcené kusy vepřovicových cihel. Konečně se z dýmu vynořil horní okraj schodiště.

Smith se přikrčil a zadíval se ze schodů. Pokud vetřelci zanechali dole svého člověka, aby střežil jejich ústup, pak je toto schodiště smrtelnou pastí. Smith však neměl čas vracet se zpět k centrálnímu schodišti. Musel to buď risknout – anebo se dál schovávat tady.

S připraveným samopalem vyrazil po širokých nízkých schodech dolů. Na chodbě za ním v tu chvíli vyšlehl oslepující záblesk bílého světla. Celé schodiště se prudce zakymácelo a začalo se otřásat sérií mocných výbuchů, které se šířily v nanotechnologických laboratořích firmy Nomura PharmaTech a Tellerova institutu.

Smith se instinktivně vrhl ze schodů a začal se v kotrmelcích kutálet do přízemí, zatímco budovu nad ním zachvátily plameny.

Doktor Ravi Parikh pomalu plaval temnotou vzhůru a malátně se snažil probudit do plného vědomí. Oči se mu třepetavě otevřely. Ležel s obličejem přitisknutým k podlaze. Chladné hnědé dlaždice se pod ním otřásaly a poskakovaly, když pečlivě umístěné demoliční nálože systematicky měnily ostatní laboratorní komplexy v severním křídle v hromadu rozmetaných planoucích trosek. Molekulární biolog zasténal a potlačil dávivou vlnu nevolnosti a bolesti.

Zpocený úsilím se přinutil vzepřít na všechny čtyři. Pomalu zvedl hlavu. Před sebou měl panoramatické okno, které zaujímalo celou jednu stěnu vnější kanceláře. Žaluzie, obvykle neprodyšně zatažené, byly nyní vyhrnuté.

Nedaleko od jeho hlavy byl ke stolu naproti oknu stále upevněn podivný kovový válec, který ho prve tak zajímal. Blikající digitální displej na jednom konci válce odpočítával sekvenci číslic: 10…9…8…7…6…5…

Malé nálože plastické trhaviny připevněné k panoramatickému oknu detonovaly v rychlém sledu oranžových a červených záblesků. Sklo se okamžitě roztříštilo v tisíce drobných střepů a vypadlo ven. Náhlá změna tlaku vynesla do vzduchu desítky volných papírů a vysála je rozeklaným otvorem na volné prostranství.

Stále omámený a nevolností stížený Parikh se za nimi díval v naprostém a nechápavém úžasu. Rozechvěle otevřel ústa a jedenkrát se zhluboka nadechl.

3… 2… 1… Blikající digitální displej zhasl. Uvnitř válce cvaklo relé a provedlo jeden operační cyklus. V tu chvíli začala nádoba s nanofágy s tichým hadovitým syčením vypouštět svůj vysoce stlačený a vražedný obsah do vnějšího světa.

*****

Mračno nanofágů druhé generace tiše a nepozorovaně prolétlo rozbitým oknem. Byly jich desítky miliard a všechny se zatím nacházely v inertním stavu – stále čekaly na signál, který je probudí k životu. Obrovskou masu mikroskopických fágů vytlačil ven přetlakový systém laboratoře Harcourtova biovědeckého ústavu. Miniaturní stroje se postupně rozptýlily a pak pomalu, velice pomalu začaly klesat vzduchem.

A tak nakonec tato neviditelná a stále se šířící mlha ulpěla na tisícovkách užaslých demonstrantů Lazarova hnutí, kteří s hrůzou přihlíželi, jak se horní patro Tellerova institutu bortí v řadě explozí. S každým nádechem jim proudily do plic miliony nanofágů a miliony dalších vnikaly do jejich těl pórovitými membránami nosů nebo měkkými tkáněmi kolem očí.

Několik vteřin zůstaly tyto stroje nečinné a pouze se přirozenými procesy šířily skrz cévy a buněčné stěny dále do těla. Přibližně každý stotisící, který byl větší a důmyslněji zkonstruovaný než jeho kolegové, se nicméně aktivoval okamžitě. Tyto kontrolní nanofágy samovolně slídily v hostitelském těle a hledaly některý z rozmanitých biochemických podpisů, které jejich senzorové sady dokázaly rozpoznat. Jakýkoliv pozitivní nález v nich vyvolal okamžité uvolnění kódovaných pramenů jedinečných přenosových molekul.

Samotné nanofágy, které byly stále unášeny v těle, obsahovaly pouze jediný vlastní senzor – senzor schopný detekovat tyto kódované molekuly, a to i v situaci, kdy byly rozředěny do koncentrace několika kusů na miliardu částic. Jejich stvořitelé tento aspekt nanofágové konstrukce chladnokrevně označovali jako „žraloci receptor”, neboť napodoboval hrůzu nahánějící schopnost velkých bílých žraloků vycítit v obrovských hlubinách moře i tu nejdrobnější kapku krve. Srovnání však bylo až krutě přiléhavé také v dalším smyslu. Každý nanofág totiž na tento slabý závan přenosové molekuly reagoval naprosto stejně, jako když žralok ucítí ve vodě čerstvou krev.

*****

Štíhlý a větrem ošlehaný muž, který byl momentálně uvězněn uprostřed davu, si jako první uvědomil skutečný rozsah hrůzy, jež se na ně snáší. Stejně jako všichni ostatní přestal i on skandovat a pouze stál v zasmušilém mlčení a sledoval, jak postupně vybuchují série bomb. Většina jich detonovala v severním a západním křídle Tellerova institutu – při explozích vylétávaly do vzduchu

obrovské sloupce plamene a trosek. Kromě nich však Malachi MacNamara slyšel i další, o poznání menší nálože, které explodovaly hluboko v útrobách mohutné budovy.

Žena, která se mačkala vedle něj – mladá blondýna s tvrdými rysy, oblečená v bundě z armádních přebytků s vyhrnutými rukávy -, náhle zasténala, padla na kolena a začala zvracet, nejprve tiše a poté nekontrolované. MacNamara se na ni podíval a všiml si vpichů, které jí jizvily paže. Ty ve vyšších partiích byly sinalé a stále otevřené.

Je závislá na heroinu, pomyslel si McNamara a pocítil směsici lítosti a znechucení. Na tuto demonstraci Lazarova hnutí ji zřejmě přilákal příslib vzrušení a možnost zúčastnit se něčeho většího a významnějšího, než nabízí její jednotvárný každodenní život. Že by se ta malá hlupačka právě teď a právě tady předávkovala? MacNamara si povzdechl a poklekl k ní, aby zjistil, jestli jí dokáže nějak pomoci.

Pak si ovšem všiml, že se po jejím vyděšeném obličeji i vpichy zbrázděných pažích rychle šíří groteskní pavučina zarudlých prasklin, a bylo mu jasné, že tady jde o něco nekonečně strašlivějšího. Dívka znovu zasténala, avšak tentokrát se už její chroptění podobalo spíše zvířeti než lidské bytosti. Praskliny se rozšířily, kůže se začala odlupovat a rychle se rozpouštěla v jakýsi průhledný sliz.

MacNamara si s hrůzou uvědomil, že také pojivová tkáň pod její kůží – svaly, šlachy a vazivo – rychle rozbředává. Její oči se roztekly a vylily se z důlků. Uvnitř všech těch příšerných ran se hromadila sytě červená krev. Pod maskou krve, v niž se nyní proměnila dívčina tvář, již MacNamara zahlédl světle šedou kost.

Oslepená mladá žena nyní zoufale máchala před sebou drásavýma rukama. Z beztvaré dutiny, která bývala jejími ústy, vytékal další červeně zbarvený hlen. MacNamarovi se zvedl žaludek, takže musel ustoupit, přestože se za svůj strach styděl. Mezitím se dívce rozpustily také dlaně a prsty a postupně odpadávaly ve shlucích rozpojených kostí. Dívka upadla a začala se na zemi svíjet. MacNamarovi nezbylo než přihlížet, jak se její vojenská bunda a džínsy propadávají a barví se tmavou krví a dalšími tekutinami řinoucími se z jejího rozpadlého těla.

Na okamžik, který mu připadal jako celá věčnost, na ni MacNamara zíral v nevěřícné hrůze a nedokázal od ní odtrhnout zrak. Jako by tuto ženu něco zaživa požíralo zevnitř. Nakonec znehybněla, ale to už z ní nezbylo více než hromada kostí a mokvavého oblečení, spíše než identifikovatelná lidská mrtvola.

MacNamara se namáhavě napřímil a konečně si uvědomil, že kolem sebe slyší úděsný chorál trýznivého skučení, sténání a naříkání, které se neslo z davu namačkaného kolem něj. Stovky dalších demonstrantů se nyní svíjely, šmátraly kolem sebe a ovíjely paže kolem těl, jejíchž maso bylo pojídáno zevnitř.

Tisíce dalších aktivistů Lazarova hnutí, kteří prozatím zasaženi nebyli, mezitím stály jako přikované šokem a krystalickou otupující hrůzou. Po několika sáhodlouhých okamžicích se konečně vzpamatovali a dali se na útěk – rozprchli se do všech směrů, šlapali po mrtvých a sami umírali v šíleném a panickém úsilí uniknout neznámé nákaze, která se očividně uvolnila při explozích v laboratorních komplexech Tellerova institutu.

Také nyní běžel Malachi MacNamara s davem – tentokrát mu však v uších divoce bušil zrychlený tep a během úprku si kladl otázku, jak dlouho mu ještě bude dopřáno žít.

*****

Podplukovník Jon Smith ležel ve spletité hromadě na dolním konci schodiště severního křídla. Na několik trýznivých vteřin se nedokázal přimět k pohybu. Všechny kosti i svaly v těle jako by měl bolestným a nepřirozeným způsobem pochroumané, zhmožděné nebo odřené.

Tellerův institut se zhoupl a otřásl dalším obrovským výbuchem kdesi v prvním podlaží. Na schodiště se sneslo krupobití rozlámaných kusů cihel a prachu. Vzduchem lenivě poletovaly hořící kusy papíru, které výbuchy zapálily, a pomalu se snášely k zemi jako drobné signalizační světlice.

Je čas jít, řekl si Smith. Pokud neodejdeš, tak tě to tu rozdrtí, až se bombami poškozená budova konečně zhroutí. Energicky si uvolnil tělo a postavil se. Současně však zaúpěl. Těch pět metrů pádu ze schodiště v kotrmelcích vlastně bylo ještě nejsnadnějších, pomyslel si jízlivě. Vše, co se stalo potom, už byl jen jeden dlouhý hrůzyplný sen.

Prohlédl si okolí. Poslední chuchvalce rudé mlhy z kouřového granátu se pomalu rozptylovaly, avšak chodbami v přízemí se nyní začínala šířit mračna hustšího a tmavšího dýmu. Po celé budově hořely ohně. Smith zvedl oči ke stropu. Hlavičky skrápěcího systému byly vyprahlé na troud, což znamenalo, že některá z explozí vyřadila z činnosti protipožární systém institutu.

Smith našpulil rty a zamračil se. Byl ochoten se vsadit, že zničení budovy bylo zcela záměrné. Zde nešlo o průmyslovou špionáž, která se vetřelcům vymkla z rukou, ani o obyčejnou sabotáž; tady šlo o chladnokrevný a nelítostný terorismus.

Sklonil se k místu, kde ležel jeho samopal. Zbraň nějakým zázrakem nevystřelila, když se s ním řítila ze schodů, avšak zahnutý zásobník na třicet nábojů byl zkroucený a vykřivený v nepřirozeném úhlu. Smith zmáčkl uvolňovací závlačku a silně škubl za poškozený zásobník. Ten však byl pevně zaseknutý.

Jon tedy odložil samopal a vytasil zpoza opasku devítimilimetrovou berettu. Pistole vypadala nepoškozeně, ale bolest Smithovi prozradila, že bude mít zítra ráno na zádech otlak ve tvaru zbraně.

Tedy jestli se zítřejšího rána dožiju, připomněl si chladně. Uchopil berettu tak, aby ji mohl rychle použít, a vyrazil přes planoucí budovu poničenou výbuchy. Sledovat trasu ustupujících vetřelců bylo docela snadné – zanechávali totiž za sebou stopu v podobě mrtvol.

Smith minul řadu těl rozplácnutých na zakouřené chodbě. Většinu lidí alespoň od vidění znával a několik jich znal velice dobře – například Takašiho Ukitu, vedoucího vědce laboratoře firmy Nomura PharmaTech. Nyní Ukitovi zely v hlavě dva průstřely. Smith lítostivě zavrtěl hlavou.

Nedaleko od Japonce leželi na téže chodbě Dick Pfaff a Bill Corimond. Oba v sobě měli bezpočet průstřelů vypálených z bezprostřední blízkosti. Za života působili jako vedoucí výzkumníci v nanotechnologické skupině institutu. Jejich činnost se zaměřovala na vývoj malých a samovolně se replikujících zařízení, která by pohlcovala ropné skvrny bez dalších škod na životním prostředí. Čím dále Smith kráčel, tím větší a chladnější vztek pociťoval. Parikh, Brinker, Pfaff, Corimond, Ukita i ostatní byli vesměs zapálenými vědci a hledači pravdy. Jejich výzkum mohl přinést celému světu ohromný užitek. A teď si je nějací terorističtí parchanti jen tak zabijí a zničí tím mnoho let tvrdé práce? V tom případě, pomyslel si Smith ledově, udělám možné i nemožné, aby tihle hajzlové za své zločiny draze zaplatili.

Přidal do kroku, takže teď prakticky klusal. Jeho oči se změnily v úzké štěrbinky. Kdesi před ním se pohybovali lidé, které musel zabít nebo dopadnout.

Minul další mrtvoly. Kouř byl nyní hustší. Štiplavý zápach ho pálil v očích a dráždil v krku. Během klusu cítil sálající žár z nekontrolované se šířících požárů v kancelářích po obou stranách chodby. Některé z dřevěných dveří začínaly doutnat. Smith zrychlil tempo.

Nakonec dorazil k pootevřeným bočním dveřím. Rychle poklekl a zkontroloval případné nástražné dráty, které by mohly odpálit bombu. Když žádné nenašel, protáhl se dveřmi a vyšel na volné prostranství.

Před ním se odvíjela scéna, která by klidně mohla sloužit jako groteskní zpodobnění pekla, ďáblů a věčného zatracení, jak je měli v oblibě středověcí křesťané.

Tisíce vyděšených aktivistů Lazarova hnutí proudily pryč od institutu a zběsile se škrábaly přes skalky obrostlé kaktusy, pelyňkem a divokým kvítím. Někteří z nich se potáceli, svíjeli a s hlasitým zoufalým kvílením padali na kolena. Načež se jeden po druhém hroutili do sebe. Smith na ně zíral v nevýslovné hrůze a nemohl uvěřit, co se mu právě odehrává před očima. Stovky lidí se doslova rozpadávaly, roztékaly se v načervenalou břečku. Ze stovek dalších pak již nyní nezůstalo nic jiného než smutné hromady ušpiněného oblečení a kusy vybělených kostí.

Smith musel chvíli přemáhat téměř nepotlačitelné nutkání otočit se na podpatku a utéci. Na tom, co se s těmito lidmi dělo, bylo něco tak příšerného a nelidského, že to v něm probouzelo veškeré prvotní hrůzy, které – jak se až dosud domníval – se mu dávno podařilo potlačit díky výcviku, disciplíně a síle vůle. Takto by nikdo neměl zemřít, pomyslel si zoufale. Nikdo by neměl sledovat, jak sám zaživa uhnívá.

S jistým úsilím nakonec odtrhl oči od rozpadajícího se masa a znetvořených mrtvol rozesetých před Tellerovým institutem. S pistolí v ruce si začal prohlížet zpanikařený dav, který prchal zpět k obvodovému plotu, a snažil se identifikovat lidi, již nedávali najevo žádné známky strachu a kteří se pohybovali disciplinovaně a sebejistě. Nakonec si všiml šestice mužů, kteří jistým krokem kráčeli k plotu. Měli před ním více než stometrový náskok. Čtyři z nich byli oděni v modrých kombinézách a nesli těžké kufříky s vybavením. Smith pokýval hlavou. Toto musí být specialisté, kteří uvnitř institutu nastražili bomby. Zbývající dva muži, již kráčeli pár metrů za kolegy, měli na sobě totožné šedé obleky. Oba byli vyzbrojeni samopaly Uzi s krátkou hlavní. Menší z nich byl přibližně stejně vysoký jako Jon a měl nakrátko ostříhané černé vlasy. Smithovu pozornost však upoutal spíše jeho kolega, dobe stavěný muž s kaštanovou kšticí, který zřejmě vydával rozkazy a jenž byl nejméně o hlavu vyšší než jeho kumpáni.

Smith znovu vyrazil vpřed. Klusal přes otevřené prostranství, vyhýbal se žalostným lidským ostatkům roztroušeným na trávníku a rychle snižoval náskok ustupujících teroristů. Když byl přibližně patnáct metrů od nich, otočil jejich šéf hlavu, aby se naposledy s uspokojením zadíval na vybombardovaný a planoucí Tellerův institut, a přitom si všiml Smitha.

„Akce! V týlu!” zaječel, aby varoval své muže, a současně se již otáčel ke Smithovi čelem a v obou rukou třímal samopal. Bezodkladně zahájil palbu a v krátkých přískocích přes písek a křoví se blížil k běžícímu podplukovníkovi.

Jon se vrhl napravo a odkutálel se stranou. Vzápětí se opět vztyčil na jedno koleno, napřáhl berettu do přibližně správného směru, a aniž čekal, až se mířidla pistole překryjí s cílem, vypálil dvě rány. Žádná z nich teroristu ani zdaleka nezasáhla, avšak alespoň jej přinutily ukrýt se za trs pelyňku.

Další dávka ze samopalu rozprášila půdu těsně za Smithem a vyslala do vzduchu obrovské hroudy hlíny. Smith se otočil. Z boku se k němu blížil černovlasý střelec a během chůze bezhlavě pálil.

Jon opsal berettou široký oblouk a zastavil ji těsně před teroristovou pohybující se postavou. Klidně vydechl a vypálil tři rány.

První kulka minula cíl. Druhá však střelci roztříštila nohu a třetí mu rozcupovala pravé rameno.

Černovlasý terorista začal ječet bolestí, zaklopýtal a padl k zemi. Dva muži v kombinéze odložili kufříky s vybavením a rozběhli se mu na pomoc. Vysoký muž s kaštanovými vlasy se současně vynořil zpoza keře a znovu začal střílet.

Smith cítil, jak mu jedna kulka ze samopalu prošla lemem kožené bundy. Přehřátý vzduch za kulkou mu vypálil na žebrech spalující cejch.

Znovu se překulil a zoufale se snažil zmizet vůdci teroristů z palebné dráhy. Do písku a suché vegetace všude kolem něj dopadaly kulky. V očekávání, že bude každou vteřinou zasažen, opětoval Smith během valivého pohybu palbu a vyslal na muže několik nemířených ran v zoufalém úsilí, že ho alespoň na chvíli zažene do úkrytu.

Nakonec se zastavil za velkým kamenem, napůl pohřbeným v pásu vysoké trávy. Přitiskl se k zemi. Do balvanu bubnovala dávka ze samopalu.

Po nějaké době však štěkot samopalu přehlušilo burácení silného motoru. Smith ostražitě zvedl hlavu a vrhl rychlý pohled před sebe. Viděl, jak přes jednu mezeru v plotě vyráží obří tmavě zelený Ford Excursion. Strhl řízení doleva a zamířil přímo k místu přestřelky. Stovky zpanikařených demonstrantů mu uskakovaly z dráhy, když se vůz vysokou rychlostí řítil přes rozryté pole.

Ozvalo se kvílení brzd, ford se obrátil a se smykem zastavil vedle malé skupinky teroristů. Od jeho pneumatik se zvedlo mračno prachu a jen pomalu se rozptylovalo po větru. Čtveřice expertů na výbušniny využila ochrany, kterou jim poskytovala karosérie auta, naházela dozadu kufříky s vybavením, nastrkala na zadní sedadlo zraněného střelce a vyškrábala se dovnitř. Obr s kaštanovými vlasy mezitím stále pálil v krátkých dávkách Smithovým směrem a pomalu přitom ustupoval k autu. Nyní už se usmíval a oči mu zářily rozkoší.

Ten vražedný zkurvysyn! Jonuv chladný vztek zničehonic vzplál v rozlícenou zběsilost, která přehlušila veškeré sebezáchovné instinkty. Aniž nad svým jednáním jakkoliv přemýšlel, jednoduše se postavil a sevřel berettu do palebného postavení.

Vysoký terorista, kterého Smithova smělost zaskočila, přestal pálit v kontrolovaných dávkách a přešel do plně automatického módu. Uzi začal divoce štěkat a s každou další kulkou se jeho hlaveň o něco zvedla.

Smith cítil, jak kulky rozrážejí vzduch těsně u jeho hlavy. Nevšímal si jich a raději se plně soustředil na cíl. Vzdálenost padesáti metrů se blížila k maximální hranici efektivního dostřelu pistole, takže na koncentraci nesmírně záleželo. Mířidla beretty se svezla na teroristův mohutný hrudník a setrvala tam.

Jon rychle zmáčkl spoušť a vypálil co nejvíce ran, dokud neztratí cíl z mušky. První kulka prorazila díru do bočních dveří na straně spolujezdce, pouhých pár centimetrů od kyčle statného teroristy. Druhá pak roztříštila okno vedle jeho lokte.

Jon se zamračil. Beretta zanášela doleva. Lehce tedy upravil záměr a vypálil ještě jednou. Devítimilimetrová kulka vytrhla z teroristových rukou samopal, vyslala ho do křoví daleko z jeho dosahu a jiskřivě se odrazila od kapoty fordu.

Řidič vozu podlehl nervozitě, že mu kulky provrtávají auto, a prudce dupl na plyn. Pneumatiky Fordu Excursion se vteřinku marně protáčely a pak konečně zabraly. Tmavě zelený sportovně užitkový vůz se odlepil z místa/ve smyku provedl další obrat a burácivě vyrazil k plotu, přičemž zasypal vysokého muže s kaštanovými vlasy sprškou písku a prachu.

Obr chvíli setrvával bez hnutí a s nakloněnou hlavou sledoval, jak ho kolegové opouštějí. Načež ke Smithově úžasu jednoduše pokrčil mohutnými rameny a otočil se čelem k němu. Jeho obličej nyní postrádal jakýkoliv výraz.

Jon se k němu přiblížil a stále na něj mířil berettou. „Ruce vzhůru!”

Muž však jen stál dál a vyčkával.

„Řekl jsem ruce vzhůru!” obořil se na něj Smith. Pokračoval v chůzi a zkracoval vzdálenost. Zastavil se asi patnáct metrů od muže – bezpečně uvnitř zóny, odkud se dá devítimilimetrová kulka adresovat přesně na místo, kam ji člověk adresovat chce.

Obr s kaštanovými vlasy neřekl nic. Pouze přimhouřil zářivě zelené oči. Jejich výraz Jonovi připomínal výraz tygra v kleci, který přechází sem a tam kolem lidské kořisti, na niž nemůže dosáhnout.

„A co uděláš, když to odmítnu? Zabiješ mě?” prohlásil konečně.

Jeho hlas byl měkčí, než Smith očekával, a jeho angličtina dokonalá, beze stopy jakéhokoliv přízvuku.

Smith chladně přikývl. „Pokud budu muset.” „Tak to udělej,” řekl mu terorista. A aniž dále vyčkával, s pružnou elegancí dravce učinil dlouhý krok vpřed. Pravou ruku si přitom zasunul pod bundu a vytáhl z ní nabroušený bojový nůž.

Smith stiskl spoušť beretty. Zbraň vykopla, závěr odskočil a prázdná nábojnice vyletěla ven. Tentokrát však závěr v zadní poloze zůstal. Smith tiše zaklel. Právě vypálil poslední z patnácti střel v zásobníku pistole.

Devítimilimetrová kulka zasáhla zelenookého muže vysoko do levého boku. Její náraz ho na krátký okamžik vyvedl z rovnováhy. Muž sklopil oči a zadíval se na rudě lemovaný průstřel v bundě. Z rány pulzovala krev a pomalu se rozlévala po tmavé látce. Terorista ohnul prsty levé ruky a zamával nožem v pravici. Zkroutil rty do krutého úsměšku a zavrtěl hlavou v předstírané lítosti. „To se ti moc nepovedlo. Jak vidíš, pořád žiju.”

Aniž se přestal šklebit, vyrazil kupředu a mával před sebou nožem sem a tam v rozmáchlém a téměř hypnotickém oblouku. Čepel se na slunci vražedně leskla.

Smith po něm zoufale mrštil bezcennou berettu. Zelenooký muž se před ní sklonil a zaútočil. Učinil neuvěřitelně rychlý výpad a sápal se přímo po Smithovu hrdlu.

Jon ucukl stranou. Čepel nože mu prolétla necelé tři centimetry od obličeje. Rychle odstoupil a začal ztěžka oddechovat.

Terorista vyrazil za ním. Znovu učinil výpad nožem, tentokrát o něco níže.

Jon se otočil na stranu, bleskurychle sekl rukou a pokusil se zlomit soupeři zápěstí. Jako by však udeřil do kusu vysoce kvalitní oceli. Opět ustoupil, protřepal si prsty a zoufale se snažil do nich vrátit trochu života. S kým to, proboha, bojuje?

Muž s kaštanovými vlasy proti němu vyrazil potřetí a tentokrát se už culil naplno, jako by si celý souboj upřímně vychutnával. Naznačil útok nožem a téměř současně udeřil Smitha levou rukou do žeber jako beranidlem.

Mohutná rána vyrazila Jonovi dech. Zapotácel se, hekl a začal lapat po dechu – musel se přemáhat, aby se udržel na nohou a při vědomí.

„Možná sis měl tu poslední kulku ušetřit pro sebe,” nadhodil zelenooký muž zdvořile a zvedl bojový nůž. „Bylo by to rychlejší a míň bolestivé než takhle.”

Smith stále couval a hledal něco, cokoliv, co by mohl použít jako zbraň. Nic však kolem sebe nenašel, jen písek a ztvrdlou půdu. Cítil, jak začíná propadat panice. Seber se, Jone, řekl si v duchu. Jestli před tím parchantem zcepeníš, můžeš se rovnou rozloučit se životem. Tedy, to sice možná můžeš i tak, ale aspoň se nevzdáš bez boje.

Náhle se mu zdálo, že kdesi v dálce slyší zvuk blížících se policejních sirén. Zelenooký muž však stále kráčel za ním v dychtivé touze ho zabít.

Dvě stě metrů od institutu se na okraji malého hájku z borovic limbovitých a jalovců ukrývali ve vysoké suché trávě tři muži. Jeden z nich, mnohem urostlejší než jeho kolegové, namířil výkonný dalekohled na mrtvolami posetý pozemek institutu a sledoval souboj na život a na smrt mezi štíhlým tmavovlasým Američanem a jeho vyšším a daleko silnějším soupeřem. Zamračil se a zvážil všechny možnosti. Vedle něj ležel odstřelovač s jedním okem přilepeným k teleskopickému zaměřovači prazvláštně vyhlížející pušky a pomalu, ale jistě srovnával mířidla.

Třetí muž, expert na signály, ležel ve změti důmyslného komunikačního vybavení a upřeně poslouchal naléhavé praskavé hlasy, které se mu ozývaly ve sluchátkách. „Úřady začínají efektivně reagovat, Tercei,” prohlásil suše. „Na místo se rychle sjíždějí dodatečné policejní, záchranné a hasičské jednotky.”

„Rozumím.” Muž s dalekohledem pokrčil rameny. „První se dopustil politováníhodné chyby.”

„Jeho řidič reagoval neadekvátně,” zamumlal odstřelovač vedle něj.

„Řidič bude kázeňsky potrestán,” souhlasil Terce. „Avšak První znal požadavky mise. Tento souboj je bezúčelný. Měl z místa odejít, když k tomu měl příležitost, zatímco on dopustil, aby nad jeho úsudkem nabyly vrchu vášně. Toho muže možná zabije, ale pravděpodobně se mu už nepodaří uprchnout.” Terce dospěl k rozhodnutí. „Budiž. Zneškodni ho.”

„A toho druhého taky?” dotázal se odstřelovač.

„Ano.”

Odstřelovač přikývl. Zadíval se do zaměřovače a naposledy srovnal hledí. „Cíl zaměřen.” Stiskl spoušť. Podivně vyhlížející puška tiše zakašlala. „Cíl zneškodněn.”

*****

Smith se sklonil před dalším vražedným výpadem zelenookého muže. A znovu ustoupil, přestože věděl, že mu dochází čas i manévrovací prostor. Dřív nebo později ho ten maniak dostane.

Muž s kaštanovými vlasy se však náhle plácl do krku – téměř jako by chtěl zabít vosu. Udělal další krok kupředu a pak se zastavil a v nevýslovné hrůze se zadíval na vlastní ruku. Otevřel ústa, vytočil se bokem a ohlédl se přes rameno na tichý les za sebou.

A pak se za Smithova stále zděšenějšího přihlížení začal zelenooký muž rozpadat. Na obličeji a rukou mu rychle narostla pavučina rudých prasklin a neustále se rozšiřovala. Během několika vteřin mu začala odpadávat kůže a rozpouštět se v průhledný narůžovělý mok. Jeho zelené oči se rozpily a začaly mu stékat po obličeji. Během celé proměny muž hlasitě skučel nelidskou trýzní. Sténal a svíjel se, až se nakonec skácel k zemi a začal divoce drásat zbytek svého těla v marné snaze bojovat s tím, co ho právě rozežralo zaživa.

Jon se na to nedokázal dívat. Otočil se, klopýtl, padl na kolena a začal nekontrolovatelně dávit. V tom okamžiku mu cosi prosvištělo kolem ucha a zabořilo se do půdy před ním.

U Smitha převládl instinkt. Vrhl se na bok a rychle se odplížil k nejbližšímu úkrytu.

*****

Na okraji hájku mezitím odstřelovač pomalu sklopil bizarní pušku. „Druhý cíl se ukryl. Nemám palebnou dráhu.”

„Na tom nezáleží,” řekl chladně muž s dalekohledem. „O jednoho člověka víc nebo míň, to opravdu nehraje roli.” Obrátil se k signalistovi. „Kontaktuj Centrum. A informuj je, že Pole dvě zřejmě probíhá podle plánu.”

„Ano, Tercei.”

„A co První?” zeptal se odstřelovač tiše. „Jak jeho smrt vysvětlíš?”

Muž s dalekohledem chvíli mlčky seděl a rozjímal nad odpovědí. Nakonec reagoval otázkou: „Znáš legendu o Horáciích?”

Odstřelovač zavrtěl hlavou.

„Je to stará, prastará báje,” začal Terce. „Pochází od Římanů, ale je mnohem starší než jejich říše. Tři totožní bratři Horáciové byli vysláni na souboj se třemi přeborníky sousedního města. Dva se bili statečně, ale byli zabiti. Třetí z Horáciů zvítězil – nikoliv však pouhou silou zbraní, nýbrž úskokem a léčkou.”

Odstřelovač mlčel.

Muž s dalekohledem otočil hlavu a chladně se usmál. Zbloudilý paprsek slunečního světla dopadl na jeho kaštanově hnědé vlasy a ozářil jeho oslnivě zelené oči. „Stejně jako První jsem i já jeden z Horáciů. Avšak na rozdíl od Prvního mám v plánu přežít a získat odměnu, která mi byla přislíbena.”

DÍL II.

HOOVEROVA BUDOVA, WASHINGTON, D. C.

Zástupkyně ředitele FBI Katherine („Kit”) Piersonová stála u okna své kanceláře ve čtvrtém patře a mračila se na deštěm skrápěnou Pennsylvania Avenue. Na nejbližší světelné křižovatce čekalo na zelenou jen několik aut a na širokých chodnících se pod černými deštníky choulily jen malé hloučky turistů. Obvyklý večerní hromadný exodus federálních zaměstnanců z města měl nastat až za několik hodin.

Kit Piersonová potlačila nutkání znovu se podívat na hodinky. Čekání, až začnou jednat ostatní, nikdy nepatřilo k jejím silným stránkám.

Odtrhla oči od ulice a zavadila pohledem o matný obraz vlastní postavy v kouřovém skle. Na krátký okamžik se začala nezúčastněně zkoumat a znovu si položila otázku, proč na ni ty břidlicově šedé oči, které si ji teď prohlížejí, tak často působí dojmem cizího člověka. I v pětačtyřiceti letech byla její slonovinově bílá pokožka hladká a její krátké tmavé vlasy lemovaly obličej, který -jak věděla – připadal většině mužů atraktivní.

Já jim ale nedávám moc příležitostí mi to sdělit, pomyslela si Kit Piersonová chladně. Nepovedené brzké manželství a hořký rozvod jí byly důkazem, že milostný vztah nedokáže úspěšně skloubit s kariérou v FBI. Národní zájmy úřadu a Spojených států u ní vždy stály na prvním místě – a to i ty zájmy, které se její nadřízení někdy báli vzít na vědomí.

Piersonová si uvědomovala, že agenti a analytici pod jejím vedením jí za zády říkají „Zimní královna”. Odbývala to však pokrčením ramenou. Sama k sobě byla mnohem tvrdší než k ostatním. Raději ať ji pokládají za trochu chladnou a odtažitou, než slabou či neefektivní. Protiteroristická divize FBI nebyla místem pro rutinéry, které práce zajímala jen od devíti do pěti a kteří upírali zraky spíše na vlastní penzi než na stále nebezpečnější nepřátele státu.

Na nepřátele jako Lazarovo hnutí.

Už několik měsíců varovali spolu s Halem Burkem z CIA nadřízené, že se Lazarovo hnutí stává přímou hrozbou pro životní zájmy Spojených států a jejich spojenců. Zaměřili se na veškeré známky, podle nichž hnutí vyostřilo svou rétoriku a posunulo se směrem k násilným akcím. Předložili strategické dokumenty, analýzy i veškeré důkazy, které se jim podařilo nashromáždit.

Na vyšších příčkách žebříčku však nebyl nikdo ochoten vystoupit proti této rostoucí hrozbě s dostatečnou razancí. Burkeův šéf, ředitel CIA David Hanson, sice uměl dobře mluvit, ale i on nakonec vždy selhal. Mnozí politici byli přitom ještě horší. Viděli v Lazarově hnutí pouze příjemný obal, pozlátko v podobě dobročinné ekologické organizace. Kit Piersonová se však obávala toho, co se skrývalo pod tímto maskováním.

„Představte si teroristickou skupinu jako al-Káida, kterou však řídí Američané, Evropané a Asiati – lidé, kteří vypadají úplně jako vy nebo já nebo ti příjemní sousedé někde na Maple Lane,” připomínala často personálu. „Jakou analýzu máme připravenu proti takové hrozbě?”

Takový Hanson chápal, že Lazarovo hnutí je zřetelnou a bezprostřední hrozbou. Ředitel CIA nicméně trval na tom, že se tato bitva odehraje v rámci zákona a v mezích vytyčených politiky. Piersonová s Burkem a dalšími představiteli po celém světě naproti tomu věděli, že na hru „podle pravidel” je už příliš pozdě. Byli odhodláni zničit hnutí prostřednictvím agresivní akce – s použitím veškerých nezbytných prostředků.

Telefon na jejím stole se rozdrnčel. Piersonová se otočila od okna, čtyřmi dlouhými elegantními kroky přešla přes kancelář a zvedla aparát na druhé zazvonění. „Piersonová.”

„Tady Burke.” Na tento telefonát čekala, avšak její protějšek z CIA, podsaditý muž s ostře řezanými rysy, působil nezvykle popuzeně. „Je tahle linka bezpečná?” dotázal se.

Piersonová stiskla na telefonu tlačítko a rychle prověřila známky případného elektronického odposlouchávání. FBI vynakládala spoustu času a peněz daňových poplatníků zajištění, že jeho komunikační sítě nejsou napíchnuté. Kontrolka se rozsvítila zeleně. Kit přikývla. „Jsme čistí.”

„Dobře,” prohodil Burke suchým a sevřeným tónem. V pozadí se ozýval jakýsi ruch. Bezpochyby jí telefonoval z auta. „Protože v Novém Mexiku se něco zmrvilo, Kit. Je to špatné, hodně špatné. Horší, než jsme čekali. Pusť si kteroukoliv zpravodajskou stanici. Vysílají ty záběry prakticky v nepřetržité smyčce.”

Zmatená Piersonová se naklonila přes stůl a stiskla sled kláves, jimiž se na její počítačové obrazovce spouštěl přehled televizních signálů. Na monitoru s vysokým rozlišením se objevilo živé zpravodajství se záběry natočenými před Tellerovým institutem a Kit na ně dlouze zírala v šokovaném mlčení. Ještě i nyní šlehaly z útrob planoucí budovy nové a nové výbuchy. Čistě modrou novomexickou oblohu zastřela hustá oblaka kouře. Před samotným institutem pak tisíce demonstrantů z řad Lazarova hnutí zděšeně prchaly pryč a v nastalém zmatku po sobě navzájem šlapaly. Vtom kamera najela blíže a zabrala přízračné postavy lidských bytostí, které se rozpouštěly jako krvavý vosk.

Piersonová se krátce a ostře nadechla a snažila se vzpamatovat. Sevřela sluchátko pevněji. „Probůh, Hale. Co se stalo?”

„Zatím to není zřejmé,” oznámil jí Burke. „Podle prvních zpráv demonstranti prorazili plot a začali se rojit kolem budovy, když vtom se najednou uvnitř strhlo peklo – výbuchy, požáry, všechno.”

„A příčina?”

„Podle některých spekulací se z nanotechnologických laboratoří uvolnily nějaké toxické zplodiny,” řekl Burke. „Některé zdroje to označují za tragickou nehodu. Jiné hovoří o sabotáži ze strany dosud neidentifikovaných pachatelů. Zasvěcení sázejí na sabotáž.”

„Zatím se ale žádná verze nepotvrdila, že?” zeptala se Piersonová ostře. „Nikdo nebyl zadržen?”

„Prozatím ne. Momentálně nejsem v kontaktu s našimi lidmi, ale očekávám, že se mi brzy ozvou. Osobně tam co nejrychleji vyrážím. Z Andrewsovy základny tam za třicet minut startuje mimořádné vojenské letadlo – a Langley mi v něm schrastilo místo.”

Piersonová zasmušile zavrtěla hlavou. „Tohle v plánu nebylo, Hale. Myslela jsem, že máme situaci pevně pod kontrolou.”

„Jo, to já taky,” odpověděl Burke. Kit téměř slyšela, jak krčí rameny. „Jenže při každé operaci se v nějaké fázi něco zvrtne, Kit. To přece víš.”

Piersonová se zamračila. „Tak hodně ne.”

„Ne,” souhlasil Burke chladně. „Obvykle ne.” Odkašlal si. „Jenže my musíme hrát s kartami, které nám byly rozdány. Že?”

„Ano.” Piersonová se natáhla a vypnula v počítači televizní signál. Nepotřebovala se dívat dál. Teď už ne. Měla podezření, že tyhle záběry ji budou ještě velmi dlouho strašit ve snech.

„Kit?”

„Tady jsem,” řekla tiše.

„Víš, co se teď musí stát?”

Piersonová přikývla a přinutila se soustředit na bezprostřední budoucnost. „Ano, vím. Musím se postavit do čela vyšetřovacího týmu v Santa Fe.”

„Bude to problém?” zeptal se důstojník CIA. „Myslím, dohodnout to se Zellerem.”

„Ne, podle mě ne. Určitě se s radostí chopí příležitosti přehodit tuhle práci na mě,” řekla Piersonová opatrně a začala přemýšlet nahlas. „Jsem v agentuře specialistka na Lazarovo hnutí. Úřadující ředitel to chápe. A jedna věc bude každému od Bílého domu níže naprosto jasná: totiž, že tohle zvěrstvo musí nějak, někde a někudy souviset s hnutím.”

„Jistě,” řekl Burke. „Já budu mezitím po své koleji prosazovat TOCSIN.”

„Je to moudré?” dotázala se Piersonová zostra. „Možná bychom teď měli přestat tlačit na pilu.”

„Na to je pozdě,” řekl jí Burke nevybíravě. „Věci se daly do pohybu, Kit. Jestli se nesvezeme na vlně, tak nás strhne ke dnu.”

BÍLÝ DŮM

Členové prezidentova týmu pro otázky národní bezpečnosti, kteří seděli kolem přeplněného konferenčního stolu v Situační místnosti Bílého domu, měli ponurou a sklíčenou náladu. A aby taky ne, pomyslel si Sam Castilla chmurně. První svědectví o katastrofě v Tellerově institutu byla sama o sobě dost strašná. Každá další zpráva však byla ještě horší.

Prezident pohlédl na nejbližší hodiny. Bylo mnohem později, než si myslel. Ve stěsnaných prostorách této nevelké podzemní místnosti s umělým osvětlením bylo vnímání času často zkreslené. Uplynulo již mnoho hodin od chvíle, kdy mu Fred Klein poprvé sdělil zprávu o probíhající hrůze v Santa Fe.

Nyní se prezident nevěřícně rozhlédl kolem stolu. „Takže mi chcete říct, že pořád ještě nemáte jasný odhad počtu obětí – ať už uvnitř samotného Tellerova institutu, anebo mezi demonstranty?”

„Ne, pane prezidente. Nemáme,” připustil úřadující ředitel FBI Bob Zeller a zbědované se shrbil na židli. „Ale pohřešuje se více než polovina vědců a personálu institutu. Většina jich je pravděpodobně mrtvých. Avšak dokud se neuhasí ty požáry, nemůžeme tam vyslat pátrací a záchranné týmy. A pokud jde o demonstranty…” Zellerovi se vytratil hlas.

„Možná se nikdy nedozvíme, kolik přesně jich bylo zabito, pane prezidente,” vložila se do hovoru Castillova poradkyně pro otázky národní bezpečnosti Emily Powellová-Hillová. „Sám jste na těch záběrech viděl, co se před laboratořemi odehrálo. Může trvat měsíce, než se podaří identifikovat to, co z těch lidí zbylo.”

„Hlavní zpravodajské kanály hovoří nejméně o dvou tisících mrtvých,” řekl personální šéf Bílého domu Charles Ouray. „Navíc předpovídají, že toto číslo ještě poroste. Možná se vyšplhá až na tři nebo čtyři tisíce.”

„Na základě čeho to předpovídají, Charlie?” odsekl prezident. „Střelby od pasu a hrubých odhadů?”

„Vycházejí z tvrzení mluvčího Lazarova hnutí,” odpověděl Ouray tiše. „Tihle lidi se u tisku – i u široké veřejnosti – těší větší důvěryhodnosti než kdysi. Dokonce větší důvěryhodnosti, než máme momentálně my.”

Castilla přikývl. To byla pravda. První hrůzostrašné televizní záběry odvysílalo živě a v nesestříhané podobě hned několik satelitních zpravodajských stanic. Desetimiliony Američanů a stamiliony lidí po celém světě tak na vlastní oči zhlédly strašlivé výjevy. Zpravodajské stanice nyní projevovaly o něco větší diskrétnost a pečlivě rozostřovaly nejdrastičtější scény, na nichž zděšené demonstranty z řad Lazarova hnutí rozežíralo cosi zaživa. Bylo však už pozdě. Škody byly napáchány.

Divoká a zlověstná tvrzení Lazarova hnutí o rizicích spojených s nanotechnologií se nyní navíc zdála opodstatněná. Ba co hůř: hnutí se podle všeho rozhodlo vyrukovat s ještě ponuřejší a paranoidnější hypotézou, která se již nyní objevila na jeho webových stránkách i na dalších významných internetových diskusních skupinách. Konstatovalo se v ní, že laboratoře Tellerova institutu vyvíjely pro americkou armádu tajné nanotechnologické zbraně. Hnutí dalo hrůzu v Santa Fe do souvislosti s předchozím masakrem v zimbabwské Kusase a využilo přitom až přízračně podobných fotografií z obou míst. Podle hlasatelů této hypotézy snímky dokazovaly, že „jisté živly v amerických vládních kruzích” vyhladily pokojnou africkou vesničku v rámci prvního testu zmíněných nanotechnologických zbraní.

Castilla se zašklebil. Bylo zřejmé, že ve všeobecné hysterii nebude nikdo věnovat pozornost klidným technickým protiargumentům předních vědců. Ani utěšujícím projevům politiků, jako jsem já, připomněl si prezident. Pod tlakem zděšených voličů již nyní mnozí kongresmani požadovali okamžitý federální zákaz nanotechnologického výzkumu. A pouze Bůh věděl, kolik dalších vlád po celém světě zbaští vyhrocená tvrzení Lazarova hnutí o tajném americkém „programu nanotechnologických zbraní”.

Castilla se otočil k Davidu Hansonovi, který seděl na vzdálenějším konci stolu.

„Chcete k tomu něco dodat, Davide?”

Ředitel CIA pokrčil rameny. „Myslíte kromě poznámky, že to, co se stalo v Tellerově institutu, bylo téměř jistě aktem chladně vykalkulovaného terorismu? Ne, pane prezidente, nechci.”

„Neukvapujeme se trochu?” zeptala se Emily Powellová-Hillová stroze. Tato někdejší brigádní generálka se s ředitelem Ústřední zpravodajské služby rozhodně neměla v lásce. Pokládala Hansona za horlivce, který prosazuje extrémní řešení problémů národní bezpečnosti.

Prezident s jejím hodnocením v duchu souhlasil. Nepříjemnou pravdou nicméně zůstávalo, že i některé divoké Hansonovy předpovědi často udeřily hřebíček na hlavičku a že většina utajených operací, které prosadil, se setkala s úspěchem. Navíc se v tomto případě Hansonův výrok dokonale shodoval s tím, co se již Castilla doslechl od Freda Kleina z Alfy.

„Jako že spekuluji dříve, než jsem se obeznámil se všemi skutečnostmi? To jistě ano,” připustil Hanson a blahosklonně se zadíval přes želvovinové obroučky svých brýlí na poradkyni. „Ale neřekl bych, že je zapotřebí marnit spoustu času na alternativní hypotézy, Emily. Pokud ovšem skutečně nevěříte, že vetřelci, kteří pronikli do Tellerova institutu, nemají nic společného s bombami, které tam o necelou hodinu později vybuchly. To mi upřímně řečeno připadá trochu naivní.”

Emily Powellová-Hillová zrudla.

Castilla zasáhl dříve, než se mu spor vymkne z rukou. „Předpokládejme, že máte pravdu, Davide. Řekněme, že tato katastrofa je teroristickým činem. Ale kdo jsou pak teroristé?”

„Lazarovo hnutí,” prohlásil ředitel CIA otevřeně. „Přesně z týchž důvodů, které jsem vám nastínil, když jsme probírali Hodnocení rizik sboru zpravodajských složek, pane prezidente. Kladli jsme si otázku, co má být onou ‘velkou události” v Santa Fe.” Pokrčil útlými rameny. „Takže teď to víme.”

„To mi opravdu chcete vážně naznačit, že předáci Lazarova hnutí zorganizovali smrt více než dvou tisícovek vlastních stoupenců?” dotázal se Ouray. Personální šéf Bílého domu nijak neskrýval skepticismus.

„Úmyslně?” Hanson zavrtěl hlavou. „To nevím. A dokud si neuděláme lepší obrázek o tom, co přesně ty lidi zabilo, se to ani nedozvíme. Přesto jsem si naprosto jist, že v útoku samotném mělo prsty Lazarovo hnutí.” „Jak to?” zeptal se Castilla.

„Vezměte v úvahu načasování, pane prezidente,” navrhl mu ředitel CIA. A začal vypočítávat argumenty a podtrhávat je precizními gesty univerzitního profesora, který objasňuje podstatu své zamilované disertace mimořádně pomalému prvnímu ročníku. „Za prvé: kdo zorganizoval masovou demonstraci před Tellerovým institutem? Lazarovo hnutí. Za druhé: proč se v době, kdy do institutu dorazil falešný tým Secret Service, nacházela ostraha institutu mimo budovu, takže proti němu nemohla zasáhnout? Protože ji zaměstnával tentýž protest. Za třetí: kdo bránil skutečným agentům Secret Service ve vstupu do objektu? Titíž demonstranti Lazarova hnutí. A konečně za čtvrté: proč nedokázali policisté a šerifové ze Santa Fe a okolí zadržet vetřelce, když opouštěli institut? Protože měli plné ruce práce se zvládáním chaosu před institutem.”

Castilla téměř proti své vůli přikývl. Hypotéza spíchnutá ředitelem CIA sice nebyla neprůstřelná, ale rozhodně působila přesvědčivě.

„Pane, s takto nepodloženými tvrzeními na adresu Lazarova hnutí přece nemůžeme vyjít na veřejnost!” neudržel se Ouray. „Byla by to politická sebevražda. Média by nás ukřižovala už za to, že jsme něco takového vůbec naznačili!”

„Charlie má absolutní pravdu, pane prezidente,” poznamenala Emily Powellová-Hillová. Letmo pohlédla na ředitele CIA a pokračovala: „Kdybychom v této věci obvinili hnutí, nahráli bychom do karet všem zastáncům spikleneckých teorií na světě. Nemůžeme si dovolit jim dávat další munici. Teď ne.”

Kolem konferenčního stolu v Situační místnosti se rozhostilo sklíčené ticho.

„Jedna věc je jistá,” přerušil David Hanson mlčení a chladně pokračoval: „Lazarovo hnutí již nyní těží z veřejného mučednictví takového počtu stoupenců. Na jejich e-mailové seznamy připsaly své jméno statisíce nových dobrovolníků z celého světa. A další miliony poslaly elektronicky příspěvek na jejich veřejné bankovní účty.”

Šéf CIA pohlédl zpříma na Castillu. „Chápu, že se zdráháte proti Lazarově hnutí zasáhnout, dokud nebudete mít důkazy o jeho teroristických aktivitách, pane prezidente. Znám tuhle politickou omáčku. A vroucně doufám, že vyšetřování FBI v Tellerově institutu přinese důkazy, které požadujete. Je však mou povinností vás varovat, že otálení by mohlo mít strašlivé důsledky pro bezpečnost tohoto státu. S každým dalším dnem bude hnutí silnější a silnější. A s každým dalším dnem se naopak sníží naše schopnost se s ním úspěšně konfrontovat.”

MOBILNÍ VELITELSKÉ CENTRUM LAZAROVA HNUTÍ

Muž jménem Lazarus seděl o samotě v malém, ale elegantně zařízeném boxu. Žaluzie byly zatažené, takže bránily v jakémkoliv výhledu na širý svět venku. Na počítačové obrazovce před Lazarem se míhaly záběry, televizní záběry masakru před Tellerovým institutem.

Lazarus pokýval hlavou – to, co viděl, ho naplňovalo chladným uspokojením. Jeho plány, tak pečlivě a trpělivě připravované po několik let, konečně přinášely ovoce. Velká část této práce – například selektivní čistka v řadách bývalého vedení – byla obtížná, bolestná a obnášela značné riziko. Horáciové, fyzicky silní, důkladně vyškolení v umění zabíjet a bezmezně krutí, mu při tomto úsilí dobře posloužili.

Na okamžik mu po obličeji přeběhla stopa zármutku. Lazarus upřímně litoval nutnosti zneškodnit tolik mužů a žen, jež kdysi obdivoval – lidí, jejichž jedinou chybou byla neochota pochopit nutnost tvrdších opatření v zájmu naplnění společných snů. Pak ovšem Lazarus pokrčil rameny. Odhlédl-li od osobních pohnutek, pak události samy prokázaly správnost jeho vize. V posledních dvanácti měsících toho hnutí pod jeho absolutním vedením dosáhlo více než za všechny předchozí roky polovičatého konvenčního alibismu. Obnova čistoty světa vyžadovala smělé a rozhodné činy, nikoliv bezútěšná řečnická cvičení a bojácné politické protesty.

Jak napovídal už samotný název hnutí, v podstatě šlo o to vykřesat přímo ze smrti nový život.

Lazarův počítač tiše cinkl, což signalizovalo příjem další šifrované zprávy zaslané přímo z centra. Lazarus si ji mlčky přečetl. Smrt Prvního byla nepříjemnou okolností, ale ztrátu jednoho z jeho tří Horáciů mnohonásobně převažovaly výsledky útoku na Tellerův institut a následného masakru jeho přívrženců. Oficiální činitelé z americké CIA, FBI a dalších spřátelených zpravodajských služeb se nechali oklamat informacemi, jež jim naservíroval a které zdánlivě potvrzovaly jejich nejhorší obavy, a nechali se uvěznit v pasti masového vraždění. To, co těm nebohým bláznům muselo připadat jako strašlivý omyl, bylo ve skutečnosti od prvopočátku záměrem. Ulpěla na nich vina a on ji hodlal využít k vlastním cílům.

Chladně se usmál. Prostřednictvím jediného vražedného úderu se mu podařilo fakticky vyloučit, aby Spojené státy nebo kterákoliv jiná západní vláda začaly proti hnutí činit razantní kroky. Obrátil jejich sílu proti nim samotným – přesně jak to dělají mistrové jiu-jitsu. A přestože si to jeho nepřátelé prozatím neuvědomili, Lazarus už nyní ovládal všechny významné mocenské páky. Jakákoliv jejich akce proti hnutí by pouze posílila jeho sevření a současně jim ubrala sílu.

Nastal tedy čas zahájit proces obracení druhdy loajálních spojenců proti sobě. Svět se již dnes choval podezíravě vůči vojenské a vědecké moci Ameriky i vůči washingtonským motivům. Při správném pobízení a mediální manipulaci bude svět již záhy věřit, že Amerika jakožto jediná supervelmoc si – vedena krutými a sobeckými cíli – zahrává také se základními stavebními kameny stvoření a vytváří novou nanotechnologickou zbraň. Zeměkoule se začne dělit na ty, kdo se stavějí na Lazarovu stranu, a na ty, kdo tak nečiní. A vlády mnoha zemí se pod tlakem vlastního lidu začnou stále více obracet proti Spojeným státům.

Výsledný zmatek, chaos a nepořádek Lazarovi dobře poslouží. Poskytne mu potřebný čas k dokončení jeho velkolepého projektu – projektu, jenž navždy promění planetu Zemi.

Na vysoko položenou pouštní krajinu kolem Santa Fe se rychle snášela noc. Severozápadně odtud se nejvyšší vrcholky pohoří Jemez karmínově leskly v posledních paprscích zapadajícího slunce, zatímco nižší polohy na východě se již halily do tmy. Nedaleko na jih od města pak oheň stále přízračně olizoval zřícené a zdeformované trosky Tellerova institutu a mihotavé oranžovorudožluté plameny dál stravovaly zničený nábytek, stropní trámy, rozlité chemikálie, rozbombarované vybavení i těla lidí, kteří zůstali uvězněni uvnitř. V chladném večerním vzduchu se těžce vznášel pronikavý a štiplavý zápach kouře.

Na místě samotném se shromáždilo několik hasičských sborů, které se však musely držet za kordonem tvořeným místní policií a Národní gardou. Neexistovala již sebemenší reálná naděje, že se z planoucí budovy podaří vyprostit kohokoliv živého, a tak nikdo nechtěl vystavovat další osoby zbloudilým nanostrojům, které zabily tolik aktivistů Lazarova hnutí.

Jon Smith strnule postával nedaleko od vnějšího okraje kordonu a díval se, jak požár dál nekontrolované zuří. Štíhlý obličej měl naprosto propadlý a ramena povislá. Jako mnoho dalších vojáků pociťoval i on po intenzivní bojové akci často návaly melancholie. Dnes to však bylo horší. Nebyl zvyklý prohrávat. Spolu s Frankem Diazem zabili nebo alespoň zranili dobrou polovinu teroristů, kteří přepadli Tellerův institut, ale jimi nastražené bomby přesto vybuchly. Kromě toho nemohl Smith zapomenout na hrůzný pohled, jak se tisíce lidí mění ve sliz a úlomky kostí.

Náhle mu ve vnitřní kapse bundy začal vibrovat šifrovaný mobilní telefon. Smith ho vytáhl a odpověděl: „Smith.”

„Potřebuji, abyste mi podal podrobnější hlášení, podplukovníku,” řekl Fred Klein úsečné. „Prezident je stále na schůzce s týmem pro otázky národní bezpečnosti, ale očekávám, že mi v brzké době zavolá. Už jsem mu předal vaši předběžnou zprávu, ale bude chtít vědět víc. Potřebuji, abyste mi sdělil, co přesně jste viděl a co přesně se tam dnes podle vás stalo.”

Smith zavřel oči; náhle ho přemohlo vyčerpání. „Rozumím,” řekl otupěle.

„Vy jste utrpěl zranění, Jone?” dotázal se šéf organizace Alfa a jeho hlas zněl znepokojeně. „Předtím jste nic neříkal, a tak jsem předpokládal…”

Smith zavrtěl hlavou. Při jakémkoliv prudším pohybu se mu pálivě ozývaly všechny modřiny a zmožené svaly. „Není to nic vážného,” řekl a ucukl bolestí. „Jen pár škrábanců a šrámů, nic víc.”

„Aha.” Klein se pochybovačně odmlčel. „Což ve vašem podání znamená, že momentálně aktivně nekrvácíte.”

„Vážně, Frede, jsem v pořádku,” ujistil ho nyní již podrážděný Smith. „Jsem lékař, nezapomínejte na to.”

„No dobrá,” řekl Klein opatrně. „Takže budeme pokračovat. Za prvé: jste stále přesvědčen, že teroristé, kteří přepadli institut, jsou ve svém oboru profesionály?”

„O tom není pochyb,” odvětil Smith. „Ti chlapi jeli jako po másle. Měli v malíčku procedury, zbraně i identifikaci Secret Service. Kdyby se tam skutečný tým Secret Service neobjevil o něco dříve, tak by tihle lidi dokončili akci a zmizeli, aniž by někdo zvedl obočí.”

„Tedy až do chvíle, kdy by začaly vybuchovat bomby,” nadhodil Klein.

„Až do té chvíle,” souhlasil Smith ponuře.

„Čímž se dostáváme k těm demonstrantům, kteří přišli o život,” řekl šéf Alfy. Všeobecně se předpokládá, že ty exploze uvolnily z jedné z laboratoří nějakou věc – buďto toxickou chemickou látku, nebo ještě spíše nějaký nanotechnologický produkt, který začal nekontrolované působit. Vy jste tam byl přidělen, abyste dohlížel na chod laboratoří a na výzkum. Co se tam podle vás stalo?”

Smith se zamračil. Od první chvíle, kdy ustala střelba a křik, si namáhal mozkové závity a snažil se zformulovat věrohodnou odpověď na tuto otázku. Co mohlo před institutem tak rychle a tak krutě zabít takové množství demonstrantů? Povzdechl si. „Pouze jediná laboratoř pracovala na projektu, který přímo souvisel s lidskými tkáněmi a orgány.”

„Která?”

„Harcourtův biovědecký ústav,” odpověděl Smith. Načež Kleinovi v rychlosti vylíčil, co přesně Brinker s Parikhem prováděli se svými nanofágy typu Mark II – včetně posledního experimentu, při němž uhynula dokonale zdravá myš. „A jeden z velkých výbuchů nastal právě v Harcourtově laboratoři,” uzavřel Jon. „Phil i Ravi se pohřešují – předpokládá se, že jsou mrtví.”

„Takhle je to tedy,” poznamenal Klein a zdálo se, že se mu trochu ulevilo. „Ty bomby byly nastraženy záměrně. Avšak smrt těch lidí venku musela být nezamýšlená – v podstatě šlo o průmyslovou nehodu svého druhu.”

„Tuhle verzi nebaštím,” prohlásil Smith nevybíravě.

„Proč ne?”

„Například už proto, že ta myš, kterou jsem viděl umřít, nevykazovala žádné známky buněčné degenerace,” odpověděl Smith a na chvíli se zamyslel. „Nic na jejím chování ani vzdáleně nepřipomínalo celkový rozpad tkání, jehož jsem byl dnes odpoledne svědkem.”

„A nemůže to být dáno rozdílem mezi účinky těch nanofágů na myš a na lidské bytosti?” zeptal se Klein obezřetně.

„To je vysoce nepravděpodobné,” odvětil Smith. „Jediným důvodem, proč se pro předběžné testy využívají laboratorní myši, je právě jejich biologická podobnost s člověkem.” Povzdechl si. „Bez podrobnějšího výzkumu na to nemohu přísahat, Frede. Ale něco mi říká, že tahle úmrtí nemohly způsobit nanofágy z Harcourtovy laboratoře.”

Na druhém konci linky se rozhostilo dlouhé ticho. „Uvědomujete si, co by to znamenalo,” řekl nakonec Klein.

„Jo,” přitakal Smith ztěžka. „Jestli mám pravdu a všechny ty lidi nemohlo zabít nic zevnitř institutu, pak je zabilo něco, co přinesli a úmyslně odpálili ti teroristé – v rámci nějakého svého chladnokrevného plánu na zmasakrování tisíců aktivistů Lazarova hnutí. Jenže tahle hypotéza mi nedává logiku.”

Na chvíli zavřel oči. Náhle se zapotácel a cítil, jak se ho začíná zmocňovat únava, kterou až dosud dokázal držet pod kontrolou.

„Jone?”

Smith se s jistým úsilím znovu napřímil. „Tady jsem,” řekl. „Ať už jste zraněný, nebo ne, zdá se, že jste do toho pořádně spadl,” sdělil mu Klein. „Potřebujete si odpočinout a zotavit se. Jaká je vaše situace?”

Smith se navzdory vyčerpání neubránil jízlivému úsměvu. „Moc skvělá ne. Hned tak se odtud nedostanu. Už jsem jim poskytl výpověď, ale místní federálové zadržují každého člověka z institutu, který to přežil a dokáže chodit a mluvit, dokud sem nepřijede nějaká velká bílá náčelnice z D. C. A ta se tu má objevit až zítra časně ráno.”

„To mě nepřekvapuje,” podotkl Klein. „Ale taky mě to netěší. Uvidíme, co se dá dělat. Vydržte.” Jeho hlas se vytratil.

Smith se zadíval do tmy a chvíli sledoval muže v maskáčích, kevlarových helmách a neprůstřelných vestách, kteří s puškami v rukou hlídkovali mezi kordonem a hořící budovou. Národní garda zde rozestavila celou rotu mužů, kteří měli izolovat oblast kolem Tellerova institutu. Vojáci dostali rozkaz zastřelit každého, kdo by se snažil proniknout přes kordon.

Ke Smithovi se doneslo, že další jednotky Národní gardy se rozmístily přímo v Santa Fe, kde chrání státní a federální úřady a snaží se udržet komunikace volné pro záchranné složky. Jeden z místních šerifů mu prozradil, že se z města evakuovalo několik tisíc lidí, kteří ve snaze uniknout do bezpečí prchají do Albuquerque nebo ještě výše do hor v okolí Taosu.

Policie měla rovněž plné ruce práce s dohledem na účastníky demonstrace Lazarova hnutí, jimž se podařilo přežít. Mnozí již odtud odjeli, ale několik stovek zmámených aktivistů nyní bezcílně bloudilo ulicemi Santa Fe. Nikdo si nemohl být jist, zda jsou doopravdy v šoku, nebo zda čekají na příležitost natropit další problémy.

Fred Klein se vrátil na linku. „Všechno je zařízeno, podplukovníku,” řekl klidně. „Máte svolení opustit bezpečnostní zónu -a odjet zpátky do hotelu.”

Smith pocítil hlubokou vděčnost. Chápal, proč chce úřad zajistit celou oblast a zachovat si kontrolu nad jedinými spolehlivými svědky. Zároveň se mu však zajídala představa, že by měl strávit dlouhou a chladnou noc na kavalci ve stanu Červeného kříže nebo schoulený na zadním sedadle nějakého policejního auta. A jako už mnohokrát předtím musel i tentokrát nakrátko užasnout, jak je možné, že se Kleinovi – muži, jenž operuje pouze v pozadí – daří tahat za tolik nitek a nevyzradit přitom vlastní krytí. Pak ovšem jako vždy vytěsnil tyto otázky do pozadí. Důležitý byl pro něj pouze fakt, že tento systém funguje.

*****

O dvacet minut později už Smith seděl na zadním sedadle hlídkového vozu novomexické státní policie a projížděl po dálnici 84 přes centrum Santa Fe na sever. Stále se zde táhly dlouhé šňůry osobních automobilů, pick-upu, dodávek a sportovně užitkových vozů, které se pomalu sunuly na jih k nájezdu na mezistátní dálnici 25, jež představovala hlavní dopravní spojení s Albuquerque. Sdělení bylo zřejmé. Mnoho místních obyvatel neuvěřilo oficiální linii, podle níž se veškerá rizika omezovala na relativně malou zónu v okolí institutu.

Smith se při tomto obrázku zamračil, ale současně nemohl lidi odsuzovat, že jsou k smrti vyděšení. Celá léta je úřady ujišťovaly, že nanotechnologie jsou absolutně a naprosto bezpečné – a oni si pak zapnuli televizory a dívali se, jak miniaturní strojky – tak malé, že je není vidět ani slyšet – trhají na kusy ječící demonstranty Lazarova hnutí.

Policejní vůz sjel z dálnice 84 na východ na Paseo de Peralta, relativně širokou třídu lemující historické jádro Santa Fe. Smith si všiml, že křižovatku napravo od něj blokuje humvee Národní gardy. Další automobily, vojáci i policisté pak byli rozestaveni podél všech komunikací vedoucích do centra města.

Pokýval sám pro sebe hlavou. Orgány zodpovědné za právo a pořádek se snažily co nejlépe využít omezených prostředků. Pokud si musely vybrat jediné místo, které budou bránit před rabováním a nezákonnostmi, pak to byla tato oblast. Nádherná muzea, galerie, obchody a domy byly rozesety i v jiných částech Santa Fe, ale srdce i duši města představovalo jeho historické jádro – labyrint úzkých jednosměrných uliček obklopujících nádherné náměstí lemované stromy a čtyři staletí starý Palác guvernérů.

Ulice starého města opisovaly křivolakou trasu dávných silnic pro vozy, jako byly Santafeská a Pecoská stezka, nikoliv antiseptickou pravoúhlou síť ultramoderní doby. Mnoho budov lemujících tyto ulice pak představovalo směsici starého a nového v revivalovém slohu španělských puebel plných přírodně zbarvených zdí z vepřovicových cihel, plochých střech, hluboko zasazených oken a vyčnívajících trámů. Jiné, například budova federálního soudu, se pak mohly pochlubit cihlovými fasádami a útlými bílými sloupy teritoriálního slohu sahajícího do roku 1846 k vítězství USA v mexicko-americké válce. Značná část dějin, umění a architektury, které dělaly ze Santa Fe tak jedinečné americké město, se rozkládala právě na tomto relativně malém území.

Když projížděli ztemnělými a opuštěnými ulicemi, musel se Smith mračit. Většinu dní v roce se náměstí hemžilo turisty, kteří zde fotografovali a prohlíželi si zboží místních umělců a řemeslníků. Domorodí Američané sedávali ve stínu portálu neboli krytého chodníčku před palácem a prodávali nezaměnitelnou keramiku, stříbro a tyrkysové šperky. Smith měl neblahé tušení, že tato místa budou zítra ráno přízračně opuštěná a možná taková zůstanou ještě velmi dlouhou dobu.

Bydlel v hotelovém komplexu Fort Marcy pouhých pět bloků od náměstí. Když byl poprvé vyslán jako pozorovatel do Tellerova institutu, pobavilo ho, že bude bydlet právě v hotelu s vojensky znějícím názvem. Na ubytování ve Fort Marcy však nebylo nic vojenského ani fádního. Osmdesát samostatných apartmánů se městnalo v několika řadách jednopodlažních a dvoupodlažních budov zasazených v mírném svahu s výhledem na město či na nedaleké hory. Všechny byly tiché, pohodlné a elegantně zařízené směsicí moderního a tradičního jihozápadního slohu.

Státní policista ho vysadil před hotelem. Smith mu poděkoval a odbelhal se po chodníčku do svého jednopokojového apartmá zasazeného ve stínu mezi stromy a pečlivě udržovanými zahradami. V sousedních budovách svítilo jen několik málo světel. Jon tušil, že mnoho jeho spolubydlících je již dávno pryč – že se co nejrychleji odhlásili a zamířili domů.

Vytáhl náprsní tašku, našel elektronickou kartu od pokoje a vstoupil dovnitř. Když se za ním pevně zavřely dveře, ucítil poprvé po mnoha hodinách, že se konečně začíná uvolňovat. Opatrně ze sebe shodil koženou bundu protrženou od kulky a zamířil do koupelny. Tam si opláchl obličej studenou vodou a podíval se do zrcadla.

Oči, které na něj odtamtud shlížely, byly zbědované, vyčerpané a plné smutku.

Smith se odvrátil.

Spíše ze zvyku než ze skutečného pocitu hladu se podíval do ledničky v kuchyňce. Žádný ze zbytků z restaurace, zabalených ve staniolu, nepůsobil lákavě. Jon si tedy vytáhl jen lahev ledově chladného mexického piva, otevřel ji a postavil na stůl v jídelně.

Dlouze se na ni zadíval, pak se otočil, posadil se a začal tupě civět z okna – viděl však jen hrůzy, jichž byl onoho dne svědkem a které se stále znovu a znovu odvíjely v jeho vyčerpané mysli.

Malachi MacNamara se zastavil těsně za dveřmi kostela Cristo Rey. Několik okamžiků tiše stál a prohlížel si okolí. Okny zasazenými vysoko v mohutných stěnách proudilo dovnitř bledé měsíční světlo. Přímo před ním se táhla rozlehlá hlavní loď kostela s vysokým stropem. Daleko vepředu u oltáře pak viděl rozlehlou zdobenou stěnu zvanou reredos, která se skládala ze tří velkých částí ozdobených bílým kamenem. Povrch stěny pokrývaly vytesané květy, andělé a svatí. V lavicích se tu a tam choulily hloučky znavených mužů a žen. Někteří neskrývaně plakali, jiní seděli mlčky a civěli do prázdna, stále zkoprnělí hrůzou, jíž se stali svědky.

MacNamara pomalu a nenápadně prošel jednu z bočních uliček a přitom pozoroval a poslouchal lidi kolem sebe. Předpokládal, že muži, po nichž pátral, zde nejsou, ale bylo lepší se nejprve ujistit a teprve poté se přesunout do další případné svatyně. Bolely ho nohy. Již několik hodin procházel křivolakými uličkami města a pátral po několika roztroušených skupinách s aktivisty Lazarova hnutí, kteří tragédii přežili. Autem by to pochopitelně bylo rychlejší a efektivnější. Zároveň však příšerně nestylové, připomněl si MacNamara – a taky zatraceně nápadné. Vůz, kterým do Nového Mexika přijel, musel zůstat ještě chvíli ukrytý.

Náhle k němu přispěchala žena středního věku s příjemným a přátelským obličejem. MacNamara si uvědomil, že určitě patří k farníkům, kteří svůj kostel otevřeli pro potřebné. Ne všichni v Santa Fe propadli panice a utekli do hor. MacNamara spatřil v jejích očích starost. „Mohu vám nějak pomoci?” zeptala se. „Byl jste na tom shromáždění před institutem?”

MacNamara zasmušile přikývl. „Byl.”

Žena mu položila ruku na rukáv. „Tak to mě moc mrzí. Byla to hrůza i při pohledu zdálky, myslím jako v televizi. Neumím si představit, jaký to musel být pocit, když…” Její hlas se vytratil a oči rozšířily.

V tu chvíli si MacNamara uvědomil, že jeho výraz ochladl a může nahánět bezmeznou hrůzu. Děs, který prožil, byl stále příliš blízko. S námahou zaplašil strašlivé obrazy, které mu vyvstávaly před očima, a povzdechl si. „Odpusťte,” řekl. „Nechtěl jsem vás vylekat.”

„Ztratil jste…” Žena zaváhala. „Totiž…, hledáte někoho? Někoho konkrétního?”

MacNamara přikývl. „Někoho opravdu hledám. Vlastně hned několik lidí.” Popsal jí hledané muže.

Žena ho pozorně vyslechla, ale nakonec mohla jen zavrtět hlavou. „Obávám se, že nikdo takový tady není.” Povzdechla si. „Ale můžete to zkusit v upayském buddhistickém chrámu v kopcích na Cerro Gordo Road. Tamní mniši rovněž nabízejí přístřeší těm, kteří to přežili. Jestli chcete, mohu vás tam navést.”

Štíhlý modrooký Kanaďan děkovně přikývl. „To by od vás bylo nanejvýš laskavé.” Napřímil se. Čeká tě spousta kilometrů, než se konečně vyspíš, pomyslel si sklíčeně. Navíc bude s velkou pravděpodobností všechno marné. Po mužích, které hledáš, se už nepochybně slehla země.

Žena sklopila oči k jeho ošoupaným a zaprášeným botám. „Případně vás tam můžu svézt,” nadhodila váhavě. „Jestli jste celý den na nohou, musíte být notně unavený.”

Malachi MacNamara se poprvé za několik dní usmál. „Ano,” řekl tiše. „Jsem mimořádně unavený. A za svezení bych vám byl velice vděčný.”

OKOLÍ SANTA FE

Dům střežený akčním týmem TOCSIN se nacházel vysoko na úpatí pohoří Sangre de Cristo, nedaleko od silnice vedoucí k lyžařskému areálu u Santa Fe. Úzká příjezdová cesta blokovaná řetězem a velkou cedulí s nápisem ZÁKAZ VSTUPU se táhla do kopce mezi zlatolistými osikami, duby pokrytými měděně rudými listmi a vzrostlými jehličnany.

Hal Burke odbočil z hlavní silnice a stáhl okénko Chrysleru LeBaron, který si ihned po příletu na mezinárodní letiště v Albuquerque vypůjčil. Seděl, čekal a dával si pozor, aby měl ruce viditelně na volantu.

Z úkrytu jednoho z velkých stromů se vynořila stinná postava. Matné světlo z reflektorů auta odhalilo podlouhlou podezíravou tvář s ostře řezanými rysy. Jedna ruka se držela nápadně blízko u pouzdra s devítimilimetrovou pistolí Walther na opasku. „Toto je soukromá cesta, pane.”

„Ano, to je,” souhlasil Burke. „A já jsem soukromá osoba. Jmenuji se Tocsin.”

Když hlídač uslyšel správný dorozumívací kód, přisunul se blíže k Burkeovi. Posvítil baterkou důstojníkovi CIA do obličeje a poté na zadní sedadlo chryslera, aby se ujistil, že je Burke sám. „Dobře. Ukažte mi nějakou legitimaci.”

Burke opatrně vylovil z kapsy saka identifikační průkaz CIA a předal ho hlídači.

Ten si bedlivě prohlédl fotografii, pokýval hlavou, vrátil průkaz Burkeovi a odstranil řetěz blokující příjezdovou cestu. „Můžete jet, pane Tocsine. Nahoře v domě už na vás čekají.”

Dům stojící na konci čtyřsetmetrové příjezdové komunikace představovala velká, napůl dřevěná horská chata ve švýcarském stylu, s ostře se svažující střechou, která měla vzdorovat náporu sněhových závějí. Během průměrné zimy napadlo v této části horského pásma Sangre de Cristo více než dvě stě padesát centimetrů sněhu – a zima sem často dorazila již koncem října. V lyžařských oblastech na vyšších svazích pak byl obvykle sněhu dvojnásobek.

Burke zaparkoval na rozpraskané betonové ploše nedaleko od schodiště vedoucího k hlavnímu vchodu do chaty. Za zataženými žaluziemi prosvítalo v oknech žluté světlo. Stromy kolem domu byly ztichlé a dokonale nehybné.

Hlavní vchod do chaty se otevřel dříve, než Burke vůbec vystoupil z auta. Hlídač dole zřejmě své kolegy uvědomil vysílačkou. Ve dveřích stál vysoký muž s kaštanovými hlasy a sledoval Burkea jasně zelenýma očima.

„Máte dobrý čas, pane Burkeu.”

Důstojník CIA přikývl a zadíval se na svého urostlejšího hostitele. Kterýpak z podivného tria, které si říká Horáciové, to asi je? uvažoval nejistě v duchu. Trojice těchto statných mužů nebyla pokrevními bratry. Jejich totožné vzezření, ohromná síla a agilita, jakož i široké spektrum dovedností byly údajně výsledkem mnohaletých bolestných chirurgických zákroků, důkladné fyzické přípravy a intenzivního výcviku. Burke tyto muže vybral za sekční vůdce TOCSINu na naléhání jejich stvořitele, ale kdykoliv některého z Horáciů spatřil, nedokázal zcela potlačit směsici bázně a úžasu. A také je od sebe nedokázal odlišit.

„Měl jsem všechny důvody spěchat, První,” odvětil, když se konečně odvážil si tipnout.

Zelenooký muž zavrtěl hlavou. „Já jsem Terce. První je bohužel mrtev.”

„Mrtev? Jak to?” zeptal se Burke ostře.

„Byl zabit při operaci,” sdělil mu Terce klidně. Ustoupil stranou a uvedl Burkea do chaty. Schodiště pokryté kobercem vedlo do prvního patra. Dlouhá chodba s kamennou dlažbou a tmavým borovým obložením pak mířila hlouběji do útrob chaty. Otevřenými dveřmi vzadu proudilo dovnitř jasné světlo. „Vlastně jste přijel právě včas, abyste nám pomohl rozhodnout v jedné drobné záležitosti související s Prvního smrtí.”

Důstojník CIA následoval urostlého muže do otevřených dveří a oba vystoupili na velkou prosklenou terasu táhnoucí se po celé šířce chaty. Mírně se svažující betonová podlaha s kovovým kanálkem uprostřed a věšáky na stěnách Burkeovi prozradily, že se tato místnost za normálních okolností využívala jako sklad a sušárna pro zmrzlou a promočenou lyžařskou výstroj – boty, lyže a sněžnice. Noví majitelé chaty z ní ovšem udělali zadržovací celu.

Na stoličce postavené uprostřed místnosti – přímo nad kanálkem – se neklidně krčil malý muž s olivovou kůží, shrbenými rameny a pečlivě zastřiženým knírkem. V ústech měl roubík, ruce spoutané za zády a nohy přivázané k nohám stoličky. Nad roubíkem se na dvojici mužů, kteří právě vešli, zděšeně dívaly vytřeštěné tmavě hnědé oči.

Burke otočil hlavu k Terceovi a zvedl jedno obočí v nevyřčené otázce.

„Tady náš přítel Antonio byl rezervním řidičem zásahového týmu,” řekl urostlý muž tiše. „Během extrakční fáze bohužel zpanikařil. A opustil Prvního.”

„Takže jste byli nuceni Prvního eliminovat?” dotázal se Burke. „Abyste předešli jeho zajetí?”

„Ne tak docela. První byl… stráven,” odpověděl Terce a smutně zavrtěl hlavou. „Měl jste nás varovat, jakou pohromu naše bomby způsobí, pane Burkeu. Upřímně doufám, že jste tak neučinil z důvodu pouhého opomenutí – nikoliv úmyslně.”

Když důstojník CIA zaslechl v hostitelově hlase nevyslovenou hrozbu, zamračil se. „Nikdo nevěděl, jak nebezpečné ty zatracené nanostroje doopravdy jsou!” řekl rychle. „Podle utajených zpráv z Harcourtu, Nomury a z institutu, které jsem prostudoval, nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco takového mohlo stát!”

Terce si ho několik okamžiků zkoumavě prohlížel. Nakonec pokýval hlavou. „No dobrá. Přijímám vaše ujištění. Prozatím.” Pokrčil rameny. „Ovšem mise skončila nezdarem. Lazarovo hnutí teď bude silnější, ne slabší. Přejete si s ohledem na to pokračovat dál? Anebo si máme raději sbalit fidlátka a vypařit se, dokud je čas?”

Burke se zamračil. Byl do věci příliš ponořen, než aby z ní teď mohl vycouvat. Už proto, že přivodit zkázu Lazarova hnutí bylo nyní nevyhnutelnější než kdykoliv dříve. Rozhodně zavrtěl hlavou. „Pokračujeme. Je váš tým připraven aktivovat krycí plán?”

„Jsme.”

„Dobře,” prohodil důstojník CIA suše. „V tom případě máme stále jakous takous naději hodit to, co se stalo v institutu, na Lazara. Spusťte krytí – dnes v noci.”

„Stane se,” souhlasil Terce tiše. Ukázal na spoutaného muže. „Ale do té doby potřebujeme vyřešit tento disciplinární problém. Jak navrhujete naložit tady s Antoniem?”

Burke si muže bedlivě prohlédl. „Copak není odpověď zřejmá?” zeptal se. „Pokud tento muž selhal pod tlakem jednou, s velkou pravděpodobností selže znovu. A to si nemůžeme dovolit. TOCSIN je už tak dost riskantní. Prostě ho oddělejte a tělo odhoďte na místo, kde se několik týdnů nenajde.”

Řidič pod roubíkem tiše zasténal a svěsil ramena.

Terce přikývl. „Vaše zdůvodnění je neprůstřelné, pane Burkeu.” V jeho zelených očích se zračilo pobavení. „Ale protože jde o vaše zdůvodnění a váš rozsudek, myslím, že byste měl trest vykonat

sám.” Vytáhl bojový nůž s dlouhou čepelí a podal ho důstojníkovi střenkou napřed.

Tohle je zkouška, uvědomil si Burke vztekle. Druhý z Horáciů chtěl vidět, nakolik je důstojník CIA ochoten angažovat se ve špinavé práci, kterou sám nařídil. Velet houfu žoldáků určených na tajné operace nebylo zkrátka nikdy snadné a Burke již dříve musel zabíjet, aby prokázal svou tvrdost – před úřednickými nadřízenými však tyto vraždy dodnes pečlivě tajil. Nyní zakryl znechucení, shodil sako a pověsil ho na jeden stojan na lyže. Nato si vyhrnul rukávy a převzal nůž.

Bez dalšího přemýšlení se postavil za stoličku, zvrátil hlavu spoutaného řidiče dozadu a přejel mu čepelí bojového nože tvrdě přes hrdlo. Do vzduchu vystříkla krev, která se v jasném světle čiré zásuvky pod stropem šarlatově leskla.

Umírající muž se divoce vzpouzel, kopal kolem sebe a tahal za provazy, které ho držely u stoličky. Nakonec se stále uvázaný překotil a vleže sebou cukal tak dlouho, až na betonové podlaze vykrvácel.

Burke se obrátil zpátky k Terceovi. „Spokojen?” vyštěkl. „Nebo chcete, abych mu ještě vykopal hrob?”

„To nebude nutné,” řekl hostitel klidně a kývl směrem k velké plátěné roli v protějším rohu terasy. „Tady pro chudáka Joachima už jeden hrob máme. Antonio se s ním o něj může podělit.”

Důstojník CIA si náhle uvědomil, že se dívá na další mrtvolu, tentokrát zabalenou do plachty.

„Joachim utrpěl zranění při ústupu z institutu,” vysvětlil Terce. „Byl zasažen do ramene a do nohy. Jeho zranění ho sice bezprostředně neohrožovala na životě, ale zakrátko by si vyžádala důkladnou lékařskou péči. Udělal jsem, co bylo nutné.”

Burke pomalu přikývl. Bylo mu to jasné. Vysoký zelenooký muž a jeho druhové nehodlali riskovat vlastní bezpečnost tím, že by vyhledali lékařskou pomoc pro kohokoliv, kdo utrpěl natolik závažné zranění, že se z něj nemůže vylízat sám. Akční tým TOCSIN byl odhodlán zabít každého, kdo ohrozí jeho misi – dokonce i své vlastní členy.

ČTVRTEK 14. ŘÍJNA

BÍLÝ DŮM

Minula půlnoc a těžké červenožluté navažské závěsy byly neprodyšně zatažené, takže chránily Oválnou pracovnu před případnými slídivými zraky. Nikdo v okolí západního křídla Bílého domu nemusel vědět, že prezident Spojených států stále tvrdě pracuje – nebo s kým má schůzku.

Sam Castilla seděl jen v košili u velkého borového stolu a soustředěně pročítal hromádku narychlo sepsaných mimořádných exekutivních nařízení. Těžká mosazná stolní lampa v jednom rohu jeho pracovního stolu vrhala na dokumenty kuželové světlo. Čas od času si prezident udělal na okraj poznámku nebo přeškrtl špatně zformulovaný slovní obrat.

Nakonec rychlými tahy pera načmáral na dolní okraj několika poznámkami opatřených nařízení podpis. Čistopisy pro národní archivy může podepsat později. Momentálně bylo důležité trochu popohnat těžkopádné vládní soukolí. Prezident zvedl hlavu.

Jeho personální šéf Charles Ouray a jeho poradkyně pro otázky národní bezpečnosti Emily Powellová-Hillová seděli schoulení ve dvou velkých kožených kancelářských křeslech, která si přisunuli před jeho stůl. Působili vyčerpaně, znaveni dlouhými hodinami, během nichž popojížděli sem a tam mezi Bílým domem a nejrůznějšími vládními úřady, aby připravili příslušná exekutivní nařízení k prezidentově podpisu. Snaha o dosažení dohody mezi půltuctem různých exekutivních úřadů a podúřadů s často protichůdnými pohledy na věc a malichernou agendou nebyla nikdy snadná.

„Existuje ještě něco, co bych teď měl vědět?” zeptal se Castilla podřízených.

Ouray promluvil jako první: „Před chvílí se nám naskytl první pohled na ranní evropské noviny, pane prezidente.” Jeho ústa poklesla.

„Nechte mě hádat,” řekl Castilla kysele. „Dávají nám to sežrat?”

Emily Powellová-Hillová přikývla. Oči měla ustarané. „Většina hlavních deníků ve všech evropských státech – ve Francii, v Německu, v Itálii, v Británii, ve Španělsku i ve všech ostatních. Podle všeho panuje všeobecná shoda v názoru, že ať už se uvnitř Tellerova institutu pokazilo cokoliv, za masakr před ním neseme do značné míry zodpovědnost my.”

„Z jakého důvodu?” dotázal se prezident.

„Objevila se spousta divokých spekulací, že se nám vymkl z rukou nějaký tajný program nanotechnologických zbraní,” odpověděl mu tiše Ouray. „Evropský tisk hraje na tuhle notu pěkně od podlahy – všechna senzační tvrzení mají místo vepředu a uprostřed, zatímco naše oficiální dementi jsou pohřbená někde před koncem.”

Castilla se zašklebil. „A co přesně dělají? Přetiskují slovo od slova tiskové zprávy Lazarova hnutí?”

„Vedou je k tomu všechny praktické důvody,” řekla Powellová-Hillová bez obalu a pokrčila rameny. „Jejich verze obsahuje veškeré prvky zápletky, kterou Evropané milují: velká, zlá, tajnůstkářská a chybující Amerika zadupává do země mírumilovnou a statečnou skupinu pravdomluvných aktivistů, kteří milují matku Zemi. A jak si jistě dokážete představit, už zase proti nám vytahují všechny zahraničně politické přehmaty, kterých jsme se za posledních více než padesát let dopustili.”

„Jaké jsou pravděpodobné politické důsledky?” zeptal se jí prezident.

„Moc dobré ne,” přiznala poradkyně. „Někteří naši rádobypřátelé v Paříži a v Berlíně samozřejmě neustále hledají příležitost nám něco omlátit o hlavu. Ale i naši skuteční evropští přátelé a spojenci budou muset v této věci postupovat obezřetně. Stranit jediné světové supervelmoci není nikdy příliš populární a spousta tamních vlád stojí momentálně na hliněných nohou. Stačí drobný posun veřejného mínění a mohou padnout.”

Ouray přitakal. „Emily má pravdu, pane prezidente. Mluvil jsem s lidmi na ministerstvu zahraničí. Vedlejšími kanály k nim z Evropy, ale i z Japonska přicházejí velice znepokojené otázky.

Naši přátelé chtějí mít jasné záruky, že jsou tyhle historky smyšlené – a co je neméně důležité, že můžeme jejich smyšlenost dokázat.”

„Dokázat, že něco není?” Castilla zasmušile zavrtěl hlavou. „To se nedělá snadno.”

„Ne, pane,” souhlasila Emily Powellová-Hillová. „Ale budeme muset učinit vše, co je v našich silách. Jinak nám nezbude než přihlížet, jak se naše aliance začínají drolit a jak se od nás Evropa ještě více odtahuje.”

*****

Po odchodu dvou svých nejbližších poradců setrval Castilla ještě několik minut za stolem a přemítal o různých způsobech, jak uchlácholit mínění evropské veřejnosti i elit. Jeho tvář zbrunátněla. Možnosti byly bohužel velmi omezené. Bez ohledu na počet federálních laboratoří a vojenských základen, které Spojené státy otevřely pro veřejnost, se nedalo doufat, že se někdy podaří zcela utišit bouři internetem přiživované hysterie. Báchorky pomatenců, zničující přehánění, padělané fotografie i nepokryté lži, to vše dokázalo rychlostí světla obletět zeměkouli a získat nedostižný náskok před pravdou.

Ozvalo se lehké zaťukání na otevřené dveře. Prezident zvedl hlavu. „Ano?”

Jeho výkonná tajemnice, paní Pikeová, strčila hlavu do pracovny. „Právě volali ze Secret Service, pane prezidente. Pan Nomura už dorazil. Uvádějí ho dovnitř.”

„Doufám, že diskrétně, Estelle,” připomněl jí Castilla.

Na obvykle upjatém a korektním obličeji tajemnice přeběhla lehká stopa úsměvu. „Procházejí přes kuchyně, pane. Snad je to dostatečně diskrétní.”

Castilla se uchechtl. „Mělo by. Zbývá jen doufat, že tam právě nikdo z noční služby na tiskovém oddělení nedrancuje spižírnu, aby si dal půlnoční svačinku.” Postavil se, upravil si kravatu a oblékl sako. Uvádět člověka do Bílého domu kolem kuchyňských odpadkových košů, to se na hony lišilo od působivých ceremonií, které návštěvníky amerického prezidenta obvykle doprovázely, a tak přivítat Hidea Nomuru s maximální formálností bylo to nejmenší, co mohl prezident učinit.

O pouhou minutu či dvě později otevřela paní Pikeová dveře a do pracovny vstoupil ředitel firmy Nomura PharmaTech. Castilla k němu vykročil, aby se s ním přivítal, a zeširoka se přitom usmíval. Oba muži si věnovali rychlé zdvořilé úklony na japonský způsob a podali si ruce.

Prezident ukázal hostu na velkou koženou pohovku, která stála přesně uprostřed pracovny. „Jsem moc rád, že jste se mohl tak rychle dostavit, Hideo. Prý jste dnes večer přiletěl z Evropy.”

Nomura se zdvořile usmál. „To nebyl žádný velký problém, pane prezidente. Kvůli podobným výhodám člověk vlastní rychlý firemní tryskáč. Vlastně jsem to spíš já, kdo by měl projevovat vděčnost. Kdyby mě váš personál nekontaktoval, prosil bych vás o schůzku já.”

„Kvůli té katastrofě v Tellerově institutu?”

Mladší Japonec přikývl a v jeho černých očích se zablesklo. „Moje společnost na tento krutý teroristický čin hned tak nezapomene.”

Castilla jeho rozhořčení chápal. Laboratoř firmy Nomura PharmaTech uvnitř institutu byla zcela zničena a bezprostřední finanční ztráta pro tuto nadnárodní společnost se sídlem v Tokiu byla naprosto ohromující – blížila se sto milionům dolarů. Tato částka navíc nezahrnovala náklady na opakování několikaletého výzkumu, jehož výsledky přišly vniveč spolu s laboratoří, a ztráty na životech byly ještě vyšší. Patnáct z osmnácti vysoce kvalifikovaných vědců a techniků pracujících v Nomurově laboratoři se pohřešovalo a předpokládalo se, že při explozích zahynuli.

„Však my už lidi zodpovědné za ten útok najdeme a potrestáme,” přislíbil Castilla hostu. „Nařídil jsem našim bezpečnostním složkám a zpravodajským agenturám, aby z toho učinily prioritu.”

„Vážím si toho, pane prezidente,” pravil japonský průmyslník tiše. „A přišel jsem vám nabídnout alespoň malou pomoc.” Pokrčil rameny. „Pochopitelně ne při pátrání po teroristech. Pro to nemá moje společnost nezbytnou odbornost. Ale můžeme vám poskytnout jinou asistenci, která by vám mohla přijít k užitku.”

Castilla zvedl jedno obočí. „Eh?”

„Jak víte, moje společnost disponuje dosti velkým lékařským krizovým týmem,” připomněl mu Nomura. „Poslat do Nového Mexika letadla je pro mne otázkou několika hodin.”

Prezident přikývl. Firma Nomura PharmaTech vynakládala každoročně obrovské částky na charitativní lékařskou činnost po celém světě. Castillův starý přítel Džinčiró s touto praxí začal už v šedesátých letech, když společnost zakládal. Jakmile z firmy odešel a vstoupil do světa politiky, jeho syn v tradici pokračoval, a dokonce charitativní činnost rozšířil. Peníze od firmy Nomura nyní financovaly prakticky vše od hromadného očkování a programů pro boj s malárií v Africe až po projekty na čištění vody na Blízkém východě a v Asii. Veřejnost i autory novinových titulků však zajímala spíše činnost firmy při odstraňování následků přírodních katastrof.

Nomura PharmaTech vlastnila letku nákladních letounů An-124 Condor sovětské výroby. Ty byly větší než mamutí přepravní letadla C-5 provozovaná americkým letectvem a každé z nich uneslo 150 tun nákladu. Jejich centrální základna se nacházela na Azorských ostrovech a firma Nomura je využívala k přepravě mobilních nemocnic – včetně operačních sálů a diagnostických laboratoří – všude tam, kde byla zapotřebí naléhavá lékařská péče. Nomurova společnost se chlubila tím, že její nemocnice mohou do dvaceti čtyř hodin zahájit činnost na místě jakéhokoliv velkého zemětřesení, tajfunu, epidemie, požáru nebo záplav kdekoliv na světě.

„To je velkorysá nabídka,” řekl Castilla pomalu. „Obávám se však, že před institutem žádní ranění nezůstali. Ty nanostroje zabily každého, koho napadly. Na místě útoku nezbyl naživu nikdo, koho by mohl váš lékařský personál ošetřit.”

„Existují i jiné způsoby, jak by mohli moji lidé pomoci,” řekl Nomura jemně. „Disponujeme dvěma mobilními laboratořemi pro analýzu DNA. Jejich nasazení by možná mohlo urychlit smutnou práci spojenou s…”

„…identifikací mrtvých,” dokončil za něj Castilla větu. Chvíli o tom přemýšlel. Federální agentura pro krizové řízení neboli FEMA odhadovala, že přiřadit jména tisícovkám částečných lidských ostatků roztroušených před zničeným Tellerovým institutem by mohlo trvat měsíce. Cokoliv, co by mohlo toto pomalé a truchlivé úsilí urychlit, rozhodně stálo za pokus – bez ohledu na to, kolik by to mohlo přinést právních a politických komplikací. Prezident pokýval hlavou. „Máte absolutní pravdu, Hideo. Jakákoliv pomoc v podobných intencích by byla nanejvýš vítána.”

Povzdechl si. „Poslyšte, už je pozdě, já jsem unavený a navíc mám za sebou pěkně nevydařené dva dny. Upřímně řečeno bych si dal panáka něčeho tvrdého. Mohu vám nabídnout taky?” „Prosím,” odvětil Nomura. „To bych velmi uvítal.” Prezident se přesunul ke skříňce u dveří vedoucích do jeho soukromé pracovny. Paní Pikeová mu tam již dříve připravila tác s nejrůznějšími sklenicemi a lahvemi. Castilla vybral jednu z lahví. Byla plná sytě jantarové tekutiny. „Může být skotská? Toto je jednadvacet let stará Caol Ila, pravá whisky z ostrova Islay. Patřila k oblíbenému pití vašeho otce.”

Nomura sklopil oči – emoce rozjitřené prezidentovou nabídkou ho očividně uvedly do rozpaků. Nakonec sklonil hlavu a rychle kývl. „Bude mi ctí.”

Během rozlévání nápoje si Castilla syna svého starého přítele pozorně prohlédl a dobře si všiml, jak se Japonec od posledního setkání proměnil. Ačkoliv Hideu Nomurovi táhlo na padesátku, jeho nakrátko ostříhané vlasy dosud neztratily havraní lesk. Na Japonce své generace byl navíc vysoký – tak vysoký, že mohl většině Američanů a Evropanů hledět zpříma do tváře. Čelist měl pevnou a kolem očí a úst se mu tvořilo jen pár drobných vrásek. Zdálky by mu nezasvěcený člověk mohl snadno tipovat o deset či patnáct let méně. Teprve při pohledu zblízka se u něj daly rozpoznat známky plynoucího času, skrytého žalu a potlačeného hněvu.

Castilla mu podal jednu sklenici, posadil se a usrkl skotské. Kouřově sladká tekutina se mu teple převalovala přes jazyk a zanechávala za sebou jen ryzí nádech dubu a soli. Prezident si všiml, že jeho mladší host ochutnává nápoj bez viditelných projevů zalíbení. Syn není jako otec, připomněl si Castilla smutně.

„Měl jsem ještě jeden důvod, proč si vás sem dnes večer pozvat,” řekl nakonec a přerušil tíživé mlčení. „Přestože si myslím, že i tato otázka může nějakým způsobem souviset s tou tragédií

v institutu.” Pečlivě volil slova. „Potřebuji se vás zeptat na Džinčiróa… a na Lazara.”

Nomura se vsedě napřímil. „Na mého otce? A na Lazarovo hnutí? Á, ach tak,” zamumlal a odložil sklenici. Zůstala téměř plná. „Samozřejmě. Řeknu vám, co budu moci.”

„Vy jste byl proti tomu, aby se váš otec angažoval v hnutí, viďte?” zeptal se Castilla a i v tomto případě našlapoval obezřetně.

Japonský průmyslník přikývl. „Ano.” Pohlédl přímo na prezidenta. „Otec a já jsme nikdy nebyli nepřáteli. Ale také jsem se mu netajil se svými názory.”

„S jakými třeba?” vyzvídal Castilla.

„Že cíle Lazarova hnutí jsou ušlechtilé, ba přímo vznešené,” řekl Nomura tiše. „Koneckonců, kdo by si nepřál mít planetu čistou, bez zplodin a bez válek? Ovšem pokud jde o jeho návrhy…” Pokrčil rameny. „Ty jsou přinejlepším beznadějně nereálné. A přinejhorším jde o smrtelné šílenství. Svět balancuje na ostří nože – na jedné straně máme masové hladovění, chaos a barbarství a na druhé straně potenciální utopii. Tuto křehkou rovnováhu udržují technologie. Vezměte nám naše pokročilé technologie, jak hnutí žádá, a spolehlivě uvrhnete celou planetu do noční můry smrti a zkázy – do noční můry, ze které se už nikdy nemusí probudit.”

Castilla přikývl. Názory mladšího muže se shodovaly s jeho vlastními. „A co na to všechno Džinčiró říkal?”

„Zpočátku se mnou otec souhlasil. Alespoň částečně,” odpověděl Nomura. „Avšak podle něj bylo tempo technologických změn příliš rychlé. Nástup klonování, genetické manipulace a nanotechnologie ho znepokojoval. Obával se rychlosti tohoto pokroku a byl přesvědčen, že překotný vývoj propůjčuje nedokonalému lidstvu příliš mnoho moci nad sebou samotným a nad přírodou. Když ovšem pomáhal založit Lazarovo hnutí, doufal, že bude fungovat jako prostředek zpomalení vědeckého pokroku – nikoliv jeho úplného zastavení.”

„A to se pak změnilo?” dotázal se Castilla.

Nomura se zamračil. „Ano, změnilo,” přiznal. Zvedl sklenici, chvíli civěl do jantarové tekutiny a pak ji znovu odložil. „Hnutí ho začalo měnit. Jeho názory byly stále radikálnější. A jeho slovník říznější.”

Prezident mlčel a soustředěně poslouchal.

„Když ostatní členové hnutí zemřeli nebo zmizeli, potemněly otcovy myšlenky ještě více,” pokračoval Nomura. „Začal tvrdit, že hnutí čelí útoku…, že se stalo terčem tajné války.”

„Války?” zeptal se Castilla ostře. „A kdo podle něj proti němu tu tajnou válku sváděl?”

„Korporace. Některé vlády. Nebo některé živly v jejich zpravodajských složkách. Možná dokonce i někteří lidé ve vaší CIA,” řekl mladý Japonec tiše.

„Dobrý Bože.”

Nomura smutně pokýval hlavou. „V té době jsem si myslel, že tyto paranoidní obavy jsou jen dalším důkazem otcova zhoršujícího se duševního zdraví. Prosil jsem ho, aby vyhledal pomoc. Odmítl to. Jeho rétorika byla stále násilnější, stále pomatenější. A pak cestou do Thajska zmizel.” Nasadil zasmušilý výraz. „Ztratil se beze slova a beze stopy. Nevím, jestli byl unesen, nebo jestli zmizel z vlastní svobodné vůle. A vlastně ani nevím, jestli je živý, nebo mrtvý.”

Nomura zvedl hlavu a pohlédl na Castillu. „Když jsem však viděl masakr těch pokojných demonstrantů před Tellerovým institutem, zmocnila se mě jiná obava.” Ztlumil hlas. „Můj otec hovořil o tajné válce proti Lazarovu hnutí. Já se mu tehdy smál. Ale co když měl pravdu?”

*****

Jakmile Hideo Nomura odešel, zamířil Sam Castilla ke dveřím své soukromé pracovny, jedenkrát zaklepal a vstoupil do matně osvětleného pokoje.

Na židli s vysokým opěradlem umístěné hned vedle dveří poklidně seděl bledý dlouhonosý muž ve zmačkaném tmavě šedém obleku. Za jeho brýlemi s drátěnou obroučkou se leskly průzračné, vysoce inteligentní oči. „Dobré ráno, Same,” řekl šéf organizace Alfa Fred Klein.

„Slyšel jste všechno?” dotázal se prezident.

Klein přikývl. „Většinu ano.” Zvedl hrst papírů. „A také jsem si přečetl přepis večerní schůzky národně bezpečnostní rady.”

„A…?” vyzvídal Castilla. „Co si myslíte?”

Klein se opřel v křesle, přejel si rukama po rychle řídnoucích vlasech a chvíli o otázce starého přítele přemýšlel. Zdálo se, že mu linie vlasů ustoupí každý rok o dva centimetry dozadu. Byla to daň za stres spojený s řízením nejtajnější operace v celé americké vládě. „David Hanson není žádný blázen,” řekl nakonec. „Jeho výsledky znáte stejně dobře jako já. Má čich na problémy a je natolik bystrý a průbojný, aby ho mohl poslechnout, ať už ho vede kamkoliv.”

„To já vím, Frede,” řekl prezident. „Především proto jsem ho také jmenoval ředitelem CIA – navzdory silným a často ventilovaným námitkám Emily Powellové-Hillové, sluší se dodat. Ale teď se vás ptám na váš názor na jeho poslední hypotézu: vy si také myslíte, že ta nechutnost v Santa Fe je ve skutečnosti dílem samotného Lazarova hnutí?”

Klein pokrčil rameny. „Jeho teorie stojí na pevných základech. Ale na tento názor nepotřebujete mě.”

„Ne, to nepotřebuji.” Castilla přešel přes místnost a ztěžka dosedl na židli vedle krbu. „Spíš mě zajímá, jestli se teorie CIA shoduje s tím, co jste se dozvěděl od podplukovníka Smitha.”

„Úplně dokonale ne,” připustil šéf Alfy. „Smith to řekl velmi jasně. Ať už byl útočníkem kdokoliv, počínal si jako profesionál – dobře vycvičený, dobře vybavený a dobře instruovaný profesionál.” Klein si pohrával s bruyerkou v kapse saka a bojoval s pokušením si ji zapálit. V celém Bílém domě dnes platil zákaz kouření. „Upřímně řečeno to sice nejde tak úplně dohromady s tím málem, co o Lazarovu hnutí víme…”

„Pokračujte,” hlesl prezident.

„…ale nemožné to není,” dokončil myšlenku Klein. „Hnutí má peníze. Možná si jen najalo profesionály, které potřebovalo. Bůh ví, že se v dnešní době poflakuje po světě dost žoldáků s výcvikem pro speciální operace, kteří nemají do čeho píchnout. Mohlo jít o bývalé agenty Stasi z někdejšího východního Německa, bývalé členy KGB nebo nějaké týpky ze Specnazu. Případně se mohli rekrutovat z nějaké zásahové jednotky někdejší Varšavské smlouvy, z Balkánu nebo z Blízkého východu.”

Pokrčil rameny. „Skutečnou peckou je Smithovo tvrzení, že žádná z nanotechnologií vyvíjených na institutu nemohla ty demonstranty zabít. Jestli má pravdu, pak Hansonova teorie rovnou letí komínem. Stejně jako všechny další rozumné alternativy, pochopitelně.”

Prezident dlouho jen tak seděl a zíral do prázdného krbu. Po chvíli se otřásl a zabručel: „Mně to všechno připadá snad až příliš pohodlné, Frede – zvláště když uvážíte, co mi právě řekl Hideo Nomura. Nelíbí se mi způsob, jakým se CIA i FBI zaměřují na jediný konkrétní výklad událostí v Santa Fe a přitom vylučují všechny ostatní možnosti.”

„To je pochopitelné,” souhlasil Klein. Poklepal na přepis z jednání národně bezpečnostní rady. „A připouštím, že chovám stejné pochybnosti. Největšího hříchu se při zpravodajské analýze dopouštíte ve chvíli, kdy začnete cpát hranatá fakta do kulatých otvorů, jen abyste vyhověl vlastní oblíbené hypotéze. A když čtu tohleto, přímo slyším, jak úřad i agentura mlátí kladivem do kolíků – bez ohledu na tvar.”

Prezident pomalu pokýval hlavou. „To je přesně ten problém.” Pohlédl přes stinnou místnost na Kleina. „Jste obeznámen s analytickým přístupem ,A-tým/B-tým’, viďte?”

Šéf Alfy mu věnoval neforemný úšklebek. „To bych prosil. Koneckonců je to jeden z důvodů, proč můj útvar vůbec existuje.” Pokrčil rameny. „Kdysi v roce 1976 nebyl tehdejší ředitel CIA a později jeden z vašich slovutných předchůdců George Bush starší zcela spokojen s interními analýzami sovětských záměrů, které mu chodily na stůl. Vyžádal si tedy zřízení externí skupiny – B-týmu – sestávající z pronikavě inteligentních akademiků, penzionovaných generálů a externích expertů na Sovětský svaz, kteří měli zpracovat vlastní nezávislou studii stejných otázek.”

„Přesně tak,” řekl Castilla. „A já si nyní přeji, abyste sestavil vlastní podobný B-tým, který se tím svinstvem prohrabe, Frede. Pokud to nebude nutné, nepleťte se CIA ani FBI do cesty, ale zároveň chci, aby někdo důvěryhodný kontroloval tvar jejich kolíků.”

Klein pomalu přikývl. „To se dá zařídit.” Několik vteřin poklepával na nezapálenou dýmku na svém koleně a přemýšlel. Nakonec zvedl hlavu. „Podplukovník Smith je očividným kandidátem. Je již na místě činu a o nanotechnologii toho ví opravdu hodně.”

„Dobře.” Castilla přikývl. „Instruujte ho ihned, Frede. Zjistěte, jaké pravomoci k tomu bude potřebovat, a já se postarám, aby se hned ráno dostaly na správné pracovní stoly.”

POHOŘÍ CERRILLOS, JIHOZÁPADNĚ OD SANTA FE

Stará a na mnoha místech pomačkaná Honda Civic červené barvy jela po okresní silnici 57 na jih a zanechávala za sebou dlouhý oblak prachu. Ve všech směrech se několik kilometrů daleko rozprostírala jednolitá tma. Pouze mdlá záře srpku měsíce osvětlovala rozeklané hory, příkré strže a koryta potoků východně od nezpevněné štěrkové cesty. V autě přeplněném haraburdím seděl Andrew Costanzo a hrbil se za volantem. V pravidelných intervalech se díval na tachometr a snažil se vypočítat, kolik kilometrů již urazil od odbočky z mezistátní dálnice 25. Instrukce, které dostal, byly přesné.

Jen málo lidí, kteří ho znali, by v jeho sinalém masitém obličeji rozpoznalo prazvláštní výraz směsice rozjařenosti a hrůzy.

Za normálních okolností totiž Costanzo překypoval pocity zmaru a nahromaděné rozmrzelosti. Byl obtloustlý, jedenačtyřicetiletý, svobodný a uvězněný ve společnosti, která si necenila jeho intelektu ani jeho ideálů. Musel tvrdě pracovat, aby si zasloužil diplom za postgraduální studium ekologického práva a konzumního chování Američanů. Jeho doktorát mu měl otevřít dveře mezi akademickou elitu. Po léta snil o práci pro nějaký mozkový trust se sídlem ve Washingtonu, v němž by zcela bez pomoci koncipoval návrhy zásadních společenských a ekologických reforem. Místo toho skončil jako prodavač na částečný úvazek v jednom knihkupeckém řetězci. Z platu za toto prachmizerné zaměstnání bez perspektivy dokázal sotva zaplatit svůj podíl na pronájmu zchátralého a ohyzdného ranče v jedné z nejchudších čtvrtí Albuquerque.

Costanzo však měl ještě další práci, tajnou práci, a vlastně pouze tuto jedinou část svého jinak bídného života pokládal za smysluplnou. Nervózně si olízl rty. Když ho požádali, aby vstoupil do vnitřních kruhů Lazarova hnutí, pokládal to za obrovskou čest, ale současně to obnášelo i vážná rizika. Což po zhlédnutí dnešních odpoledních zpráv vyšlo najevo ještě zřetelněji. Kdyby mu totiž jeho nadřízení v hnutí nebyli vydali striktní rozkaz, aby zůstal doma, zúčastnil by se demonstrace před Tellerovým institutem i on. A i on by se zařadil mezi tisícovky lidí, které tak ohavně zmasakrovaly korporativní stroje smrti.

Na okamžik pocítil, jak v něm kypí hluboko zakořeněný vztek a přehlušuje i jeho každodenní malichernou nevraživost, v níž si obvykle liboval. Sevřel volant pevněji. Honda zamířila doprava a téměř sjela z neupravené silnice do hromady jemného písku a uhynulé vegetace, které na této straně vozovky vytvářely násep.

Zpocený Costanzo si povzdechl. Dávej pozor, co teď děláš, poručil si zostra. Hnutí se svým nepřátelům v pravý čas pomstí.

Na tachometru hondy přecvakl další kilometr. Místo setkání se blížilo. Costanzo zpomalil, předklonil se a zadíval se přes čelní sklo na vrcholky hor, které se vynořovaly po jeho levé ruce. Tady je to!

Automaticky vyhodil směrovku, sjel z okresní silnice a opatrně zamířil do ústí malého kaňonu klikatícího se hlouběji do pohoří Cerrillos. Pneumatiky hondy chroupaly po vrstvě oblázků, které sem nanesly pravidelné záplavy. Ke strmým svahům kaňonu se nejistě přimykaly trsy zakrslých stromů a pelyňku.

Čtyři sta metrů od odbočky se kaňon stočil na sever. Na tomto místě se do něj svažovaly užší rokle, které se sem sbíhaly z několika různých směrů. Bylo zde více uvadajících stromů, jež si kdysi našly cestu mezi zvětralými balvany a nízkými náspy rozvolněného štěrku. Vysoko po obou stranách se vzpínaly příkré skalní stěny, střídavě prokládané vrstvami hnědožlutého pískovce a rudého jílovce.

Costanzo vypnul motor. Vzduch byl tichý a dokonale nehybný. Dorazil příliš brzy? Anebo příliš pozdě? Rozkazy, které dostal, zdůrazňovaly význam dochvilnosti. Aktivista si přejel rukávem přes čelo a osušil si krůpěje potu, které ho pálily v zapadlých, krví podlitých očích.

Vysoukal se z hondy a sebral ze sedadla malý kufřík. Neohrabaně se postavil a vyčkával, protože si nebyl jistý, co by měl nyní udělat.

Náhle se z jednoho úzkého postranního kaňonu vynořily reflektory. Překvapený Costanzo se k nim obrátil a zakryl si oči v zoufalé snaze prohlédnout skrz oslepující záři. Nedokázal však rozeznat nic jiného než matný obrys velkého vozidla a dvě nebo tři siluety, které mohly představovat muže stojící vedle něj.

„Položte tu aktovku,” nařídil mu hlasitě jakýsi hlas přes megafon. „A pak odstupte od auta. A zvedněte ruce tak, abychom na ně viděli!”

Roztřesený Costanzo poslechl. Škrobeně vykročil kupředu, zvedl ruce vysoko nad hlavu a obrátil je dlaněmi ven. V žaludku cítil nevolnost. „Kdo jste?” zeptal se zbědované.

„Federální agenti, pane Costanzo,” řekl hlas tišeji, tentokrát už bez megafonu.

„Ale já se nedopustil ničeho špatného! Neporušil jsem žádné zákony!” prohlásil aktivista – slyšel ve vlastním hlase zajíkavou roztřesenost a proklínal se, že dal tak snadno najevo strach.

„Ne?” nadhodil hlas. „Pomoc a podpora teroristické organizaci je zločin, Andrewe. Závažný zločin. To jste si neuvědomil?”

Costanzo si znovu olízl rty. Cítil, jak mu divoce buší srdce. Skvrny od potu v podpaží se mu rozšiřovaly.

„Před třemi týdny si muž odpovídající vašemu popisu objednal ve dvou různých autosalonech v Albuquerque dva Fordy Excursion. Dvě černá sportovně užitková vozidla značky Ford. Zaplatil za ně hotově. Hotově, Andrewe,” zopakoval hlas. „Nechtěl byste mi vysvětlit, jak může mít člověk jako vy k dispozici téměř sto tisíc dolarů ve volně použitelné hotovosti?”

„To jsem nebyl já,” zaprotestoval Costanzo.

„Dotyčný prodejce v autosalonu vás dokáže identifikovat, Andrewe,” připomněl mu hlas. „Všechny hotovostní transakce ve výši přesahující deset tisíc dolarů musí být ohlášeny federální vládě. To jste nevěděl?”

Zmatený Costanzo stál s ústy otevřenými dokořán. Tupě si uvědomil, že na to měl pamatovat. Ohlašovací povinnost u hotovostních operací byla vtělena do protidrogových zákonů, ale ve skutečnosti šlo jen o další způsob, jak Washington monitoroval a potíral potenciální disent. Kvůli vzrušení ohledně této speciální mise pro Lazarovo hnutí na to Costanzo zapomněl. Jak jen mohl být tak slepý? Tak hloupý? Roztřásla se mu kolena.

Jedna z postav pomalu vykročila vpřed a postupně nabrala obrysy pozoruhodně vysokého a silně stavěného muže. „Nalijte si čistého vína, pane Costanzo,” řekl muž trpělivě. „Ušili to na vás.”

Zdeptaný aktivista Lazarova hnutí stál jako přikovaný. To je pravda, pomyslel si chmurně. Opravdu mě zradili. A proč by mě to vlastně mělo překvapovat? Stávalo se mu to po celý život: nejprve doma, poté ve škole – a teď se mu to děje znovu. „Dokážu identifikovat muže, který mi ty peníze dal,” řekl horlivě. „Mám velmi dobrou paměť na obličeje…”

Jediná devítimilimetrová kulka ho zasáhla přímo mezi oči, roztrhla mu mozek a temenem mu ve spršce vyletěla ven.

Vysoký muž s kaštanovými hlasy, jeden z Horáciů, stále držel pistoli s tlumičem před sebou a shlížel na mrtvého muže. „Ano, pane Costanzo,” pronesl Terce tiše. „Tím jsem si docela jist.”

*****

Jon Smith běžel, běžel o život. Alespoň toto věděl, i když mu nebylo jasné, proč tomu tak je. Ostatní pádili vedle něj. Nad jejich zděšeným křikem se ozýval jakýsi řezavý bzučivý zvuk. Smith se ohlédl přes rameno a spatřil obrovský roj létajícího hmyzu, který se na ně snášel a rychle je doháněl. Smith se otočil a přidal do kroku – jeho srdce nyní bušilo v rytmu jeho nohou.

Bzučení zesílilo a bylo stále dotěrnější a hrozivější. Jon cítil, jak mu něco třepetavě dosedlo na krk, a zběsile se to snažil setřít. Ta věc se mu však přisála na dlaň. Smith obrátil ruku a zděšeně se zadíval na onoho okřídleného tvora. Byl to velký sršeň.

Náhle se však tvor změnil: celý se jako by přetavil, změnil tvar i strukturu a proměnil se v umělý produkt z oceli a titanu – ve stvoření vybavené jehlovými vrtačkami a diamantově ostrými pilkami. Robotický sršeň k němu pomalu otočil trojúhelníkovou hlavu. Jeho krystalické složené oči se leskly přízračným hladem. Smith zůstal stát jako opařený a s narůstajícím děsem přihlížel, jak se sršní vrtačky a pilky dávají do pohybu a začínají se mu zarývat hluboko do masa…

S cuknutím se probudil, napřímil se na posteli a v reakci na sen ztěžka a rychle oddechoval. Z čistého reflexu zajel rukou pod polštář a nahmatal svou pistoli SIG-Sauer ráže devět milimetrů. Pak se ovšem zarazil. Sen, pomyslel si nakvašeně. Byl to jen sen.

Jeho mobilní telefon se rozbzučel znovu – ozýval se z nočního stolku, kam ho Smith položil, než ho konečně přemohl spánek. Číslice na digitálním budíku vedle telefonu červeně zářily do tmy a oznamovaly, že je krátce po třetí ráno. Smith hmátl po telefonu, než opět utichne. „Ano? Co je?”

„Promiňte, že vás budím, podplukovníku,” řekl Fred Klein a jeho hlas neobsahoval ani stín omluvnosti. „Objevilo se však něco, co byste měl podle mého vidět… a slyšet.” „Cože?” Smith si přehodil nohy přes pelest. „Tajemný Lazarus konečně vyplaval na povrch,” oznámil šéf Alfy. „Nebo to tak alespoň vypadá.”

Smith tiše hvízdl. Tohle bylo zajímavé. Jeho zpráva o Lazarově hnutí zdůrazňovala, že nikdo v CIA, FBI či kterékoliv jiné západní zpravodajské agentuře netuší, kdo operace hnutí skutečně řídí. „Osobně?”

„Ne,” odvětil Klein. „Bude snazší vám ukázat, co jsme zjistili. Máte po ruce notebook?”

„Vydržte.” Smith odložil telefon a rozsvítil. Jeho přenosný počítač stále ležel v brašně u skříně. Smith rychle položil přístroj na postel, zastrčil modem do zdířky ve stěně a zapnul bootovací tlačítko.

Notebook zavrněl, cvakl a probudil se k životu. Smith zadal zvláštní bezpečnostní kód a heslo potřebné k připojení na síť Central-One. Zvedl telefon. „Jsem online.”

„Počkejte chvíli,” sdělil mu Klein. „Už ten materiál stahujeme do vašeho stroje.”

Obrazovka notebooku se rozsvítila – objevily se první neuspořádané obrazce a poté nahodilé tvary a barvy, které se nakonec vyostřily tak, že vytvářely pohledný, přísný obličej muže středního věku, který se díval přímo do objektivu.

Smith se předklonil a bedlivě zkoumal člověka na monitoru. Jeho obličej mu byl podivně povědomý. Prakticky vše mu na něm něco připomínalo: od lehce vlnitých hnědých vlasů se správným nádechem šedin na skráních přes dokořán otevřené modré oči a klasicky rovný nos až po pevnou bradu s dolíčkem, která působila dojmem ohromné síly, moudrosti, inteligence a ovládané moci.

„Já jsem Lazarus,” prohlásil ten člověk klidně. „Hovořím za Lazarovo hnutí, za Zemi, za všechno lidstvo. Hovořím za ty, kdo zemřeli, i za ty, kdo se ještě nenarodili. A dnes jsem zde proto, abych sdělil pravdu zkorumpované a korupčnické moci.”

Smith naslouchal dokonale odměřenému sonornímu hlasu, jímž muž, který se označoval za Lazara, pronášel svůj krátký a působivý projev. V něm vyzval ke spravedlnosti za všechny lidi zabité před Tellerovým institutem. Naléhal na okamžitý zákaz nanotechnologického výzkumu a vývoje a vyzval všechny členy hnutí, aby podnikli veškeré nezbytné kroky k ochraně světa před riziky představovanými touto technologií.

„Naše hnutí, toto sdružení příslušníků všech národů a všech ras, po léta varovalo před touto vzrůstající hrozbou,” konstatoval Lazarus vážně. „Naše varování byla ignorována či vysmívána. Naše hlasy byly umlčovány. Včera však svět spatřil pravdu -a byla to strašlivá a vražedná pravda…”

Projev skončil a obrazovka se rozplynula zpět v neutrální pozadí. „To byla zatraceně účinná propaganda,” řekl Smith tiše do telefonu.

„Mimořádně účinná,” souhlasil Klein. „To, co jste právě viděl, je jejich provolání zaslané všem hlavním televizním sítím ve Spojených státech a v Kanadě. NSA ho před dvěma hodinami stáhla z jednoho komunikačního satelitu. Od té chvíle ho všechny agentury ve Washingtonu analyzují.”

„Předpokládám, že nemůžeme odvysílání té nahrávky zabránit,” uvažoval Smith.

„Po včerejšku?” odfrkl si Klein. „Ani za milion let, podplukovníku. Toto Lazarovo sdělení se stane hlavní zprávou všech ranních pořadů a udrží se ve všech zprávách po celý den – a možná i déle.”

Smith sám pro sebe přikývl. Žádný ředitel zpravodajství, který je jen trochu při smyslech, nepropásne příležitost odvysílat provolání vůdce Lazarova hnutí, zvláště když ho obestírá tolik záhad a tajemna. „Dokáže NSA vystopovat zdroj toho přenosu?”

„Pracují na tom, ale nebude to snadné. Ty záběry přišly v podobě vysoce komprimovaného a vysoce šifrovaného impulzu ukrytého v kterémkoliv z celého houfu jiných signálů. Jakmile se tento impulz objevil na satelitu, rozbalil se, dekódoval a začal se přenášet do New Yorku, Los Angeles, Chicaga…, zkrátka do všech významných měst, na která si vzpomenete.”

„Zajímavé,” řekl Smith pomalu. „Nepřipadá vám to jako podivně rafinovaná metoda komunikace na skupinu, která se vydává za nepřítele pokročilých technologií?”

„Ano, připadá,” souhlasil Klein. „Ale víme, že Lazarovo hnutí se silně opírá o počítače a nejrůznější webové stránky i při vnitřní komunikaci. Možná by nás nemělo překvapovat, že stejné metody používá také v případě výzev okolnímu světu.” Povzdechl si. „Avšak i kdyby NSA při identifikaci původu přenosu nakrásně uspěla, mám tušení, že se pak dozvíme, že nahrávka dorazila na anonymním DVD někam do malého nezávislého studia spolu s nezanedbatelnou hotovostní platbou pro příslušné techniky.” „Alespoň teď můžeme tomu člověku přiřadit nějakou konkrétní tvář,” prohlásil Smith. „A pak případně stanovit jeho skutečnou totožnost. Projeďte ty záběry všemi našimi databázemi – a databázemi našich spojenců. Někdo někde určitě má na toho člověka spis.”

„Ale to trochu předbíháte, podplukovníku,” řekl Klein. „Toto nebyl jediný satelitní přenos, který dnes ráno NSA zachytila. Podívejte se…”

Na obrazovce se objevil starší Asiat – muž s řídkými bílými vlasy, vysokým hladkým čelem a tmavýma, jakoby věčně mladýma očima. Jeho vzezření připomínalo Smithovi obrazy prastarých mudrců plných učenosti a znalostí. Po chvíli začal hovořit v japonštině. Ve spodní části obrazovky se objevil simultánní překlad do angličtiny. „Já jsem Lazarus. Hovořím za Lazarovo hnutí, za Zemi, za všechno lidstvo…”

Další záběr zachycoval staršího Afričana, dalšího člověka s podmanivostí a silou prastarého krále či šamana vládnoucího obrovskou mocí. Promlouval plnou a znělou svahilštinou, ale říkal stejná slova a šířil stejné sdělení. Když domluvil, objevil se znovu onen pohledný běloch středního věku a tentokrát již hovořil dokonale vytříbenou francouzštinou. Smith se opřel a v užaslém mlčení sledoval přehlídku různých „lazarovských” obrazů, z nichž každý plynule pronášel stejné sdělení ve více než dvanácti hlavních světových jazycích. Když nahrávka konečně s bliknutím skončila a rozplynula se v šedivou prázdnotu, Smith znovu tiše hvízdl. „Tedy, tomu říkám chytrý trik! Takže tento totožný projev Lazarova hnutí si vyslechnou nějaké tři čtvrtiny světové populace? A to bez výjimky od lidí, kteří vypadají jako oni a hovoří jejich jazykem?”

„Zdá se, že takový byl jejich plán,” přisvědčil šéf Alfy. „Hnutí je však ještě chytřejší. Podívejte se znovu na toho prvního Lazara.”

Na Smithově monitoru znovu naskočil původní obrázek a zastavil se krátce předtím, než muž začal hovořit. Jon třeštil oči na pohledný, vyzralý obličej. Proč mu jen připadá tak zatraceně povědomý? „Dívám se, Frede,” řekl nakonec. „Ale nač se mám zaměřit?”

„To není skutečná tvář, podplukovníku,” sdělil mu Klein suše. „Stejně jako žádný z ostatních Lazarů.”

Smith zvedl obočí. „Cože? Tak co to tedy je?”

„Počítačové animace,” oznámil mu jeho nadřízený. „Směsice uměle vytvořených pixelů a kousků stovek, možná tisícovek skutečných lidí sestavených tak, aby výsledkem byla sada různých obličejů. Jejich hlasy jsou rovněž počítačově generované.”

„Takže je nemáme jak identifikovat,” uvědomil si Smith. „A stále neznáme způsob, jak zjistit, jestli hnutí vede jeden člověk, nebo více lidí.”

„Přesně tak. Ovšem ani to ještě není všechno,” řekl Klein. „Viděl jsem část analýzy CIA. Jsou přesvědčeni, že ty obličeje a hlasy jsou vytvořeny velmi důmyslně – tak, aby představovaly archetypy nebo idealizované postavy kultur, jimž Lazarovo hnutí svůj vzkaz adresuje.”

Což by bezpochyby vysvětlovalo, proč jsem i já sám reagoval na první záběr tak příznivě, dovtípil se Smith. Byla to jakási variace na prastarý západní ideál spravedlivého a vznešeného krále-hrdinu. „Ti lidé jsou v tom, oč se snaží, zatraceně dobří,” konstatoval ponuře.

„To jistě.”

„Vlastně si začínám myslet, že CIA a FBI mohly trefit hřebíček na hlavičku, když z toho, co se včera stalo, obvinily právě tyhle lidi.”

„Možná. Ale zběhlost v propagandě a utajování totožnosti ještě nemusí nutně prozrazovat teroristické záměry. Snažte se zachovat otevřenou mysl, podplukovníku,” varoval Smitha Klein. „Mějte na paměti, že Alfa působí v tomto vyšetřování jako B-tým. Vaším úkolem je hrát ďáblova advokáta, zajistit, aby důkazy nebyly přehlíženy jen proto, že nezapadají do předem vytvořené teorie.”

„Žádný strach, Frede,” řekl Smith přesvědčivě. „Budu šťourat, rýpat a píchat ze všech sil, abych zjistil, jestli se něco nezačne drolit.”

„Diskrétně, prosím,” připomněl mu Klein.

„Diskrétnost je moje prostřední jméno,” dodal Jon a rychle se zašklebil.

„Vážně?” pravil šéf Alfy kysele. „Že mě to u vás nikdy nenapadlo.” Pak ovšem roztál. „Hodně štěstí, Jone. Kdybyste něco potřeboval – přístup, informace, posily, cokoliv -, budeme v pohotovosti.”

Stále se šklebící Smith ukončil hovor, vypnul počítač a začal se připravovat na dlouhý den, který měl před sebou.

EMERYVILLE, KALIFORNIE

Emeryville, kdysi ospalé maloměsto plné polorozpadlých skladů, rzí prožraných zámečnických dílen a uměleckých studií, zničehonic vykvetlo v jedno z center vzkvétajícího biotechnologického průmyslu v oblasti Sanfranciského zálivu. Nadnárodní farmaceutické korporace, nově založené firmy zabývající se genetickým inženýrstvím i podnikatelé financovaní rizikovým kapitálem a hledající nové příležitosti, jako je nanotechnologie, ti všichni soupeřili o kancelářské a laboratorní prostory kolem rušné mezistátní dálnice 80 spojující Berkeley s Oaklandem. Nájmy, daně i životní náklady zde byly přemrštěné, ale pro většinu firemních exekutivců byla zřejmě směrodatná malá vzdálenost Emeryville od prestižních univerzit a velkých letišť, jakož i – a možná právě toto bylo ze všeho nejdůležitější – nádherný výhled na San Francisco, Sanfranciský záliv a most Golden Gate.

Komplex nanoelektronického výzkumu firmy Telos Corporation zaujímal celé podlaží jednoho z nových věžáků ze skla a oceli, který se tyčil kousek východně od nájezdu na most Bay Bridge. A protože firmu Telos zajímaly spíše zisky z mnohamilionových investic do vybavení, materiálů a personálu než publicita, držela své veřejné projevy poměrně zkrátka. Její přítomnost v budově neohlašovalo žádné drahé a nablýskané logo na střeše. Školním skupinám, politikům a novinářům nenabízela časově náročné exkurze. A bezpečnost zaměstnanců zajišťovalo pouze jediné strážní stanoviště těsně za hlavním vchodem.

Pracovník bezpečnostní služby Pacific Security Corporation Paul Yiu seděl na strážním stanovišti za mramorovým pultem a letmo pročítal jakousi brožovanou knihu o záhadách. Obrátil na další stránku a líně zaznamenal smrt dalšího podezřelého, jehož v duchu tipoval na pachatele. Nakonec zívl a protáhl se. Již dávno minula půlnoc, ale do konce jeho služby zbývaly ještě dvě hodiny.

Yiu se neklidně zavrtěl na otočné židli, upravil si pažbu pistole zastrčené v pouzdře na boku a dal se znovu do čtení. Víčka mu pomalu začala klesat.

Po chvíli ho vyrušilo lehké zaklepání na prosklené dveře. Yiu zvedl hlavu a vůbec nepochyboval, že za dveřmi uvidí některého z těch napůl pošahaných bezdomovců, kteří sem tu a tam omylem zabloudili z Berkeley. Místo toho však venku spatřil drobnou rusovlásku s ustaraným výrazem ve tváři. Od zálivu se sem nahrnula mlha a ženě oblečené v přiléhavé modré sukni, bílé hedvábné halence a módním černém vlněném kabátku byla zřejmě zima.

Strážce se svezl ze židle, upravil si khaki košili a kravatu uniformy a zamířil ke dveřím. Když ho mladá žena zahlédla, úlevně se usmála a vyzkoušela dveře. Zachrastily, ale zůstaly uzamčené. „Promiňte, paní,” zavolal Yiu přes sklo. „Budova je uzavřená.” Žena znovu nasadila ustaraný výraz. „Prosím vás, potřebuju si jen půjčit telefon, abych mohla zavolat na havarijní službu,” řekla naříkávě. „O kousek výš na ulici se mi porouchalo auto a teď se mi vybil i mobilní telefon!”

Yiu se na okamžik zamyslel. Pravidla byla naprosto zřejmá, Po pracovní době nesměly do budovy žádné nepovolané osoby. Na druhou stranu se nikdo z jeho šéfů nemusel nikdy dozvědět, že se rozhodl udělat téhle zoufalé mladé ženě samaritána. Říkejme tomu můj dobrý skutek pro tento týden, pomyslel si. Kromě toho byla tahle dívka docela kost a on měl vždy neopětovanou slabost pro zrzky.

Vytáhl z kapsy košile kartu pro otevírání vchodu do budovy a protáhl ji zámkem. Dveře jednou zabzučely a otevřely se. Yiu přitáhl těžké prosklené dveře k sobě a pohostinně se usmál. „Tak pojďte, paní. Telefon je hned…”

Oblak slzného plynu ho zasáhl přímo do očí a otevřených úst. Yiu se zlomil v pase – oslepený, dávící a bezmocný. Než však vůbec stačil hmátnout po zbrani, dveře se prudce otevřely dokořán a odhodily ho zpět na kluzkou dlážděnou podlahu. Kolem něj vběhlo do vstupního vestibulu několik lidí. Strážce se zmocnily silné paže, zkroutily mu ruce za záda a nasadily mu na zápěstí jeho vlastní pouta. Někdo další mu přehodil přes hlavu látkovou kápi.

Žena se sklonila a zašeptala mu do ucha: „Pamatuj si to! Lazarus žije!”

Než dorazila pomoc a osvobodila Yiua, byli již vetřelci dávno pryč. Zato nanotechnologické laboratoře firmy Telos Corporation se změnily v naprostou změť – v hromadu roztříštěného skla, vypálených skenovacích elektronových mikroskopů, proražených ocelových nádrží a rozlitých chemikálií. Na stěnách, dveřích a oknech byly sprejem nastříkány slogany Lazarova hnutí, které nenechávaly nikoho na pochybách, ke komu se hlásí lidé, kteří jsou za tuto spoušť zodpovědní.

CURYCH, ŠVÝCARSKO

Zatímco se chabé podzimní slunce šplhalo k nadhlavníku, tisíce demonstrantů již zaplnily příkrý svah lemovaný stromy, z něhož se nabízel výhled na historické jádro Curychu a řeku Limmat. Další demonstrující pak blokovali všechny ulice kolem společného areálu švýcarského Federálního technologického ústavu a Curyšské univerzity. Nad hlavami davu se třepetaly šarlatovozelené vlajky Lazarova hnutí spolu s cedulemi požadujícími zákaz všech švýcarských výzkumných projektů v oblasti nanotechnologií.

Několik bloků od masy protestantů pak vyčkávaly čety příslušníků pořádkové policie vyzbrojených obušky a plexisklovými štíty. Opodál parkovaly obrněné vozy s vodními děly a granátomety na slzný plyn. Nezdálo se však, že by policie nějak zvlášť spěchala se zásahem a vyklizením ulic.

Doktor Karl Friederich Kaspar, vedoucí jedné z laboratoří, které se nyní staly terčem pokojného obléhání, stál těsně za policejními zátarasy nedaleko od horní stanice „curyšské polydráhy”, lanovky vybudované před více než stoletím pro potřeby univerzity a institutu. Kaspar se znovu podíval na hodinky a rozladěně zaskřípal zuby. Celý rozlícený pak vyhledal policistu s nejvyšší hodností. „Prosím vás, proč ty okolky? Bez povolení je tato demonstrace nezákonná. Proč nenasadíte jednotky a nerozeženete ji?”

Policejní důstojník pokrčil rameny. „Plním své rozkazy, pane profesore řediteli Kaspare. A v tomto okamžiku žádné podobné rozkazy nemám.”

Kaspar znechuceně zasyčel. „To je absurdní! Můj personál čeká, aby mohl nastoupit do práce. Musíme provést mnoho velmi cenných a finančně náročných experimentů.”

„To je mi líto,” řekl policista opatrně.

„Líto!” zavrčel Kaspar. „To je něco horšího než lítost; to je potupa.” Vztekle si policistu prohlédl. „Člověk by skoro řekl, že s těmi ignorantskými zabedněnci sympatizujete.”

Policejní důstojník se k němu obrátil čelem a bez ucuknutí opětoval jeho rozlícený pohled. „Já nejsem členem Lazarova hnutí, jestli mi naznačujete toto,” řekl tiše. „Ale viděl jsem, co se stalo v Americe. A nepřeji si, aby k podobné katastrofě došlo i tady v Curychu.”

Ředitel laboratoře sytě zbrunátněl. „Něco takového je nemožné! Naprosto nemožné! Naše práce se od základu liší od všeho, co ti Američani a Japonci dělali v Tellerově institutu! To se nedá srovnávat!”

„To je ovšem vynikající zpráva,” prohlásil policista se slabým náznakem jízlivého úsměvu a fanfaronsky nabídl Kasparovi megafon. „Kdybyste demonstranty o této pravdě přesvědčil, třeba by pochopili mylnost svého počínání a rozešli se.”

Kaspar se nezmohl na víc než na spalující pohled – děsilo ho, že se u zaměstnance státní správy setkal s takovou nevědomostí a zpupností.

MEZINÁRODNÍ LETIŠTĚ V ALBUQUERQUE, NOVÉ MEXIKO

S rudým východem slunce v pozadí se obrovský letoun An-124 Condor hřmotně snesl nad vnitřní linii návěstidel a ztěžka dosedl na přistávací dráhu osm. Čtveřice jeho obrovských turbodmychadel upevněných na nosnících zaskučela, když pilot obrátil tah. Zpomalující Condor poskočil, začal rolovat po téměř čtyřkilometrové přistávací dráze a honit vlastní prodlužující se stín. Během několika vteřin prorachotil kolem hangárů a obezdívek pro letouny F-16, které patřily 150. bojové peruti novomexické letecké Národní gardy. Po chvíli minul maskované ocelobetonové skladovací bunkry, které se během studené války využívaly ke skladování strategických a taktických jaderných zbraní.

Nedaleko od západního konce přistávací dráhy odbočilo obří ruské nákladní letadlo Antonov na nákladní rampu a těžkopádně rolovalo dál, až zastavilo vedle mnohem menšího firemního tryskáče. Pronikavý ryk jeho motorů utichl. Při porovnání zblízka vypadala skupina reportérů a kameramanů očekávajících přílet nákladního letounu vlastněného firmou Nomura Pharma-Tech jako trpaslíci.

Dvacet metrů vysoká zadní nákladová rampa antonova se s vrněním vysunula a ztěžka dosedla na betonovou plochu potřísněnou olejem a leteckým palivem. Dva členové osádky v uniformách po ní sešli dolů a zakrývali si přitom oči před oslnivým sluncem. Jakmile se ocitli na dráze, otočili se a pomocí signálů rukou začali navádět řidiče, kteří pomalu couvali s konvojem vozidel z obrovitého nákladového prostoru condora. Mobilní laboratoř pro analýzu DNA přislíbená Hideem Nomurou právě dorazila.

Sám Nomura stál mezi novináři a sledoval, jak se jeho podpůrné týmy a lékařští technici rychle a v poklidu připravují ke krátkému přesunu do Santa Fe. Jejich efektivita ho uspokojovala.

Jakmile usoudil, že sdělovací prostředky si už opatřily všechny potřebné záběry, gestem je požádal o pozornost. Novinářům chvíli trvalo, než přeostřili kamery a provedli zvukové zkoušky. Nomura trpělivě čekal, až budou připraveni.

„Chci vám oznámit jedno důležité rozhodnutí, dámy a pánové,” začal. „Nedospěl jsem k němu lehce. Ale domnívám se, že je to jediné rozumné rozhodnutí, zvláště pak ve světle strašlivé tragédie, jíž jsme my všichni byli včera svědky.” Odmlčel se, aby zdůraznil dramatičnost okamžiku. „Firma Nomura PharmaTech s okamžitou platností přeruší svůj program nanotechnologického výzkumu – a to jak v našich vlastních zařízeních, tak i námi financovaný výzkum v jiných laboratořích po celém světě. Přizveme do našich laboratoří a továren externí pozorovatele, kteří potvrdí, že jsme skutečně zastavili veškeré aktivity na tomto vědeckém poli.”

Nato si zdvořile vyslechl příval zběsilých otázek, které jeho nenadálé oznámení vyvolalo, a odpověděl na ty, které nejlépe vyhovovaly jeho zájmům. „Jestli mě k tomuto rozhodnutí přiměly požadavky Lazarova hnutí z dnešního rána?” Zavrtěl hlavou. „Absolutně ne. Ačkoliv uznávám jejich pohnutky a ideály, nesdílím zaujatost hnutí vůči vědě a technice. K tomuto dočasnému zastavení mne vedla obyčejná uvážlivost. Dokud nebudeme vědět, co přesně se v Tellerově institutu stalo, bylo by pošetilé vystavovat riziku další města.”

„A co vaši konkurenti?” dotázal se jeden z reportérů bez obalu. „Jiné firmy, univerzity a vlády již do lékařských nanotechnologií investovaly miliardy dolarů. Měly by i ony následovat příkladu vaší společnosti a rovněž zastavit činnost?”

Nomura se uhlazeně usmál. „Netroufám si diktovat, jaké kroky by měli podniknout ostatní. Je to otázka jejich nejlepšího vědeckého úsudku – nebo snad ještě trefněji jejich svědomí. Za sebe vás mohu pouze ujistit, že firma Nomura PharmaTech nikdy nebude stavět vlastní zisky před životy nevinných lidí.”

BOSTON, MASSACHUSETTS

James Severin, urostlý muž s velkou kulatou hlavou a výkonný ředitel Harcourtova biovědeckého ústavu, zhlédl rozhovor s Hideem Nomurou na CNN až do konce. „Ten úskočný, prohnaný japonský hajzlík,” zamumlal napůl záštiplným obdivem a napůl rozhořčením. Jeho oči za tlustými skly brýlí s černými obroučkami vztekle pomrkávaly. „Dobře ví, že nanotechnologické projekty jeho firmy těžce pokulhávají za prací všech ostatních – tak těžce, že nemají žádnou reálnou šanci nás dohnat!”

Jeho starší asistent, zhruba stejně vysoký, ale asi o padesát kilo lehčí, pokýval hlavou. „Podle toho, co víme, zaostávají lidi z Nomury za našimi výzkumníky nejméně o rok a půl. Pořád se prokousávají základní teorií, zatímco naše laboratorní týmy už vyvíjejí reálné aplikace. Tenhle závod PharmaTech nemůže vyhrát.”

„Jo,” zavrčel Severin. „To víme. A tady náš přítel Hideo to ví taky. Jenže kdo další prohlédne jeho skutečné důvody? Tisk rozhodně ne, to je jisté.” Zamračil se. „Takže jednoduše odpíská svoje nezdařené projekty, které stály jeho firmu majlant, a ještě se stihne vydávat za dobrodinného rytíře na bílém firemním koni! Hezké, že?”

Ředitel Harcourtova ústavu se odsunul na židli, ztěžka se postavil na nohy, přistoupil k oknu zabírajícímu celou jednu stěnu jeho kanceláře a rozmrzele se zadíval ven. „A tímhle svým malým eskamotérským kouskem Nomura současně vyvolal veřejný a politický tlak na nás ostatní. Už teď to kvůli té šlamastyce v Santa Fe schytáváme ze všech stran. Po dnešku to bude ještě horší.”

„Kdybychom se k tomu dobrovolnému moratoriu Pharma-Techu přidali, mohli bychom si koupit trochu veřejné podpory,” nadhodil asistent obezřetně. „Pochopitelně jen do doby, než prokážeme, že naše laboratoř v institutu za tu katastrofu nemohla.”

Severin si odfrkl. „Jak dlouho to potrvá? Několik měsíců? Rok? Dva roky? Vy si opravdu myslíte, že si můžeme dovolit nechat hromadu geniálních vědců takovou dobu jen tak sedět a tlouct špačky?” Natáhl se k tlustému sklu. Hluboko dole se zelenošedé vody bostonského přístavu mrazivě čeřily. „Navíc nezapomínejte, že spousta lidí v Kongresu i v médiích bude tvrdit, že jsme přerušením ostatních nanotechnologických projektů fakticky přiznali vinu.”

Asistent neřekl nic.

Severin se otočil od okna a sepjal ruce za zády. „Ne. Tuhle Nomurovu hru hrát nebudeme. Zatvrdíme se a přečkáme to. Ihned vydejte tiskové prohlášení. Řekněte v něm, že Harcourtův biovědecký ústav ostře odmítá požadavky vznesené Lazarovým hnutím. Neustoupíme hrozbám ze strany tajnůstkářská a extremistické organizace. A pak zorganizujte speciální exkurze pro novináře po našich ostatních nanotechnologických laboratořích. Musíme ukázat lidem, že absolutně nemáme co skrývat – a oni se čeho bát.”

TELLERŮV INSTITUT

Jon Smith, oděný v ochranném obleku ze silného plastu, rukavicích, neprodyšné kápi s vlastním přívodem kyslíku a modré přilbě, obezřetně našlapoval mezi rozmetanými sutinami prvního podlaží institutu. Protáhl se pod velkým ohořelým trámem, který visel z rozervaného stropu, a dával si přitom pozor, aby si neroztrhl oblek o některý z hřebíků trčících ze zčernalého dřeva. Nikdo nevěděl, zda nanostroje, které zmasakrovaly tisíce demonstrantů, nejsou stále aktivní. Zatím se to nikdo nepokusil zjistit natvrdo. Malé úlomky rozdrolených cihel a střepy rozbitého skla chroupaly Jonovi pod botama se silnou podrážkou.

Po chvíli vstoupil do otevřenějšího prostranství, které kdysi sloužilo jako jídelna pro zaměstnance. Místnost zůstala prakticky neporušená, ale dvě ze čtyř stěn nesly známky poškození detonacemi a křídou narýsované obrysy na podlaze z rozlámaných dlaždiček naznačovaly, kde ležela mrtvá těla.

Zásahová jednotka FBI, která katastrofu vyšetřovala, používala jídelnu jako shromaždiště a předsunuté taktické velitelské centrum. Na stolech téměř uprostřed místnosti stále běžely dva notebooky, přestože bylo zřejmé, že agentům, kteří se je snažili používat, dělalo značné potíže zadávat do nich data v silných rukavicích.

Smith zamířil k jednomu ze zachráněných jídelních stolů, nad nímž se skláněl muž v černé přilbě a studoval řadu plánků. Visačka na jeho ochranném obleku nesla jméno LATIMER, C.

Když k němu Smith přistoupil, zvedl agent hlavu. „Kdo jste?” zeptal se. Ochranný oblek tlumil jeho hlas.

„Doktor Jonathan Smith. Pracuji pro Pentagon.” Smith si zlehka poklepal na přilbu, aby svá slova zdůraznil. Modrá barva byla určena pozorovatelům a externím konzultantům. „Mám sledovat postup prací – a poskytnout veškerou pomoc, jaké budu schopen.”

„Zvláštní agent Charles Latimer,” představil se druhý muž. Byl štíhlý, světlovlasý a měl silný jižanský přízvuk. Nyní dal průchod neskrývané zvědavosti. „A jakou přesně pomoc nám můžete nabídnout, doktore?”

„Docela slušně se vyznám v nanotechnologiích,” řekl Smith opatrně. „A velmi dobře znám plány laboratoří. Když teroristé na toto místo zaútočili, působil jsem zde v rámci dočasné mise.”

Latimer se na něj upřeně zadíval. „To z vás dělá svědka, doktore – ne pozorovatele.”

„Včera v noci a dnes brzy ráno jsem byl ještě svědek,” odvětil Smith s pokřiveným úšklebkem. „Poté jsem však povýšil na nezávislého konzultanta.” Pokrčil rameny. „Vím, že to není přesně podle zvyklostí.”

„Ne, to není,” souhlasil agent FBI. „Poslyšte, vyjasnil jste si to s mou šéfovou?”

„Jsem si jistý, že všechna nezbytná povolení a schválení teď leží někde na stole zástupkyně ředitele Piersonová,” řekl Smith mírně. Poslední, co potřeboval, byly tahanice na nejvyšších příčkách hierarchie FBI. Kit Piersonovou osobně neznal, ale měl silné podezření, že zástupkyně ponese dost nelibě, že kolem jejího vyšetřování krouží někdo, nad kým nemá pravomoc.

„To znamená, že ne, že jste si to s ní nevyjasnil,” konstatoval Latimer. Nevěřícně zavrtěl hlavou a pak pokrčil rameny. „Skvělý. Ale faktem je, že na tomhle podělaným místě neběží podle zvyklostí vůbec nic.”

„Je to obtížné místo činu,” souhlasil Smith.

„Tak tomu říkám eufemismus,” opáčil agent FBI a také on vykouzlil naprasklý úsměv. „Jako by nestačilo, že se člověk musí prodírat všema těma troskama po bombách a po požáru. Ještě se muset chránit proti těm nanofágům, nebo co to je, to už tuhle práci prakticky znemožňuje.”

Ukázal na ochranné obleky, které měli oba na sobě. „Kvůli omezené zásobě kyslíku a možnosti přehřátí nemůžeme tyhle měsíční oblečky nosit dýl než tři hodiny. Z toho celou půlhodinu ztratíme povinnou dekontaminací. Takže postupujeme hlemýždím tempem, a to právě v době, kdy Washington brečí po rychlých výsledcích. A k dovršení všeho nás u každého sebraného důkazu čeká klasická Hlava-22.”

Smith účastně přikývl. „Nechte mě hádat: všechno, co chcete vynést z budovy k laboratorní analýze, se musí dekontaminovat. Jenže když to dekontaminujete, nemáte už prakticky co analyzovat.”

„Senza, co?” řekl Latimer kysele.

„Riziko kontaminace nemusí být tak vysoké,” poznamenal Smith. „Většina nanozařízení je určena pro velmi specifická prostředí. Jsou-li vystavena atmosférickým, tlakovým nebo teplotním podmínkám, které se vymykají jejich parametrům, začnou se poměrně rychle rozpadat. Je docela možné, že nám teď nehrozí sebemenší nebezpečí.”

„Jako teorie to zní hezky, doktore,” řekl agent FBI. „Takže se dobrovolně hlásíte, že si tady dáte první hluboký doušek?”

Smith se zašklebil. „Já jsem lékař, ne laboratorní krysa. Ale zeptejte se mě za čtyřiadvacet hodin a já to možná zkusím.”

Pohlédl na plánky, které si agent prohlížel. Znázorňovaly schéma přízemí a prvního patra institutu a byly posety červenými kroužky různých velikostí. Většina se jich soustředila kolem nanotechnologických laboratoří v severním křídle, ale mnoho dalších pokrývalo prakticky celou budovu. „Místa detonací?” dotázal se Smith Latimera.

Ten přikývl. „Ta, která jsme prozatím identifikovali.”

Smith si plánky pozorně prohlédl. To, co viděl, potvrdilo jeho předchozí dojem, že teroristé postupovali při útoku s pozoruhodnou precizností. Několik náloží naprosto smetlo kancelář bezpečnostní služby a vymazalo z vnějších i vnitřních bezpečnostních kamer veškeré archivované záběry. Další bomba pak vyřadila z provozu skrápěcí systém. Několik demoličních náloží bylo umístěno v počítačovém centru, takže zničily vše od osobních spisů až po záznamy o dodávkách vybavení a materiálů vědcům pracujícím v institutu.

Také bomby umístěné přímo v nanotechnologických laboratořích měly na první pohled napáchat maximální škody. Komplexy laboratoří Nomura PharmaTech a institutu pokrývala na plánku řada soustředných kružnic. Smith pokýval hlavou. Tyto nálože byly očividně nastraženy tak, aby v obou laboratořích zničily všechny významné kusy vybavení, od biochemických kádí ve vnitřním jádru až po stolní počítače. Na detonačních obrazcích v Harcourtově laboratoři však Smitha cosi zaráželo.

Naklonil se nad stůl. Co tu jenom nehraje? Opsal šik kružnic ukazováčkem v rukavici. Výbušniny ve vnitřním jádru laboratoře byly rozmístěny tak, že mohly jen s malou pravděpodobností způsobit srovnatelné škody. Zdálo se, že mají jen prorazit díry v prostoru kolem Harcourtových nádrží pro výrobu nanofágu – ne zcela zničit nádrže samotné. Bylo to nedopatření? přemýšlel Smith. Anebo záměr?

Pohlédl na Latimera, zda si i on zvláštního uspořádání povšiml. Agent FBI se však díval jinam a bedlivě poslouchal někoho, kdo na něj mluvil ve sluchátkách vysílačky.

„Rozumím,” řekl rázně do mikrofonu. „Ano, madam. Postarám se, aby ten rozkaz obdržel a podrobil se mu. Konec.” Světlovlasý muž se obrátil ke Smithovi. „To byla Piersonová. Zdá se, že se vaše papíry konečně dostaly k její pozornosti. Přeje si vás vidět v primárním velitelském centru venku.” „To jako ihned?” dotázal se Smith.

Latimer přikývl. „Pokud možno ještě dřív,” řekl s pokrouceným úsměvem. „A lhal bych, kdybych vám řekl, že se vám dostane vřelého uvítání.”

„No to je báječné,” prohodil Jon suše.

Agent FBI pokrčil rameny. „A až s ní budete mluvit, dávejte si pozor na jazyk, doktore Smithe. Zimní královna dělá svou práci zatraceně dobře, ale rozhodně je jí cizí to, čemu se říká lidský přístup. Jestli nabude dojmu, že nám při tomhle vyšetřování budete jakkoliv překážet, hravě někde najde díru a šoupne vás do ní až do konce vyšetřování. No jo, ona sama tomu možná bude říkat ‘preventivní zadržení’ nebo ,ochranná vazba’, ale každopádně to nebude moc příjemné… a taky se odtamtud nedostanete snadno.”

Smith si upřeně prohlédl Latimerův obličej – byl si jist, že agent jen přehání na efekt. K jeho zděšení se však Latimer tvářil naprosto vážně.

*****

Střežený dům stál vysoko na hřebeni kopce s výhledem na jižní cíp Santa Fe. Zvenku vypadal jako klasická stavba z nepálených cihel ve stylu mexických puebel s nádvořím uprostřed. Vybavení a nábytek uvnitř však byly navýsost moderní, studiová ukázka naleštěného chromu a černobílých odstínů. V jednom rohu ploché střechy se diskrétně ježily malé satelitní antény.

Z několika oken orientovaných na západ se nabízel přímý výhled na Tellerův institut vzdálený asi tři kilometry odtud. Pokoje za těmito okny byly nyní plné rádiových a mikrovlnných přijímačů, videokamer, fotoaparátů osazených silnými teleobjektivy, infračervenými a termickými čočkami, řadou síťových počítačů a vybavením pro bezpečnou satelitní komunikaci.

Všechna tato zařízení obsluhoval šestičlenný sledovací tým, který monitoroval dění uvnitř uzavřené oblasti před institutem. Jeden člen týmu, mladý muž s olivovou kůží a smutnýma hnědýma očima, se krčil na židli u počítače, broukal si jakousi neidentifikovatelnou melodii a na uších měl sluchátka zapojená do jednoho z přijímačů.

Náhle se vsedě napřímil. „Mám signál,” ohlásil klidně a současně zadal do klávesnice sérii povelů. Monitor před ním se rozsvítil a začal se plnit rolujícími daty – složitou a matoucí kombinací čísel, grafů, naskenovaných fotografií a textu.

Velitel jeho týmu, mnohem starší muž s nakrátko střiženými bílými vlasy, si monitor několik vteřin prohlížel a pak spokojeně pokýval hlavou. „Výtečná práce, Vitore.” Otočil se k jednomu z dalších mužů. „Kontaktujte Tercea. Informujte ho, že Pole dvě vypadá kompletní a že už máme přístup ke všem shromažďovaným vyšetřovacím datům. A taky mu sdělte, že tyto informace odesíláme do centra.”

*****

Jon Smith, který už byl pod ochranným oblekem celý zpocený, se podroboval přísné dekontaminační proceduře povinné pro každého, kdo opouštěl uzavřenou oblast kolem institutu. Dekontaminace spočívala v tom, že člověk vstoupil do řady vzájemně spojených karavanů, uvnitř nichž prošel sérií vysokotlakových chemických sprch, elektricky nabitých aerosolových postřiků a vysoce výkonných odsávacích systémů. Vybavení zapůjčené od jednotek pro ochranu před zbraněmi hromadného ničení amerického letectva a ministerstva vnitřní bezpečnosti mělo odstraňovat jadernou, chemickou a biologickou kontaminaci. Nikdo si však nebyl zcela jist, zda se mu podaří neutralizovat i nanostroje, jichž se nyní všichni obávali. V omezeném čase, který měli k dispozici, však nikdo s lepším systémem nepřišel. A protože zatím nikdo nezemřel, byl Smith ochoten se vsadit, že dekontaminační procedury buďto zabírají, anebo se už uvnitř uza vřené oblasti žádné aktivní nanostroje nevyskytují.

Kdyby nic jiného, poskytl mu tento nepříjemný proces dostatek času přemýšlet, co uvnitř Tellerova institutu viděl. A také dostatek času zformulovat na základě toho velmi nehezkou hypotézu včerejších událostí – hypotézu, která mohla postavit na hlavu spoustu milosrdných teorií, jež nyní kolovaly uvnitř FBI i CIA.

Když byl konečně hotov, vysoukal se z těžkého obleku, odhodil ho do neprodyšně uzavřeného koše pro nebezpečný odpad a oblékl se do vlastních šatů. Nakonec převzal pouzdro s pistolí SIG-Sauer od ustaraně vyhlížejícího desátníka Národní gardy, který měl na starosti závěrečnou kontrolu, a vyšel ven.

Odpoledne se přehupovalo do druhé poloviny. Vítr poněkud zesílil a vanul ze zalesněných hor východním směrem. Jon se zhluboka nadechl vzduchu provoněného borovicemi a vypudil z nosu a plic poslední zbylý závan čpavých chemikálií.

Vzápětí k němu vykročil pěstěný a schopně působící mladý muž v konzervativně střiženém uhlově černém obleku. Čišelo z něj dřevěné a bezvýrazně chování, které se tolik cení mezi čerstvými absolventy akademie FBI. „Doktor Smith?” Jon příjemně pokýval hlavou. „Tak tak.” „Zástupkyně ředitele Piersonová vás očekává ve velitelském centru,” řekl mladík. „S radostí vás tam doprovodím.”

Smith zakryl potměšilý úšklebek. Bylo jasné, že žena, které se zřejmě přezdívalo „Zimní královna”, nehodlá v souvislosti s ním ponechat nic náhodě. Rozhodně mu nemělo být umožněno, aby se vypařil, aniž by si vyslechl, co si FBI myslí o tom, že se jí do cesty plete další vládní agentura, v tomto případě Pentagon.

Vzpomněl si na nabádání Freda Kleina, aby se choval diskrétně, a bez jakéhokoliv povyku agenta následoval. Prošli přes stále početnější shluk karavanů a velkých stanů. Jednotlivá dočasná pracoviště propojovaly elektrické a světlovodné kabely. Venku pak byly rozestaveny satelitní antény a mikrovlnná relé. Opodál vrněly mobilní generátory, které sloužily jako pomocné a záložní zdroje energie.

Na Smitha to chtě nechtě udělalo dojem. Toto velitelské centrum bylo téměř stejně velké jako některá divizní ústředí, která viděl v operaci Pouštní bouře, a přitom fungovalo mnohem hladčeji. Kit Piersonová si možná nezasloužila vysoké známky v oblasti vřelosti a šarmu, ale očividně věděla, jak zorganizovat efektivní operaci.

Její vlastní působiště se nacházelo v malém stanu nedaleko od vnějšího okraje centra. Bylo vybaveno jen stolem s jedinou židlí, zdrojem elektřiny pro její osobní notebook, zabezpečeným telefonem, elektrickou svítilnou a skládacím kavalcem.

Když si Smith všiml poslední položky, rychle potlačil překvapení. Myslí to ta ženská opravdu vážně?

„Ano, doktore Smithe,” řekla Piersonová suše, když si všimla stěží postřehnutelného zamžourání jeho očí. „Mám v plánu tady i spát.” Po bledé tváři, která mohla působit přitažlivě, kdyby v ní bylo alespoň trochu více života, se objevil náznak slabého a netečného úsměvu. „Možná je to tu spartánské, ale zároveň absolutně nepřístupné novinářům – což já osobně pokládám za požehnání prvního řádu.”

Zvedla hlavu a promluvila Smithovi přes rameno na mladého agenta, který bloumal u otevřené chlopně stanu. „To bude všechno, agente Nashi. Podplukovník Smith a já si teď trochu pohovoříme v soukromí.”

A je to tady, pomyslel si Jon, když si všiml její záměrné narážky na jeho vojenskou hodnost. Rozhodl se, že se pokusí předejít jejím námitkám vůči své přítomnosti na místě neštěstí. „Tak především vás chci ubezpečit, že tady nejsem proto, abych vám nějak nabourával vyšetřování.”

„Vskutku?” podivila se Piersonová. Její šedé oči byly ledově chladné. „To mi připadá nepravděpodobné…, ledaže byste tu byl jako nějaký vojenský turista. V kterémžto případě je vaše přítomnost neméně nevítaná.”

Tolik úvodní zdvořilosti, pomyslel si Smith a zaťal zuby. Vypadalo to spíše na osobní souboj než na diskusi. „Četla jste mé rozkazy i má pověření, madam. Jsem zde pouze jako pozorovatel a pomocník.”

„Při vší úctě nepotřebuji pomoc od Sboru náčelníků štábů ani od armádní rozvědky – nebo kdo ty vaše rozkazy vlastně vydal,” sdělila mu Piersonová příkře. „Upřímně řečeno mě nenapadá nikdo, kdo by nám mohl dělat více potíží než vy – potíží, které teď rozhodně nepotřebuji.”

Smith v sobě zkrotil nával hněvu, ale jen o fous. „Opravdu? V jakém smyslu?”

„Již pouhou svou existencí,” řekla zástupkyně ředitele. „Možná vám to uniklo, ale internet i bulvární deníky přetékají klevetami, podle nichž byl Tellerův institut centrem tajného vojenského programu vývoje zbraňových systémů na bázi nanotechnologií.” „To jsou všechno bláboly,” prohlásil Smith nuceně. „Vážně?”

Smith přitakal. „Viděl jsem na vlastní oči, jaký výzkum se tady provádí. Nikdo v Tellerově institutu nepracoval na ničem, co by mohlo mít jakékoliv bezprostřední vojenské použití.”

„Vaše přítomnost v institutu je přesně to, co mě trápí, podplukovníku Smithe,” řekla Piersonová chladně. „Jak máme podle vás vysvětlit vaše pověření monitorovat všechny nanotechnologické projekty?”

Smith pokrčil rameny. „Snadno. Jsem lékař a molekulární biolog. Moje zájmy zde v Novém Mexiku byly ryze lékařské a vědecké.”

„Ryze lékařské a vědecké? Nezapomeňte, že jsem četla obě vaše svědecké výpovědi i váš spis na FBI,” odsekla zástupkyně. „Na lékaře se obdivuhodně vyznáte v umění snadno a efektivně zabíjet. Zbrojní výcvik a zběhlost v neozbrojeném boji poněkud přesahují obvyklé studijní osnovy lékařských fakult, není-liž pravda?”

Smith držel jazyk za zuby a přemýšlel, kolik toho Kit Piersonová o jeho profesní kariéře ví. Všechno, co kdy dělal pro organizaci Alfa, bylo pohřbeno hluboko mimo její dosah, ovšem jeho práce pro vojenskou zpravodajskou službu mohla zanechat stopy, které Piersonová dokázala vyčenichat. Stejně jako jeho role při řešení krize kolem projektu Hádes.

„A co víc,” pokračovala Piersonová, „přibližně každý třetí člověk v této zemi možná bude natolik bystrý, aby porozuměl spojitosti vaší osoby s lékařskými zájmy. Všichni ostatní, a zejména ti pomatenci v novinách, uvidí jen tu vaši parádní armádní uniformu, která vám visí ve skříní – tu se stříbrnými dubovými lístky na ramenou.”

Poklepala mu na prsa dlouhým prstem. „A toto, podplukovníku Smithe, je důvod, proč vás nechci mít nikde v blízkosti vyšetřování. Kdyby vás zmerčil třeba jen jediný slídivý novinář, budeme mít na krku opravdové potíže. Tenhle případ je dost choulostivý už tak,” dodala. „Nemám zájem provokovat do toho všeho ještě další lazarovskou výtržnost.”

„To já také ne,” ujistil ji Smith. „Právě proto si hodlám zachovat diskrétnost.” Ukázal na své civilní šaty: lehkou šedou větrovku, zelenou košili a khaki kalhoty. „Dokud jsem tady, jsem prostě jen obyčejný doktor Smith… a s novináři nemluvím. Nikdy.” „To nestačí,” odvětila Piersonová neoblomně. „Bude muset,” sdělil jí Jon tiše. Byl ochoten trochu ohnout páteř, aby upokojil její přirozenou podrážděnost vyplývající z faktu, že v jejím rajonu pytlačí cizí osoba, ale rozhodně nehodlal rezignovat na svůj úkol. „Podívejte,” dodal. „Jestli si chcete stěžovat ve Washingtonu, prosím. Ale do té doby mě budete mít na krku…, takže co kdybyste třeba využila mé nabídky k pomoci?”

Její oči se nebezpečně zúžily. Smith vteřinku přemýšlel, jestli ho opravdu nečeká „preventivní zadržení” v podobě díry, před níž ho varoval agent Latimer. Piersonová však nakonec pokrčila rameny – tak neznatelně, že si toho málem nevšiml. „Dobrá, doktore Smithe,” řekla chladně. „Prozatím budeme hrát podle vašich not. Ale v okamžiku, kdy získám povolení vás odtud vyšplouchnout, poletíte.”

Smith přikývl. „Nu dobrá.”

„A teď, jestli je to z vaší strany všechno, cestu ven už jistě najdete,” nadhodila zástupkyně ředitele a významně se podívala na hodinky. „Mám práci.”

Smith se rozhodl, že ji zatlačí ještě o kousek dál. „Nejdřív vám potřebuji položit pár otázek.”

„Když to musí být,” odtušila Piersonová odměřeně.

„Co si vaši lidé myslí o podivném způsobu rozmístění demoličních náloží v laboratořích Harcourtova ústavu?”

Zástupkyně zvedla dokonale upravené obočí. „Pokračujte.” Pozorně si vyslechla jeho hypotézu, podle níž měly bomby v Harcourtově laboratoři pouze narušit její izolaci – ne ji zcela zničit. Když domluvil, Piersonová zavrtěla hlavou v ledovém pobavení. „Takže vy jste taky expert na výbušniny, doktore?”

„Viděl jsem, jak se používají,” připustil Jon. „Ale expert nejsem, to ne.”

„Nicméně předpokládejme, že je vaše předtucha správná,” prohlásila Piersonová. „Naznačujete, že ten masakr venku byl záměrný – že teroristé po celou dobu plánovali vypuštění nanofágů z Harcourtovy laboratoře na všechny lidi v okolí. Což znamená, že sem Lazarovo hnutí přijelo s úmyslem učinit z vlastních lidí mučedníky.”

„Ne tak docela,” opravil ji Smith. „Naznačuji, že lidé, kteří to všechno způsobili, měli zájem na tom, aby to tak vypadalo.” Zavrtěl hlavou. „Ale zároveň jsem o tom usilovně přemýšlel a je zcela vyloučeno, že by nanostroje z dílny Brinkera a Parikha mohly nést zodpovědnost za to, co se stalo. Ani nápad. Něco takového nepřichází v úvahu.”

Obličej Kit Piersonová ztuhl. „To mi budete muset vysvětlit,” řekla škrobeně. „Jak to, že to nepřichází v úvahu?”

„Každý nanofág z Harcourtovy laboratoře byl nosičem biochemických látek, které měly zneškodňovat specifické rakovinné buňky, nikoliv rozkládat veškerou živou tkáň,” odpověděl Smith. „Každý jednotlivý nanofág byl navíc nekonečně malý. Byly by jich zapotřebí miliony, možná desetimiliony, aby na jediné lidské bytosti napáchaly takovou spoušť, jaké jsem byl svědkem. Vynásobte si to počtem zabitých lidí a dostanete se na miliardy nanofágů, možná i na desetimiliardy. Takové číslo vysoce přesahuje počet exemplářů, které mohli lidé z Harcourtova biovědeckého ústavu se svým vybavením vyrobit. Navíc nezapomeňte, že se zaměřovali výlučně na návrh, konstrukci a testování strojů, které – jak doufali – se měly stát zázrakem medicíny. Nebyly určeny k masové výrobě.”

„Můžete to dokázat?” zeptala se Piersonová. Její obličej byl stále nečitelnou maskou.

„Bez počítačových záznamů?” Smith zavrtěl hlavou. „Možná ne tak dobře, aby to obstálo u soudu. Ale byl jsem v té laboratoři každý den a vím, co jsem tam viděl – a co jsem neviděl.” Zvědavě se zadíval na bledou tmavovlasou ženu, aby viděl, zda se jí podaří dospět ke stejně usvědčujícímu závěru, jaký si vyvodil on.

Piersonová však neřekla nic. Její ústa se změnila v tenkou semknutou čárku a její šedé oči jako by se upíraly k nějakému vzdálenému bodu, jehož umístění rozhodně přesahovalo stěsnané prostory stanu.

„Chápete, co to znamená, viďte?” řekl Smith naléhavě. „Znamená to, že ti teroristé vtrhli do Tellerova institutu s již připravenými vlastními nanostroji – s nanostroji, které byly od počátku naprojektovány tak, aby dokázaly masakrovat lidi po tisících. A že ať už to byl kdokoliv, rozhodně se nejednalo o příslušníky jakékoliv odnože Lazarova hnutí – pokud si ovšem nemyslíte, že hnutí provozuje vlastní důmyslné nanotechnologické laboratoře!”

Konečně k němu Piersonová upřela pohled. Na pravé straně obličeje jí zaškubal sval. Zamračila se. „Jestli jsou vaše domněnky správné, tak to může být pravda, doktore.” Zavrtěla hlavou. „Ale to je jedno velké kdyby a já kvůli němu nejsem ochotna přehlížet všechny ostatní důkazy o roli Lazarova hnutí.”

„Jaké ostatní důkazy?” zeptal se Smith zostra. „Podařilo se už vám průkazně identifikovat ty teroristy, které jsme se seržantem Diazem zabili? Musí figurovat v nějakých seznamech FBI. Ti lidé byli profesionálové. Ba co víc, byli to profesionálové s přístupem k plánům a procedurám Secret Service na nejvyšší úrovni. Takoví lidé se nepoflakují na nárožích a neškemrají o práci.”

Piersonová opět neřekla nic.

„A co ta jejich auta?” naléhal na ni Jon. „Ta velká sportovně užitková vozidla, ve kterých přijeli. Ta, která zůstala zaparkovaná před budovou. Dokázali už je vaši agenti vystopovat?”

Zástupkyně ředitele FBI se ledově usmála. „Já vedu vyšetřování organizovaným způsobem, podplukovníku Smithi. To znamená, že nevytrubuji do světa předběžné výsledky dílčích šetření. Dokud nepřesvědčím příslušná místa, aby vás odtud vypoklonkovala, jste zván k účasti na všech relevantních schůzích. Jakmile budu mít k dispozici fakta, o něž se s vámi budu chtít podělit, určitě se je dozvíte. Do té doby vám důrazně navrhuji, abyste se obrnil darem trpělivosti.”

*****

Když Smith odešel ze stanu, posadila se Kit Piersonová vedle stolu a začala přemýšlet o podplukovníkových divokých tvrzeních. Mohl by mít ten sebejistý armádní důstojník pravdu? Mohli operativci Hala Burkea úmyslně vypustit vlastní morovou nákazu v podobě zabijáckých strojů? Piersonová rázně zavrtěla hlavou a zapudila tuto myšlenku do pozadí. To není možné. Určitě to není možné. Ta úmrtí před budovou byla naprosto nezamýšlená. Tečka.

A co úmrtí v budově? ptalo se její svědomí. Jak je to s nimi? Válečné ztráty, odpověděla si chladně a usilovně se snažila tomu uvěřit. Marnit čas zápolením s výčitkami svědomí nebo lítostí, tím se teď opravdu nedalo nic získat. Nejprve se musela vypořádat s bezprostřednějšími problémy, mezi nimiž figuroval na prvním místě podplukovník Jonathan Smith. Nepřipadal jí totiž jako člověk, který by se spokojil s postáváním stranou – bez ohledu na počet varovných signálů, které mu vyslala.

Piersonová se zamračila. Vše záviselo na její schopnosti udržet si absolutní kontrolu nad vyšetřováním. A nechat člověka jako Smith pobíhat po okolí s teoriemi, které odporovaly její oficiální linii, bylo nepřijatelné – a také nebezpečné pro ni, pro Hala Burkea i pro celou operaci TOCSIN.

Stejně tak Piersonová ani na minutu neuvěřila, že Smith na institutu působí výlučně jako vědecký pozorovatel a styčný důstojník Výzkumného ústavu pro nakažlivé choroby nebo Sboru náčelníků štábů. Byl kvalifikován v příliš mnoha neobvyklých oblastech a měl příliš široké zkušenosti. V jeho spisu FBI, do něhož měla Piersonová možnost nahlédnout, navíc existovalo několik velmi podivných bílých míst. Kdo tedy byl Smithovým skutečným šéfem? Agentura pro obranné zpravodajství? Vojenská zpravodajská služba? Nebo některá z půltuctu dalších špionážních agentur americké vlády?

Piersonová zvedla zabezpečený telefon a vytočila sedmimístné mobilní číslo.

„Tady Burke.”

„Tady Kit Piersonová. Máme problém. Chci, abys podrobně prověřil minulost jistého podplukovníka Jonathana Smitha z americké armády.”

„To jméno ve mně vyvolává nepříjemné asociace,” prohlásil její protějšek ze CIA zatrpkle.

„Právem,” souhlasila Piersonová. „Je to ten takzvaný doktor, kterému se podařilo zabít polovinu tebou vybraného přepadového týmu.”

VÝROBNÍ NANOTECHNOLOGICKÁ LINKA UKRYTÁ UVNITŘ CENTRA

Do uzavřených oblastí Centra nesmělo z vnějšího světa vůbec nic proniknout. Když pracovali uvnitř, nemohl nikdo cítit pachuť soli z blízkého oceánu ani slyšet hluk tryskových letounů připravujících se k odletu. Vše bylo nedotčené, tiché a bezpříkladně sterilní.

Dokonce i ve vnějších prostorách obrovského ukrytého laboratorního komplexu se technici a vědci pohybovali s obezřetnou precizností – pod sterilními kombinézami nosili chirurgické „andělíčky”, nos, ústa a bradu jim zakrývaly masky, na očích měli ochranné brýle a na hlavách polyesterové čapky připomínající drátěné kápě franckých rytířů. Hovořili tlumenými hlasy a veškeré písemné výstupy se zpracovávaly elektronicky. Uvnitř všech „čistých” oblastí se nesměly používat jakékoliv papírové poznámky či příručky. Riziko přenosu částic vzduchem bylo pokládáno za příliš vysoké.

S každým dalším krokem směrem k samotnému výrobnímu jádru, které bylo označeno jako „prostředí třídy 10″, musel člověk podstoupit přísnější převlékací a sterilizační procedury. Všechny komory byly propojeny tlakovými uzávěrami a důmyslnými filtračními systémy. Na vnější straně všech izolačních dveří visely prováděcí instrukce a hlídkovali zde ozbrojení strážci s rozkazem dohlédnout na to, aby byly všechny kroky provedeny řádně a ve správném pořadí. Nikdo nechtěl riskovat kontaminaci nádrží pro výrobu nanofágů. Vyvíjené fágy byly příliš choulostivé, příliš zranitelné vůči sebemenší změně přísně kontrolovaného prostředí. Stejně tak nebyl nikdo v tomto utajeném laboratorním komplexu ochoten riskovat, že se bez ochrany vystaví nanofágům v dokončené formě.

Za konferenčním stolem v jedné z vnějších místností seděli tři muži. Momentálně probírali operativní a experimentální data shromážděná až dosud z „událostí” v Zimbabwe a Novém Mexiku. Dva z nich byli specialisté na nanotechnologii, kteří patřili mezi nejgeniálnější molekulární vědce na světě. Třetí z nich, mnohem vyšší a ramenatější, disponoval velice odlišnými dovednostmi. Byl to třetí z Horáciů, jenž si říkal Nones.

„Předběžné zprávy ze Santa Fe naznačují, že naše zařízení fáze dvě se aktivovala přibližně u dvaceti až třiceti procent jim vystavených subjektů,” poznamenal první vědec. Jeho prsty v rukavicích zakmitaly nad klávesnicí a na plazmové obrazovce před nimi se objevil graf. „Jak vidíte, tento údaj přesahuje naše původní plány. Myslím, že můžeme bezpečně předpokládat, že naše úprava konstrukce kontrolního fága je od základu zdravá.”

„To je fakt,” souhlasil jeho kolega. „A také je zřejmé, že biochemický náklad byl u fáze dvě mnohem vyváženější než u fágů použitých v Kusase – dosáhli jsme podstatně vyšší míry rozkladu tkáně a kostí.”

„Ale dokážete zvýšit i míru úmrtnosti?” zeptal se vysoký muž zvaný Nones příkře. „Znáte požadavky našich zaměstnavatelů. Uvažují v absolutních kategoriích. Zbraň, která stráví méně než třetinu zamýšlených obětí, je neuspokojí.”

Oba vědci se v duchu zamračili znechucením nad touto neelegantní volbou slov. Raději sami sebe pokládali za chirurgy, kteří se účastní bezodkladné, byť dost možná nepříjemné operace. Neomalené připomínky, že jejich práce v konečném důsledku znamená vraždy v masovém měřítku, nebyly ani nutné, ani vítané.

„Takže co?” naléhal Nones. Jeho živé zelené oči se za akrylovými ochrannými brýlemi leskly. Dobře věděl, jak nelibě tito muži nesou narážky na vražedné důsledky jejich vědeckého úsilí. Tím spíše ho bavilo umazat čas od času jejich věž ze slonoviny špínou a blátem spojeným s jejich misí.

„Očekáváme, že náš návrh fágů fáze tři a jejich ovládání se setká s mnohem vyšší účinností,” ujistil ho starší molekulární vědec. „Senzorové sady u fáze dvě byly omezeny co do počtu i co do typu. Přidáním dalších senzorů nakonfigurovaných na různé biochemické podpisy můžeme značně rozšířit počet potenciálních cílů.”

Zelenooký muž chápavě přikývl.

„Kromě toho se nám u všech nanofágů podařilo zvýšit účinnost vnitřního energetického zdroje,” oznámil druhý vědec. „Na základě toho očekáváme odpovídající zvýšení jejich efektivní životnosti a operačního dosahu.”

„A co problém kontaminace terénu?” zeptal se Nones. „Viděli jste ta bezpečnostní opatření před Tellerovým institutem.”

„Američané jsou přehnaně úzkostliví,” řekl první vědec shazovačně. „Většina nanofágů fáze dvě by už měla být v této chvíli poškozena natolik, že nejsou funkční.”

„Jejich obavy nejsou relevantní,” upozornil ho chladně zelenooký. „Požadavky našeho zaměstnavatele ano. Byli jste vyzváni, abyste u fágů fáze tři vytvořili spolehlivý mechanismus sebezničení, je to tak?”

Druhý vědec spěšně pokýval hlavou, neboť v hromotlukově hlase zaslechl nevyslovenou pohrůžku. „Ano, samozřejmě. A podařilo se.” Začal ťukat do kláves a rychle procházel nejrůznější nákresy na obrazovce. „Najít uvnitř skořápky nezbytný prostor byl obtížný problém, ale nakonec se nám podařilo…”

„Ušetřete mě technických detailů,” řekl suše třetí z Horáciů. „Jestli si ovšem přejete, můžete je odeslat našemu zaměstnavateli. Mne zajímají výlučně praktické otázky. Pokud budou zbraně, které pro nás vyvíjíte, rychle, účinně a spolehlivě zabíjet, necítím potřebu vědět, jak přesně fungují.”

CHICAGO, ILLINOIS

Zářivé reflektory měnily ve velké části západního cípu areálu Chicagské univerzity v Hyde Parku noc v imitaci dne. Byly rozmístěny tak, aby osvětlovaly béžovošedou kamennou fasádu nově postavené Mezioborové výzkumné budovy (IRB), mamutí čtyřpatrové stavby obsahující čtyřicet tisíc čtverečních metrů laboratoří a výzkumných pracovišť. Většinu chodníků a zeleně podél jižní strany 57th Street a východní strany Drexel Boulevard stále blokovaly maringotky stavební firmy. Další světla svítila také uvnitř obrovské budovy, neboť elektrikáři, tesaři, zámečníci i další řemeslníci nepřetržitě pracovali na dokončení tohoto enormního projektu.

Vědci z Chicagské univerzity hráli ve dvacátém století klíčovou roli u řady významných vědeckotechnických objevů – od vývoje metody radiouhlíkového datování po příchod kontrolované jaderné energie. Univerzita byla odhodlána udržet si konkurenční výhodu i u nových odvětví jedenadvacátého století. IRB pak představovala pilíř tohoto úsilí. Po uvedení do plného provozu se měli o nejmodernější zařízení v budově dělit experti na biologii a na fyziku. Všeobecně se doufalo, že budou-li vědci pracovat bok po boku, podaří se jim prolomit úzké a stále umělejší hranice mezi oběma těmito tradičními obory.

Na dobrovolných darech firem i. jednotlivců se vybrala téměř jedna miliarda dolarů, ze které se financovala výstavba, nákup nezbytných špičkových materiálů a první vlna nových projektů. Jeden z největších firemních grantů přitom pocházel od Harcourtova biovědeckého ústavu, který zde financoval nejmodernější nanotechnologický komplex. Po zračení vlastního objektu v Tellerově institutu začal nejvyšší management Harcourtova ústavu spatřovat v laboratoři IRB naléhavě potřebnou náhradu – a také signál neutuchajícího odhodlání pokračovat ve vývoji nanotechnologií. Uvnitř laboratorního komplexu nyní technici a řemeslníci pilně instalovali počítače, skenovací mikroskopy, dálkově řízené manipulátory, filtrační a vzduchotechnické systémy, sklad chemických látek a další vybavení.

Jack Rafferty se do práce dostavil s úsměvem na rtech a svižností v chůzi. Tento drobný a vyzáblý elektrikář strávil cestu do práce z domova na předměstí La Grange počítáním, kolik peněz za přesčasy mu z tohoto projektu půjde do kapsy. Nakonec mu vyšlo, že bude moci zaplatit dvojčatům školné na církevní škole a ještě mu zbude dost na to, aby si mohl koupit harleye, po kterém už více než rok pošilhával.

Jeho úšlebek vymizel ihned poté, co vstoupil do laboratoře. Už od dveří poznal, že někdo fušoval do elektroinstalace, kterou zde právě včera dokončil. Rozvodné skříně na stěnách byly otevřené a odhalovaly zamotané svazky barevně odlišených kabelů. Z otvorů vyštípaných do zbrusu nových stropních obkládaček visely neuspořádané kotouče a smyčky izolovaného elektrického kabelu.

Rafferty tiše zaklel a vyřítil se za dozorčím směny – družným mužem jménem Koslov, který postavou připomínal medvěda. „Tommy, co má všechen ten binec znamenat? To už někdo zase změnil plány?”

Dozorčí se podíval do bloku a zavrtěl hlavou. „O ničem takovém nevím, Jacku.”

Rafferty se zamračil. „V tom případě mi možná povíš, proč se Levy sral do mé práce – a proč za sebou nechal tuhle zatracenou spoušť.”

Koslov pokrčil rameny. „Levy to nebyl. Někdo říkal, že se hodil marod. Místo něj přišli dva noví chlápkové.” Rozhlédl se po místnosti. „Oba jsem je viděl ještě před patnácti minutami. Nejspíš to sbalili dřív.”

Elektrikář obrátil oči v sloup. „To je hezký. Nejspíš nějací troubové, co ani nejsou v odborech. Možná mají někde známého.” Uvázal si opasek s nářadím a narazil si na úzkou hlavu přilbu. „Potrvá mi půl směny, než to tu dám jen do pořádku, Tommy. Takže pak nechci slyšet žádné štěkání, že nedodržuju harmonogram.”

„Ode mě nic neuslyšíš,” dušoval se Koslov a významně se pokřižoval mohutnou packou.

Prozatím upokojený Rafferty se pustil do práce: ze všeho nejdříve se pokusil rozmotat změť kabelů, kterou Levyho náhradníci nechali za stěnami. Nakoukl do jednoho z otevřených panelů a posvítil baterkou do úzkého prostoru zaplněného zauzlovanými dráty, trubkami a vedeními všech tvarů a typů.

Jeho pozornost upoutal jeden volný zelený drát. Co to má být? Jemně za něj zatahal. Na druhém konci ho cosi drželo. Pomalu tedy začal drát namotávat a tenkými dlouhými prsty přitom manévroval labyrintem a vyhýbal se překážkám. Po chvíli uviděl konec drátu. Byl zastrčený do pevného bloku čehosi, co vypadalo jako šedá tvárná hmota.

Zmatený Refferty několik vteřin zíral na blok a přemýšlel, co by to mohlo být. Vtom mu to v hlavě sepnulo. Zbledl. „Ježíšikriste…, to je plastická trhavina…”

Šestice bomb nastražených v laboratorním komplexu kolem něj explodovala současně. Stěny a strop komplexu zaplavilo spalující bílé světlo. První příšerná tlaková vlna roztrhala Raffertyho, Koslova a další zaměstnance uvnitř laboratoře na kusy. Clona z kouře a přehřátého vzduchu se hnala chodbami napůl dokončené budovy a pálila na troud všechno a všechny v dosahu. Obrovská síla exploze se dmula ven, tříštila ocelobetonové nosníky a klátila je jako sirky.

Celá jedna strana IRB se nejprve pomalu a pak stále rychleji v pronikavém hlomozu kroucené a trhající se oceli naskládala na sebe a poté se zřítila. Hromady rozlámaného zdiva a zkřiveného kovu se kaskádovitě zhroutily na výzkumná pracoviště. K obloze se zvedlo husté mračno dusivého kouře a na prach rozdrceného betonu, přízračně osvětlované zbylými stavebními reflektory.

*****

O hodinu později a o deset bloků dál se tři předáci chicagské akční buňky Lazarova hnutí sešli na narychlo svolané schůzce v bytě v nejvyšším patře jednoho domu v Hyde Parku. Dva muži a jedna žena – všichni kolem pětadvaceti let – stáli v obývacím pokoji a ještě stále otřesení civěli na televizi, kde všechny místní i celostátní stanice vysílaly horečné živé reportáže z místa neštěstí.

V jídelně vedle obývacího pokoje leželo na hromadě několik sad pracovních kombinéz stavební firmy, přileb a falešných identifikačních průkazů, které mladí lidé pracně shromažďovali v průběhu čtyřměsíčního intenzivního plánování. Zcela nahoře ležela na hromadě hnědá obálka obsahující plány jednotlivých podlaží IRB, stažené z webové stránky Chicagské univerzity. V krabicích na parketové podlaze vedle stolu pak ležely neprodyšně zašroubované lahvičky s ohavně páchnoucími kapalinami, plechovky se sprejem a složené transparenty hnutí.

„Kdo to mohl udělat?” zeptala se hlasitě a zmateně Frida McFaddenová a nervózně žmoulala konečky svých nazeleno obarvených vlasů. „Kdo by chtěl vyhodit IRB do vzduchu? Nikdo z našich lidí to být nemohl. Dostali jsme přece rozkazy až shora, přímo od Lazara.”

„Nemám tušení,” odvětil sklíčeně její chlapec. Bill Oakes si právě zapínal košili, kterou na sebe ve spěchu hodil poté, co jim kdosi zatelefonoval tu příšernou zprávu. Netrpělivě si odhrnul dlouhé světlé vlasy z očí. „Ale jednu věc vím jistě: musíme vyhodit všechny věci, které jsme při své misi plánovali použít. A hezky rychle. Než nám začnou poldové bušit na dveře.”

„To je jasnačka,” zamumlal jejich podsaditý společník, třetí člen jejich akční buňky Rick Avery. Podrbal se ve vousech. „Ale kam mužem ty krámy bezpečně odhodit? Do jezera?”

„Tam by se našly,” ozval se za nimi tichý výsměšný hlas. „Nebo by vás někdo viděl, jak vyhazujete své materiály do vody.”

Tři aktivisté Lazarova hnutí se polekaně otočili. Nikdo z nich neslyšel, že by se uzamčené hlavní dveře otevřely nebo zavřely, a přitom se náhle ocitli tváří v tvář velmi vysokému a velmi dobře stavěnému muži, který na ně zíral z hlavní chodby oddělující obývací pokoj od jídelny. Na sobě měl těžký vlněný kabát.

Oakes se vzpamatoval jako první. Vykročil dopředu a výbojně vystrčil čelist. „Kdo jste, sakra?”

„Můžete mi říkat Terce,” odpověděl klidně zelenooký muž. „A něco jsem vám přinesl – dárek.” Jeho ruka se elegantně vysunula z kapsy kabátu a namířila devítimilimetrovou pistoli Walther s tlumičem přímo na ně.

Frida McFaddenová tiše vykřikla strachy. Avery stál jako přikovaný a prsty si stále mnul plnovous. Pouze Bill Oakes si zachoval tolik duchapřítomnosti, aby dokázal promluvit. „Jestli jste polda,” zakoktal, „ukažte nám povolení ke vstupu.”

Vysoký muž se zdvořile usmál, „já ale nejsem policista, pane Oakesi.”

V poslední vteřině, než Walther zakašlal, ucítil Oakes, jak mu po zádech přebíhá mráz. Kulka ho zasáhla do čela a na místě ho zabila. Zhroutil se přímo proti televizoru.

Druhý člen Horáciů zlehka přesunul pistoli doleva a vypálil znovu. Avery jedenkrát zasténal, padl na kolena a marně se uchopil za rozervané hrdlo, z něhož vydatně prýštila krev. Urostlý muž s kaštanovými vlasy pak stiskl spoušť potřetí a zavrtal další kulku přímo do hlavy vousatého mladého aktivisty.

Frida McFaddenová, popelavá hrůzou, se otočila a pokusila se utéct do nejbližšího pokoje. Vysoký muž jí střelil do zad. Frida zavrávorala, nemotorně se skácela na japonskou pohovku a začala sténat a svíjet se bolestí. Muž zasunul pistoli zpátky do kapsy kabátu, vykročil k dívce, uchopil její hlavu oběma silnými pažemi -a pak prudce škubl a zároveň ostře zakroutil. Dívčin vaz praskl.

Zelenooký muž jménem Terce si několik vteřin prohlížel těla a hledal u nich jakoukoliv známku života. Nato se spokojeně vrátil k hlavním dveřím a otevřel je. Na odpočívadle schodů čekali dva jeho muži. Každý z nich nesl dvojici těžkých kufrů.

„Hotovo,” ohlásil jim zelenooký, odstoupil a nechal je projít do bytu. Ani jeden z mužů se nezdržoval pohledem na mrtvoly. Každý, kdo úzce spolupracoval s některým z Horáciů, si na smrt brzy přivykl.

Místo toho začali muži svižně vybalovat a rozkládat na jídelní stůl bloky plastických trhavin, detonátory a časovače. Jeden z nich, malý podsaditý muž se slovanskými rysy, ukázal na svršky, mapy, chemikálie a barvu naskládané na hromadě nebo zabalené v krabicích na parketách. „Co s těmahle věcma, Tercei?”

„Sbalte je,” nařídil zelenooký muž. „Ale ty kombinézy, přilby a falešné průkazky tu nechte. Přihoďte je k těm materiálům na výrobu bomby, které tu necháváte.”

Slovan pokrčil rameny. „Ale uvědomujete si, že tahle bouda policii na moc dlouho neošálí, že? Jakmile americké úřady provedou testy, nenajdou na těch zabitých žádné zbytky chemických látek.”

Vysoký muž přikývl. „Já vím.” Chladně se usmál. „Jenže čas hraje proti nim, ne proti nám.”

*****

Světla v baru na mezinárodním letišti O’Hare byla silně ztlumená, což ostře kontrastovalo s oslepujícími pásy zářivek na chodbách a v odletových saloncích za dveřmi. I v tuto pozdně noční hodinu zde bylo poměrně plno – pasažéři zmožení posunem času a nedostatkem spánku zřejmě hledali útočiště v klidu, relativním tichu a velkých dávkách alkoholu.

Hal Burke mrzutě seděl u rohového stolku a popíjel rum s kolou, který si před půlhodinou objednal. Cestující na lince do Washingtonu měli zakrátko začít nastupovat do letadla. Když na židli naproti němu usedl Terce, Burke zvedl hlavu. „Tak co?”

Urostlý muž vycenil zuby a očividně byl sám se sebou docela spokojen. „Žádné potíže nenastaly,” řekl. „Naše informace byly do posledního detailu přesné. Chicagská buňka Lazarova hnutí je od nynějška bez vedení.”

Burke se kysele usmál. Jedním z hlavních motivů, proč do TOCSINu přijal trojici přízračných, ba téměř nelidských Horáciů, byla skutečnost, že jejich stvořitel měl uvnitř hnutí velmi vysoko postavené zdroje. A přestože to Burke přiznával jen velice nerad, tyto zdroje fungovaly lépe než kterákoliv síť, jakou kdy dokázal vytvořit on.

„Chicagská policie uvidí, co se očekává,” pokračoval Terce. „Plastické trhaviny. Detonátory. A falešné legitimace.”

„Plus tři mrtvá těla,” poznamenal důstojník CIA. „Nad tímhle drobným detailem by se policisté mohli trochu podivit.”

Jeho protějšek rychle a lehkovážně pokrčil rameny. „Teroristická hnutí často požírají sama sebe,” prohlásil. „Třeba policie uvěří, že mrtví byli svými kolegy pokládáni za slabý článek. Anebo je napadne, že došlo k roztržce mezi různými frakcemi v hnutí.”

Burke pokýval hlavou. Statný muž s kaštanovými vlasy měl i tentokrát pravdu. „No jo, to se stává,” souhlasil. „Posaďte hrstku ozbrojených radikálních pomatenců do stěsnaného prostoru a vystavte je silnému tlaku…, a když pak některý z nich rupne a zchladí si žáhu na ostatních, není to vlastně žádná velká událost.”

Usrkl nápoje. „Každopádně to bude alespoň vypadat, že se ten bombový útok na IRB plánoval celé měsíce,” zamumlal. „To by mělo pomoci Castillu přesvědčit, že ten masakr v Tellerově institutu měl ve skutečnosti od začátku do konce na svědomí Lazarus. Že to měla být pro ty bastardy vzpruha – způsob, jak zradikalizovat členskou základnu a současně nám politicky svázat ruce. Při troše štěstí prezident konečně označí celé hnutí za teroristickou organizaci.”

Druhý z Horáciů se pochybovačně usmál. „Snad.” Burke zaskřípal zuby. Stará jizva na boku krku mu zbělela stejně výrazně, jako se jeho obličej semkl. „Ale máme jeden další, bezprostřednější problém,” oznámil. „Dole v Santa Fe.” „Problém?” dotázal se Terce.

„Podplukovníka doktora Jonathana Smitha,” upřesnil důstojník CIA. „Čeří vodu a klade některé velmi nepříjemné otázky.”

„V Novém Mexiku máme ještě stále bezpečnostní element,” konstatoval Terce opatrně.

„Dobře.” Burke dopil rum s kolou a postavil se. „Dejte mi vědět, až bude připraven k zásahu. A pospěšte si. Chci mít Smitha mrtvého dřív, než mu začne věnovat pozornost někdo na vyšších místech.”

PÁTEK 15. ŘÍJNA

SANTA FE

Časně ranní slunce se zešikma opíralo do oken hotelového apartmá, když Jonu Smithovi zazvonil mobilní telefon. Smith odložil šálek s kávou na kuchyňskou linku. „Ano?”

„Přečtěte si zprávy,” navrhl mu Fred Klein.

Smith odstrčil stranou talíř s napůl dojedeným dánským rohlíkem ke snídani, zapnul notebook a připojil se na internet. A pak už se stále větší nevěřícností pročítal titulky, které mu rolovaly na obrazovce. Webové stránky všech hlavních zpravodajských organizací zařadily tuto událost jako hlavní zprávu. VYŠETŘOVÁNÍ MASAKRU USVĚDČUJE LAZAROVO HNUTÍ! hlásal jeden titulek. AKTIVISTA HNUTÍ ZAKOUPIL INKRIMINOVANÝ TERÉNNÍ VŮZ! vytruboval do světa další.

Všechny články se podobaly jako vejce vejci. Vysoce postavené zdroje uvnitř FBI obeznámené s vyšetřováním masakru v Tellerově institutu potvrdily, že dlouholetý aktivista Lazarova hnutí z Albuquerque Andrew Costanzo zakoupil automobily, které používali falešní agenti Secret Service – a že za ně v hotovosti zaplatil zhruba sto tisíc dolarů. Sousedé navíc několik hodin po útoku na institut Costanza viděli, jak odjíždí z domu s kufrem na zadním sedadle auta. Fotografie Costanza spolu s jeho popisem již byly odeslány všem federálním, státním i místním bezpečnostním složkám.

„Zajímavé, že?” řekl šéf Alfy Smithovi do ucha.

„I tak se to dá říct,” odpověděl Smith kousavě. „Váš výraz je alespoň publikovatelný.”

„Předpokládám tedy, že se o tomto pozoruhodném zvratu událostí dozvídáte poprvé,” zamumlal Klein.

„Předpokládáte správně,” řekl Smith a zamračil se. Vzpomněl si na schůzky FBI, jichž se až dosud zúčastnil. Piersonová ani její nejbližší spolupracovníci se o ničem tak převratném nikdy nezmiňovali. „Je to skutečný únik informací, anebo nějaký reportérský přelud?”

„Zdá se, že je to hodnověrné,” sdělil mu Klein. „FBI se ani neobtěžuje tu zprávu popírat.”

„Máte něco k tomu zdroji? Byl to někdo tady v Santa Fe? Anebo ve Washingtonu?” dotázal se Smith.

„Nemám tušení,” odpověděl šéf Alfy a nakrátko zaváhal. „Ale povím vám, že tady ve Washingtonu nikdo příliš nelituje, že tento zvrat ve vývoji pronikl na veřejnost.”

„To jistě ne.” Soudě podle horlivosti, s jakou Kit Piersonová včera odrážela jeho znepokojivé otázky, bylo Smithovi jasné, jakou radost musí mít FBI z faktu, že narazil na hmatatelné důkazy spojující zkázu Tellerova institutu s Lazarovým hnutím. Což po nočních teroristických útocích v Kalifornii a Chicagu platilo tím více. Tenhleten Costanzo byl pro agenturu darem z nebes.

„Co si o tom myslíte, podplukovníku?” zeptal se Klein.

„Já jim to nebaštím,” řekl Smith a zavrtěl hlavou. „Aspoň ne úplně. Všechno je to až příliš přesvědčivé. Kromě toho ta historka s Costanzem nevysvětluje, jak se hnutí mohlo dostat k nanofágům určeným k zabíjení – nebo proč by je záměrně vypouštělo, tím spíše na vlastní stoupence.”

„Ne, to nevysvětluje,” souhlasil Klein.

Smith chvíli mlčel a pročítal jeden z nejnovějších článků. Jeho autor věnoval více pozornost tomu, co o Andrewovi Costanzovi vypověděla zástupkyně Lazarova hnutí Heather Donovanová. Smith se nad jejími tvrzeními bedlivě zamyslel. Pokud byla jen polovina toho, co řekla, pravdivá, pak se FBI vydala po falešné stopě, kterou mu někdo záměrně nastražil, aby odvedl pozornost. Smith pokýval hlavou. Rozhodně stálo za to ji prověřit.

„Pokusím se promluvit s tou Lazarovou mluvčí,” oznámil Kleinovi. „Ale budu potřebovat nějaké dočasné krytí, pravděpodobně jako novinář. S falešnou legitimací, která obstojí při bedlivé prohlídce. Nikdo z Lazarova hnutí rozhodně nebude jen tak mluvit s armádním důstojníkem nebo s vědcem.”

„Kdy ji budete potřebovat?” zeptal se Klein.

Smith se nad otázkou zamyslel. Dnešní den měl už takhle pořádně nabitý. Včera pozdě v noci se několik členů vyšetřovacího týmu FBI konečně odvážilo pracovat i bez těžkého ochranného oděvu. Byli stále naživu. V důsledku toho začaly lékařské týmy z místních nemocnic a z firmy Nomura PharmaTech odvážet z místa neštěstí těla a části těl. Smith se hodlal zúčastnit několika pitev, které týmy na dnešek plánovaly, v naději, že mu poskytnou odpovědi na některé otázky, jež ho stále znepokojovaly.

„Někdy dnes večer,” rozhodl nakonec. „Pokusím se s ní domluvit schůzku v nějaké restauraci nebo baru v centru. Panika už tady z velké části vyprchala a lidé se vracejí do. města.”

„Sdělte té slečně Donovanové, že jste novinář na volné noze,” navrhl Klein. „Americký dopisovatel pro Le Monde a několik dalších menších evropských novin, z nichž většina tíhne doleva.”

„To zní dobře,” řekl Smith. Paříž znal velmi dobře a Le Monde i jeho evropské protějšky měly pověst deníků sympatizujících s ekologickou, antitechnologickou a antiglobalizační linií prosazovanou Lazarovým hnutím.

„Odpoledne nechám kurýrem doručit do hotelu na vaše jméno novinářskou legitimaci Le Mondu,” slíbil mu Klein.

*****

Zástupkyně ředitele FBI Kit Piersonová seděla za skládacím stolkem, který jí sloužil jako pracovní plocha, a listovala spisem opatřeným douškou „pouze k přečtení”, který jí ze CIA zaslal faxem Hal Burke. V Langley měli o Jonathanu Smithovi jen o málo více informací než na FBI. Jeho jméno nicméně figurovalo v podobě příležitostných a tajemných narážek ve zprávách o misích nebo telegramech od agenturních důstojníků – obvykle v souvislosti s nějakou propukající krizí nebo již existujícím horkým místem.

Piersonová mhouřila oči, když pročítala Burkeův dlouhý a znepokojivý seznam. Moskva. Paříž. Sanghaj. A nyní byl v Santa Fe. Všude měl pochopitelně nějakou uvěřitelnou záminku, pod níž se v místě dění zničehonic objevil – například návštěvu zraněného přítele, účast na rutinní lékařské konferenci nebo jednoduše výkon zaměstnání, pro něž měl kvalifikaci. Na povrchu byl přesně tím, zač se vydával – vojenským vědcem a lékařem, který se prostě jen čas od času nachomýtne v nesprávnou dobu na nesprávném místě.

Piersonová zavrtěla hlavou. Seznam obsahoval až příliš mnoho „náhodných” setkání, až příliš mnoho přijatelných záminek, než aby to vše dokázala spolknout. Vypozorovala v zaslaných materiálech jistý řád, který se jí ani trochu nelíbil. Výzkumný ústav pro nakažlivé choroby sice Smithovi krátil mzdu, ale i tak měl podplukovník pozoruhodnou volnost v pracovních povinnostech a čerpání dovolené. Piersonová si již byla jistá, že je to ve skutečnosti tajný agent, který působí na velmi vysoké úrovni. Ze všeho nejvíce ji však trápilo, že stále nedokáže identifikovat jeho skutečného zaměstnavatele. Jakékoliv seriózní dotazování na jeho osobu prostřednictvím oficiálních kanálů vždy uvízlo v byrokratické džungli. Jako by někdo velmi vysoce postavený opatřil celý život a kariéru podplukovníka doktora Jonathana Smitha velkým razítkem VSTUP ZAKÁZÁN.

A to Piersonovou znervózňovalo – velice znervózňovalo. Proto také ustavila dvoučlenný tým, který měl podplukovníka bedlivě sledovat. A v prvním okamžiku, kdy milý doktor překročí hranice, které mu vytyčila, ho hodlala z účasti na vyšetřování vystrnadit, zdeptaného, očerněného a v případě potřeby i potupeného.

Vložila spis CIA do přenosného skartovače a dívala se, jak se nadrobno rozřezané proužky papíru snášejí do odpadkového koše s nápisem Spálený materiál. Telefon na jejím stole zapípal ještě dříve, než stačily dopadnout.

„Tady Burke,” zavrčel hlas na druhém konci linky. „Má Smith ještě pořád za zadkem tvoje lidi?”

„Má,” přitakala zástupkyně. „Momentálně pracuje na pitevně v nemocnici St. Vincent’s.”

„Odvolej je,” řekl Burke suše.

Piersonová se napřímila. Jeho žádost ji překvapovala. „Cože?”

„Slyšelas mě,” pravil její protějšek ze CIA. „Odvolej své agenty od Smitha. Ihned.”

„Proč?”

„Důvěřuj mi, Kit,” řekl jí Burke chladně. „Tohle opravdu nechceš vědět.”

Když linka oněměla, zůstala Piersonová sedět ve zkoprnělém mlčení a znovu si položila otázku, zda existuje nějaký způsob, jak uniknout z pasti, která – jak cítila – se kolem ní uzavírá.

*****

Jon Smith prošel lítacími dveřmi do malé převlékárny vedle nemocniční pitevny. Místnost byla opuštěná. Zívl, posadil se na lavici, svlékl si rukavice a masku a odhodil je do nádoby, která již byla po okraj plná. Následovala zelená chirurgická halena. Když byl již téměř oblečen v civilních šatech, zavolal mu Fred Klein.

„Domluvil jste ten rozhovor se slečnou Donovanovou?” zeptal se šéf Alfy.

„Ano,” odpověděl Smith. Překlonil se a nazul si boty. „Mám s ní schůzku dnes v devět večer. V jedné malé kavárně v Plaza Mercado.”

„Dobře,” řekl Klein. „Jak probíhají pitvy? Něco nového?”

„Pár věcí,” přitakal Smith. „Ale ať se propadnu, jestli vím, co znamenají.” Povzdechl si. „Pochopte, že máme k dispozici jen velmi málo nedotčených tělesných částí, které můžeme zkoumat. Z většiny mrtvých nezbylo nic jiného než nějaká podivná organická omáčka.”

„Pokračujte.”

„Z pitev, které jsme byli schopni provést, vyplývá, že ta úmrtí měla několik zvláštních podivných znaků,” vysvětloval Smith. „Ještě je příliš brzy a velikost vzorků příliš malá, než abychom mohli říct něco s určitostí, ale mám tušení, že trendy, které jsme prozatím vypozorovali, se potvrdí i dlouhodobě.”

„Jako například?” vyzvídal Klein.

„Oběti vykazují významné symptomy systematického užívání drog nebo závažných chronických onemocnění,” řekl Smith, vstal z lavice a sebral větrovku. „Ne ve všech případech. Ale ve velmi vysokém procentu – daleko vyšším, než činí statistická norma.”

„Víte už, co ty lidi zabilo?”

„Přesně? Ne.”

„Sdělte mi svůj kvalifikovaný odhad, podplukovníku,” vybídl ho jemně Klein.

„Zatím je to jen domněnka,” řekl Smith unaveně. „Ale mám za to, že většinu škod napáchaly chemické lásky distribuované nanofágy za účelem rozkladu peptidových vazeb. Udělejte to dostatečně mnohokrát dostatečnému počtu různých peptidů a vznikne vám přesně taková organická břečka, jakou tady nacházíme.”

„Ale ty stroje nezabíjejí každého, koho napadnou,” poznamenal Klein. „Proč ne?”

„Můj tip je, že ty nanofágy jsou aktivovány různými biochemickými signály…”

„Například těmi, které se vyskytují u uživatelů drog. Nebo u lidí trpících srdečním onemocněním. Případně jinou chorobou či chronickým stavem,” uvědomil si Klein náhle. „Bez těchto signálů zůstanou nanostroje nečinné.”

„Trefa do černého.”

„To ovšem nevysvětluje, proč ten velký zelenooký muž, s nímž jste zápasil, tak náhle podlehl,” poznamenal šéf Alfy. „Oba jste přece proběhli mračnem těch nanofágů, aniž vás jakkoliv postihly.”

„Ten muž byl označkován, Frede,” prohlásil Smith chmurně. Zavřel oči a potlačil příšerné vzpomínky, jak se mu nepřítel rozpouští před očima. „Jsem si docela jist, že ho někdo zasáhl jehlou omočenou v látce aktivující nanofágy, které předtím vdechl.”

„Což znamená, že ho zradili vlastní lidé, aby zabránili jeho možnému zajetí,” konstatoval Klein.

„Takhle bych to viděl,” souhlasil Smith. Zašklebil se, neboť si náhle vzpomněl na ono chladné, vražedné zasyčení těsně u pravého ucha. „A tipl bych si, že se pak stejnou jehlou pokusili zasáhnout i mě.”

„Dávejte na sebe pozor, Jone,” řekl Klein rázně. „Stále přesně nevíme, kdo je našim nepřítelem, a rozhodně zatím nerozumíme jejich plánům. Do té doby byste měl pokládat za potenciální hrozbu každého, včetně slečny Donovanové.”

STŘEŽENÝ DŮM SLEDOVACÍHO TÝMU, OKRAJ SANTA FE

Tři kilometry východně od Tellerova institutu panovalo uvnitř domu obývaného tajným sledovacím týmem ticho. Počítače tiše předly, cvakaly a vrnivě shromažďovaly údaje z nejrůznějších čidel zaměřených na zónu kolem institutu. Dva muži přidělení na tuto službu mlčky monitorovali rádiové přenosy a současně dohlíželi na informace, které sem proudily.

Jeden z nich napjatě poslouchal hlasy ve svých sluchátkách. Otočil se k předákovi týmu, postaršímu šedivému Holanďanovi jménem Willem Linden. „Hlásí se akční tým. Smith právě vstoupil do kavárny v Plaza Mercado.”

„Sám?”

Mladší muž přikývl.

Linden se zeširoka usmál a vycenil přitom dvě plné řady zubů zažloutlých od tabáku. „To je výtečná zpráva, Abrantesi. Vyšlete týmu signál, aby byl v pohotovosti. A pak kontaktujte Centrum a informujte je, že všechno probíhá podle plánu. Řekněte, že se ohlásíme ihned poté, co bude Smith eliminován.”

Abrantes se zatvářil ustaraně. „Jste si jistý, že to bude tak jednoduché? Četl jsem spis toho Američana. Mohl by být velmi nebezpečný.”

„Jen žádnou paniku, Vitore,” řekl šedivý muž konejšivě. „Pokud umístíš kulku nebo čepel nože správně, zemře úplně každý.”

Ve dveřích kavárny Longevity se Smith zastavil a krátce si prohlédl hosty usazené za několika malými kulatými stolky. Dost pestrá všehochuť, pomyslel si se skrytým pobavením. Většina osazenstva, vesměs hosté sedící ve dvojicích, mu připadala docela obyčejně – směsice hezky oblečených kariéristů dbajících o zdraví a svědomitých univerzitních studentů. Pár dalších hostů se honosilo sbírkou nápadných tetování a piercingů. Několik jich mělo na hlavě turbany nebo dlouhé blonďaté dredy. Hrstka zákazníků otočila hlavu ke dveřím a oplatila Smithův zvědavý pohled stejnou mincí. Drtivá většina však pokračovala ve svých naléhavých rozhovorech.

Samotná kavárna zabírala velkou část prvního patra Plaza Mercado a s jejích velkých oken se nabízel výhled na West San Francisco Street. Se stěnami vyvedenými v křiklavě červených, cihlově oranžových a žlutých odstínech, jakož i se svěže modrými a bělostnými podlahami dobře ladila nezvyklá umělecká díla – mnohá z nich na asijské, hinduistické či zenové motivy.

Smith zamířil přímo ke stolku obsazenému osamělou ženou – jednou z těch, kteří na něj před chvílí upřeli pohled. Byla to Heather Donovanová. Fred Klein přiložil do zásilky se Smithovou padělanou legitimací deníku Le Monde také její fotografii a stručný životopis. Místní mluvčí Lazarova hnutí bylo kolem pětatřiceti let, měla štíhlou chlapeckou postavu, neupravenou čupřinu světlých načervenalých vlasů, sépiově zelené oči a lehký poprašek pih na kořeni nosu.

S pobaveným výrazem sledovala, jak k ní Smith kráčí. „Mohu vám nějak pomoci?” zeptala se.

„Jmenuji se Jon Smith,” řekl Jon tiše a zdvořile smekl černý stetson. „Předpokládám, že tady čekáte na mě, slečno Donovanová.”

Jedno jemně opracované rudozlaté obočí se zvedlo. „Očekávala jsem novináře, nikoliv kovboje,” zamumlala mluvčí dokonalou francouzštinou.

Smith se zašklebil a sklopil oči ke svému béžovému manšestrovému saku, šňůrkové kravatě, džínsám a vysokým botám. „Snažím se přizpůsobit místním zvyklostem,” odvětil týmž jazykem. „Koneckonců, kdo chce s vlky býti…”

Donovanová se usmála a přešla do angličtiny. „Posaďte se, prosím, pane Smithi.”

Jon si položil klobouk na stůl, vytáhl z džínsů malý bloček a pero a posadil se na židli naproti ní. „Jsem vám vděčný, že jste se se mnou takhle sešla – myslím tak pozdě. Vím, že jste měla dlouhý den.”

Mluvčí Lazarova hnutí pomalu přikývla. „Byl to dlouhý den. Vlastně hned několik dlouhých dní. Ale ještě než tenhle rozhovor zahájíme, ráda bych viděla nějakou identifikaci – samozřejmě je to pouhá formalita.”

„Samozřejmě,” řekl Smith mírně. Podal jí padělanou novinářskou průkazku a bedlivě sledoval, jak si ji žena pečlivě prohlíží. „To jste vůči novinářům vždycky tak obezřetná, slečno Donovanová?”

„Vždycky ne,” odpověděla a pokrčila rameny. „Ale v posledních dnech se učím být trochu méně důvěřivá. Pohled na několik lidí zavražděných vlastní vládou to s člověkem udělá.”

„To je pochopitelné,” poznamenal Smith klidně. Podle osobního spisu organizace Alfa byla Heather Donovanová poměrně čerstvým rekrutem Lazarova hnutí. Než do hnutí vstoupila, pracovala v Santa Fe jako lobbistka pro méně radikální ekologické organizace, mimo jiné pro Sierra Club a Světovou federaci ochrany přírody. Alfa ji hodnotila jako houževnatou, bystrou a politicky zběhlou.

„Dobrá, zdá se, že jste bez závad,” řekla nakonec a posunula mu průkaz po stole zpátky.

„Co si dáte, lidičky,” přerušil je mátožný hlas. Jeden z číšníků, šlachovitý mladík s propíchaným obočím, se doploužil k jejich stolku a nyní se nad nimi trpělivě vznášel.

„Šálek kuličkového zeleného čaje,” řekla mluvčí Lazarova hnutí.

„A pro mě sklenici červeného,” dodal Smith. Vtom si všiml lítostivého výrazu v mužových očích. „Vy nemáte víno? Tak co třeba pivo?”

Donovanová omluvně zavrtěla hlavou a číšník její gesto zopakoval. „Je mi líto, ale tady alkohol nepodávají,” řekla a našpulila rty do náznaku dalšího úsměvu. „Ale třeba byste mohl zkusit některý ze zdejších elixírů.”

„Elixírů?” zeptal se Smith pochybovačně.

„To je směs tradičních čínských čajových receptů a přírodních ovocných šťáv,” vysvětlil číšník a vůbec poprvé projevil určité nadšení. „Doporučuji virtuálního Buddhu. Je docela povzbuzující.”

Smith zavrtěl hlavou. „Možná někdy jindy.” Pokrčil rameny. „V tom případě si dám totéž co slečna Donovanová – jen šálek zeleného čaje.”

Když se číšník odploužil, aby jim připravil nápoje, Smith se obrátil zpět k mluvčí a zvedl malý zápisník. „Takže když jste si teď ověřila můj status poctivého reportéra…”

„…můžete mi klást otázky,” dokončila za něj Heather Donovanová větu. Bedlivě si ho prohlédla. „Které se, mám za to, budou točit kolem groteskního nařčení FBI, že za zničení Tellerova institutu a zabití tolika nevinných lidí nese zodpovědnost hnutí.”

Smith přitakal. „To je pravda. Dnes ráno jsem četl ostatní noviny a to, co jste prohlásila o Andrewovi Costanzovi, mě fascinovalo. Musím přiznat, že podle celkového vyznění mi ten člověk nepřipadá jako někdo, koho bych si já osobně vybral za tajného spoluspiklence.”

„To určitě ne.”

„Říkáte to velmi rozhodně,” podotkl Smith. „Nechcete to rozvést?”

„Andy je mluvka, ne dříč,” prohlásila Donovanová. „Jistě, nikdy si nenechá ujít schůzku hnutí a vždycky existuje spousta věcí, ke kterým se chce vyjádřit nebo si alespoň postěžovat. Potíž vězí v tom, že jsem ho nikdy neviděla skutečně něco udělat! Dokáže vést několikahodinové litanie, ale jen co mu ukážete obálky, které je třeba zalepit, nebo letáky, které je třeba roznést, má najednou strašně moc práce nebo je hrozně nemocný. Myslím si, že je to skutečný král-filozof – muž, jehož vize daleko přesahují pouhé smrtelníky, jako jsme my ostatní.”

„Tyhle typy znám,” prohodil Smith a nakrátko se zašklebil. „Zhrzený Platón skladiště knih.”

„To je přesně Andy Costanzo,” souhlasila Heather. „A právě proto je tvrzení FBI tak absurdní. Všichni jsme ho tu trpěli, ale žádný člen hnutí by v jakékoliv vážné věci nikdy Andymu nevěřil – natož aby mu svěřil více než sto tisíc dolarů v hotovosti!”

„Jenže někdo to udělal,” poznamenal Smith. „Identifikace těch prodejců aut z Albuquerque jsou neprůstřelné.”

„To já vím!” Donovanová působila ztrápeně. „Domnívám se, že někdo Andymu peníze na nákup těch terénních aut opravdu dal. A dokonce se domnívám, že Andy byl tak hloupý nebo arogantní, že opravdu šel a udělal, oč ho požádali. Ale ty peníze nemohly ani náhodou pocházet od hnutí! Chudí zrovna nejsme, ale rozhodně se neválíme v takových penězích!”

„Takže si myslíte, že to na Costanza někdo narafičil?”

„Tím jsem si jistá,” řekla mluvčí rozhodně. „Jako prostředek očernění Lazarova hnutí a všeho, co prosazuje. Hnutí se omezuje výlučně na nenásilné protesty. Nikdy bychom nepřipustili vraždy nebo terorismus!”

Smith měl chuť podotknout, že rozbíjení laboratorního vybavení automaticky znamená překročení hranice násilí, ale držel jazyk za zuby. Přišel sem proto, aby se dozvěděl odpověď na jisté otázky, nikoliv aby jitřil politickou debatu. Kromě toho teď cítil jistotu, že tato žena mluví pravdu – přinejmenším o těch elementech Lazarova hnutí, s nimiž je obeznámena. Na druhé straně byla pouhou aktivistkou střední vrsty – obdobou armádního kapitána nebo majora. Kolik toho mohla doopravdy vědět o tajných krocích přijímaných ve vyšších patrech její organizace?

Příchod číšníka s čajem jí poskytl čas se vzpamatovat.

Obezřetně se napila a pozorně si Smitha prohlédla přes okraj kouřícího šálku. „Přemýšlíte, jestli ty peníze nemohly přijít od někoho z vyšších pater hnutí, viďte?”

Smith přikývl. „Nic proti vám, slečno Donovanová. Ale nejvyšší velení Lazarova hnutí jste obestřeli pozoruhodně těsnou rouškou tajemství. Je jen přirozené si klást otázku, co se za ní skrývá.”

„Ta rouška tajemství, jak ji nazýváte, je ryze obranným opatřením, pane Smithe,” opáčila žena neochvějně. „Víte, co potkalo naše původní zakladatele. Žili otevřené, veřejné životy. A jeden po druhém byli zabiti nebo uneseni. Buďto korporacemi, které si poštvali proti sobě, anebo vládami, které jdou těmto korporacím na ruku. Ale hnutí se nenechá znovu tak snadno připravit o hlavu!”

Smith se rozhodl, že ponechá její divoká tvrzení bez komentáře. Očividně začínala odříkávat předem připravené formulky.

K jeho překvapení se mluvčí náhle usmála a její živé zelené oči se rozsvítily. „Dobrá, připouštím, že je to zčásti rétorické cvičení. Sice procítěné rétorické cvičení, ale souhlasím, že už jsem použila přesvědčivější argumenty.” Znovu usrkla čaj a postavila šálek na stůl mezi nimi. „Vyzkouším tedy logiku: řekněme, že se naprosto mýlím. Že jsem důvěřivý hlupák a uvnitř hnutí existují lidé, kteří se rozhodli používat pro své cíle utajeného násilí. Zkuste si to představit. Kdybyste vy řídil přísně tajnou operaci, jejíž odhalení by mohlo zničit vše, pro co jste kdy pracoval…, vybral byste si za agenta člověka, jako je Andy Costanzo?”

„Ne, nevybral,” souhlasil Smith. „Jedině kdybych chtěl být odhalen.”

A právě toto Smitha už od počátku znepokojovalo – už od první chvíle, kdy se dočetl o úniku informací z FBI. A když si nyní vyslechl Donovanovou, byl ještě více přesvědčen, že celá záležitost s nákupem sportovně užitkových vozidel zapáchá na sto honů. Spoléhat na převzdělaného troubu jako Costanzo, že opatří automobily určené k úniku z místa teroristického útoku, znamenalo říkat si o veliký průšvih. Byla to hloupá chyba, která jednoduše nešla dohromady s nelítostnou a vypočítavou profesionalitou, jíž byl Smith během útoku na institut svědkem. Což znamenalo, že kdosi s celým vyšetřováním manipuluje.

*****

Jeden blok západně od Plaza Mercado se Malachi MacNamara ukrýval ve stínech krytého chodníku a trpělivě vyčkával. Připozdívalo se a ulice centra Santa Fe již byly téměř opuštěné.

Štíhlý a větrem ošlehaný muž opatrně zvedl dalekohled pro noční vidění a zadíval se do něj jediným bledě modrým okem. Docela užitečné udělátko, pomyslel si. Britský monokulár značky Kite byl odolný, velice lehký a poskytoval ostrý, jasný a čtyřnásobně zvětšený obraz. MacNamara ještě jednou pečlivě ohledal okolí a zkontroloval, co dělá určená kořist.

Nejprve se zaměřil na muže stojícího bez hnutí v zapuštěném vchodu do umělecké galerie necelých padesát metrů od něj. Chlapík s oholenou hlavou měl na sobě džínsy, těžké pracovní kalhoty a bundu z přebytků americké armády. Kdykoliv kolem něj projelo auto, přimhouřil oči, aby si nemusel znovu přivykat na tmu. Jinak se navzdory narůstající zimě ani nepohnul. Mladý mafián, pomyslel si MacNamara kriticky, ale velice zdatný a docela disciplinovaný.

Na jiných místech podél ulice byli rozestaveni další tři pozorovatelé. Dva ze čtveřice mužů postávali západně od Plaza Mercado, dva číhali východně. Všichni měli velice dobré krytí, takže je nemohl zahlédnout nikdo kromě zkušeného pozorovatele s přístrojem pro noční vidění.

Muži náleželi ke skupině, po níž MacNamara od katastrofy před Tellerovým institutem pátral. Bezprostředně po řeži nanostrojů u institutu se mu muži sice ztratili, ale sotva se Lazarovo hnutí přeskupilo a rozbilo tábor před kordonem Národní gardy, opět se objevili. Dnes večer krátce před západem slunce se pak tato čtveřice vydala pěšky na sever a nořila se stále hlouběji do úzkých uliček starého Santa Fe.

MacNamara muže z bezpečné vzdálenosti sledoval. Krátká cesta mu o kořisti prozradila mnohé. Tito muži nebyli pouhými pouličními hrdlořezy nebo anarchistickými rabiáty, které přivábilo shromáždění Lazarova hnutí, jak se zprvu domníval. Jejich kroky byly příliš přesné, příliš dobře naplánované a příliš dobře provedené. Snadno proklouzli hlídkám FBI a policie rozestaveným kolem tábora Lazarova hnutí. A nejednou byl MacNamara nucen se ve spěchu ukrýt, aby ho nezahlédl jeden z nich, který se držel vzadu a kryl ostatním záda.

Držet se za těmito muži bylo jako velká sledovací hra – jako stopování patroly elitního nepřátelského komanda zkoumajícího neznámý terén. V jistém ohledu naplňoval tento úkol MacNamaru bujarostí. Byla to hra důvtipu a dovedností, kterou v různých koutech světa sehrál už mnohokrát a v níž šlo opravdu o mnoho. Současně si však byl vědom jistého pocitu únavy, lehkého otupení reflexů a vnímání. Napětí posledních několika měsíců si na

jeho nervech a odolnosti možná vyžádalo vyšší daň, než původně předpokládal.

Holohlavý muž, jehož MacNamara sledoval, se zničehonic napřímil a zbystřil pozornost. Zašeptal několik slov do drobného mikrofonu připevněného k límci, chvíli upřeně poslouchal odpověď a pak se zlehka předklonil a opatrně vykoukl za roh průchodu.

MacNamara rychle přesunul pohled na další pozorovatele a všiml si týchž nezaměnitelných příznaků zvýšené bdělosti. Také on změnil postoj, jemně si povzdechl a potlačil první nával adrenalinu, jak se i jeho tělo připravovalo k akci. Neurčitý pocit vyčerpání vymizel. A, pomyslel si, je to tady. Vleklé nehybné čekání v chladu a ve tmě bylo téměř u konce.

Aniž se přestal dívat do noktovizoru, přesunul pozornost před Plaza Mercado. Z budovy právě vyšel muž se ženou. Stáli spolu na chodníku a vedli živý rozhovor. Štíhlou atraktivní ženu MacNamara okamžitě poznal – všiml si jí, když pobíhala po táboře Lazarova hnutí. Jmenovala se Heather Donovanová a byla to místní aktivistka, která pro hnutí vyřizovala novinářské dotazy.

Kdo je však ten tmavovlasý muž, s nímž právě hovořila? Oblečení, boty i kovbojský klobouk nasvědčovaly tomu, že jde o někoho místního, ale MacNamara o tom z nějakého důvodu pochyboval. Na pohybech a držení těla tohoto vysokého muže s širokými rameny mu totiž bylo něco zvláštně povědomého.

Tmavovlasý muž se otočil a ukázal k betonové garáži o kousek dále na západ. Na tento krátký okamžik mu bylo vidět dobře do tváře. Pak se znovu odvrátil.

Malachi MacNamara pomalu sklopil dalekohled s nočním viděním. V jeho bledě modrých očích se zračilo pobavení i překvapení. „Zatraceně,” zamumlal si pod vousy. „Tenhle dobrý podplukovník má rozhodně talent objevit se tam, kde a kdy ho člověk nejméně očekává.”

Cihlové chodníčky se klikatily přes ústřední náměstí Santa Fe, obemykaly nejrůznější památky a vinuly se pod širokým baldachýnem tvořeným korunami stromů – vzpínajících se amerických jilmů a topolů, jedlí, javorů, akátů a dalších. Podél cestiček v parcích stály v pravidelných intervalech nabilo natřené lavičky z tepaného železa. Na pásech trávy a ztvrdlé půdy se válela tenká vrstvička spadaného listí.

Přímo uprostřed náměstí pak stál obelisk obehnaný nízkým zábradlím, jenž měl připomínat občanskou válku v Novém Mexiku. Jen málokdo si uvědomoval, že krvavé boje mezi Severem a Jihem zasáhly až tak daleko na západ. Tu a tam prosvítaly mezi stromy tenké paprsky z pouličních lamp kolem náměstí, ale jinak bylo toto prostranství, staré několik staletí, místem temnoty a důstojného ticha.

Jon Smith se zadíval na štíhlou pohlednou ženu, která kráčela vedle něj. Třesoucí se Heather Donovanová se pevně choulila do černého látkového kabátu. Kdykoliv prošli přes rozlámané kužely mdlého světla mezi stíny, viděl, že se jí v chladivém nočním vzduchu dělá u úst pára. Slunce již dávno zapadlo a teplota rychle klesala. V Santa Fe nebylo ničím neobvyklým, že se denní maxima a noční minima lišily o dvacet až pětadvacet stupňů.

Když v kavárně Longevity dopili čaj, nabídl se Smith, že doprovodí Donovanovou k autu, které stálo v boční ulici nedaleko od Paláce guvernérů. Donovanovou sice tento staromódní projev galantnosti očividně překvapil, ale zároveň jeho nabídku přijala s evidentní úlevou. Vysvětlila Smithovi, že Santa Fe je obvykle velmi bezpečné město, ale ona je po včerejších hrůzách před Tellerovým institutem stále trochu rozrušená.

Byli pouhých pár metrů od obelisku občanské války, když se Smith prudce zarazil. Zdálo se mu, že něco není v pořádku. Jeho smysly mu vysílaly varovný signál. A když se nyní zastavili, slyšel, jak se za jejich zády tiše pohybují další lidé – podle odhadu dva nebo tři muži. Smith s námahou rozeznával tiché chroupání jejich těžkých bot na cihlovém chodníku. Současně si všiml dvou dalších mlhavých siluet, které se pohybovaly ve stínech pod stromy vepředu a vytrvale se k nim blížily.

Mluvčí Lazarova hnutí zaregistrovala blížící se postavy ve stejném okamžiku. „Co je to za muže?” zeptala se očividně znepokojená.

Smith zůstal na zlomek vteřiny stát a váhal. Jsou to agenti FBI, které vyslala Kit Piersonová? Jon si byl jist, že ho v průběhu odpoledne sledovali. Když se však po nich poohlížel před odchodem do kavárny Longevity, nikoho neobjevil. Že by mu nějakým způsobem unikli?

Právě v tu chvíli jeden z mužů přistupujících k nim zepředu vstoupil do malého kuželu světla. Měl oholenou hlavu a na sobě armádní bundu. Smith zamžoural na pistoli s tlumičem, kterou muž držel připravenu před sebou. Tolik FBI, pomyslel si chladně.

Ocitli se v obklíčení – byli v pasti na otevřeném prostranství přímo uprostřed náměstí. Smithovy instinkty přeřadily na vyšší stupeň. Museli z této pasti uniknout, než bude pozdě.

V rychlé reakci popadl Smith Heather Donovanovou za paži a odtáhl ji za sebou doprava za křivku obelisku. Současně vytasil z pouzdra pod manšestrovým sakem pistoli. „Tudy!” zamumlal. „Pojďte!”

„Co to děláte?” protestovala Donovanová hlasitě. Jeho náhlý pohyb ji však natolik šokoval, že se nezmohla na odpor. „Pusťte mě!”

„Jestli chcete žít, pojďte se mnou!” vyštěkl Smith a stále ji odtahoval z otevřeného prostranství kolem obelisku směrem do temnoty pod stromy.

Jeden z dvojice mužů, kteří se k nim blížili zezadu, se zastavil, rychle namířil a zahájil palbu. Fít. Tlumič na pistoli ztlumil zvuk výstřelu na přidušené zakašlání. Kulka prolétla Smithovi kolem hlavy a zaryla se do kmenu vysokého topolu nedaleko od nich. Fít. Další výstřel roztříštil nízkou větev. Na Smitha s Donovanovou se snesla sprška třísek a opadaného listí.

Smith přitiskl mluvčí k chodníku. „K zemi!”

Klekl na jedno koleno, namířil SIG-Sauera na střelce a stiskl spoušť. Zbraň jednou štěkla a hlasitý zvuk výstřelu se v ozvěně vrátil od domů kolem náměstí zpět.

Jon však vystřelil ve spěchu a v pohybu, takže jeho rána minula cíl. Výstřel nicméně přiměl čtyři útočníky, které Smith viděl, vrhnout se k zemi. Zalehli a rychle opětovali palbu.

Heather Donovanová pronikavě ječela a úporně se tiskla k tvrdé nepoddajné zemi.

Kulky z pistolí svištěly těsně kolem nich, zavrtávaly se do stromů na protější straně náměstí nebo v záplavě jisker, kusů kovu a na prach rozemletého bílého laku pleskaly o nedalekou lavičku. Smith si těchto téměř přesných výstřelů nevšímal a soustředil se výlučně na jediného střelce, který se stále pohyboval.

Byl to muž s oholenou hlavou, kterého si Smith všiml ze všech nejdříve. Krčil se a ustupoval doprava ve snaze ukrýt se za stromy a poté opět vyrazit z boku.

Jon třikrát rychle za sebou vypálil.

Holohlavý muž se zapotácel a jeho pistole s tlumičem udeřila s rachotem na chodník. Vzápětí pomalu upadl na ruce a kolena. Z úst mu vytékala krev a kanula na cihlový chodník, kde v přítmí vytvářela stále se rozšiřující zčernalou kaluž.

Kulky však kolem Smitha svištěly dál, neboť kolegové zraněného muže pokračovali ve střelbě. Jedna z ran proletěla širokou plstěnou střechou jeho zbrusu nového stetsona a strhla mu ho z hlavy. Klobouk odletěl do stínů. Dostávají se strašně blízko, pomyslel si Smith chmurně – začínají kolem mě utahovat smyčku.

Přitiskl se k chodníku a vypálil další tři rány, jimiž se snažil protivníky přinutit, aby drželi hlavy u země nebo alespoň nemohli přesně zamířit. Poté se rychle překulil k místu, kde ležela čelem k zemi Heather Donovanová. Ta mezitím přestala křičet, ale Smith viděl, jak se její ramena i celé tělo otřásají ve zděšených vzlycích. Trojice útočníků si jeho pohybu všimla. Stříleli teď níže a dávali si s mířením načas. Devítimilimetrové kulky z pistole trhaly všude kolem Jona a Heather kusy chodníku. Jiné, poněkud méně přesné, pak vysílaly do vzduchu roztříštěné kusy zdiva.

Smith se zašklebil. Museli se odtud dostat, a to rychle. Jemně položil ruku vyděšené ženě na zátylek. Ta se zachvěla, ale ponechala hlavu sklopenou. „Musíme se odtud vypařit,” řekl naléhavě. „No tak! Plazte se, sakra! Musíme se dostat tamhle k tomu velkému topolu. Je to jen pár metrů.”

Mluvčí k němu otočila hlavu. Oči měla vytřeštěné tak, že si Smith nebyl jistý, zda ho vůbec slyšela.

„Jdeme!” řekl jí znovu, tentokrát hlasitěji. „Jestli se budete držet u země, dokážete to.”

Heather zoufale vrtěla hlavou a třela přitom lícemi o zem. Smith si uvědomil, že je celá zcepenělá, ochrnutá strachem.

Znovu se zašklebil. Kdyby ji tady nechal a sám se odplazil do bezpečí za strom, znamenalo by to pro ni jistou smrt. Kdyby zde zůstal s ní, zemřeli by pravděpodobně oba. Chytřejší bylo ji tady nechat. Pochyboval však, že by ji v takovém případě střelci nezabili. Tihle muži mu rozhodně nepřipadali jako někdo, kdo nechává potenciální svědky naživu. Smith měl určité meze, co všechno ještě dokázal strávit, a opustit tuto ženu, aby si zachránil kůži, je vysoce překračovalo.

Místo toho tedy napřáhl pistoli a začal pálit na sotva viditelné střelce. Nakonec se závěr SIG-Saueru otevřel. Třináct nábojů bylo vypáleno. Smith zmáčkl pojistku, vysunul prázdný zásobník ven a zastrčil do pistole druhý a poslední zásobník.

Přitom si všiml, že se dva střelci pohybují: rychle se přesouvali doleva a doprava a drželi se přitom u země. Snažili se ho přepadnout z boku. Jakmile dorazí na pozice, budou ho moci zneškodnit smrtící křížovou palbou. Stromy zde rostly příliš daleko od sebe, než aby mu mohly poskytnout krytí ze všech úhlů. Třetí hrdlořez mezitím usilovně střílel, aby Jon nemohl zvednout hlavu – kryl palbou chapadlový přesun svých společníků.

Smith tiše zaklel. Vyčkával příliš dlouho a teď je tu přišpendlený.

Nezbývalo mu tedy než bojovat z tohoto místa – schválně, kolik nepřátel vezme do hrobu s sebou. Další kulka se zabořila do země pár centimetrů od jeho hlavy. Jon vyplivl kousky trávy a hlíny, namířil a pokusil se zacílit na útočníka přesouvajícího se napravo od něj.

Náhle se na náměstí rozlehly další výstřely. Útočník postupující doprava trýznivě vykřikl. Padl k zemi, začal hlasitě sténat a držel si přitom prostřelené rameno. Jeho kumpáni na něj chvíli šokované zírali, pak se prudce otočili a začali zběsile mhouřit oči do stinné skupinky stromů lemujících jižní okraj náměstí.

Také Smith vytřeštil oči úžasem. Tyto rány nevystřelil on. A jeho nepřátelé měli na hlavních tlumiče. Kdo se to tedy právě připojil k přestřelce?

Neznámý střelec mezitím pokračoval v palbě a zasypával kulkami půdu a stromy kolem zbývajících dvou nezraněných zabijáků. Ty jeho nečekaný protiútok zřejmě vyvedl z míry. Začali rychle ustupovat severním směrem k ulici před Palácem guvernérů. Jeden z nich popadl zraněného kumpána a pomohl mu odbelhat se pryč. Druhý se náhle vrhl k muži, kterého zasáhl Jon, ale na chodník pod jeho nohama vzápětí dopadla sprška dalších kulek, takže mu nezbývalo, než se stáhnout do stínů.

Na okraji stromů po své pravé ruce zahlédl Smith pohyb. Na otevřené prostranství vystoupil štíhlý prošedivělý muž, rázně postupoval kupředu a střílel přitom z pistole, kterou držel v obou rukou. Po chvíli vklouzl do bezpečí, které mu poskytl obelisk občanské války, a znovu nabil zbraň, Browning Hi-Power ráže devět milimetrů.

Na náměstí se opět rozhostilo ticho.

Nově příchozí se podíval na Smitha a omluvně pokrčil rameny. „Moc se omlouvám za zpoždění, Jone,” houkl tiše. „Proklestit si cestu za ty gaunery mi trvalo déle, než jsem předpokládal.”

Byl to Peter Howell. Smith v nevýslovném úžasu civěl na starého přítele. Někdejší důstojník britské Speciální letecké služby a agent MI6 měl na sobě těžký kabát z jehněčí kůže, sepranou rudozelenou flanelovou košili a džínsy. Jeho husté šedé vlasy, normálně ostříhané nakrátko, tvořily nyní dlouhou vlnitou kštici, která lemovala dvojici bledě modrých očí a silně vrásčitý obličej ošlehaný mnohaletým působením větru, slunce a dalších živlů.

Oba muži současně zaslechli zvuk automobilu, který se náhle vyřítil podél severní strany náměstí. Ozvalo se zakvílení brzd, auto nakrátko zastavilo a pak se znovu vyřítilo do noci – mířilo po Palace Avenue na východ směrem k městskému okruhu Paseo de Peralta.

„Zpropadeně!” zaúpěl Peter. „Mělo mě napadnout, že ti chlapci budou mít zálohy a rychlou únikovou cestu pro případ, že by se něco zvrtlo. Což se také stalo.” Zvedl browning. „Drž tady stráž, Jone, já zatím provedu rychlý průzkum terénu.”

Než stačil Smith cokoliv říci, jeho starší přítel odklusal pryč a vnořil se do stínu.

Mluvčí Lazarova hnutí ostražitě zvedla hlavu. Po tváři jí stékaly slzy a mísily se s hlínou na její bledé pokožce. „Už je po všem?” zašeptala.

Smith přikývl. „V to rozhodně doufám,” řekl a stále probodával očima okolní tmu, aby měl naprostou jistotu, že zde již nikdo další není.

Štíhlá žena se pomalu a roztřeseně posadila. Civěla na Jona a na pistoli v jeho ruce. „Vy nejste ve skutečnosti reportér, že?”

„Ne,” odpověděl Smith tiše. „To bohužel nejsem.”

„Tak kdo…”

Návrat Petera Howella její otázku uťal. „Vzali roha,” řekl podrážděně a upřel pohled na muže s oholenou hlavou, kterého zasáhl Smith. Spokojeně pokýval hlavou. „Ještěže tu museli nechat aspoň tohohle.”

Poklekl a přetočil tělo na záda. A pak zavrtěl hlavou. „Ten chudák je mrtvější než Jidáš Iškariotský,” oznámil chladně. „Zasáhls ho hned dvakrát. Řekl bych, že na obyčejného venkovského felčara je to docela dobrá muška.”

Prohledal mrtvému muži kapsy a snažil se najít náprsní tašku nebo jakékoliv dokumenty, které by ho pomohly identifikovat.

„Máš něco?” zeptal se Smith.

Peter zavrtěl hlavou. „Nic kromě krabičky sirek.” Pohlédl na přítele. „Ten, kdo si tohohle nebohého troubu najal, si dal záležet, aby byl čistý, než se tě vydá oddělat.”

Jon přikývl. Potenciální atentátník u sebe neměl nic, co by mohlo prozradit, kdo mu vydával rozkazy. „To je špatné,” řekl a zamračil se.

„Je smutné, když protistrana myslí takhle dopředu,” souhlasil Peter. „Ale vše ještě není ztraceno.”

Někdejší důstojník SAS vytáhl z kapsy kabátu malý digitální fotoaparát a pořídil několik detailních snímků obličeje mrtvého muže. Používal superrozlišení, takže nepotřeboval blesk. Poté fotoaparát uschoval a vytáhl další přístroj, velký asi jako brožovaná kniha. Obsahoval čirou čtvercovou plochu a několik ovládacích tlačítek na boku. Peter si všiml, že Smith na přístroj fascinovaně civí.

„To je digitální snímač otisků prstů,” vysvětlil příteli. „Místo zastaralého špinavého inkoustu používá elegantní čisté elektrony.” Jeho zuby se ve tmě bíle zaleskly. „Copak asi ti vědátoři vymyslí příště, co?”

Rychlými pohyby přitiskl ruce mrtvého muže na plochu, nejprve pravou a poté levou. Přístroj zableskl, zavrněl a zapředl – snímky všech deseti otisků prstů byly uloženy na paměťové kartě.

„Sbíráš vzpomínky na mládí, viď?” poznamenal Smith břitce, neboť mu bylo jasné, že jeho přítel už opět pracuje pro Londýn. Peter byl sice navenek ve výslužbě, ale v pravidelných intervalech ho někdo naverboval zpátky do práce – obvykle britská tajná zpravodajská služba MI6. Byl to solitér, který nejraději pracoval sám, jakási moderní obdoba výstředních a leckdy loupeživých anglických dobrodruhů, kteří kdysi dávno pomohli budovat impérium. Peter se pouze usmál.

„Nerad bych tě honil,” řekl Smith. „Ale neměli bychom se taky vypařit? Tedy pokud si nepřeješ tohle všechno vysvětlovat místní policii.” Mávl rukou k tělu na zemi a ke kulkami posetým stromům.

Angličan se na něj bedlivě zadíval. „To je zvláštní,” poznamenal, postavil se a poklepal na drobný radiopřijímač v uchu. „Je naladěný na policejní frekvenci. A můžu ti říct, že místní policie má v posledních několika minutách velmi na pilno – reaguje na všemožná tísňová volání…, která vždycky přicházejí z nejvzdálenějších okrajů města. Nejbližší hlídkové vozidlo je stále nejméně deset minut jízdy odtud.”

Smith nevěřícně zavrtěl hlavou. „Panejo! Tihle lidi nejsou žádní žabaři, co?”

„Ne, Jone,” prohlásil Peter tiše. „To nejsou. Proto ti velmi doporučuji, aby sis dnes večer našel nocleh někde jinde. Na nějakém diskrétním a nepozorovaném místě.”

„Proboha,” ozval se za nimi tenký hlásek.

Oba muži se otočili. Stála tam Heather Donovanová a zděšeně třeštila oči na mrtvého muže u svých nohou.

„Vy ho znáte?” zeptal se Smith jemně.

Mluvčí neochotně přikývla. „Osobně ne. Ani nevím, jak se jmenuje. Ale viděla jsem ho v táboře našeho hnutí a na té demonstraci.”

„A taky ve velitelském stanu Lazarova hnutí,” dodal Peter přísně. „Jak dobře víte.”

Štíhlá žena zbrunátněla. „Ano,” připustila. „Byl jedním ze skupiny aktivistů, které přivedli naši hlavní organizátoři…, aby plnili ,speciální úkoly’, jak tomu říkali.”

„Například aby prostříhali plot Tellerova institutu, když se demonstrace začala zvrhávat,” připomněl jí Peter.

„Ano, to je pravda.” Mluvčí svěsila ramena. „Ale nikdy by mě nenapadlo, že jsou ozbrojeni. Nebo že by se pokusili někoho zabít.” Pohlédla na oba muže ztrápenýma očima plnýma zahanbení. „Takhle se nic stát nemělo!”

„Mám takové tušení, že na Lazarově hnutí je spousta věcí, které by vás nikdy nenapadly, slečno Donovanová,” zpražil ji prošedivělý Angličan. „A řekl bych, že jste vyvázla jen velmi těsně a velmi šťastně.”

„Do tábora hnutí se vrátit nemůže, Petere,” uvědomil si Smith. „Bylo by to příliš nebezpečné.”

„To možná ano,” souhlasil Angličan. „Naši ozbrojení přátelé prozatím utekli, ale mohou tam být jiní, které by nepotěšilo zjištění, že slečna Donovanová stále vypadá tak zdravě a svěže.”

Ženin obličej zbledl.

„Existuje nějaké místo, kam byste se mohla na chvíli vypařit – třeba nějaká rodina nebo přátelé? Lidé, kteří nejsou členy Lazarova hnutí?” dotázal se Smith. „Pokud možno někde daleko?”

Mluvčí pomalu přikývla. „Mám tetičku v Baltimoru.”

„Dobře,” řekl Smith. „Myslím, že byste tam měla ihned odletět. Pokud možno ještě dnes večer.”

„Tohle přenech mně, Jone,” namítl Peter. „Tvůj obličej a jméno jsou už těm lidem příliš dobře známy. Kdyby ses se slečnou Donovanovou objevil na letišti, jako bys jí rovnou namaloval na záda terč.”

Smith přikývl.

„Ale vy jste byl na tom shromáždění taky!” ozvala se zničehonic Heather a pozorně si prohlížela tvář Petera Howella. „Ale tehdy jste tvrdil, že se jmenujete Malachi. Malachi MacNamara!”

Peter přikývl s lehkým úsměvem, který mu ještě více zmačkal hluboce zbrázděnou tvář. „To je moje válečná přezdívka, slečno Donovanová. Možná politováníhodný, ale rozhodně nezbytný klam.”

„Co jste vy dva doopravdy za lidi?” zeptala se žena a přesouvala pohled od štíhlého, větrem ošlehaného Angličana ke Smithovi a zpět. „CIA? FBI? Nebo někdo jiný?”

„Neklaďte nám žádné další otázky a my vám nebudeme říkat žádné další lži,” odpověděl Peter. Jeho bledě modré oči zamžikaly. „Ale jsme vašimi přáteli. Tím si můžete být jistá.” Jeho výraz potemněl. „Což je rozhodně více, než se odvážím tvrdit o některých vašich bývalých kolezích z hnutí.”

SOBOTA 16. ŘÍJNA ÚSTŘEDÍ CIA, LANGLEY, VIRGINIA

Krátce po půlnoci vkráčel ředitel Ústřední zpravodajské služby David Hanson svižným krokem po šedém koberci do svého kancelářského komplexu v šestém patře. I přes náročný pracovní den, který se nakonec protáhl na osmnáct hodin, vypadal stále jako ze škatulky – na sobě měl dobře střižený oblek s nadýchanou čistou košilí a dokonale uvázaným motýlkem. Po vstupu do kanceláře upřel opatrný pohled na zmuchlaného a znaveně vyhlížejícího muže, který tam na něj čekal.

„Musíme si promluvit, Hale,” řekl s jistým napětím. „Soukromě.”

Hal Burke, šéf speciální jednotky CIA pro Lazarovo hnutí, přikývl. „Ano, to musíme.”

Ředitel CIA ho uvedl do své vnitřní kanceláře a hodil kufřík na jedno ze dvou pohodlně čalouněných křesel před pracovním stolem. Druhé nabídl Burkeovi. Nato sepjal ruce, opřel se lokty o prázdnou plochu svého rozměrného pracovního stolu a zadíval se přes konečky prstů na podřízeného. „Právě jsem přijel z Bílého domu. A jak si asi dokážete představit, prezident není nikterak nadšen námi ani FBI.”

„Varovali jsme ho, co se může stát, jestli Lazarovo hnutí zdivočí,” odsekl Burke příkře. „Tellerův institut, laboratoř Telosu v Kalifornii a teď ten pumový útok v Chicagu, to jsou jen úvodní výstřely. Je třeba kolem nich přestat našlapovat po špičkách. Musíme na hnutí ihned tvrdě udeřit, než se zakope ještě hlouběji. Někteří jeho středně postavení aktivisté stále veřejně vystupují. Jestli se nám podaří tyhle lidi sebrat a zlomit, budeme mít šanci proniknout do jejich středu. To je naše nejlepší šance, jak Lazarovo hnutí rozložit zevnitř.”

„Tento argument jsem velmi razantně prosazoval,” sdělil mu Hanson. „A nejsem jediný. Castillovi dávali co proto také vysoce postavení členové Senátu a Sněmovny reprezentantů – za obě strany.”

Burke přikývl. V CIA se proslýchalo, že Hanson většinu dne obcházel Capitol Hill a soukromě se scházel s předsedy senátního a sněmovního výboru pro zpravodajské služby a s vůdci republikánských a demokratických většin a menšin v obou komorách. V důsledku toho jeho mocní kongresoví spojenci požadovali, aby prezident Castilla oficiálně označil Lazarovo hnutí za teroristickou organizaci. Protože jakmile se to stane, budou si federální bezpečnostní a zpravodajské agentury moci svléknout rukavičky a začít bez omezení podnikat proti hnutí energické kroky – zaměřit se na jeho vůdce, bankovní účty a veřejné komunikační kanály.

Tím, že obcházel prezidenta a jednal s Kongresem, si však Hanson zahrával s ohněm. Nebylo zvykem, aby se ředitelé CIA míchali do politiky, a ovlivňovali tak linii prezidenta, jemuž podléhali. Když se však jednalo o hodně, byl Hanson vždy ochoten riskovat a očividně se domníval, že má ve Sněmovně reprezentantů a v Senátu dostatečně silnou podporu, aby ho ochránila před Castillovým hněvem.

„A uspěl jste?” zeptal se Burke.

Hanson zavolal. „Zatím ne.”

Burke se zamračil. „Proč, sakra, ne?”

„Od toho masakru před Tellerovým institutem se Lazarus a jeho stoupenci vezou na obrovské vlně veřejných sympatií a podpory. Zejména v Evropě a v Asii,” připomněl mu ředitel CIA. Pokrčil rameny. „Ty poslední násilné činy mohly tuto důvěru trochu nahlodat, ale až příliš mnoho lidí je ochotno spolknout Lazarovo tvrzení, že útoky byly zinscenované, aby jejich postoje zdiskreditovaly. A tak na nás vlády z celého světa vyvíjejí silný diplomatický tlak, abychom dali od hnutí ruce pryč. Sdělují prezidentovi, že agresivní akce proti Lazarovi by mohla v jejich zemích vyvolat násilné antiamerické nepokoje.”

Burke si znechuceně odfrkl. „Chcete mi říct, že je Castilla ochoten připustit, aby měla Paříž, Berlín nebo nějaká jiná šestáková zahraniční mocnost veto nad naší protiteroristickou politikou?”

„Veto zrovna ne,” odvětil Hanson. „Ale zároveň prezident nehodlá otevřeně jednat – alespoň do chvíle, než mu předložíme neprůstřelné důkazy, že Lazarovo hnutí tahalo u těch teroristických útoků za nitky.”

Burke několik vteřin mlčky seděl a upřeně se díval na svého nadřízeného. Nakonec přikývl. „To se dá zařídit.”

„Skutečné důkazy, Hale,” varoval ho ředitel CIA. „Fakta, která obstojí i při nejbedlivějším zkoumání. Rozumíte mi?”

Burke přikývl ještě jednou. No to víš, že ti rozumím, Davide, pomyslel si – možná dokonce lépe, než si rozumíš ty sám. Ale to už v duchu usilovně vymýšlel nové způsoby, jak zachránit situaci, která se mu v Tellerově institutu začala vymykat z rukou.

VIRGINSKÝ VENKOV, NEDALEKO OD OKRUŽNÍ SILNICE

Tři hodiny před svítáním se na venkovskou krajinu ve státě Virginia snášely provazce chladného deště a máčely již tak promočená pole a lesy. Na podzim tu obvykle panovalo sušší počasí, zvláště po vlhkých tropických bouřích z letních měsíců, avšak letos si počasí dělalo, co chtělo.

Přibližně pětašedesát kilometrů jihozápadně od Washingtonu stála na nízkém pahorku s výhledem na několik řídkých stromořadí, zatuchlý rybník a čtyřicet akrů kostkovaných pastvin, které se nyní z velké části dusily plevelem a ostružiníkovým houštím, malá zemědělská usedlost. Nedaleko od domu se pak tyčily zčernalé trosky staré stodoly bez střechy. Prázdná a zarostlá pole usedlosti obklopovaly zbytky plotu – většina dřevěných planěk a sloupků byla buďto rozštípána, anebo hnila ve vysoké trávě, šípkovém hloží a jiném plevelu. Z dlážděné okresní silnice vedla do svahu rovnoběžně s plotem vyježděná štěrková cesta, která končila u betonového panelu pokrytého olejovými skvrnami a položeného před zápražím domu.

Malá satelitní anténa na střeše a mikrovlnná retranslační vížka na nedalekém svahu představovaly jediný důkaz, že tato polorozbořená farma má vůbec nějaké spojení s moderním věkem. Ve skutečnosti však usedlost chránil nejmodernější poplašný systém a v jejích útrobách se nacházely poslední výkřiky supervýkonné počítačové techniky a elektroniky z dílny CIA.

Hal Burke seděl ve své pracovně za stolem a poslouchal, jak déšť bubnuje do střechy domu, jemuž jízlivě přezdíval „příležitostné víkendové venkovské útočiště”. Na tomto chudobném pásu půdy farmařil několik desetiletí jeden z jeho prastrýců, než ho konečně zabila ustavičná lopota a pocit marnosti. Po jeho smrti prošel statek rukama několika slabomyslných bratranců, než konečně před deseti lety spadl do klína Burkeovi jako částečná splátka starého rodinného dluhu.

Burke neměl peníze ani čas zde pěstovat nějakou úrodu, ale cenil si odloučenosti, kterou mu statek nabízel. Na dveře zde neklepali žádní nezvaní hosté – dokonce ani místní Svědkové Jehovovi. Navíc se nacházel tak daleko od zavedených komunikací, že sem nedosáhla ani rychle rostoucí chapadla severovirginských předměstí. Když bylo hezké počasí, mohl Burke vyjít v noci ven a pozorovat matně oranžovou záři světel Washingtonu a jeho přilehlých noclehárenských čtvrtí. Na severní, severovýchodní a východní obloze tak vznikal jakýsi obrovitý barevný oblouk, který Burkeovi ustavičně připomínal masovou kulturu a zkostnatělou byrokracii, již tolik nenáviděl.

Cesta do Langley a zpět po ubohých venkovských cestách a věčně ucpaných dálnicích byla často dlouhá a trýznivá, avšak celá řada bezpečného telekomunikačního vybavení – instalovaného na federální náklady – umožňovala Burkeovi pracovat v případě nenadálé krize přímo na farmě. Pro oficiální potřeby CIA fungoval zdejší technologický park dobře. Ještě modernější a ještě lépe zabezpečený hardware a software, který mu poskytli jiní, pak Burkeovi umožňoval řídit i odlehlé elementy TOCSINu. Dnes sem přijel ihned po půlnoční schůzce s Hansonem. Události se nyní odvíjely rychlým tempem a on potřeboval být v těsném kontaktu se svými agenty.

Jeho počítač cinkl, čímž ohlašoval doručení šifrované situační zprávy od bezpečnostní jednotky působící v Novém Mexiku. Burke se zamračil. Měli zpoždění.

Protřel si oči a vyťukal heslo. Dekódovací program se pustil do práce a směsice zdánlivě nahodilých znaků, písmen a číslic vzápětí proměnila tvar, vytvořila souvislá slova a pak celé věty. Burke začal se stále větším znepokojením zprávu pročítat.

„Kčertu,” zabručel. „Co je tohle za parchanta, sakra?” Zvedl telefon vedle počítače a vytočil svůj protějšek z FBI. „Poslouchej, Kit,” řekl naléhavě. „Potřebuju, abys vyřídila jednu záležitost. Je třeba uklidit jednu mrtvolu. Natrvalo a rychle.”

„Podplukovník Smith?” dotázala se Piersonová klidně.

Burke se zaškaredil. „Kéž by.”

„Informuj mě,” řekla zástupkyně. Burke slyšel v pozadí šustění, jak si oblékala šaty. „A tentokrát bez vytáček. Pouze fakta.”

Zástupce ředitele CIA ji rychle obeznámil s nezdařeným útokem. Piersonová ho poslouchala v ledovém mlčení. „Už mě trochu unavuje uklízet svinčík po té tvé soukromé armádě, Hale,” řekla zatrpkle, když Burke domluvil.

„Smith měl zálohu,” odsekl Burke. „S něčím takovým jsme nepočítali. Všichni jsme si mysleli, že operuje jako vlk-samotář.”

„Máte popis toho druhého muže?” dotázala se Piersonová.

„Ne,” přiznal důstojník CIA. „Byla tam příliš velká tma, takže na něj moji lidé dobře neviděli.”

„Báječné,” utrousila Piersonová chladně. „Tohle je prostě čím dál lepší, Hale. Takže teď bude mít Smith jistotu, že na tom nákupu terénních vozidel pro teroristy, který jsem dala do spojitosti s hnutím, je něco podezřelého. Co kdybys mi rovnou nakreslil na čelo velký tlustý terč?”

Burke odolal nutkání prásknout s telefonem. „Konstruktivní návrhy bych od tebe přivítal víc, Kit,” řekl nakonec.

„Rozpust TOCSIN,” sdělila mu zástupkyně ředitele. „Celá tahle operace je od prvopočátku jedna velká katastrofa. A jestli Smith zůstane naživu a dál mi bude šmejdit za patami, nebudu mít potřebný manévrovací prostor, abych nasměrovala vyšetřování proti Lazarovi.”

Burke zavrtěl hlavou. „To nemůžu. Naši lidé už mají další rozkazy. Jestli se to teď pokusíme odpískat, bude nám hrozit větší nebezpečí, než když budeme pokračovat.”

Nastalo dlouhé ticho.

„Ujasněme si jednu věc, Hale,” řekla Piersonová příkře. „Jestli se TOCSIN rozpadne ve švech, já nebudu ta, komu se to všechno sesype na hlavu, rozumíš?”

„To má být výhrůžka?” zeptal se Burke pomalu.

„Říkejme tomu konstatování faktů,” odvětila Piersonová. Telefon ohluchl.

Hal Burke několik minut seděl, upřeně se díval na monitor a zvažoval další krok. Ztrácí snad Kit Piersonová nervy? Doufal, že ne. Osobně tuhle tmavovlasou ženu nikdy neměl v lásce, ale vždy uznával její odvahu a vůli za každou cenu zvítězit. Bez těchto vlastností by byla pouhým rizikem – rizikem, které si TOCSIN nemůže dovolit.

Konečně dospěl k rozhodnutí a začal rychle sepisovat novou sadu instrukcí pro zbytky své jednotky v Novém Mexiku.

ZABEZPEČENÁ VIDEOKONFERENCE LAZAROVA HNUTÍ

Ve všech koutech světa se malé skupinky mužů a žen všech barev pleti a ras účastnily tajné schůzky před monitory a videokamerami napojenými na satelit. Dohromady představovali elitu Lazarova hnutí, předáky nejvýznamnějších akčních buněk. Všichni působili nervózně, jako by se nemohli dočkat, až je někdo odváže z řetězu – horlivě toužili konečně zahájit operaci, kterou mnoho měsíců plánovali.

Muž jménem Lazarus nenucené postával před obrovským displejem, na němž se míhaly záběry od každé shromážděné skupinky. Věděl, že nikdo z ostatních nespatří jeho skutečnou tvář a neuslyší jeho pravý hlas. Jeho nejmodernější počítačové systémy a software jako vždy svědomitě vytvářely odlišné idealizované obrazy, jimiž poté krmily všechny buňky. Neméně sofistikovaný software pak zajišťoval simultánní překlad do různých jazyků.

„Nastal čas,” oznámil Lazarus. Když viděl, jak jeho vzdáleným publikem projela vlna očekávání, zlehka se usmál. „Miliony lidí v Evropě, Asii, Africe i Americe se hromadně připojují k našim cílům. Politická a finanční síla našeho hnutí se mílovým tempem zvyšuje. Nepotrvá dlouho a celé vlády a korporace se budou třást před naší vzrůstající silou.”

Jeho sebevědomé prohlášení si vysloužilo souhlasné přikyvování a vzrušené mručení zúčastněných předáků hnutí.

Lazarus zvedl varovně ruku. „Ale nezapomínejte, že v pohybu jsou rovněž naši nepřátelé. Jejich tajná válka proti nám neuspěla. A tak nyní rozpoutali otevřenou válku, kterou jsem dlouho předpovídal. Masakry v Santa Fe a v Chicagu jsou bezpochyby pouze prvními z mnoha zvěrstev, která plánují.”

Zadíval se přímo do kamer s vědomím, že každé z daleko roztroušených buněk bude nyní připadat, že se jeho oči upírají výlučně na ně. „Válka začala,” zopakoval. „Nemáme na vybranou. Musíme opětovat úder, hbitě, jistě a bez výčitek. Kdekoliv to bude možné, by se vaše operace měly snažit ušetřit životy nevinných lidí, ale ty nanotechnologické laboratoře – živnou půdu smrti -musíme zničit dříve, než naši nepřátelé způsobí další hrůzy světu i nám.”

„A co zařízení Nomury PharmaTech?” dotázal se šéf tokijské buňky. „Tato korporace přece jako jediná mezi mnoha dalšími přistoupila na naše požadavky. Její výzkumná činnost skončila.”

„Ušetřit Nomuru PharmaTech?” zeptal se Lazarus chladně. „Myslím, že ne. Hideo Nomura je prohnaný mladý muž – až příliš prohnaný. Když zavane silný vítr, ohne se, ale nezlomí. A když se usměje, je to úsměv žraloka. Nenechte se Nomurou napálit. Znám ho až příliš dobře.”

Vůdce tokijské buňky sklopil hlavu a přijal domluvu. „Stane se, jak velíš, Lazare.”

Když konferenční obrazovky konečně potemněly, muž zvaný Lazarus zůstal ještě chvíli stát a o samotě si vychutnával svůj triumfální okamžik. Léta plánování a příprav měla přinést plody. Již brzy započne tvrdá a nebezpečná práce na nápravě světa. A již brzy dojdou vykoupení kruté, ale nezbytné oběti, které přinesl.

Jeho oči se na okamžik zastřely a zaplnily nezapomenutou bolestí. A pak začal Lazarus tiše recitovat báseň – haiku, která často přebývala na okraji jeho bdělé mysli:

„Jak mlha padá žal na otce, kterého zradil vlastní syn.”

SEVERNĚ OD SANTA FE

Ranní slunce, které stoupalo po azurové obloze žíhané mračny, jako by zalévalo velký svah s placatým vrcholem, jenž se vynořoval nad Rancho de Chimayó, jednolitou vrstvou plamenů. Borovice a jalovce na jeho hřebeni vytvářely na pozadí oslnivě zlatého světla ostrou siluetu. Sluneční paprsky se rozlévaly do příkrých strží a vrhaly dlouhé stíny za jabloňové sady a terasovitá nádvoří staré haciendy.

Jon Smith, který měl stále na sobě džínsy, vysoké boty a manšestrové sako, prošel přes přeplněné jídelny tohoto starobylého domu a vystoupil na kamennou terasu. Rancho de Chimayó, zasazené na úpatí svahu přibližně čtyřicet kilometrů severně od Santa Fe, bylo jednou z nejstarších restaurací v Novém Mexiku. Rodové kořeny jejích majitelů sahaly až k první vlně španělských kolonizátorů na americkém Jihozápadě. Jejich rod se v Chimayó usadil v roce 1680 během dlouhé a krvavé vzpoury puebelských indiánů proti španělské nadvládě.

Peter Howell už seděl na terase za stolem a čekal na Smitha. Nyní na starého přítele mávl a ukázal mu na prázdnou židli naproti sobě. „Vezmi místo, Jone,” vybídl ho laskavě. „Ať se propadnu, jestli nevypadáš jako ze žurnálu.”

Smith pokrčil rameny a odolal pokušení zívnout. „Měl jsem dlouhou noc.”

„Nějaké vážnější problémy?”

Jon zavrtěl hlavou. Dojít si do apartmá ve Fort Marcy pro notebook a další potřeby bylo nakonec nad očekávání snadné. Smith měl zpočátku strach, že ho sleduje FBI nebo teroristé, a tak použil všechny triky, které znal, aby případné slídily setřásl. Nakonec si nikoho nevšiml, ale provést všechno důkladně vyžadovalo čas, spoustu času. Což znamenalo, že se v novém působišti, laciném zavšiveném motorestu na předměstí Santa Fe, ubytoval až krátce před svítáním. Poté zatelefonoval Fredu Klemovi a popsal mu neúspěšný pokus o své zavraždění. Nakonec tak měl čas sotva zamhouřit oči, než mu zavolal Peter a dohodl si s ním tuto utajenou schůzku.

„A nikdo tě nesledoval? Předtím ani teď?” zeptal se Angličan, když si pozorně vyslechl Smithovo líčení. „Ani živá duše.”

„Nanejvýš podivné,” konstatoval Peter a zvedl huňaté šedé obočí. Zamračil se. „A více než dosti znepokojivé.”

Smith pokýval hlavou. Ať se namáhal sebevíc, nedokázal pochopit, proč se FBI během celého včerejšího dne tolik snažila sledovat jeho pohyb – a pak svůj tým podle všeho odvolala pouhých pár hodin předtím, než se ho čtyři hrdlořezové pokusili zabít. Možná agenti Kit Piersonová jednoduše předpokládali, že už zůstane v hotelovém apartmá, a sbalili si fidlátka, což by však od nich bylo neobvykle lajdácké.

„A co ty a Heather Donovanová?” dotázal se Jon. „Nedělalo ti potíže ji bezpečně poslat pryč?”

„Ani trochu,” řekl Peter nenucené a podíval se na hodinky. „Teď už naše líbezná slečna Donovanová brázdí oblaka nad Amerikou – má namířeno k tetičce na břehy zálivu Chesapeake.”

„Ty sis ve skutečnosti nemyslel, že jí hrozí vážné nebezpečí, viď?” zeptal se tiše Smith.

„Myslíš poté, co utichla střelba?” opáčil jeho starší přítel a pokrčil rameny. „Ne, to opravdu ne, Jone. Hlavním terčem jsi byl ty, ne ona. Slečna Donovanová je přesně tím, čím se jeví – poněkud naivní mladou ženou s dobrým srdcem a slušným mozkem. A protože nemá sebemenší tušení, co horní patra Lazarova hnutí ve skutečnosti plánují, velice pochybuji, že ji budou pokládat za vážnou hrozbu. Pokud se tedy tato mladá dáma bude držet co nejdál od tebe, měla by být v naprostém bezpečí.”

„Čímž jsi v kostce vystihl můj milostný život,” poznamenal Smith s pokřiveným úsměvem.

„Obávám se, že to je riziko povolání,” opáčil Peter zlehka a zašklebil se. „Tím pochopitelně myslím povolání lékaře. Možná bys místo něj mohl vyzkoušet rozvědku. Špioni prý jsou tuhle sezonu v módě.”

Smith tuto jemnou narážku ignoroval. Věděl, že Angličan ani v nejmenším nepochybuje o jeho angažmá pro různé americké zpravodajské agentury, ale zároveň Peter pokládal za věc profesionální cti nikdy se v této záležitosti nešťárat příliš hluboko. Koneckonců se také Smith snažil vyhýbat nepříjemným otázkám stran Peterovy příležitostné práce pro vládu Jejího Veličenstva.

Peter vzhlédl k usměvavé servírce v nabírané bílé halence a dlouhé splývavé sukni, která se k nim blížila s velkým tácem zaplněným talíři a konvicí s čerstvou horkou kávou. „Á, dlabanec,” řekl šťastně. „Snad ti nebude vadit, že jsem si dovolil objednat pro nás oba.”

„Vůbec ne,” odvětil Smith, který si zničehonic uvědomil, že má hrozný hlad.

Několik minut oba muži rychle hodovali – hltali vajíčka s plátky slaniny, černé fazole a kořenitou pico de gallo, omáčku z červených a zelených paprik, rajčat, cibulí, petrželky a malé dávky zakysané smetany. Ve snaze pomoci zkrotit ohnivou chuť omáčky dodávala restaurace k jídlu také ošatku s domácími sopaipillas, lehkými bochánky nadýchaného pečeného chleba, který se v ideálním případě podával zatepla s medem a roztopeným máslem nalitými do otvoru v horní kůrce.

Když dojedli, Peter se opřel se spokojeným výrazem na rozeklané tváři. „V některých částech světa by teď neskrývané říhnutí pokládali za kompliment šéfkuchaři,” podotkl a zamrkal. „Pro tuto chvíli však od toho upustím.”

„Věř mi, že jsem ti za to vděčný,” řekl mu Smith suše. „Rád bych tady ještě někdy pojedl.”

„Takže přejděme k byznysu,” prohlásil Peter a ukázal na svou čupřinu dlouhých šedých vlasů. „Nepochybuji, že ses podivoval mému změněnému vzhledu.”

„Trošku ano,” připustil Smith. „Vypadáš jako nějaký starozákonní prorok.”

„To bych prosil,” odpověděl Angličan spokojeně. „Ted však naposledy spočiň pohledem na této mé hřívě protkané šedinami a zaplakej, neboť podoben Samsonovi budu vbrzku ostříhán.” Uchechtl se. „Všechno to mělo svůj dobrý důvod. Před pár měsíci mě totiž jeden starý známý požádal, jestli bych nestrčil svůj dlouhý nos do vnitřních kruhů Lazarova hnutí.”

Starý známý – čti MI6, britská tajná zpravodajská služba, pomyslel si Smith.

„Připadalo mi to jako příjemné povyražení, a tak jsem se nechal poněkud zarůst vlasem, změnil si jméno na něco příhodně biblického a působivě znějícího a zabrousil do vnějších vrstev hnutí – vydával jsem se za kanadského lesníka v důchodu, který chová radikální zášť proti vědě a technice.”

„A uspěl jsi?” zeptal se Smith.

„Myslíš při pronikání do vnitřního jádra hnutí? Bohužel ne,” přiznal Peter. Jeho výraz zvážněl. „Vedení je až fanaticky posedlé vlastní bezpečností. Nikdy se mi zcela nepodařilo proniknout za jeho hradby. Přesto jsem zjistil dost na to, abych si dělal starosti. Většina Lazarových stoupenců je docela slušná, ale ze zákulisí jimi manipuluje několik velice okoralých týpků.”

„Jako ti lidé, kteří se mě včera večer pokusili odkrouhnout?”

„Možná,” utrousil Peter zadumaně. „Přestože zrovna ty bych charakterizoval spíše jako mydlitele než myslitele. Sledoval jsem je několik dní předtím, než na tebe zaútočili – vlastně už od chvíle, kdy dorazili na demonstraci Lazarova hnutí.”

„Měls pro to nějaký konkrétní důvod?”

„Zpočátku mě jednoduše zaujalo, jak se pohybují,” vysvětlil Peter. „Tihle lidi byli jako smečka vlků, která se plíží stádem pasoucích se ovcí. Víš, jak to myslím. Byli strašně opatrní, strašně zdrženliví… a neustále sledovali okolí.”

„Zkrátka něco jako my?” nadhodil Smith a chabě se usmál.

Peter přikývl. „Přesně tak.”

„A podařilo se tvým ,přátelům’ v Londýně zjistit z materiálů, které jsi jim poslal, něco kloudného?” zeptal se Jon, když si vzpomněl na digitální fotografie a otisky prstů střelce s oholenou hlavou, kterého zabil.

„Bohužel ne,” řekl Peter lítostivě. „Prozatím moje pátrání vychází zcela naprázdno.” Sáhl si do kapsy kabátu z ovčí kůže a přisunul po stole Smithovi kompaktní disk. „Právě proto jsem si říkal, že by ses možná chtěl sám pokusit o identifikaci chlapíka, kterého jsi včera v noci tak účinně zneškodnil.”

Smith na něj upřel pohled. „Cože?”

„Není třeba se upejpat, Jone,” řekl mu Peter s lehkým pobavením. „Jsem si docela jist, že i ty máš své přátele – nebo přátele přátel -, kteří ty snímky a otisky projedou svými databázemi…, pochopitelně jako projev osobních sympatií vůči tobě.”

„Možné to je,” připustil Smith pomalu a převzal disk. „Ale nejdřív se musím někde připojit.”

Angličan už nyní neskrýval úsměv. „V tom případě tě jistě potěší, že naši hostitelé mají přístup k satelitnímu internetovému uzlu. Dějiny této kouzelné haciendy možná sahají do sedmnáctého století, ale podnikatelský čich jejích majitelů je velmi pevně zakotven v našem moderním věku.” Odsunul židli a postavil se. „A protože jsem si jist, že bys přivítal trochu soukromí, budu mezitím jako onen dobrý hlídací pes střežit okolí.”

Jon sledoval, jak přítel odchází, a vrtěl hlavou v bezmezném obdivu k Angličanově schopnosti získat téměř od každého vše, co si zamane. „Peter Howell by dokázal přesvědčit kmen lidožroutů, aby se dal na vegetariánskou stravu,” řekla mu kdysi Randi Russellová, důstojnice CIA a jejich společná přítelkyně. „A nejspíš by je ještě přiměl, aby mu za tuhle výsadu zaplatili.”

Stále pobavený Smith vyťukal na šifrovaném telefonu číslo Freda Kleina.

„Ano, podplukovníku,” ozval se šéf Alfy.

Smith mu tlumočil Peterovu žádost o pomoc při identifikaci mrtvého střelce. „Mám u sebe disk s fotografiemi a otisky prstů,” dodal.

„Co Howell ví?” zeptal se Klein.

„O mně? Neptal se,” odpověděl Smith nuceně. „Peter si je jist, že pracuji pro vojenskou výzvědnou službu nebo pro některou jinou agenturu Pentagonu, ale na specifika se neptá.”

„Dobře,” řekl Klein a odkašlal si. „Nu dobrá, Jone, pošlete mi ty soubory a já uvidím, co dokážeme zjistit. Můžete tam, kde jste, nějakou dobu zůstat? Možná to chvíli potrvá.”

Smith se rozhlédl po tiché a pokojné terase. Slunce teď stálo na obloze dost vysoko na to, aby příjemně hřálo. A ve vzduchu se vznášela sladká vůně květin. Jon mávnutím objednal u servírky další konvici s kávou. „Klidně si dejte načas, Frede,” řekl do telefonu bezstarostným a uvolněným tónem. „Budu tu prostě sedět a trpět.”

*****

Šéf Alfy se mu ozval do hodiny. Se zdvořilostmi neztrácel čas. „Máme vážný problém, podplukovníku,” řekl chmurně.

Smith viděl, že se Peter Howell potlouká u vchodu na terasu, a gestem ho přivolal k sobě. „Povídejte,” řekl Kleinovi. „Jsem jedno ucho.”

„Muž, kterého jste zastřelil, byl Američan jménem Michael Dolan. Kdysi působil ve speciálních silách americké armády. Byl to válečný veterán ověnčený řády. Z armády odešel před pěti lety jako kapitán.”

„Sakra,” řekl Jon tiše.

„A bude hůř, podplukovníku,” varoval ho Klein. „Po odchodu z armády si podal přihlášku na akademii FBI v Quantiku. Ale tam ho rovnou odmítli.”

„Proč?” vyzvídal nahlas Smith. Po bývalých vojenských důstojnících byla na FBI mnohdy značná poptávka, protože si agenti cenili jejich kvalifikace, fyzické zdatnosti a disciplinovaného postoje k životu.

„Neprošel psychologickými testy,” řekl Klein tiše. „Podle Všeho projevoval zřetelné známky sociopatologických sklonů a postojů. Psychologové FBI u něj zaznamenali pozoruhodnou ochotu zabíjet bez výrazných zábran či výčitek svědomí.”

„Takže si nepřáli, aby zrovna tenhle typ člověka nosil odznak agentury a služební zbraň,” poznamenal Smith.

„Přesně tak,” souhlasil Klein.

„V FBI ho tedy nechtěli,” pokračoval Smith. „Takže kdo ho nakonec zlanařil? Jak se zapletl do záležitostí Lazarova hnutí?”

„Tady se začínáme dostávat k jádru našeho vážného problému,” řekl pomalu šéf Alfy. „Vypadá to, že náš zesnulý a neoplakávaný pan Dolan pracoval pro CIA.”

„Ježíšikriste.” Smith nevěřícně zavrtěl hlavou. „Tohohle člověka najalo Langley?”

„Oficiálně ne,” odvětil Klein. „Agentura si ho dosti moudře drží od těla. Na papíře byl Dolan zaměstnán jako nezávislý bezpečnostní konzultant. Jeho honorář však vždy prohnali řadou fingovaných organizací. Začal pro ně příležitostně pracovat hned po odchodu z armády – většinou vedl protiteroristické operace s vysokým stupněm rizika, obvykle v Latinské Americe nebo Africe.”

„Milé. Takže Langley mohlo vždy popřít, že patří k nim, pokud by se nějaká operace zvrtla,” uvědomil si Smith a zamračil se. „Přesně tak,” přitakal Klein.

„A včera večer byl Dolan také ve službách CIA?” zeptal se Smith stísněně a přemýšlel, v jak hluboké bryndě se právě ocitli. Byla snad včerejší přestřelka výsledkem nějakého naprostého přehmatu – odstrašujícím příkladem přátelské palby mezi dvěma tajnými organizacemi operujícími v téže oblasti bez dostatečné komunikace?”

„Ne, myslím, že ne,” řekl šéf Alfy. „Podle mého nejlepšího odhadu skončila jeho poslední placená zakázka od agentury před více než šesti měsíci.”

Smith cítil, jak se mu strnulé obličejové svaly o malý stupínek uvolňují. Povzdechl si. „Tak to rád slyším. Zatraceně rád.”

„To není všechno, podplukovníku,” upozornil ho Fred Klein a odkašlal si. „Informace, kterou jsem vám právě sdělil, pochází z naší vlastní databáze na Alfě – z dokumentační sady, kterou buduji s použitím přísně utajených materiálů uniknuvších ze CIA, FBI, NSA a dalších agentur. Pochopitelně bez jejich vědomí.”

Smith pokýval hlavou. Kleinova schopnost skládat informace načerpané z různých znesvářených odnoží americké zpravodajské komunity byla jedním z důvodů, proč si prezident Castilla činnosti organizace Alfa cenil tak vysoko.

„A tak jsem zpětně zadal vámi zaslané fotografie a otisky prstů do databází CIA a FBI,” pokračoval Klein. Jeho hlas zněl suše a chladně. „Ani jedno hledání však nepřineslo žádný výsledek. Z pohledu Langley a FBI Michael Dolan nikdy neabsolvoval v Quantiku psychologické testy a nikdy nepracoval pro CIA. Jejich záznamy se o něm vlastně vůbec nezmiňují.”

„Cože?” vykřikl Smith náhle. Všiml si, jak Peter překvapeně zvedá obočí, a rychle ztlumil hlas. „To není možné!”

„Je to možné,” odpověděl Klein tiše. „Pouze je to nepravděpodobné. A nesmírně děsivé.”

„Chcete říct, že materiály CIA i FBI byly skartovány,” řekl pomalu Smith. Cítil, jak mu po zádech běhá mráz. „Což je věc, kterou mohli udělat jen lidé operující na velmi vysoké úrovni. Lidé uvnitř naší vlády.”

„Obávám se, že je to tak, podplukovníku,” souhlasil Klein. „Někdo očividně podstoupil značné riziko, aby ty záznamy vymazal. Takže otázky, které si teď musíme klást, zní: kdo a proč?”

VÝROBNÍ NANOTECHNOLOGICKÁ LINKA UKRYTÁ UVNITŘ CENTRA

Technici pracující uvnitř jádra pro výrobu nanofágů měli na sobě ochranné obleky s vlastní zásobou kyslíku. Tlusté rukavice a neskladné kombinézy ztěžovaly každý jejich pohyb a do značné míry zhoršovaly jejich obratnost. Tvrdý trénink a intenzivní nácvik nicméně každému technikovi pomáhaly při plnění choulostivého úkolu vkládání stamiliard kompletních nanofágů fáze III do čtyř malých kovových válců s tlustými stěnami.

Jakmile byly válce naplněny, technici je pomalu a opatrně odpojili od výrobních nádrží z nerezové oceli. Ve dvojicích pak válce upevnili na robotické vozíky, které je měly přepravit přes úzký tunel – izolovaný na obou koncích mohutnými vzduchovými uzávěrami – do další neprodyšně uzavřené komory. Tam se smrtícího nákladu ujal další tým techniků v maskách, rukavicích a kombinézách.

Ti válce plné nanofágů jeden po druhém naložili do větších kovových nádob, které pak pečlivě uzavřeli a svařili. Jakmile byli hotovi, putovaly tyto větší kovové nádoby do těžké přepravky vycpané pěnou. Na závěr byla celá přepravka opatřena štítky s nápisem:

APPROVISIONNEMENTS MÉDICAUX DE L/OXYGENE. AVERTISSEMENT: CONTENU SOUS PRESSION!

Vysoký a urostlý muž, který si říkal Nones, stál před výrobním jádrem a díval se přes dokonale těsnící několikavrstvé pozorovací okénko na průběh nakládání. Otočil hlavu k mnohem menšímu

vedoucímu vědci vedle sebe: „Přinese ten váš nový dodávkový systém zvýšení efektivity, po které náš zaměstnavatel volá?”

Vědec energicky pokýval hlavou. „Rozhodně. Námi vyvinuté nanofágy fáze III mají delší životnost a operují v mnohem širším rozsahu vnějších podmínek. Naše nová metoda těchto konstrukčních zlepšení využívá – umožňuje nám provést následující terénní test v mnohem vyšší nadmořské výšce a v mnohem proměnlivějším počasí. Náš počítačový model v důsledku toho předpokládá podstatně efektivnější rozptýlení nanofágů.”

„A podstatně vyšší procento zabití?” dotázal se neomaleně Nones, třetí z Horáciů.

Vědec zdráhavě přikývl. „Samozřejmě.” Ztěžka polkl. „Pochybuji, že v cílové oblasti přežije významně mnoho lidí.”

„Dobře.” Zelenooký muž se chladně usmál. „Koneckonců je to jediný smysl celé té vaší nové technologie, ne?”

DÍL III.

MĚSTSKÁ ČTVRŤ ŠINJUKU, TOKIO

Jakožto nadnárodní korporace s tržní hodnotou téměř 50 miliard dolarů vlastnila firma Nomura PharmaTech továrny, laboratoře a skladovací kapacity po celém světě, ale přitom si stále zachovávala silné zastoupení v Japonsku. Firemní komplex v Tokiu se nacházel ve čtyřicetiakrovém areálu umístěném v samotném srdci rychle rostoucí městské čtvrti Šinjuku. Administrativní kanceláře a vědecké laboratoře pro tisíce oddaných zaměstnanců byly vměstnány do tří totožných mrakodrapů. Za nocí se v jejich prosklené fasádě odrážely živoucí a třpytivé tokijské neony a měnily je ve zdobené pilíře, o něž se opírala noční obloha nad městem. Zbytek areálu nicméně tvořila pokojná venkovská krajina plná zalesněných parků, potůčků a stojatých rybníčků. Generální ředitel, předseda představenstva a Hideův otec Džinčiró Nomura během svého působení trval na tom, že kolem firemního sídla vybuduje oázu přir
ozené krásy, míru a poklidu – bez ohledu na to, kolik to bude firmu či její akcionáře stát.

Do obezděného objektu se vjíždělo třemi hlavními branami. Z každé z nich pak vedly stezky a služební cesty lemované stromy, jež přiváděly chodce, osobní a nákladní automobily k některému ze tří mrakodrapů.

Mitsuhara Noda pracoval pro firmu Nomura PharmaTech již od počátku své kariéry. Během následujících pětadvaceti let se tento drobný a hubený mužíček s vášnivou posedlostí pořádkem a rutinou systematicky, byť neokázale vypracoval z pozice služebně mladšího nočního hlídače na vedoucího bezpečnosti na třetí bráně. Jeho pracovní náplň byla stejně systematická a neokázalá jako jeho kariéra. Kromě dohledu, zda jeho strážci kontrolují zaměstnancům odznaky, se Noda během dne převážně věnoval zajišťování, aby dodávky potravin, kancelářského vybavení a laboratorních látek přicházely včas a byly posílány ke správným nákladovým rampám. Do zaměstnání vždy přijížděl o něco dříve, aby si před začátkem služby zapsal do paměti naplánované příjezdy, odjezdy a nakládku či vykládku všech vozidel, které měly během příštích osmi hodin projet jeho branou.

Z tohoto důvodu neočekávaný zvuk těžkého nákladního automobilu s návěsem, který po odbočení z hlavní silnice hlučně podřazoval, přiměl Mitsuharu Nodu vyjít ze své stěsnané kanceláře k bráně. Podle jeho výpočtů neměla v průběhu následujících dvou hodin a pětadvaceti minut dorazit žádná zásilka jakéhokoliv druhu. Černé obočí drobného muže se zachmuřilo, když sledoval, jak obrovská souprava s burácejícím motorem přijíždí stále blíž a zvyšuje přitom rychlost.

Několik strážců si za jeho zády nervózně špitalo a nahlas se ho ptalo, co mají dělat. Jeden z nich si rozepnul pouzdro na boku a připravil se rychle vytasit pistoli.

Noda přimhouřil oči. Příjezdová silnice vedoucí přes třetí bránu končila přímo u věžáku vyčleněného pro nanotechnologický výzkum firmy Nomura PharmaTech. V Nodově kanceláři viselo hned několik bezpečnostních oběžníků, které varovaly všechny zaměstnance firmy před výhrůžkami ze strany Lazarova hnutí. A návěs ani kabina rychle se blížícího automobilu neobsahovaly žádné firemní označení.

Noda dospěl k rozhodnutí. „Spusťte bránu!” vykřikl. „Hošiko, ty zatelefonuj do hlavní kanceláře a ohlaš možný bezpečnostní incident.”

Vstoupil přímo do vozovky a ukázal řidiči náklaďáku, aby zastavil. Tlustý ocelový sloupek závory se mezitím za jeho zády s pronikavým elektrickým kvílením spustil a zaklesl v dolní poloze. Ostatní strážci začali šmátrat po zbraních.

Automobil však uháněl dál. Jeho převodovka naříkala, když řidič stále více túroval silný motor a jeho rychlost již přesáhla pětašedesát kilometrů v hodině. Noda zprvu nemohl uvěřit vlastním očím, a tak jen stál jako přikovaný k vozovce, stále zběsile mával rukama a křičel na velkou soupravu, aby zastavila.

Přitom přes kouřové čelní sklo na krátký okamžik zahlédl muže za volantem. Neměl ve tváři žádný výraz a v jeho skelných zaslepených očích se nezračila žádná známka, že by si uvědomoval vlastní jednání. Kamikadze! dovtípil se Noda zděšeně.

Obrátil se na útěk, ale bylo příliš pozdě.

Maska obrovského nákladního vozu do něj udeřila se smrtící silou a roztříštila mu všechny kosti v trupu. Aniž dokázal z roztržených plic vydrat jediný výkřik, byl Noda vzápětí odmrštěn na ocelovou závoru. Prudkost dopadu mu zlomila páteř napůl. A než se náklaďák za pronikavého hlomozu trhaného kovu prohnal přímo přes bránu, byl již Noda dávno mrtev.

Dva šokovaní strážci zareagovali pohotově a začali na automobil pálit. Jejich výstřely se však jen odrážely od improvizovaného pancéřování soupravy a od neprůstřelných oken. Kamion pokračoval v jízdě, s burácením se nořil stále hlouběji do zalesněného komplexu firmy Nomura a uháněl přímo k vysokému prosklenému věžáku, který hostil výzkumné nanotechnologické pracoviště.

Sotva sto metrů od hlavního vchodu do mrakodrapu narazil pádící tahač čelně do řady mohutných ocelobetonových zátarasů, které sem firma po teroristickém útoku na Tellerův institut narychlo rozestavila. Z místa nárazu vystřelily obrovské kusy rozlámaného betonu, ale zátarasy odolaly.

Velký návěs se naklonil dopředu a poté vybuchl.

Vysoko do vzduchu se vznesla obrovská oranžovorudá ohnivá koule. Rázová vlna současně rozbila okna v celé přední straně laboratorního komplexu. Na chodníky a trávníky dole se začaly snášet kaskády skleněných střepů ostrých jako břitva. Výbuchem rozervané kusy kabiny a návěsu létaly ve vysokém oblouku vzduchem, vyrážely rozeklané díry do ocelové struktury mrakodrapu a kácely stromy v okolních hájcích.

Samotné nanotechnologické laboratoře, toho času neobsazené a neprodyšně uzavřené pod dohledem japonské vlády, však zůstaly prakticky nedotčené. Oběti na životech byly s výjimkou sebevražedného řidiče a nešťastného Mitsuhary Nody pozoruhodně nízké.

O třicet minut později dorazil do zpravodajských sálů všech významných tokijských médií e-mail sepsaný Lazarovým hnutím. Jeho japonská buňka se v něm hlásila k zodpovědnosti za čin, který označovala za „misi hrdinné sebeoběti na obranu planety a všeho lidstva”.

STŘEŽENÝ DŮM SLEDOVACÍHO TÝMU, OKRAJ SANTA FE

Nedaleko od hlavního vchodu do odloučeného domu na návrší parkovaly dva velké dodávkové vozy. Jejich zadní dveře byly otevřeny dokořán a odhalovaly celou řadu krabic a přepravek naskládaných v nákladovém prostoru. Poblíž dodávek postávala pětice mužů a čekala na velitele.

Starší bělovlasý Holanďan jménem Linden byl stále v domě – chodil z místnosti do místnosti a ujišťoval se, že za sebou nenechali nic podezřelého nebo usvědčujícího. To, co viděl – či spíše neviděl -, ho potěšilo. Dům byl vyklizený a prakticky asanovaný. Kromě několika drobných otvorů ve zdech zde nezůstaly žádné stopy po rozsáhlém šiku fotoaparátů, rádiových a mikrovlnných přijímačů, počítačů a telekomunikačního vybavení, které tu instalovali, aby mohli odposlouchávat všechny aspekty vyšetřování masakru v Tellerově institutu. Každý hladký povrch a každý kus dřevěného i kovového nábytku se zářivě leskl, poněvadž z něj byly důkladně setřeny otisky prstů i veškeré další stopy nedávné lidské přítomnosti.

Linden vyšel z domu a zamžoural do oslnivého slunce. Ukázal prstem na jednoho z mužů a přivolal si ho k sobě. „Je všechno sbaleno, Abrantesi?”

Mladý podřízený přikývl. „Jsme připraveni.”

„Dobře, Vitore,” řekl Linden a podíval se na hodinky. „Tak pojeďme. Cekají nás další plány.” Vycenil zuby zažloutlé od tabáku a vystřihl krátký bezvýrazný úsměv. „Časový harmonogram Centra pro tuto novou misi je velmi nabitý, ale je dobře, že už necháme tuhle vysokou a vyprahlou poušť za sebou a vrátíme se do Evropy.”

SANTA FE

Policejní oddělení města Santa Fe sídlilo na Camino Entrada na západním okraji metropole – nedaleko od okresního vězení a vedle budovy městského soudu. Půl hodiny poté, co poprvé vstoupil do budovy, se Jon Smith ocitl v kanceláři službu konajícího policejního důstojníka. Na dvou obyčejných bílých stěnách viselo několik fotografií policistovy pohledné manželky a tří malých dětí. Další stěnu pokrýval akvarel zobrazující jedno z nedalekých puebel. V jednom rohu jednoduchého pracovního stolu ležely vedle počítače pečlivě roztříděné vyšetřovací spisy v hnědých obálkách. Otevřenými dveřmi do přilehlé policejní místnosti sem doléhal pozaďový šum vyzvánějících telefonů, konverzací a ťukajících klávesnic.

Poručík Carl Zarate se zadíval na Smithovu legitimaci americké armády a zvedl hlavu ve zmateném zachmuření. „A co přesně bych měl pro vás udělat, podplukovníku?”

Smith si udržoval nenucený tón. K Zaratemu ho nasměroval notně se potící seržant na přepážce, kterého Jonovy otázky velice zneklidňovaly. „Hledám nějaké informace, poručíku,” odpověděl klidně. „Nějaké skutečnosti o přestřelce, která se odehrála včera pozdě večer na náměstí.”

Zarateho podlouhlá kostnatá tvář jako by zjalověla. „Co to bylo za přestřelku?” dotázal se opatrně. Jeho tmavě hnědé oči působily ostražitě.

Smith naklonil hlavu na stranu. „Však vy víte,” řekl nakonec. „Byl jsem docela překvapen, když se média nepustila do divokých spekulací o střelbě, která se strhla přímo v srdci města. A pak mě napadlo, že někdo možná zatlačil na místní noviny, televize a rádia, aby to držely pod pokličkou – jen na chvilku, dokud neproběhne vyšetřování. Myslím, že v napjaté situaci po té katastrofě v Tellerově institutu by to bylo přirozené. Nicméně by mě velice

překvapilo, kdybych se dozvěděl, že stejnou hru hrajete i tady na městské policii.”

Policejní důstojník si ho prohlížel ještě o chviličku déle. Nakonec pokrčil rameny. „Pokud bychom byli skutečně vázáni mlčenlivostí, podplukovníku Smithi, moc rád bych věděl, proč bych ji měl porušit zrovna kvůli vám.”

„Co třeba proto, že se na mě vaše mlčenlivost nevztahuje, poručíku, Zarate?” nadhodil Jon klidně. Podal policistovi hromádku pověření k vyšetřování, která mu obstaral Fred Klein. Kývl na ně. „Tyto listiny mi nařizují, abych sledoval a hlásil všechny aspekty vyšetřování incidentu v Tellerově institutu. Všechny aspekty. A když se podíváte na poslední stránku, najdete tam podpis velitele Sboru náčelníků štábů. Tak co, opravdu se chcete zaplést do tahanic mezi Pentagonem a FBI, zvlášť když bychom měli v téhle bryndě tahat všichni za jeden provaz?”

Zarate rychle prolistoval dokumenty a jeho chmury se ještě prohloubily. Poslal listiny přes stůl zpátky Smithovi a znechuceně si odfrkl. „Jsou chvíle, podplukovníku, kdy si zatraceně vroucně přeju, aby federální vláda nestrkala ty svoje velké šmátravé pracky do mého rajonu.”

Smith účastně pokýval hlavou. „Ve Washingtonu působí i lidé s elegancí a taktem dvouapůlmetrákové gorily a rozumem vašeho dvouletého dítěte.”

Zarate se zničehonic zazubil. „Silná slova, podplukovníku. Možná byste si měl před těmi úřednickými hochy a dívčinami dávat pozor na jazyk. Slyšel jsem, že pro vojáky, kteří nedrží basu, nemají moc velké pochopení.”

„Já jsem za prvé a především lékař a vědec a teprve poté armádní důstojník,” řekl Smith a pokrčil rameny. „Pochybuji, že bych figuroval na seznamu lidí určených k povýšení na generála.”

„E-he,” utrousil skepticky policejní poručík. „Proto taky pobíháte po kraji s osobním rozkazem podepsaným velitelem sboru náčelníků.” Rozpřáhl ruce. „Bohužel vám toho stejně moc říct nemůžu. Jo, včera v noci se na náměstí strhla nějaká přestřelka. Jeden chlápek tam přišel o život. Postřeleni však možná byli i další. Zrovna jsme sledovali krvavou stopu, když byl můj vyšetřovací tým odvolán.”

Smith se toho chytil. „Váš tým byl odvolán?”

„Jo,” řekl Zarate suše. „Přihnala se tam FBI a převzala vyšetřování. Prý je to otázka národní bezpečnosti, která spadá pod jejich jurisdikci.”

„Kdy to bylo?” zeptal se Jon.

„Možná hodinu po tom, co jsme tam dorazili,” odpověděl policejní důstojník. „Oni nás přitom nejen vykopli z místa činu, ale zabavili nám taky všechny prázdné nábojnice, všechny protokoly a všechny fotografie. Dokonce se zmocnili i nahrávek s rozhovory mezi dispečerem a jednotkami směřujícími na místo!”

Překvapený Smith tiše hvízdl. Tady šlo o mnohem více než o pouhý spor o jurisdikci. FBI dokonale zametla veškeré oficiální důkazy. „Z čího pověření?” zeptal se tiše.

„Příkazy podepsala osobně zástupkyně ředitele Katherine Piersonová,” odvětil Zarate. Semkl ústa. „Nebudu předstírat, že mě těší, že jsem musel stáhnout ocas a poslechnout, ale nikdo na úřadu starosty ani v městské radě si to zrovna teď nechce s federály rozházet.”

Jon chápavě přikývl. Santa Fe čelilo rozsáhlé katastrofě a muselo se silně spoléhat na federální peníze a pomoc. Místní hrdost a žabomyší spory musely v takovém případě přirozeně ustoupit naléhavé nezbytnosti.

„Ještě jednu, poslední otázku,” slíbil Zaratemu. „Říkal jste, že tam zůstala mrtvola. Víte, co se s tím tělem stalo? Nebo kdo má na starosti pitvu?”

Policejní poručík zmateně zavrtěl hlavou. „Právě v tomto bodě je celá tahle zatracená situace mimořádně prapodivná.” Zaškaredil se. „Obvolával jsem různé patology a nemocnice, abych se o tom taky něco dozvěděl. Jenže pokud je mi známo, nikdo se ani nepokusil tu mrtvolu identifikovat. Spíš to vypadá, že FBI naložila toho mrtvého chlápka přímo do sanitky a odvezla ho do márnice až v Albuquerque k okamžitému zpopelnění.” Pohlédl zpříma na Smitha. „Co si o tom všem, ksakru, myslíte, podplukovníku?”

Jon se chvíli snažil ovládnout emoce v obličeji a nakonec si skutečně dokázal zachovat kamenný a netečný výraz. Co přesně Kit Piersonová tady v Santa Fe dělá? kladl si v duchu otázku. Koho vlastně kryje?

*****

Bylo krátce před polednem, když Smith opustil policejní oddělení v Santa Fe a vyšel na Camino Entrada. Očima rychle těkal nalevo i napravo a kontroloval ulici, ale jinak nedával najevo žádny zájem o okolí. Místo toho jakoby stále pohroužen v myšlenkách nastoupil do vypůjčeného tmavě šedého mustanga kupé a odjel. Po pár rychlých odbočkách na povrchových komunikacích se ocitl na přeplněném parkovišti u krytého městského nákupního centra Villa Linda Mall. Tam projel kolem několika řad zaparkovaných automobilů a předstíral, že jednoduše hledá volné místo. Nakonec parkoviště opustil, projel přes okružní Wagon Road a zaparkoval ve stínu několika stromů rostoucích vedle mělké rokle označené na jeho mapě jako Arroyo de las Chamisos.

O dvě minuty později za ním zastavil další automobil, bílý čtyřdveřový buick. Z vozu vystoupil Peter Howell, protáhl se a přitom se bedlivě rozhlížel po okolí. Když usoudil, že je nikdo nesleduje, spokojeně se odšoural k Smithovu mustangu, otevřel dveře na straně spolujezdce a vklouzl na nízké sedadlo vedle Smitha. Během pár hodin od jejich setkání u snídaně si Angličan našel čas a nechal se docela moderně ostříhat. Kromě toho také změnil šatník: místo sepraných džínsů a silné flanelové košile, které nosil jako Malachi MacNamara, dal nyní přednost khaki kalhotám, solidně vyhlížející modré košili a sportovnímu kabátku se vzorem rybí kosti. Zapálený fanatik Lazarova hnutí byl tatam a nahradil ho štíhlý opálený britský rodák, který si očividně vyjel na odpolední nákupy.

„Všiml sis něčeho?” zeptal se ho Jon.

Peter zavrtěl hlavou. „Ani podezíravě otočené hlavy. Jsi čistý.” Smith se poněkud uklidnil. Jeho přítel mu po celou dobu dělal vzdálené krytí – během Smithova pobytu v policejní budově čekal venku, a když Jon vyšel ven, kryl mu záda a díval se, jestli ho někdo nesleduje.

„A ty ses něco dozvěděl?” dotázal se Peter. „Anebo tvé dobře mířené otázky nepadly na úrodnou půdu?”

„Copak o to, dozvěděl jsem se toho dost,” konstatoval Jon zasmušile. „Možná dokonce víc, než o kolik bych stál.”

Peter tázavě zvedl obočí, ale jinak mlčel a pozorně poslouchal, až mu Smith vylíčí, co se na policii dozvěděl. Když uslyšel, že Dolana zpopelnili, zavrtěl hlavou v trpkém pobavení. „Jo jo jo, prach jsi a v prach se obrátíš. Takže po něm nezůstaly žádné nepohodlné otisky prstů nebo zubů, které by někdo mohl porovnat s jakýmikoliv usvědčujícími osobními spisy. Předpokládám totiž, že ať už někdo zametl databáze CIA a FBI jakkoliv důkladně, určitě by toho chlapa někdo někde poznal.”

„Jo.” Jon zabubnoval prsty na volant auta. „Mazané, že?”

„A navíc to vyvolává řadu fascinujících otázek,” dodal Peter a začal je odpočítávat na prstech. „Pro koho pracují všichni tihle tajní operativci, jako byl náš zesnulý a neoplakávaný Michael Dolan? Pro Lazarovo hnutí, jak se to na povrchu jeví? Anebo pro nějakou jinou organizaci, která chce zůstat v utajení? Možná dokonce pro samotnou vaši CIA. Všechno je to nesmírně matoucí, nemáš ten dojem?”

„Jedna věc je jistá,” řekl Smith. „Kit Piersonová musí být v tomhle svinstvu namočená až po uši. Zřejmě je v její pravomoci převzít vyšetřování toho incidentu na náměstí. Ale rozhodně nemůže ospravedlnit zpopelnění Dolanova těla – taková věc se vymyká všem standardním postupům a procedurám FBI.”

„A nemůže tajně pracovat pro Lazara?” zeptal se Peter tiše. „A sabotovat vyšetřování FBI zevnitř?”

„Že by byla Kit Piersonová Lazarovým krtkem?” Jon rozhodně zavrtěl hlavou. „To si neumím představit. Už proto, že se horlivě snaží svalit veškerou vinu za události v Tellerově institutu na hnutí.”

Peter přikývl. „To je fakt. Ovšem jestli nepracuje pro Lazarovo hnutí, musí pracovat proti němu – což naznačuje, že kryje nějakou neoficiální operaci proti hnutí, řízenou FBI, CIA nebo oběma.”

Smith se na něj zadíval. „Ty si vážně myslíš, že by vedli tak citlivou operaci bez souhlasu prezidenta?”

Peter pokrčil rameny. „Takové věci se stávají, Jone, to přece víš.” Suše se usmál. „Vzpomínáš si na našeho nebohého Jindřicha Druhého. Jednou v noci se trochu našňupnul a vykřikl: ,Což mě toho zpupného kněze nikdo nezbaví?’ A pak, prakticky ještě dřív, než stačil vystřízlivět, stékala po podlaze canterburské katedrály krev. Thomas Becket byl náhle kanonizovaným mučedníkem a našeho smutného, ubohého a kocovinou stíženého krále čekal bič, žíněná košile a veřejné pokání.”

Smith pomalu přikývl. „Jo, já vím. Zpravodajské agentury někdy překračují pravomoci. Ale je to zatraceně nebezpečná hra.”

„To jistě ano,” podotkl Peter. „Může lidem zničit kariéru. A dokonce i vysoce postavení činitelé se mohou ocitnout ve vězení. Právě proto se možná rozhodli tě zabít.”

Jon se zamračil. „Tajnou operaci CIA a FBI na zničení Lazarova hnutí zevnitř bych dokázal pochopit. Byla by hloupá a zcela nezákonná, ale dokázal bych ji pochopit. A taky si umím představit, že se o sabotáž v laboratořích institutu opravdu pokusilo hnutí. Ale jestli mi do těchto scénářů něco nezapadá, tak je to vypuštění těch nanofágů, které pozabíjely tolik demonstrantů.”

„Ano,” řekl pomalu Peter a oči se mu zaplnily nezapomenutým děsem. „Tenhle kousek do naší skládanky ne a ne zapadnout. A že je to zatraceně děsivý kousek.”

Smith pokýval hlavou, předklonil se na sedadle a vytáhl telefon. „Možná nastal čas, abychom přestali chodit kolem horké kaše.” Vyťukal číslo. Volaný se mu ozval na první zazvonění. „Tady podplukovník Jonathan Smith, agente Latimere,” řekl zostra. „Chci mluvit se zástupkyní ředitele Piersonovou. Okamžitě.”

„Dráždit lvici přímo v jejím doupěti?” zamumlal Peter. „To není moc důvtipné ani na tvé poměry, Jone.”

Smith se na něj přes telefon zaculil. „Důvtip přenechám vám Britům, Petere. Někdy si člověk prostě musí připnout bajonet a zahájit starý dobrý frontální útok.” Když pak ovšem poslouchal hlas na druhém konci linky, jeho úsměv se pomalu vytratil. „Aha,” řekl tiše. „A kdy?” Zavěsil.

„Nějaké potíže?” zeptal se Peter.

„Možná.” Smith se zamračil. „Kit Piersonová už je na cestě zpátky do Washingtonu, kde se má zúčastnit nějakých naléhavých a blíže nespecifikovaných konzultací. Odpoledne jí letí z Albuquerque soukromý tryskáč.”

„Takže náš ptáček změnil směr letu, co? Zajímavé načasování, není-liž pravda?” řekl Peter s náhlým leskem v oku. „Začínám mít

podezření, že slečna Piersonová před chvílí obdržela dosti znepokojivý telefonát od místní policie.”

„Zřejmě máš pravdu,” souhlasil Smith a vzpomněl si na nervózní pohled policisty na přepážce, který ho nasměroval na Zarateho. Seržant dal zřejmě FBI hlášku, že jakýsi armádní podplukovník jménem Jonathan Smith se šťourá v incidentu, který se FBI snažila zamést pod koberec. Jon pohlédl na Angličana. „Jsi připraven na krátký výlet do Washingtonu? Vím, že to přesahuje tvou současnou sféru působnosti, ale docela bych uvítal pomoc. Kit Piersonová je jediné solidní vodítko, které mám, a rozhodně si ji nehodlám nechat jen tak uniknout.”

„Počítej se mnou,” odvětil Peter a pomalu nasadil dravčí úšklebek. „Tohle bych si za nic na světě nenechal ujít.”

BÍLÝ DŮM

„Chápu vás velmi dobře, pane předsedo,” zavrčel prezident Samuel Adam Castilla do telefonu. Zvedl hlavu a viděl, jak do Oválné pracovny nakukuje personální šéf Bílého domu Charles Ouray. Mávnutím ho pozval dovnitř a vrátil se k telefonátu. „A teď byste měl pochopit vy mě. Nenechám se zatáhnout do jakékoliv akce, kterou pokládám za nerozumnou. Ani ze strany CIA, ani ze strany FBI. Ani Senátem, a dokonce ani vámi. Je to jasné? To je dobře. Hezký den, pane.”

Zavěsil a odolal přitom pokušení prásknout sluchátkem do vidlice. Přejel si velkou rukou po vyčerpané tváři. „Říká se, že Andrew Jackson kdysi jednomu člověku pohrozil, že ho nechá z objektu Bílého domu vypráskat bičem. Vždycky jsem si myslel, že to se jen ten starý blázen nechal unést návalem svého příslovečného temperamentu. Ale teď jsem v silném pokušení jeho příkladu následovat.”

„Zase se vám Kongres snaží dávat užitečné rady?” zeptal se Ouray suše a kývl k telefonu.

Prezident se zašklebil. „To byl předseda sněmovny,” řekl. „Blahosklonně mi navrhoval, abych okamžitě podepsal exekutivní příkaz označující Lazarovo hnutí za teroristickou organizaci.”

„Jinak…?”

„Jinak sněmovna a Senát uzákoní vlastní legislativní návrh,” dodal Castilla.

Ouray zvedl obočí. „Takovou většinou, že vám znemožní veto?”

Prezident pokrčil rameny. „Možná. A možná ne. Každopádně to však bude naše porážka. Politická. Diplomatická. Jakákoliv.”

Personální šéf zádumčivě pokýval hlavou. „Řekl bych, že v takovém případě příliš nezáleží na tom, jestli protilazarovský návrh zákona skutečně vstoupí v platnost. Jestli projde Kongresem, bude to další těžká rána pro naše stále vratší mezinárodní aliance.”

„To je bohužel pravda, Charlie,” řekl Castilla a povzdechl si. „Většina lidí na světě bude takový zákon chápat jako další důkaz, že reagujeme přehnaně, paranoidně a panicky. Předpokládám sice, že pár našich přátel – třeba ti, které znepokojují ty pumové útoky v Chicagu a v Tokiu – se potichu zaraduje, ale většina ostatních si bude jednoduše myslet, že situaci ještě zhoršujeme. Že doháníme toto jinak mírumilovné uskupení k násilí – nebo že zakrýváme vlastní zločiny.”

„Je to hrozná situace,” souhlasil Ouray.

„Ano, to je,” povzdechl si Castilla. „A bude se ještě zhoršovat.” Náhle si začal připadat za stolem uvězněný, a tak se postavil a přešel k oknům. Krátce se zadíval přes jižní trávník a všiml si čet těžce ozbrojených strážců v helmách a neprůstřelných vestách, kteří nyní neskrývaně hlídkovali kolem celého objektu. Po útoku Lazarova hnutí v Tokiu si Secret Service vynutila posílení bezpečnostních opatření kolem Bílého domu.

Prezident se ohlédl přes rameno na Ouraye. „Než na mě předseda vybalil to své drobné legislativní ultimátum, měl jsem ještě jeden telefonát – tentokrát od našeho velvyslance při OSN Nicholse.”

Personální šéf Bílého domu se zamračil. „Děje se snad něco v Radě bezpečnosti?”

Castilla přikývl. „Nichols zvětřil stopu rezoluce, kterou se chystají předložit některé nezúčastněné země v Radě. V podstatě v ní budou požadovat, abychom otevřeli všechny naše objekty nanotechnologického výzkumu – veřejné i soukromé – plné mezinárodní inspekci, a to včetně přezkoumání veškerých vlastnických převodů uvnitř nich. Podle nich je to jediný způsob, jak se ujistit, že nevyvíjíme tajný program vývoje nanotechnologických zbraní. A Nichols tvrdí, že blok nezúčastněných má v Radě dostatek hlasů, aby zajistil schválení takové rezoluce.”

Ouray se zašklebil. „Něco takového nemůžeme připustit.”

„Ne, to nemůžeme,” souhlasil Castilla s těžkým srdcem. „V podstatě jde o povolenku ke krádeži veškerých nanotechnologických objevů, které jsme až dosud učinili. Naše firmy a univer-

zity investovaly do tohoto výzkumu miliardy. Nemůžu dopustit, aby jejich práce vyletěla komínem.”

„Podaří se nám přesvědčit některého ze zbylých stálých členů, aby za nás tu rezoluci vetoval?” zeptal se Ouray.

Castilla pokrčil rameny. „Nichols tvrdí, že Rusko a Čína jsou připraveny nás v tom nechat. Chtějí vědět, jak daleko jsme v nanotechnologickém výzkumu pokročili. V případě Francouzů budeme moci mluvit o štěstí, jestli se rozhodnou zdržet se hlasování. Takže zbývají Britové. A já si nejsem jistý, jak daleko může jejich premiér zajít při poskytování politického krytí našim zájmům. Jeho kontrola nad parlamentem je přinejlepším chatrná.”

„V tom případě budeme ten návrh muset vetovat sami,” uvědomil si Ouray. Zaťal čelist. „A to bude působit špatně. Hodně špatně.”

Castilla chmurně pokýval hlavou. „Nedokážu si představit, co by mohlo více utvrdit svět v nejhorších obavách, co tady provádíme. Pokud vetujeme rezoluci Rady bezpečnosti o nanotechnologiích, jedním dechem tím posílíme věrohodnost i těch nejurážlivějších tvrzení Lazarova hnutí.”

KIRTLANDOVA LETECKÁ ZÁKLADNA, ALBUQUERQUE, NOVÉ MEXIKO

Smith vyrazil ve vypůjčeném mustangu od strážní budky u Trumanovy brány a zamířil přes rozlehlou leteckou základnu na jih. Po pravé straně minul baseballová hřiště plná týmů žákovské ligy a pokřikujících rodičů. Blížil se konec sezony a místní přeborníci byli právě v nejlepším.

Podle instrukcí, které mu poskytla letecká bezpečnostní policie, prokličkoval labyrintem ulic a budov, až dorazil k malému parkovišti nedaleko od letového parku. Bílý Buick LeSabre Petera Howella vjel na parkoviště za ním.

Smith vystoupil z mustangu a přehodil si přes rameno notebook a malou cestovní brašnu. Klíčky hodil na přední sedadlo a dveře nechal nezamčené. Viděl, že Peter jeho příkladu následuje. Jakmile oba odletí, některý z příležitostných kurýrů Freda Kleina se už postará o bezpečné navrácení obou vypůjčených aut.

Nízko nad hlavami jim burácivě létaly pestrobarevné komerční letouny, které odtud startovaly a opět přistávaly v přesně odměřených intervalech. O přistávací dráhy se totiž Kirtlandova základna dělila s mezinárodním letištěm v Albuquerque. Na betonu se tetelilo horko a v rozpáleném vzduchu se vznášel ostrý zápach leteckého paliva.

Na odletové dráze stálo velké dopravní letadlo C-17 Globemaster se světle šedým maskováním amerického letectva a běžícími motory. Jon s Peterem k letounu vyrazili.

Nákladový důstojník, seržant nebojových složek letectva s hranatým tvrdým obličejem a trvale zachmuřeným obočím, jim vyrazil naproti. „Je jeden z vás podplukovník Jonathan Smith?” zeptal se, když nakoukl do bloku v ruce, aby se ujistil, že přečte jméno i hodnost správně.

„To jsem já, seržante,” odpověděl Jon. „A toto je pan Howell.”

„V tom případě pojďte oba za mnou, pánové,” řekl důstojník, když upřel dlouhý a pochybovačný pohled na Smithovy civilní šaty. „Máme jen pětiminutové startovací okno a major Harris tvrdí, že ho nehodlá propásnout a pak čekat v řadě za hejnem nějakých pitomých okřídlených autobusů s turistama.”

Smith potlačil kajícný úsměv. Choval silné podezření, že pilot C-sedmnáctky toho řekl podstatně více, když se dozvěděl, že má absolvovat neplánovaný let přes celou Ameriku – jen proto, aby dopravil jednoho armádního skoroplukovníka a jednoho zahraničního civilistu do metropolitní oblasti Washingtonu, D. C. Fred Klein však i tentokrát mávl kouzelným proutkem Alfy a aktivoval své kontakty v Pentagonu. A tak mohli nyní Smith s Peterem následovat důstojníka do rozměrného nákladového prostoru letounu C-17 a odtud vystoupat na palubu.

Pilot s kopilotern seděli v kabině a již procházeli poslední předstartovní kontrolu. Oba měli v zorném poli aktivovány hlavové displeje. Na ovládací konzole pod čelním sklem se táhly čtyři velké multifunkční monitory s celou řadou režimů, které znázorňovaly stav motorů, hydrauliky, avioniky a dalších ovládacích zařízení.

Když Smith s Peterem nastoupili, pilot major Harris k nim otočil hlavu. „Jste připraveni, pánové?” zeptal se skrz zaťaté zuby a zdůrazněním slova „pánové” dal jasně najevo, že by nejraději použil úplně jiné slovo.

Smith omluvně přikývl. „Jsme připraveni, majore,” řekl. „A omlouvám se, že letíme tak narychlo. Jestli vás to utěší, vězte, že jde o opravdu klíčovou misi – ne o výlet nějakých zhýčkaných VIP.”

Lehce uchlácholený Harris škubl palcem za sebe na dvě sedadla pro pozorovatele. „Tak se připoutejte.” Naklonil se k druhému pilotovi. „Dejme už tu kraksnu do pohybu, Same. Je na nás řada.”

Oba důstojníci letectva se začali věnovat kontrolkám, uvedli obrovské letadlo na letištní rampu a pomalu rolovali k hlavní rozletové dráze. Burácení čtyř turbomotorů ještě zesílilo, když Harris zatlačil levou rukou plynové páky dopředu.

Jakmile se Jon s Peterem připoutali, nákladový důstojník jim podal helmy s vestavěnými vysílačkami. „Pokud jde o ukrácení dlouhé chvíle během letu, musíte se spokojit s poslechem rádiové komunikace,” křikl na ně přes hluk motorů.

„Cože? Chcete říct, že tu nebudou žádné stevardky, šampaňské ani kaviár?” zeptal se Peter se zděšeným výrazem.

Důstojník se téměř proti své vůli zašklebil. „Ne, pane. Bohužel jen já a kafe.”

„Doufám, že aspoň čerstvě uvařené,” vyjádřil naději Angličan.

„Kdepak. Instantní a bez kofeinu,” odvětil seržant, zakřenil se ještě více a zamířil ke svému sedadlu v rozlehlém nákladovém prostoru letadla.

„Pane na nebi! Co já všechno neobětuju pro královnu a pro vlast…,” zamumlal Peter a rychle mrkl na Smitha.

Letoun vykroužil ostrou zatáčku a srovnal kurz s dlouhou vzletovou dráhou. Vepředu se právě odlepil od země Boeing 737 společnosti Southwest Airlines a zatočil na sever. „Air Force Charlie jedna sedm, máte povolení k okamžitému startu,” ozval se náhle Smithovi do sluchátek hlas letového dispečera.

„Rozumím, věži,” odvětil Harris. „Charlie jedna sedm startuje.” Zatlačil čtyři plynové páky úplně dopředu.

Nákladní letadlo C-17 vyrazilo po vzletové dráze a prudce nabíralo rychlost. Jon cítil, jak ho zrychlení tiskne do podušky sedadla. O necelou minutu později již byli ve vzduchu a strmě stoupali nad mozaiku domů, silnic a parků města Albuquerque.

*****

Letěli ve výšce jedenácti kilometrů někde nad západním Texasem, když se druhý pilot naklonil ke Smithovi a poklepal mu na koleno. „Máte tajný hovor, podplukovníku,” řekl. „Přepojím vám ho do sluchátek.”

Smith děkovně kývl.

„Mám pro vás čerstvé informace, podplukovníku,” ozval se dobře známý hlas Freda Kleina. „Váš cíl je rovněž ve vzduchu a míří na Andrewsovu leteckou základnu. Momentálně se nachází asi šest set padesát kilometrů před vaším letadlem.”

Jon chvíli v duchu počítal. Letová rychlost C-sedmnáctky činila přibližně 930 kilometrů za hodinu, což znamenalo, že tryskový letoun FBI s Kit Piersonovou na palubě přistane na Andrewsově základně nejméně tři čtvrtě hodiny předtím, než tam – jak doufal – dorazí on s Peterem. Zamračil se. „A neexistuje nějaká možnost ji zdržet? Co kdyby třeba dispečeři nechali její letadlo provádět vyčkávací obrazec, dokud nepřistaneme?”

„To bohužel nepůjde,” řekl Klein rázně. „Tím bychom úplně odkryli karty. Už zorganizování tohoto letu bylo docela ošemetné.”

„Zatraceně.”

„Situace nemusí být tak zoufalá, jak si myslíte,” řekl mu Klein. „Náš cíl má nejprve schůzku v Hooverově budově, kam ho z letiště odveze oficiální služební vůz. Ať už má v plánu cokoliv, bude to moci uskutečnit až po této schůzce, takže byste měli mít čas se mu ve Washingtonu dostat na stopu.”

Smith se nad tím zamyslel. Nakonec usoudil, že šéf Alfy má zřejmě pravdu. Ačkoliv si byl naprosto jist, že skutečným důvodem návratu Kit Piersonové do Washingtonu ani zdaleka není podání osobního hlášení svým nadřízeným na FBI, navenek musela zástupkyně ředitele předstírat, že tomu tak je.

„A co ta vozidla a vybavení, o které jsem žádal?” dotázal se.

„Ty tam na vás budou čekat,” slíbil Klein. Jeho hlas se vyostřil. „Ale stále mám velmi vážné pochybnosti, že jste do té operace tak úzce zapojil Howella, podplukovníku. Je to bystrý chlapík – možná až příliš bystrý -, ale základní loajalitu chová vůči cizí zemi.”

Smith pohlédl na Petera. Angličan se právě díval z bočního okénka kokpitu a podle všeho byl plně zaujat pozorováním rozlehlého panoramatu přesouvajících se kup oblačnosti a zdánlivě nekonečné hnědé krajiny, nad níž právě letěli. „V této otázce mi budete muset důvěřovat,” opáčil Kleinovi tiše. „Když jste mě kdysi do tohohle cirkusu naverboval, říkal jste, že potřebujete individualisty, neřízené střely, které nezapadají do obvyklých organizačních tabulek. Lidi, kteří jsou ochotni obejít systém, aby dosáhli kýžených výsledků, vzpomínáte?”

„Vzpomínám,” řekl Klein. „A myslel jsem to vážně.” „Tak já právě teď obcházím systém,” prohlásil Smith rozhodně. „Peter se zaměřuje v podstatě na stejný problém jako my. Navíc má schopnosti, instinkty i úsudek, které můžeme využít ve svůj prospěch.”

Na druhém konci linky nastalo několikavteřinové ticho, během něhož se Klein snažil Smithova slova strávit. „Přesvědčivá argumentace, podplukovníku,” řekl nakonec. „Dobrá, spolupracujte s Howellem tak úzce, jak můžete, ale pamatujte si: o Alfě se nesmí nikdy dozvědět. Nikdy. Rozumíte?”

„Budu mlčet jako hrob, šéfe,” odvětil Smith.

Klein si odfrkl. „No dobrá, Jone.” Odkašlal si. „Ozvěte se mi, jakmile přistanete, dobře?”

„Provedu,” odvětil Smith. Předklonil se a pohlédl na navigační displej, který zobrazoval jejich polohu, vzdálenost od Andrewsovy základny a aktuální letovou rychlost. „Vypadá to, že bychom tam měli být kolem devíti večer vašeho času.”

LA COURNEUVE, NEDALEKO OD PAŘÍŽE

Fádní a bezvýrazně věžáky tvořící zástavbu pařížských slumů zvaných cités se černě tyčily do noci. Jejich charakter – mohutný, nesnesitelně ošklivý a záměrně sterilní – byl pomníkem groteskních ideálů švýcarského architekta Le Corbusiera, jenž uvažoval výlučně v chladně pragmatických intencích. Zástavba byla rovněž svědectvím o lakotě francouzských úředníků, kteří si nepřáli nic jiného než natěsnat co nejvíce nevítaných přistěhovalců, převážně muslimů, na co nejmenší prostor.

V okolí obřího betonového komplexu Cité des Quatre Mille neboli „města čtyř tisíc”, jehož zdi byly pomalovány graffiti a které bylo nechvalně proslulým doupětem zlodějů, hrdlořezů, drogových dealerů a islámských radikálů, svítilo jen pramálo světel. Poctiví chudáci zde byli fakticky ve vězení řízeném zločinci a teroristy z jejich vlastních řad. Většina pouličních lamp byla buďto spálená, nebo rozbitá. Na ulicích plných výmolů se válely zuhelnatělé trosky rozkradených aut. Několik obchůdků v okolí bylo buďto zabarikádováno za ocelovými mřížemi, anebo zplundrováno v hromadu zčernalých sutin.

Ahmed bin-Belbúk se potuloval nocí jako stín mezi jinými stíny. Na sobě měl dlouhý černý pršiplášť, který ho chránil před nočním vzduchem, a na hlavě kefiji. Měřil necelých sto osmdesát centimetrů a pěstoval si plnovous, který maskoval jizvy po akné hyzdící jeho kulatý a jemný obličej. Jakožto rodilý Francouz s alžírskými kořeny a stoupenec radikálního islámu se bin-Belbúk nechal naverbovat do džihádu proti Americe a dekadentnímu Západu. Působil v zapadlé kanceláři v jedné z místních mešit, odkud tiše a pečlivě posuzoval ty, kdo uposlechli volání po svaté válce. Zájemci, které označil za nejslibnější, dostali falešné pasy, peníze a letenky a byli vysláni do zahraničí k pokročilému výcviku.

Nyní se po dlouhém dni konečně vracel do chmurného a bezútěšného sociálního bytu, který mu milostivě poskytl stát. Kdyby sečetl všechny tajné fondy, které měl k dispozici, měl by dost peněz na lepší bydlení, ale bin-Belbúk věřil, že je lepší bydlet mezi těmi, o jejichž oddanost usiluje. Když viděli, jak sdílí jejich těžkosti a beznaděj, ochotněji naslouchali jeho nenávistným promluvám a výzvám ke mstě na západních utiskovatelích.

Náhle si tento teroristický náborář všiml na potemnělé ulici před sebou pohybu. Zastavil se. Bylo to podivné. V tuto noční dobu byly ulice jeho čtvrti obvykle liduprázdné. Bázlivci a poctivci se už krčili doma za zavřenými dveřmi, zatímco zločinci a drogoví dealeři obvykle ještě spali nebo se oddávali svým zkaženým zvykům, takže je na ulicích nebylo vidět.

Bin-Belbúk vklouzl do ztemnělého průchodu jednoho vypáleného pekařství a sledoval ulici. Pravou ruku přitom zasunul do kapsy pláště a nahmatal pažbu pistole, kterou nosil u sebe, kompaktního glocka 19. Pouliční gangy a drobní zločinci, kteří okrádali obyvatele cité, se sice mužům jako on obvykle vyhýbali velikým obloukem, ale on se i tak raději staral o svou bezpečnost sám.

Ze svého úkrytu tedy se stále větší podezíravostí pozoroval dění na ulici. Nedaleko od jedné rozbité pouliční lampy parkovala dodávka. Před ní stáli dva muži v kombinézách a drželi žebřík třetímu technikovi, který těsně pod vrcholem tmavého kovového sloupu na čemsi pracoval. Že by to byla servisní četa státní elektrárenské společnosti? Která sem byla vyslána na jakousi donkichotskou misi, aby znovu opravila pouliční lampy, přestože je místní obyvatelé už desetkrát zničili?

Vousatý radikál přimhouřil oči a tiše si odplivl na stranu. Již pouhá tato představa byla naprosto směšná. Představitelé francouzské vlády byli v této čtvrti opovrhováni. Policisté hromadně napadáni. Zdaleka nejpopulárnější graffiti představoval nápis BAISE LA POLICE neboli „do hajzlu s policií”. Tato obhroublá a oplzlá fráze byla nastříkána sprejem na všech budovách, kam oko dohlédlo. Dokonce i hasiče, kteří sem byli vysíláni hasit četné objekty žhářských útoků, vítaly palebné clony zápalných lahví a kamení. Musela je sem doprovázet obrněná vozidla. Žádný elektrikář, který byl jen trochu při smyslech, by se rozhodně neodvážil vkročit do La Courneuve. Každopádně ne po setmění – a už vůbec ne bez doprovodu oddílu těžce vyzbrojené pořádkové policie.

Kdo byli tedy tito muži a co zde doopravdy dělali? Bin-Belbúk se zadíval pozorněji. Technik na žebříku jako by na lampu instaloval nějaké vybavení – jakousi malou šedou obdélníkovou krabici z plastu.

Radikál upřel pohled na další pouliční lampy v dohledu. Ke svému překvapení si všiml totožných šedých krabic umístěných na několik lamp v přesně odměřených intervalech. A přestože se to dalo v matném světle jen těžko posoudit, zdálo se mu, že v krabicích rozeznává tmavé kulaté otvory. Že by to byly objektivy kamer? Jeho podezření ztvrdlo v jistotu. Cochons neboli policejní svině tady chystají něco – snad nový sledovací systém -, co posílí vládní dohled nad touto zónou, kde neplatí žádné zákony. Něco takového však on nemůže ponechat bez odporu.

Chvíli uvažoval, zda se odtud nemá vytratit a zburcovat zdejší islámskou čtvrť. Pak si to však rozmyslel. Taková akce by si zákonitě vyžádala určitý čas a tihleti špioni by mezitím mohli v klidu dokončit práci a zmizet. Kromě toho nebyli ozbrojeni. Bude jistější a uspokojivější, když si to s nimi vyřídí sám.

Bin-Belbúk vytasil z kapsy kabátu pistoli a vyrazil na otevřené prostranství, přičemž držel zbraň nenápadně u boku. Několik kroků od trojice techniků se zastavil. „Vy tam!” vykřikl. „Co to tu děláte?”

Dva muži držící žebřík se na něj vylekaně podívali. Třetí technik, který právě utahoval šrouby na svorkách držících krabici na sloupu, pokračoval v práci.

„Povídám, co to tu děláte?” dotázal se bin-Belbúk znovu, tentokrát hlasitěji.

Jeden z dvojice mužů u žebříku pokrčil rameny. „Naše práce není vaše starost, m’sieur,” řekl odmítavě. „Běžte si po svých a nechte nás na pokoji.”

Vousatému islámskému extremistovi se udělaly rudé mžitky před očima. Našpulil tenké rty, zuřivě se zakabonil a zvedl glocka, aby ho muži viděli. „Díky tomuhle,” zavrčel a rýpl pistolí jejich směrem, „to moje starost je.” Přistoupil blíže. „A teď mi odpovězte na otázku, smradi, než mi dojde trpělivost!”

Tlumený výstřel, který ho zabil, už nikdy neuslyšel.

Kulka z pušky ráže 7,62 milimetrů zasáhla Ahmeda bin-Belbúka za pravé ucho, roztrhla mu mozek a prorazila velký otvor v levém boku jeho lebky. Kusy na prach rozdrcených kostí a mozku se rozprskly na chodníku. Teroristický náborář se již mrtvý svalil na hromadu.

*****

Vysoký muž se širokými rameny, který si říkal Nones a jenž se nyní bezpečně ukrýval ve stínu nedaleké boční uličky zaházené odpadky, poplácal svého odstřelovače zlehka po rameni. „To byla slušná Tána.”

Odstřelovač sklopil pušku Heckler & Koch PSG-1 a vděčně se usmál. Slova chvály byla u kteréhokoliv z Horáciů vzácností.

Nones si upravil mikrofon vysílačky a oslovil dvojici pozorovatelů, které rozestavil na nedaleké střechy, odkud měli dohlížet na techniky. „Nějaké další známky pohybu?”

„Nejsou,” odvětili oba. „Všechno je tiché.”

Zelenooký muž pokýval hlavou. Incident byl sice nešťastný, ale evidentně neznamenal vážnou hrozbu pro jeho operativní bezpečnost. Vraždy a zmizení byly v této části La Courneuve poměrně běžné. Na jedné další záleželo jen pramálo, pokud vůbec. Nones přepnul na frekvenci techniků. „Jak dlouho to ještě potrvá?” zeptal se naléhavě.

„Už jsme skoro hotovi,” ohlásil jejich předák. „Ještě dvě minuty.”

„Dobře.” Nones se otočil zpátky k odstřelovači. „Bud v pohotovosti. Shiro a já se zbavíme těla.” Ohlédl se k mnohem menšímu muži, který se krčil za ním. „Pojď se mnou.”

*****

Přibližně sto metrů od místa, kde nyní ležel mrtvý Ahmed bin-Belbúk, se pod rozebranou a ohořelou karosérií malého sedanu Renault ukrývala štíhlá žena. Byla oděna od hlavy až k patě v černém: její trup, paže a nohy zakrývala černá bavlněná kombinéza, na rukou měla černé rukavice, na nohou černé boty a zlaté vlasy měla skryté pod černou čepicí. Chvíli civěla na obraz v dalekohledu s nočním viděním. „Ten hajzl!” zaklela nakonec neslyšně a tiše promluvila do vysílačky: „Viděl jsi to, Maxi?”

„Jo, viděl jsem to,” potvrdil její podřízený, jehož stanoviště se nacházelo více vzadu, v malém houští tvořeném mrtvými stromy. „Nejsem si jistý, jestli věřím svým očím, ale rozhodně jsem to viděl.”

Důstojnice CIA Randi Russellová zaostřila dalekohled na trojici mužů shluknutých kolem pouliční lampy. Mlčky přihlížela, jak přes ulici kráčejí dva další muži – jeden velice vysoký s kaštanovými vlasy, druhý Asiat – a míří ke třem technikům. Oba nově příchozí pak hbitými pohyby zabalili bin-Belbúkovu mrtvolu do černého igelitu a odtáhli ji pryč.

Randi zaskřípala zuby. Se zabitým mužem zemřela také naděje, že jejich několikaměsíční tvrdý a soustředěný průzkum, komplikované plánování a riskantní tajné sledování přinese nějaké plody. Právě tak dlouho se totiž její sekce pařížské pobočky CIA zabývala úkolem vysledovat verbování potenciálních islámských teroristů ve Francii. A odhalit bin-Belbúka bylo fakticky totéž jako najít na konci duhy zlatý poklad. Monitorováním jeho kontaktů CIA právě začínala vytvářet obsáhlé spisy na celou řadu velmi odpudivých postav – právě těch úchylných bastardů, kterým dělá dobře vraždění tisíců nevinných lidí.

A teď byla celá její operace v troskách – dokonale a nenávratně ji zničil jediný tlumený výstřel.

Randi si promnula prstem dokonale rovný nos a začala zběsile uvažovat. „Co je to, ksakru, za chlapy?” zamumlala.

„Možná jsou z DGSE. Nebo z GIGN,” spekuloval nahlas Max a jmenoval přitom francouzskou zahraniční rozvědku a tým kontrateroristických specialistů.

Randi pokývala hlavou. To bylo možné. Francouzské zpravodajské služby i protiteroristické jednotky byly proslulé tím, že jednají tvrdě – velmi tvrdě. Stali se tedy právě svědky vládou posvěcené „mokré práce”, která měla zbavit Francii bezpečnostní hrozby bez nepříjemností a dodatečných výdajů spojených se zatčením a veřejným procesem?

Možná, pomyslela si Randi chladně. Pokud tomu tak ovšem bylo, pak to byl pozoruhodně hloupý tah. Zaživa totiž Ahmed bin-Belbúk představoval okno vedoucí přímo do vražedného podsvětí islámského terorismu – do něhož bylo pro americké i jiné zpravodajské služby prakticky nemožné proniknout. Mrtvý byl naopak pro všechny bezcenný.

„Stahují se, šéfko,” ozval se jí v uchu Maxův hlas.

Randi pozorně sledovala, jak trojice mužů v kombinézách skládá žebřík, strká ho do zadní části dodávky a odjíždí. O pár okamžiků později vyjely na potemnělou ulici dva automobily, tmavě modré BMW a menší Ford Escort a vyrazily za dodávkou. „Zapsals u těch aut poznávací značky?” zeptala se.

„Jo, mám je,” odpověděl Max. „Všechno jsou to místní čísla.”

„Dobře, až tady skončíme, projedeme je počítačem. Možná se tak dovtípíme, kteří troubové nám tady právě vypustili rybník,” řekla zasmušile.

Zůstala ještě chvíli nehybně ležet a tentokrát zaměřila dalekohled na malé šedé krabičky upevněné k několika pouličním lampám na této a sousedních ulicích. Usoudila, že silně připomínají pouzdra na nejrůznější čidla – včetně několika průzorů pro kamery, průduchů pro odběr atmosférických vzorků a krátkých buclatých retranslačních antén na horní ploše.

Divné, pomyslela si. Velice divné. Proč by někdo mrhal penězi na instalaci celé sítě drahých vědeckých instrumentů ve zločinem prolezlém slumu, jako je La Courneuve? Krabice byly poměrně nenápadné, ale nikoliv neviditelné. Jakmile si jich místní všimnou, jejich životnost i životnost vybavení, které obsahují, se bude počítat maximálně na minuty. A proč zabíjeli bin-Belbúka, sotva začal dělat povyk? Randi bezmocně zavrtěla hlavou. Bez dalších kousků této záhadné mozaiky nemělo nic, co dnes v nocí viděla, žádnou logiku.

„Poslyš, Maxi, myslím, že bysme se měli pořádně podívat, co to tam ti chlapi instalovali,” řekla svému podřízenému. „Ale na to sem budeme muset přijet s žebříkem.”

„Ne, dneska v noci ne,” varoval ji kolega. „Blázni, feťáci a džihádisti se každou minutou vyrojí do ulic, musíme vypadnout, dokud to jde.”

„Jo,” souhlasila Randi. Složila dalekohled a elegantně se pozpátku vyplížila zpod ohořelého renaulta. Hlavou se jí stále zběsile honily myšlenky. Čím více o tom přemýšlela, tím nepravděpodobnější jí připadalo, že zabití bin-Belbúka bylo hlavním cílem mužů, kteří sem instalovali ty podivné senzorové sady. Možná byla jeho vražda pouze nezamýšlenou vedlejší okolností. Ale kdo to v tom případě byl, přemýšlela, a co má opravdu v planu?

NEDĚLE 17. ŘÍJNA VIRGINSKÝ VENKOV

Zástupkyně ředitele FBI Kit Piersonová spatřila v pronikavém světle reflektorů svého zeleného Volkswagenu Passat oprýskanou ceduli: HARDSCRABBLE HOLLOW – 0,5 KM. Byl to její další orientační bod. Šlápla na brzdu a zpomalila. Nechtěla riskovat, že přejede odbočku vedoucí na zchátralou farmu Hala Burkea.

Ubíhající virginská krajina se halila do téměř absolutní tmy. Pouze slabá záře čtvrtměsíce prosakovala hustými vrstvami mračen vysoko nad hlavou. V těchto nízkých zalesněných kopcích stálo i pár dalších farem a domků, ale bylo již po půlnoci a jejich obyvatelé dávno spali. Časně ráno je čekala práce kolem hospodářství a nedělní bohoslužba, takže většina lidí v této části státu uléhala brzy.

Po chvíli se před Piersonovou vynořila štěrková cesta, jejíž vyjeté koleje vedly k víkendovému útočišti jejího kolegy z CIA. Zástupkyně zpomalila, ale než na cestu odbočila, ještě jednou pohlédla do zpětného zrcátka. Nic. Nikde v dohledu na tomto opuštěném pásu okresní silnice nesvítily další reflektory. Stále byla sama.

To ji částečně uklidnilo, a tak odbočila s passatem na stezku a vyrazila do svahu k domu. V oknech se svítilo a žlutá záře pronikající přes částečně zatažené závěsy se rozlévala na stráň dušenou množstvím plevele a ostružin. Burke ji očekával.

Zaparkovala vedle jeho auta, starého Mercury Marquis, a rychle vyrazila k hlavním dveřím. Otevřely se dříve, než stačila zaklepat. Podsaditý zástupce ředitele CIA tam stál ve dveřích jen v košili. Vypadal unaveně a zmuchlané; čelist měl hranatou, oči zarudlé a plné stínů.

Jedenkrát se podezíravě rozhlédl, ujistil se, že je Piersonová sama, a pak ustoupil a nechal ji vejít do úzké předsíně. „Mělas nějaké potíže?” zeptal se chraplavě.

Kit Piersonová s odpovědí počkala, až hostitel zavře dveře. „Cestou sem? Ne,” řekla chladně. „A na schůzce s ředitelem a jeho vedením? Ano.” „Jaké potíže?”

„Nebyli dvakrát potěšeni, že mě vidí ve Washingtonu, a ne stále v terénu,” odvětila Piersonová suše. „Konkrétně padlo několik dosti uštěpačných poznámek, že moje předběžná zpráva je příliš ,řídká’, než aby ospravedlňovala můj návrat.”

Důstojník CIA pokrčil rameny. „Bylo to tvoje rozhodnutí, Kit,” připomněl jí. „Nemuseli jsme se tu setkávat osobně. Kdybys zůstala sedět na zadku, mohli jsme ten problém vyřídit přes telefon.”

„I když mi Smith začínal dýchat na záda?” odsekla Piersonová. „To asi ne, Hale.” Zavrtěla hlavou. „Nemám zdání, kolik toho prozatím ví, ale je už příliš blízko. Přerušit to vyšetřování policie v Santa Fe byla chyba. Měli jsme prostě místní policajty nechat, ať se pokusí toho tvého člověka identifikovat.”

Burke zavrtěl hlavou. „To by bylo příliš riskantní.” „Naše spisy byly zameteny,” prohlásila Piersonová tvrdošíjně. „Neexistuje způsob, jak by si mohli dát toho Dolana do souvislosti s námi. Nebo s našimi agenturami.”

„Přesto by to bylo riskantní,” trval na svém Burke. „Jiné agentury mají vlastní databáze – databáze, nad nimiž nemáme kontrolu. Například armáda si vede vlastní spisy. Zatraceně, Kit, vždyť jsi to ty, kdo tolik panikaří kvůli Smithovi a jeho tajemných zaměstnavatelích! Víš přece stejně dobře jako já, že kdyby kdokoliv identifikoval Dolana jako bývalého důstojníka speciálních sil, bez- . pochyby by vzápětí začal klást Zpropadeně nepříjemné otázky.”

Uvedl Piersonovou do pracovny. V malé místnosti obložené dřevem se městnal pracovní stůl, monitor s klávesnicí, dvě židle, několik knihoven, televizor a police plné počítačového a komunikačního vybavení. Na stole vedle počítačové klávesnice stála napůl vypitá lahev whisky Jim Beam a sklenice. Ve vzduchu pak visel slabý čpavý zápach potu, nepraného prádla, plísně a všeobecné zanedbanosti.

Piersonová znechuceně svraštila nos. TOCSIN se nám hroutí na hlavu a ten člověk se pod jeho tlakem rozpadá, pomyslela si chladně.

„Dáš si panáka?” zavrčel Burke, ztěžka usedl na otočnou židli před svým stolem a mávl na otlučené křesílko s hrudkovitým třepícím se čalouněním.

Piersonová zavrtěla hlavou, posadila se a sledovala, jak si Burke nalévá sklenici. Whisky přetekla přes okraj a zanechala na stole vlhký kroužek. Burke si toho nevšímal, jediným rychlým hltem sklenici vyprázdnil, s bouchnutím ji položil a pohlédl na Piersonovou. „Dobrá, Kit, a proč jsi vlastně tady?”

„Chci tě přesvědčit, abys zrušil TOCSIN,” řekla Piersonová bez váhání.

Zástupce ředitele CIA svěsil koutek v podrážděném zachmuření. „Tohle už jsme probírali. A moje odpověď je pořád stejná.”

„Ale situace stejná není, Hale!” řekla Piersonová prudce. Semkla rty. „A ty to víš. Útok na Tellerův institut měl přinutit prezidenta Castillu, aby zasáhl proti Lazarovu hnutí, než bude pozdě – měl zafungovat jako relativně neškodný budíček. Neměl Lazara posílit. A už vůbec neměl vyvolat celosvětovou vlnu pumových útoků a vražd, které nedokážeme zastavit!”

„Války mají vždy nezamýšlené důsledky,” procedil Burke skrz zaťaté zuby. „A my proti hnutí vedeme válku. Možná jsi zapomněla, co je v téhle záležitosti v sázce.”

Piersonová zavrtěla hlavou. „Na nic jsem nezapomněla. Ale TOCSIN je pouze prostředkem na cestě k cíli – nikoliv cílem samotným. Celá tahle zatracená operace se vyvíjí rychleji, než ji dokážeš sešívat zpátky. Takže navrhuju, abychom zastavili ztráty, dokud to ještě dokážeme. Okamžitě odvolej své akční týmy. Nařiď jim, aby zrušily veškeré probíhající mise a stáhly se do ústraní. A až se tak stane, můžeme naplánovat náš další krok.”

Ve snaze získat před odpovědí čas zvedl Burke lahev whisky a nalil si dalšího panáka. Tentokrát však ponechal sklenici netknutou. Pozorně se na Piersonovou zadíval. „Z tohohle utéct nemůžeš, Kit. Na to věci zašly příliš daleko. I kdybychom okamžitě odvolali TOCSIN a zatroubili na ústup, tvůj kamarádíček doktor Jonathan Smith bude stále klást otázky, na které nechceme odpovídat.”

„To já vím,” řekla zástupkyně trpce. „Snažit se Smitha zabít byla chyba. A neuspět přitom byla katastrofa.”

„Co se stalo, stalo se,” poznamenal Burke a pokrčil rameny. „Jedna z mých bezpečnostních jednotek podplukovníka pronásleduje. Jakmile ho dopadnou, zneškodní ho.”

Piersonová se na něj rozhořčeně zadívala. „Což znamená, že nemáš absolutně žádné tušení, kde teď právě je.”

„Znovu se zahrabal pod zem,” připustil Burke. „Jakmile jsi mi zavolala, že tam Smith čenichal, vyslal jsem své lidi na policii v Santa Fe, ale on zmizel dřív, než tam stačili přijet.”

„Báječné.”

„Ten slídivý parchant daleko neuteče, Kit,” řekl důstojník CIA sebevědomě. „Moji agenti sledují letištní terminály v Santa Fe i v Albuquerque. A jeden můj kontakt na ministerstvu vnitřní bezpečnosti sleduje všechny seznamy pasažérů komerčních letů a hledá v nich jeho jméno. Jakmile se vynoří na hladinu, dozvíme se to. A až se tak stane, naši lidi utáhnou smyčku.” Chabě se usmál. „Důvěřuj mi v tom, dobře? Ze všech praktických důvodů není Smith nic jiného než chodící mrtvola.”

*****

Po okresní silnici o něco níže projížděly pomalu se zhasnutými světly dva automobily tmavých barev. Jejich řidiči po chvíli vypnuli motor a zastavili u krajnice nedaleko od štěrkové stezky vedoucí do svahu. Ze druhého vozu strnule vystoupil Jon Smith a zamířil k automobilu před sebou – na očích měl stále americké armádní brýle pro noční vidění AN/PVS 7, pomocí nichž dojeli oba muži potmě až sem.

Když dorazil k prvnímu autu, Peter Howell stáhl okénko. Angličanovy zuby se pod brýlemi v téměř dokonalé tmě bělostně leskly. „Docela vzrušující jízda, není-liž pravda, Jone?”

Smith potměšile pokýval hlavou. „Dokonalý požitek.” Zahýbal krkem a rameny ze strany na stranu a slyšel, jak mu praskají klouby a povolují napjaté svaly. Posledních patnáct minut jízdy bylo trýznivých.

Brýle pro noční vidění třetí generace sice patřily k technologické špičce, ale obraz, který vytvářely, měl stále k dokonalosti daleko – byl monochromatický s lehkým zeleným nádechem a navíc trochu zrnitý. Člověk s nimi sice mohl řídit se zhasnutými reflektory, ale musel vynaložit značné úsilí a silně se soustředit, aby nesjel z vozovky nebo se nesrazil s vozidlem před sebou.

Sledovat vládní sedan, který vezl Kit Piersonovou z Hooverovy budovy FBI do jejího domu v Upper Georgetownu, byla naopak hračka. Dokonce i v sobotu pozdě večer přetékaly washingtonské ulice osobními i nákladními automobily, dodávkami a taxíky. Bylo docela snadné držet se o dvě až tři auta zpátky a vyhnout se zpozorování.

Jona ani Petera nepřekvapilo, když Piersonová o pár minut později opět vyšla z domu a tentokrát už nasedla do vlastního auta. Oba si byli od první chvíle jistí, že náhlá schůzka s jejími nadřízenými byla pouhá zástěrka – způsob, jak zakrýt skutečný důvod jejího nenadálého návratu z Nového Mexika. Avšak i v tomto případě bylo její diskrétní sledování relativně snadné – přinejmenším zpočátku. Potíže nastaly až v okamžiku, kdy Piersonová sjela z dálnice a začala projíždět menšími vedlejšími silnicemi, kde byl provoz přinejlepším sporadický. Kit Piersonová navíc nebyla žádný blázen. Kdyby viděla ve zpětném zrcátku stále tytéž dva páry reflektorů, které by se za ní držely na mnohakilometrovém úseku potemnělé a téměř liduprázdné venkovské krajiny, bezpochyby by pojala podezření.

V tomto okamžiku byli tedy Smith a Peter Howell nuceni nasadit si brýle pro noční vidění a zhasnout světla. I tak se však museli držet od jejího passata dále, než jim bylo milé – celou cestu doufali, že jim neunikne, na které odbočce nebo křižovatce sjede Piersonová ze silnice a zamíří ke konečnému cíli svého setkání.

Smith nyní pohlédl na štěrkovou stezku. Na hřebem nízkého kopce rozeznával malý dům. Uvnitř svítilo světlo a před domem Smith zahlédl dvě zaparkovaná auta. Zdálo se, že by mohlo jít o místo, které hledají.

„Tak co si myslíš?” zeptal se tiše Petera.

Angličan ukázal na rozloženou mapu v měřítku 1:20 000, která ležela na sedadle vedle něj. Tvořila součást vybavení, které na ně čekalo na Andrewsově letecké základně. Infračervené osvětlovače na brýlích jim umožňovaly v mapě číst. „Tahle malá cesta nevede nikam jinam než k té farmě tam nahoře,” prohlásil. „A já silně pochybuji, že by naše slečna Piersonová hodlala se svým sedanem zajíždět daleko ze silnice.”

„Takže jak zní plán?” dotázal se Smith.

„Navrhuju, abychom se zhruba o čtyři sta metrů vrátili,” řekl Peter. „Všiml jsem si tam malé skupinky stromů, kam můžeme ukrýt auta. A jakmile si navlíkneme zbytek výstroje, můžeme v tichosti dojít až k té usedlosti.” Znovu vycenil zuby. „Já osobně bych totiž velice rád věděl, koho se slečna Piersonová rozhodla tak pozdě v noci navštívit. A co přesně tam spolu projednávají.”

Smith zachmuřeně přikývl. Náhle si byl docela jist, že v onom matně osvětleném domku na kopci se ukrývají některé odpovědi, po nichž prahne.

NEDALEKO OD MEAUX, VÝCHODNĚ OD PAŘÍŽE

Zříceninu zámku Montceaux, známého jako „Zámek královen”, lemoval montceauxký les – pás stromů táhnoucí se nad jižním břehem zčeřené řeky Marne přibližně padesát kilometrů východně od Paříže. Zámek byl poprvé postaven v polovině šestnáctého století na rozkaz mocné, prohnané a vychytralé královny Kateřiny Medicejské, manželky jednoho francouzského krále a matky tří dalších, a kolem roku 1650 byl tento elegantní venkovský palác s rozlehlým parkem a loveckou oborou opuštěn. Po několika staletích nezájmu a chátrání z něj zůstalo pramálo – jen prázdná skořápka v podobě velkolepého kamenného vstupního pavilonu, táhlého hradního příkopu a pár drolících se zdí lemovaných prázdně zejícími okny.

Mezi okolními stromy se převalovaly chuchvalce mlhy, kterou stoupající dopolední slunce postupně rozpalovalo. Zvony v chrámu svatého Etiennea v Meaux, který byl odtud vzdálen osm kilometrů, se rozezněly a svolávaly věřící – jakkoliv jich bylo v dnešní době málo – na nedělní mši. K jejich volání se přidaly také zvonice menších farních kostelů v okolních vesnicích rozesetých v této pokojné krajině.

Na velké mýtině nedaleko od trosek stály dvě dodávky s přívěsnými vozíky. Nápisy na bocích prozrazovaly, že vozidla patří organizaci s názvem Groupe ďApercu Météorologique neboli Skupiny pro meteorologický průzkum. Za oběma přívěsnými vozíky právě několik techniků vztyčovalo dvě šikmé startovací ližiny směřující téměř přímo na západ. Každá ližina byla vybavena pneumatickým katapultovacím systémem. Další muži pak obsluhovali dvojici bezpilotních prostředků neboli UAV, z nichž , každý měřil na délku přibližně půldruhého metru při dvouapůlmetrovém rozpětí křídel.

Vysoký muž s kaštanovými vlasy, který si říkal Nones, stál opodál a sledoval, jak jeho tým dokončuje práci. Ve sluchátkách se mu v pravidelných intervalech ozývala hlášení hlídek rozestavených v lese podél mýtiny. Zatím se neobjevily žádné známky nevítaného zájmu ze strany místních zemědělců.

Jeden z techniků obsluhujících UAV, Asiat se shrbenými rameny a řídnoucími černými vlasy, se pomalu postavil a obrátil se k třetímu z Horáciů s ulehčeným výrazem na vrásčité a unavené tváři. „Náklad je zajištěn. Všechny motory, avionika, UHF i autonomní kontrolní systémy byly otestovány a shledány funkčními. Všechny body globální polohové navigace byly nakonfigurovány a potvrzeny. Oba prostředky jsou připraveny k letu.”

„Dobře,” odvětil Nones. „Takže se můžete připravit ke startu.”

Ustoupil z cesty, technici opatrně zvedli UAV, které vážily přibližně padesát kilogramů, a odnesli je ke spojeným startovacím ližinám. Nonesovy jasně zelené oči je uznale sledovaly. Tato dvě bezpilotní plavidla byla vymodelována podle letounů, které americká armáda používala pro taktický průzkum, rušení telekomunikačního provozu a detekci jaderných, biologických a chemických zbraní na malou vzdálenost. On a jeho lidé se nyní měli stát průkopníky zcela nového využití těchto robotických čmeláků.

Přeladil na jinou frekvenci a kontaktoval sledovací tým, jenž nedávno dorazil do Paříže. „Přijímáte data z cílové oblasti, Lindene?” dotázal se.

„Přijímáme,” potvrdil mu Holanďan. „Veškerá dálková čidla a kamery fungují.”

„Co meteorologické podmínky?”

„Teplota, tlak, vlhkost vzduchu, směr větru i rychlost větru se pohybují bezpečně v intervalech určených pro misi,” hlásil Linden. „Centrum doporučuje, abyste přistoupili k akci, jakmile budete připraveni.”

„Rozumím,” řekl Nones tiše. Obrátil se k vyčkávajícím technikům UAV. „Nasaďte si masky a rukavice,” poručil.

Muži okamžitě uposlechli: nasadili si ochranné masky a tlusté rukavice, které jim měly poskytnout dostatek času pro evakuaci z bezprostředního okolí v případě, že by některý z UAV při startu havaroval. Třetí člen Horáciů učinil totéž.

„Katapulty natlakovány a připraveny,” sdělil mu asijský technik. Podřepl k ovládacímu panelu umístěnému mezi oběma ližinami a přiložil prsty nad řadu spínačů.

Nones se usmál. „Pokračuj.”

Technik pokýval hlavou a sepnul dva spínače. „Motor a vrtule startují.”

Dvoulopatkové vrtule obou UAV se náhle daly do pohybu a začaly vydávat hluboké vrnění, které již při několikametrové vzdálenosti prakticky nebylo slyšet.

„Motory dosáhly maximálního výkonu.”

„Start!” poručil vysoký zelenooký muž.

První pneumatický katapult se s tichým zasvištěním spustil a vymrštil bezpilotní letoun po šikmé ližině ve vysokém zakřiveném oblouku do vzduchu. Na konci oblouku se chvíli zdálo, že se UAV začne snášet k zemi, ale letoun pak znovu začal nabírat výšku – tentokrát ho již poháněla vztlaková síla vlastních křídel a vrtule. Aniž přestal stoupat, proletěl UAV nad stromy a zamířil na západ v předem naprogramovaném kurzu.

O deset vteřin později ho následoval druhý bezpilotní letoun. Oba stroje, které teď byly ze země téměř neviditelné a zároveň příliš malé, než aby je mohla zachytit většina radarů, pokračovaly ve stoupání do letové výšky devíti set metrů a rychlostí přesahující sto padesát kilometrů za hodinu se hnaly k Paříži.

VIRGINSKÝ VENKOV

Jon Smith se držel u země a následoval Petera Howella přes široké pole zarostlé býlím a hustými šlahouny ostružiníků. Jejich okolí mělo v brýlích pro noční vidění slabě zelenkavý nádech. Pár set metrů nalevo od nich protínala dlážděná okresní silnice ztemnělou krajinu jako rovná tenká nit. Napravo od nich pak terén mírně stoupal až nad zatuchlý rybníček pokrytý špínou. Štěrková příjezdová komunikace, na kterou Kit Piersonová odbočila, se při stoupání do nízkého svahu před nimi klikatila sem a tam.

Smith zavadil ramenem o jakousi ostrou překážku, která mu prořízla látku a vryla se mu tak hluboko do kůže, že mu začala téci krev. Zaťal zuby a pokračoval v chůzi. Peter se snažil, seč mohl, aby je s co nejmenším vypětím provedl přes nejhustší vegetaci, ale některými místy se museli jednoduše prodrat a nevšímat si přitom trní a hloží, které jim trhalo tmavé šaty i černé kožené rukavice.

V polovině kopce Angličan poklekl na jedno koleno. Pečlivě si prohlédl terén kolem sebe a pak mávl na Smitha, aby se k němu připojil. V usedlosti na hřebeni kopce se stále svítilo.

Oba muži byli oblečeni i vybaveni pro noční průzkumnou misi v nevlídném terénu. Kromě brýlí AN/PVS 7 měli na sobě oba taktickou vestu obtěžkanou sledovacími pomůckami – fotoaparáty a nejrůznějšími typy odposlouchávacích zařízení -, která na ně čekala na Andrewsově letecké základně. Smith měl na stehně připevněné pouzdro s pistolí SIG-Sauer, zatímco Peter nosil ve stejném poudře Browning Hi-Power, kterému dával přednost. A aby se v případě vážné nepředvídané události mohli vykázat dostatečnou palebnou silou, měli oba přes rameno přehozeny také samopaly Heckler & Koch MP5.

Peter si sundal jednu rukavici a zvedl nasliněný prst, aby vyzkoušel směr tichého a chladného vánku, který kolem nich ševelil. Nakonec pokýval hlavou, neboť výsledek ho potěšil. „Tomu se říká štěstí. Fouká nám od západu.”

Smith vyčkával. Angličan působil v terénu několik desetiletí, nejprve ve službách SAS a poté MI6. O pohybu na potenciálně nepřátelském území toho Smith nikdy nevěděl tolik, kolik už toho Peter stačil zapomenout.

„Tenhle vítr před námi nebude unášet pachovou stopu,” vysvětlil Peter. „Jestli tam mají psy, neucítí náš příchod.”

Znovu si nasadil rukavici a pokračoval v cestě. Když se oba muži vynořili na vrcholku mírného stoupání, přikrčili se ještě více. Nacházeli se nyní pouhých pár metrů od staré rozbořené stodoly – byla to napůl rozpadlá barabizna bez střechy, která připomínala spíše hromadu rozlámaných a hnijících prken než vztyčenou stavbu. Za ní již oba rozeznali siluety dvou zaparkovaných aut, Volkswagenu Passat patřícího Kit Piersonové a staršího automobilu americké výroby. A z téměř zatažených oken jejich cíle – malé jednopatrové zemědělské usedlosti – prosakovalo ven tolik světla, že v jejich brýlích zářivě žhnulo.

Smith viděl, že majitel usedlosti si dal tu práci a vysekal v hrubém okolí budovy nejvyšší ostružiní a plevel. Po Peterově vzoru si lehl na břicho a oba se začali plížit nízkou travou, aby co nejrychleji překonali otevřené prostranství a ukryli se za zaparkovanými auty.

„Kam teď?” zamumlal.

Peter kývl k velkému oknu na boku domu, nedaleko od hlavních dveří. „Řekl bych, že tamhle,” odpověděl tiše. „Před chvílí se mi zdálo, že se za těmi závěsy mihl stín. Za podívání to každopádně stojí.” Pohlédl na Smitha. „Kryj mě, Johne, ano?”

Smith vytáhl z pouzdra pistoli. „Řekni, až budeš připraven.”

Angličan jedenkrát přikývl a začal se rychle plížit po betonu potřísněném skvrnami od oleje, až zmizel v pásu vysoké trávy rostoucí přímo u boku usedlosti. Smith ho dokázal sledovat pouze díky brýlím pro noční vidění. Bez této pomůcky by případný pozorovatel viděl Petera pouze jako pohyblivý stín, který se vzápětí vnoří do temnoty.

Angličan se vztyčil na kolena a opatrně začal zkoumat okno nad sebou. Poté uspokojeně zalehl a dal Jonovi signál, aby vyrazil za ním.

Smith se co nejrychleji začal plížit jeho směrem, přičemž si po celou dobu připadal strašlivě viditelný. Překonal posledních pár metrů, zůstal nehybně ležet a pouze ztěžka oddechoval.

Peter se naklonil k jeho uchu a ukázal na okno. „Piersonová je určitě uvnitř.”

Smith se napjatě usmál. „To rád slyším. Strašně nerad bych si dořídil kolena jen tak pro nic za nic.” Překulil se na bok a vytrhl z jedné kapsy na suchý zip našité na taktické vestě přenosnou laserovou sledovací sadu. Nasadil si připojená sluchátka, zapnul tlačítko, jímž se aktivoval nízkoenergetický infračervený laser, a opatrně namířil zařízení na okno nad nimi.

Pokud by dokázal držet přístroj v dostatečně stabilní poloze, laserový paprsek by se odrazil od skla a zachytil jeho vibrace vyvolané hovorem uvnitř místnosti. V případě správné činnosti systému by pak elektronický paket měl být schopen přetransformovat tyto vibrace zpět do srozumitelných zvuků ozývajících se mu ve sluchátkách.

K jeho překvapení systém fungoval.

„Zatraceně, Kit,” zaslechl vzteklé vrčení jakéhosi muže. „Ted už z téhle operace nemůžeš vycouvat. Pokračujeme v akci, ať se ti to líbí, nebo ne. Žádné další možnosti nejsou. Buďto zničíme Lazarovo hnutí -, anebo zničí ono nás!”

LAZAROVA SOUKROMÁ PRACOVNA

Muž zvaný Lazarus klidně seděl za masivním a věkem ztemnělým týkovým stolem ve své soukromé pracovně. Místnost byla tichá, chladná a matně osvětlená. V pozadí tiše předl ventilační systém a vháněl dovnitř vzduch zbavený veškerých nečistot vnějšího světa.

Většinu pracovní plochy zaujímal počítačový displej. Jemným pohybem prstu na klávesnici Lazarus rychle přepínal mezi záběry z kamer rozmístěných po celé zeměkouli. Jedna z nich, která byla podle všeho umístěna na palubě letadla, zachycovala klikaté koryto řeky v hloubce sedmi až osmi set metrů. V záběru se postupně objevovaly vesnice, silnice, mosty i pásy lesa a opět z něj mizely. Další kamera zachycovala špinavou ulici plnou rozebraných a zdemolovaných automobilů, kterou lemovaly fádní panelové domy. Jejich okna i dveře byly opatřeny silnými ocelovými mřížemi.

Pod záběry na Lazarově obrazovce ukazovaly tři digitální displeje místní čas, čas v Paříži a čas na východním pobřeží Spojených států. Vedle počítače stál zabezpečený satelitní telefonní systém. Dvě blikající zelené kontrolky prozrazovaly, že se právě navazuje spojení se dvěma Lazarovými zvláštními akčními týmy.

Lazarus se usmál; sledování realizace složitého a důmyslně koncipovaného plánu s absolutně dokonalým načasováním ho naplňovalo pocitem rozkoše. Jediným povelem uvedl v život poslední z potřebných terénních experimentů – testů nezbytných pro vytříbení jím vybraných nástrojů určených k záchraně planety. Dalším povelem pak zahájí sérii akcí, které by měly uvrhnout CIA, FBI a britskou tajnou zpravodajskou službu do sebezničujícího chaosu.

Již brzy, pomyslel si chladně, velice brzy. Jak dnes bude slunce stoupat stále výš, zděšený svět pozná, že se jeho nejhorší obavy ze Spojených států potvrdily. Aliance se rozpadnou. Staré rány se znovu otevřou. Dávná nepřátelství znovu propuknou v otevřený konflikt. A než vyjde najevo celkový rozsah toho, co se ve skutečnosti děje, nedokáže ho již nikdo zastavit.

Jeho vnitřní telefon jedenkrát cinkl. Lazarus stiskl tlačítko hlasitého poslechu. „Ano?”

„Naše letouny jsou necelých padesát kilometrů od cíle,” oznámil mu hlas staršího technika. „Oba fungují podle očekávaných norem.”

„Dobře. Pokračujte podle plánu,” nařídil Lazarus. Stiskl tlačítko a ukončil hovor. Dalším jemným pohybem prstu poté dokončil satelitní spojení s jedním ze svých akčních týmů.

„Pařížská operace probíhá,” sdělil muži, který trpělivě vyčkával na druhém konci linky. „Připravte se při mém dalším signálu provést žádané instrukce.”

VIRGINSKÝ VENKOV

V borovém lesíku vrcholku hřebene táhnoucího se několik set metrů západně od Burkeovy zchátralé usedlosti parkovala tři velká terénní vozidla s pohonem všech kol. V houštině tvořené zakrslými dřevinami pak vyčkávalo dvanáct mužů oděných v černých bundách, černých svetrech a tmavých džínsách. Čtyři z nich byli rozestaveni jako hlídky na různých místech podél vnějšího okraje lesa a sledovali dům pomocí nočních dalekohledů Simrad britské výroby. Dalších sedm jich trpělivě dřepělo na písčité půdě hlouběji v lese a věnovalo se poslední kontrole celého arzenálu pušek, samopalů a pistolí.

Dvanáctý muž, vysoký zelenooký muž zvaný Terce, pak seděl v kabině jednoho z aut. „Rozumím,” řekl do mobilního telefonu. „Jsme v pohotovosti.” Zavěsil a vrátil se k poslechu vzrušeného rozhovoru, který se mu přenášel do vysílačky. Ve sluchátkách mu zahřímal vzteklý hlas: „Buďto zničíme Lazarovo hnutí -, anebo zničí ono nás!”

„Afektovanost se k tobě nehodí, Hale,” odvětil ženský hlas ledově. „Já přece nenavrhuji, abychom před hnutím kapitulovali. Ale samotný TOCSIN už nemá tu cenu, kterou za něj platíme – a nestojí ani za rizika, která podstupujeme. A to, co jsem ti předtím řekla do telefonu, jsem myslela vážně: jestli se tahle všivá operace obrátí proti mně, nehodlám se stát jediným obětním beránkem.”

Druhý člen Horáciů poslouchal signál ze štěnice, kterou té noci sám v usedlosti instaloval, a pokyvoval hlavou. Důstojník CIA měl naprostou pravdu: zástupkyně ředitele FBI Katherine Piersonová už nebyla spolehlivá. I když teď už na tom nijak zvlášť nezáleží, pomyslel si Terce s jistou dávkou ponurého pobavení.

Automatickými pohyby zkontroloval zásobník svého walthera, našrouboval na něj tlumič a zastrčil si ho zpět do kapsy kabátu. Pohlédl na fosforeskující ciferník hodinek. Do začátku akce zbývalo nanejvýš pár minut.

Tiché, ale naléhavé zapípání oznámilo prioritní hovor od jedné z jeho hlídek. Terce přepnul kanály. „Mluvte.”

„Tady je McRae. U domu se něco pohybuje,” varoval hlídač s měkkým ráčkováním prozrazujícím skotský původ.

„Hned jsem tam,” odpověděl Terce. Sklonil hlavu, aby se neudeřil, vystoupil z vozu a spěšně zamířil na okraj borového lesa. Rae se krčil za padlým kmenem porostlým popínavými rostlinami. Terce k němu dorazil a přikrčil se vedle něj.

„Podívejte se sám. V tom křoví a vysoké trávě nedaleko od hlavních dveří,” ukázal malý šlachovitý Skot. „Momentálně tam sice nic nerozeznávám, ale sotva před minutou jsem tam viděl pohyb.”

Zelenooký muž pozvedl dalekohled a pomalu si začal prohlížet jižní stranu Burkeova domu. Jeho pozornost okamžitě upoutaly dvě skvrny ve tvaru lidských postav, které vyzařovaly jasně bílý termický obraz na šedém pozadí chladnější vegetace, v níž se ukrývaly.

„Máš velmi dobré oči, McRae,” řekl Terce klidně. Přístroje pro noční vidění, které používaly jeho hlídky, fungovaly na principu zesilování veškerého okolního světla. Díky tomu měnily noc v jakýsi přízračně nazelenalý den, ale nedokázaly vidět „teplo” tak, jak to umělo jeho speciální vybavení. Francouzský dalekohled s termovizí značky „Sophie” vážil více než dva a půl kilogramu, stál téměř šedesát tisíc dolarů a co do kvality představoval ve

všech ohledech technologickou špičku. V noci a při zamračené obloze měly i ty nejlepší systémy pasivního zesilování světla maximální dosah tři sta až čtyři sta metrů, mnohdy daleko méně. Terce mohl naopak díky termovizi detekovat tepelný podpis člověka až na vzdálenost tří kilometrů – a to i přes tlustou překážku.

Terce si položil otázku, zda je pouhá náhoda, že se zde tito dva špioni objevili tak brzy po příjezdu Kit Piersonová. Anebo je sem – vědomě, či nevědomky – přivedla sama zástupkyně ředitele FBI? Odbyl tuto představu pokrčením ramenou. Na náhody nevěřil. Ostatně stejně jako jeho zaměstnavatel.

Zvážil své možnosti. Na okamžik zalitoval, že se Centrum rozhodlo přidělit jeho specialistu-odstřelovače k pařížské bezpečnostní jednotce. Bylo by jednodušší a mnohem méně nebezpečné eliminovat tyto dva nepřátele dvojicí dobře mířených dalekonosných výstřelů z pušky. Pak si ovšem rychle uvědomil, že zbožná přání jeho situaci nezmění. Jeho tým byl vycvičen a vybaven pro akci v uzavřeném prostoru – a tím se musela řídit i jeho taktika.

Terce podal dalekohled McRaeovi. „Dohlídni na ty dva,” poručil chladně. „A dej mi vědět, jestli provedou cokoliv nečekaného.” Vytáhl mobilní telefon a vyvolal z paměti číslo.

Telefon na druhém konci linky jedenkrát zazvonil. „Tady Burke.”

„Tady Terce,” řekl tiše. „Nereagujte navenek na to, co vám teď řeknu. Rozumíte?”

Nastala krátká pauza. „Ano, rozumím vám,” řekl Burke nakonec.

„Dobře. A teď mě pozorně poslouchejte. Můj bezpečnostní tým odhalil v blízkosti vašeho domu nepřátelskou aktivitu. Jste bedlivě sledováni. Velice bedlivě. Vlastně na vzdálenost pouhých pár metrů.”

„To je velmi… zajímavé,” řekl sevřeným hlasem důstojník CIA. Na chvíli zaváhal. „Dokážou vaši lidé zvládnout tu situaci sami?”

„Zcela určitě,” ujistil ho Terce. „A máte pro to časový rámec?” zeptal se Burke. Terceovy zářivě zelené oči se ve tmě zaleskly. „Minuty, pane Burkeu. Pouhé minuty.”

„Aha.” Burke opět zaváhal a poté se zeptal: „Mám to pokládat za meziagenturní záležitost?”

Terce věděl, že se ho důstojník ptá, jestli má se slídily, kteří teď čmuchají prakticky na prahu jeho domu, něco společného Kit Piersonová. Usmál se. V této fázi již byla odpověď na tuto otázku nepodstatná. „Myslím, že by to bylo moudré.”

„To je špatné,” prohlásil Burke nakvašeně. „Opravdu moc špatné.”

„Ano, to je,” souhlasil zelenooký. „Prozatím zůstaňte, kde jste. Konec.”

Terce zaklapl telefon a převzal od McRaeho dalekohled s termovizí. „Vrať se k autům a přiveď sem ostatní,” poručil. „Ale chci, aby přišli potichu.” Hladově vycenil zuby. „Řekni jim, že jdeme na lov.”

*****

„Kdo to byl, Hale?” zeptala se očividně zmatená Kit Piersonová.

„Službu konající důstojník v Langley,” odpověděl jí Burke pomalu a zřetelně. Jeho hlas zněl napjatě a nepřirozeně. „NSA k nám právě vyslala kurýra s nějakými odposlechy týkajícími se hnutí…”

Jon Smith to vše bedlivě poslouchal. Zamračil se. Aniž sklopil laserový mikrofon od okna nad sebou, pohlédl na Petera Howella. „Něco tu nehraje,” zašeptal. „Burkeovi právě někdo volal a on je teď celý zkoprnělý. Jenom blábolí a nic podstatného neříká.”

„Myslíš, že na nás dostal avízo?” zeptal se Peter tiše.

„Možná. Ale nechápu jak.”

„Třeba jsme toho chlapíka podcenili,” nadhodil Peter a svěsil koutky úst. „Což je v této branži bohužel kardinální hřích. Mám takové tušení, že pan Burke z CIA má k dispozici více prostředků, než jsme doufali.”

„Myslíš, že tu má zálohy?”

„To je docela možné.” Angličan vylovil z jedné kapsy na vestě mapu a začal si ji prohlížet, přičemž prstem v rukavici obkresloval jednotlivé kontury a rysy terénu. Poklepal na zalesněný obrys hřebene západně od domu. „Kdybych chtěl kvalitně a detailně sledovat dům já, umístil bych své stanoviště tady.”

Smith cítil, jak se mu ježí chlupy na krku. Peter měl pravdu. Z hřebene se nabízel nerušený výhled na většinu pozemku kolem usedlosti včetně jejich současné pozice. „Co navrhuješ?”

„Okamžitý ústup,” řekl Angličan rázně a napěchoval si mapu zpátky do kapsy vesty. Přehodil si přes hlavu samopal Heckler and Koch MP5, natáhl závěr a vsunul do komory devítimilimetrovou kulku. „Nevíme, jak je protistrana silná, a nevidím důvod, proč tady okounět a dozvědět se to nejtvrdším možným způsobem. Pár užitečných informací už jsme získali, Jone. Nepokoušejme už dnes v noci štěstí.”

Smith přikývl a již odkládal laserový mikrofon i doprovodné vybavení. „Dobrá poznámka.” Také on si připravil samopal.

„V tom případě pojď za mnou.” Peter se překulil na nohy a prakticky v podřepu vyrazil k úkrytu, který mu nabízely oba automobily parkující u domu. Smith ho následoval: co nejrychleji se přesouval přes porost a držel se přitom nízko u země. Přesto očekával, že každou vteřinou uslyší polekaný výkřik nebo náhlý náraz kulky. Slyšel a cítil však pouze mlčení noci a tlukot vlastního zrychlujícího se pulzu.

Z úkrytu zamířili kolem rozbořené stodoly dolů na pole porostlé ostružiním a přitom se snažili udržovat malý pahorek neustále mezi sebou a výše položeným hřebenem na západě. Peter se přesouval jako první; tiše a s elegancí pramenící z mnohaletého výcviku a zkušeností se soukal přes chytlavé trní a plevel sahající do výše pasu.

Přiblížili se k okraji zatuchlého rybníčku, když vtom se Angličan náhle vrhl k zemi a zabořil tělo do hlíny za pásem maliníků. Smith ulehl za něj a začal se plížit kupředu – přisunoval se lokty a koleny a samopal přitom svíral oběma rukama. Zároveň se usilovně snažil nedýchat příliš zhluboka. Nacházeli se pod úrovní chladného větříku, který se ševelivě proháněl po poli, a vzduch byl prosycen mdlým zápachem řas a hnijícího ovoce.

„Kristepane,” zamumlal Peter. „A je to v pytli! Poslouchej.” Smith zaslechl tichý zvuk silného motoru, který postupně sílil. Opatrně zvedl hlavu a vykoukl přes nejbližší keř. Přibližně dvě stě metrů od nich pomalu projížděl po okresní silnici na východ velký černý terénní vůz s pohonem všech kol. Reflektory měl při jízdě zhasnuté.

„Myslíš, že si všimnou našich aut?” zeptal se tiše. Peter chmurně přikývl. Malá skupinka stromů, v níž své vozy zaparkovali, nemohla odolat systematickému pátrání. „Určitě ano,” řekl. „A až se jim to podaří, strhne se peklo – tedy pokud už se nestrhlo.” Ohlédl se přes rameno. „Taky že ano,” zamumlal. „Ohlídni se, Jone. Ale pomalu.”

Smith opatrně otočil hlavu a spatřil nepravidelnou linii pěti mužů v tmavém oblečení a s brýlemi pro noční vidění, kteří pomalu sestupovali po mírném svahu za nimi. Každý z nich svíral v obou rukou samopal nebo pušku.

Jon cítil, jak mu vyschlo v hrdle. Od nejbližšího z ozbrojenců, kteří je pronásledovali, je již nedělilo více než sto metrů. Byli s Peterem v pasti.

„Napadá tě něco?” zasyčel.

„Ano. Přimkneme těch pět chlapů k zemi a pak budem pelášit jako zajíci,” odpověděl Peter. „Ale drž se od silnice. Tím směrem není žádné pořádné krytí. Vydáme se na sever.” Otočil se, poklekl na jedno koleno a namířil samopal na muže. Smith ho během vteřiny následoval.

Jakmile ovšem přiložil prst na spoušť, na okamžik zaváhal – přemýšlel, zda má po mužích opravdu střílet, nebo zda je má pouze zastrašit. Mohou mezi nimi být titíž muži, kteří se ho již jednou pokusili zabít, případně jejich kolegové? Anebo jsou to agenti CIA či soukromé bezpečnostní služby, která má střežit Burkeův pozemek?

Jejich náhlý pohyb mezitím upoutal pozornost jednoho z mužů, kteří kráčeli ze svahu. Ztuhl a angličtinou s těžkým přízvukem zaječel: „Kontakt vepředu!” Načež začal pálit ze samopalu a vyslal ke klečícímu Jonovi s Peterem spršku devítimilimetrových kulek.

Smithovy pochybnosti se rázem rozplynuly, když to ve vzduchu kolem něj začalo svištět a skučet. Tihle chlapi jsou žoldáci a nehodlají brát zajatce. Opětovali s Peterem palbu a vyslali na nepřátele několik krátkých dávek ze samopalů, při nichž každý mířil od opačného konce pětičlenné skupiny do středu. Jeden z pěti ozbrojenců náhle vykřikl, chytil se za břicho a skácel se. Ostatní čtyři se vrhli k zemi.

„Jdeme!” řekl Peter ostře a poklepal Smitha na rameno.

Oba muži vyskočili a tryskem vyrazili do tmy – mířili na sever a zdaleka se vyhýbali okresní silnici. Také nyní běžel jako první Angličan, avšak tentokrát již nemarnil čas hledáním nejpohodlnější trasy ve změti šlahounů a hloží. Místo toho to bral plnou parou i přes ten nejhustší vřesový porost. Rychlost teď měla přednost před utajením. Oba muži museli urazit co největší vzdálenost, než se zbylí střelci vzpamatují z překvapení a začnou znovu pálit.

Smith uháněl ze všech sil a navzdory zběsile tlukoucímu srdci se snažil držet Peterovi v patách. Ruce se samopalem držel před sebou, aby ho změť ulámaných větví a ostrého trní co nejméně poškrábala ve tváři. Šlahouny ostružiníků ho tahaly za ruce i za nohy, trhaly mu je, švihaly ho přes ně a zasekávaly se mu přes silnou látku do kůže. Po předloktí mu stékal pot, mísil se s čerstvými ranami, škrábanci a oděrkami a palčivě ho v nich štípal.

Za nimi se znovu rozlehla palba a po obou stranách hustého porostu začaly znovu dopadat kulky – usekávaly listí a větvičky a rozhazovaly je do všech stran.

Jon s Peterem se znovu vrhli k zemi, obrátili se čelem ke směru, ze kterého přiběhli, a pokusili se ukrýt v mírném výmolu za výběžkem svahu nad nimi. „Zarputilí bastardi,” poznamenal Peter chladně, když jim kolem hlavy létaly kulky z pušky a samopalu. „To se musí nechat.” Upřeně se zaposlouchal. „Střílejí jenom dva muži. Jednoho jsme trefili. Kde jsou zbylí dva?”

„Blíží se k nám,” řekl Smith zachmuřeně. „A jejich kumpáni je zatím kryjí.”

„To je docela pravděpodobné,” souhlasil Peter. Zničehonic se usmál. „Ale my je naučíme, že to zase tak dobrý nápad není, co říkáš?”

Jon přikývl.

„Jasně,” řekl Peter klidně. „Jdeme.”

Přestali si všímat kulek, které stále trhaly porost kolem nich, vztyčili se a začali pálit – také tentokrát zahrnovali pole před sebou třírannými dávkami. Smithovi se na krátký okamžik zdálo, že slyší vyděšené ječeni a že se před jeho očima vrhají jakési postavy za vysokou trávu a ostružiní. Vzápětí se ozval burácivý zajíkavý štěkot dalších zbraní, neboť střelci, kteří museli při jejich palbě zalehnout, začali znovu střílet.

Smith s Peterem ustoupili do mělké odvodňovací strouhy a začali se v jejím meandru rychle plížit pryč. Strouha se stáčela na východ a kopírovala mírné klesání opuštěného pole. Když urazili necelých padesát metrů, odvážili se zvednout hlavu a vrhnout další rychlý pohled za sebe. Jeden z pronásledovatelů stále naslepo pálil v krátkých dávkách jejich směrem ve snaze udržet je u země. Trojice ostatních střelců se mezitím znovu dala do pohybu a také ona směřovala na východ – navíc se stačila rychle rozestavit do palebné linie pokrývající celou šířku čtyřicetiakrového pole.

„Zatraceně,” řekl Peter tiše. „Co mají, ksakru, v plánu teď?”

Smith přimhouřil oči. Zdálo se, že jejich nepřátelé již nemají zájem je dohnat. Místo toho teď vytvářeli kordon, který je měl odříznout od silnice a automobilů ponechaných mezi stromy několik set metrů odtud. „Nahánějí nás!” uvědomil si hlasitě.

Angličan na něj vteřinku či dvě civěl, poté semkl čelist a rázně přikývl. „Máš pravdu, Jone. Mělo mi to dojít dřív. Chovají se jako náhončí – chtějí nás nasměrovat přímo před další ostrostřelce.” Znechuceně zavrtěl hlavou. „Chovají se k nám jako k hejnu pitomejch tetřevů nebo křepelek.”

Smith na něj téměř proti své vůli vycenil zuby a potlačil nutkání se hlasitě rozesmát. Jeho starého přítele zcela vážně uráželo, že s nimi nepřátelé tak opovržlivě manipulují.

Peter otočil hlavu a zamyšleně si prohlédl ještě hustší a zarostlejší pás bývalé zemědělské půdy severně od nich. „Někde tímhle směrem na nás budou nepěkně číhat ze zálohy,” prohlásil, zbavil se prázdného zásobníku a nasadil na zbraň zásobník s novými třiceti náboji. „Projít tamtudy bude pěkně ožehavé.”

„To jistě,” řekl Smith. „Ale máme alespoň jednu výhodu.”

Peter překvapeně zvedl obočí. „Tak? Nechceš mě zasvětit?”

„Jo.” Smith poplácal svůj samopal. „Pokud je mi známo, tak tetřevové a křepelky neopětují palbu.”

Tentokrát musel potlačit salvu žalostného smíchu Peter. „To je fakt,” souhlasil. „No dobrá, Jone, tak se pojďme přesvědčit, jestli dokážeme proměnit lovce v kořist.”

Vylezli z odvodňovací strouhy a odplazili se na sever. Jejich trasa vedoucí hustým porostem byla velmi zdlouhavá. Využívali klikatých úzkých stezek vytvořených drobnou zvěří, která si na zdejších zarostlých polích založila doupata a nory. Oba se drželi co nejvíce u země, objímali hlínu a co nejrychleji se pomocí chodidel, kolenou a loktů soukali kupředu, přičemž si navíc museli dávat pozor, aby nedělali příliš mnoho hluku a nerozpohybovali spletené větvičky a šlahouny nad sebou. Vzhledem k faktu, že nepřítel nepozorovaně číhal ve tmě kdesi před nimi, bylo tentokrát utajení stejně důležité jako rychlost.

Smith cítil, jak mu po čele umazaném od hlíny stékají krůpěje potu. Netrpělivě si je otřel, protože nechtěl, aby mu pronikly pod masku s brýlemi pro noční vidění. V jeho zelenkavém zorném poli se znenadání vynořovaly stonky a zkroucené úponky rostlin a opět ustupovaly do stran. Viditelnost se v této houštině snížila na pouhých pár decimetrů. Vzduch byl teplý a nasáklý zápachem plísně, mechovité půdy a čerstvých zvířecích výkalů.

Čas od času jim nad hlavami zasvištěly kulky, případně rozcupovaly křoví a hloží vedle nich. Všichni čtyři žoldnéři rozestavení v jedné linii za nimi nyní pálili – vysílali do terénu nahodilé dávky, aby nahnali neviditelnou kořist do pasti, kde vzápětí zahyne.

Smith z vypětí a fyzické námahy spojené s tak dlouhým a rychlým plížením začal ztěžka dýchat. Musel se soustředit, aby se dokázal držet Peterovi co nejtěsněji v patách – pozorně se díval, kam Angličan pokládá lokty a chodidla, aby neporušil vegetaci, přes kterou se nyní prodírali.

Náhle Peter strnul. Několik dlouhých vteřin zůstal absolutně bez hnutí a pouze se díval a poslouchal. Nakonec pomalu a opatrně zvedl jednu ruku a mávl na Jona, aby se přisunul vedle něj.

Smith se opatrně zadíval přes clonu tvořenou vysokou travou a začal zkoumat terén před nimi. Nacházeli se nedaleko od severního okraje pole. Na východ i na západ se táhly ztrouchnivělé a zahnívající zbytky starého plaňkového plotu. Hned za ním pak terén jemně klesal do drobného výmolu, od něhož se znovu zvedal do nízkého náspu vedoucího na severovýchod. Přední svah tohoto výmolu lemovalo pár zakrslých dřevin a malých břízek, ale jinak zde byla krajina víceméně otevřenější – nabízela méně úkrytů a útočišť.

Peter ukázal prstem k výmolu a poté naznačil rukou slovo „nepřítel”.

Smith přikývl. Onen násep představoval pravděpodobné místo přepadení, na které se je „náhončí” snažili vmanévrovat. Každý, kdo by se za tímto pahorkem případně ukrýval, by měl slušný výhled i volnou palebnou dráhu na velkou část této strany Burkeovy usedlosti. Jon se zamračil. Jejich šance se rychle snižovaly.

Peter si všiml výrazu v jeho obličeji a pokrčil rameny. „Nedá se svítit,” zamumlal. Vytáhl z vaku na vestě prázdný zásobník do samopalu a počkal, až Jon učiní totéž.

„Takže,” řekl velmi tiše. „Plán zní takto.” Zvedl prázdný zásobník. „Abychom odvedli jejich pozornost, odhodíme tyhle zásobníky co nejdále doprava. Potom vyrazíme přes ten pahorek, odbočíme vpravo a zamíříme do protisvahu, kde se pokusíme zabít všechny nepřátele, na které narazíme.”

Smith na něj upřel pohled. „A to je všecko?”

„Na fantasmagorie není čas, Jone,” řekl mu Angličan trpělivě. „Musíme na ně udeřit tvrdě a rychle. Rychlost a smělost jsou naše jediné trumfy. A jestli někdo z nás padne, ten druhý musí pokračovat bez něj. Souhlas?”

Smith přikývl. Podobná představa se mu pranic nelíbila, ale přítel měl pravdu. V takové situaci by bylo jakékoliv zdržení -z jakéhokoliv důvodu, dokonce i pomoc zraněnému příteli – smrtelné. Ocitli se tváří v tvář takové přesile, že jejich jedinou nadějí na únik bylo probojovat si cestu přes všechny nepřátele a neustále pokračovat v postupu.

Jon uchopil prázdný zásobník do levé ruky a samopal do pravé, pomalu klekl na jedno koleno a připravil se vyrazit přes napůl zborcený plot na volné prostranství za ním. Peter vedle něj učinil totéž.

Za nimi se rozlehla další kanonáda nahodilé palby. Ta postupně utichla a zůstalo jen ticho.

„Tak jdeme,” zasyčel Peter. „Připrav se. Pozor. Ted!”

Oba muži co nejsilněji odhodili prázdné zásobníky vysoko do vzduchu napravo od sebe. Po chvíli dopadla zakřivená kovová pouzdra do porostu a jejich žuchnuti a zařinčení se hlasitě rozneslo nocí.

V tomtéž okamžiku Smith vyskočil a vyrazil kupředu. Vrhl se přímo přes plaňkový plot, dopadl na zem, překulil se a znovu vyskočil. Peter se držel pouhých pár metrů za ním.

Napravo za sebou uslyšel Smith polekané výkřiky, ale nepřítel je zahlédl příliš pozdě. Pokračovali spolu s Peterem v nekrytém běhu, překonali jemné stoupání a přehoupli se přes vrchol nízkého pahorku.

Smith se okamžitě otočil doprava a se samopalem v obou rukou hledal v přízračném zeleném pološeru brýlí potenciální cíle. Tam! Pod nízkými větvemi břízy necelých deset metrů od něj se pohybovala postava. Byl to muž, který zřejmě ještě před chvíli ležel na břiše a díval se přes pahorek, zatímco nyní se zběsile otáčel jejich směrem a snažil se na ně namířit zbraň – samopal Uzi.

Jon však zareagoval rychleji. Zacílil na nepřítele svou MP-pětku, stiskl spoušť a vyslal na něj z bezprostřední blízkosti tři kulky. Všechny tři s neuvěřitelnou silou zasáhly cíl. Jejich náraz odmrštil muže dozadu – ten se svezl k zemi a zůstal rozplácle ležet u křídově bílého kmenu břízy.

Oba agenti pokračovali v postupu; kopírovali násep, který se stáčel severovýchodním směrem, a postupně se rozdělili, aby je žádná nepřátelská salva nemohla zasáhnout současně. Na této straně rostly na svahu břízy, zakrslé stromky a trsy vysoké trávy, které se střídaly s pásy holé půdy. Čtyři žoldnéře plnící až dosud funkci „nahončích” směrujících Jona s Peterem na místo přepadení vyvedly náhlé výstřely z míry, a tak nyní divoce pálili – přičemž však pokrývali střelbou nesprávnou stranu svahu. Kulky se odrážely od stromů vysoko nad hlavami obou agentů a vztekle bzučely jako vosy.

Smith se opatrně přesunul na malou mýtinu a koutkem pravého oka zachytil náhlý náznak pohybu. Otočil se a viděl, že zpoza pařezu obrostlého břečťanem vykukuje zčernalá hlaveň M-šestnáctky. Právě se přesouvala jeho směrem! Jon se vrhl k zemi přesně ve chvíli, kdy ukrytý střelec vypálil. Jedna kulka ráže 5,56 milimetrů ho škrábla na levém rameně a vykrojila mu v něm

přes látku krvavou jizvu. Další dvě kulky vyryly v půdě nedaleko od něj dvě dlouhé brázdy.

Jon se odkutálel stranou a zoufale se snažil uniknout nepřátelskému střelci z mušky. Jeho pohyb však následovaly další kulky, které se opět zavrtaly do země pouhých pár centimetrů od jeho hlavy. Smith se však nepřestal kutálet a stále hledal v dosahu nějaký úkryt – jakýkoliv úkryt. Nic ovšem nenašel. Byl uvězněn na otevřeném prostranství.

Vtom se za ním objevil Peter a zahájil palbu, při níž metodicky zasypával pařez pečlivě odměřenými dávkami. Kousky kůry a roztrhaných úponků létaly vysoko do vzduchu. Ukrytý střelec vydal jediné pronikavé zaječení a zmlkl. „Jsi v pořádku, Jone?” zavolal Peter tiše. Smith se zkontroloval. Škrábanec na rameně krvácel a bylo jasné, že co nevidět bude bolet jako čert. Nějakým zázrakem to však bylo jediné zranění, které utrpěl.

„Nic mi není,” ohlásil a stále přitom ztěžka oddechoval, jak se snažil vzpamatovat ze šoku, že nechybělo mnoho a mohl tak snadno přijít o život. Teprve nyní si uvědomil, že přesun na tuto mýtinu byl obrovskou chybou – botou, jaké při výcviku dělali čerství rekruti. Jedenkrát zavrtěl hlavou a v duchu se na sebe zlobil. „Tak se běž ujistit, že je ten parchant opravdu smrtelně zasažený. Já tě budu krýt,” dodal Peter naléhavě. „Ale hod sebou.”

„Už běžím.” Smith se vyškrábal na nohy a obloukem zamířil z malého prostranství k pařezu, aby Angličanovi nezacláněl v palebné dráze. Obezřetně postupoval vysokou travou, až konečně spatřil na zemi tělo obrácené obličejem dolů. M-šestnáctka ležela několik decimetrů od něj.

Je však střelec opravdu mrtvý či těžce zraněný, anebo jen dělá mrtvého brouka? pomyslel si v duchu. Na chvíli ho napadlo, že do těla vypálí rychlou dávku, aby svou práci dokončil. Zatlačil prstem na spoušť. Pak se ovšem zamračil a opět tlak uvolnil. V zápalu boje by dokázal nepřítele bez váhání zneškodnit, ale nezastřelil by člověka, který dost možná bezmocně leží ve strašlivých bolestech. Tím by porušil přísahy, které kdysi složil, a také – což bylo možná ještě důležitější – by se prohřešil proti vlastnímu pojetí dobra a zla.

Přistoupil k muži blíže a zadíval se na něj přes hlaveň samopalu. Viděl v půdě krev, která mu prýštila z těla. Padlý střelec byl malý a šlachovitý a na temeni malé kulaté hlavy mu rostl věneček nakrátko ostříhaných nazrzlých vlasů. Jon přistoupil blíže, aby se k muži sklonil a nahmatal mu pulz.

Vtom se nedaleko před ním rozlehly výstřely, na které Peter okamžitě odpověděl krátkou dávkou ze samopalu.

Rozptýlený Smith otočil hlavu, aby se podíval, odkud střelba vychází. Přikrčil se a začal si hledat úkryt.

Ve stejném okamžiku se „mrtvý” muž rychlostí blesku vymrštil a vrhl se na něj. Narazil mu celým tělem přímo do žaludku a srazil ho k zemi. Samopal vyletěl do křoví.

Smith se zkroutil a viděl, že se k němu blíží nůž. Převalil se na bok a vztyčil se právě včas, aby vnější stranou levé paže zastavil další výpad. Čepel nože mu projela rukávem a rozřízla kůži pod ním. Přitom škrtla o kost a vyslala do Jonova mozku vlnu pálivé bolesti, Smith se ji přinutil potlačit a malíkovou hranou pravé ruky udeřil zrzavého muže prudce do zápěstí.

Nepřítelovy prsty na okamžik ochrnuly a nůž mu vypadl z ruky.

Smith mezitím obrátil pohyb ruky a zarazil pravý loket přímo do střelcova nosu. Vzápětí ucítil nechutné křupnutí, jak náraz roztříštil muži chrupavku a zatlačil mu ji až hluboko do mozku. Zrzavý muž se bez hlesnutí svalil a zůstal nehybně ležet – tentokrát už byl mrtvý doopravdy.

Jon se posadil a začal zhluboka oddechovat. Cítil, jak mu z hluboké rány na levé paži crčí krev. Měl bych si ji raději ovázat, pomyslel si otupěle. Nemělo smysl za sebou zanechávat krvavou stopu, kterou by jejich nepřátelé mohli sledovat. Vyklepal z jedné kapsy u vesty polní obvaz a rychle si ho ovinul kolem zraněné paže.

Z lesa se ozvalo tiché hvízdnutí. Smith zvedl hlavu a viděl, jak se Peter vynořil z temnoty.

„Omlouvám se,” řekl Angličan. „Vykoukl tam na mě další a začal po mně střílet.”

„A zneškodnils ho?”

„To víš, že ano,” pravil Peter s uspokojením. „Jak se sluší a patří.” Poklekl na jedno koleno a obrátil zrzavého muže, kterého Smith zabil, na záda. Při pohledu na jeho obličej lehce rozšířil oči a popadl dech.

„Ty toho chlapa znáš?” zeptal se a sledoval jeho reakci.

Peter přikývl. Když zvedl hlavu, měl ve tváři zachmuřený a ustaraný výraz. „Ten chlapík se jmenoval McRae,” řekl tiše. „V době, kdy jsem ho znával, působil jako výsadkář v SAS. Měl pověst potížisty – velmi dobrý v boji, ale jinak pořádný hajzl. Před několika lety překročil únosnou míru a dostal z pluku vyhazov. Co jsem naposledy slyšel, pracoval jako žoldák v Africe a v Asii – přičemž bral i příležitostné zakázky pro různé zpravodajské služby.”

Postavil se a zamířil pro Smithův samopal.

„Včetně MI6?” zeptal se Jon tiše, převzal od přítele zbraň a škrobeně se postavil.

Peter zdráhavě přikývl. „Příležitostně.”

„Myslíš, že by v té tajné válce, kterou vedou Piersonová s Burkem, mohli mít prsty i někteří vaši lidé v Londýně?”

Peter pokrčil rameny. „Momentálně opravdu nevím, co si myslet, Jone.” Zvedl hlavu, neboť z druhé strany nízkého náspu se opět rozlehl řezavý štěkot automatických zbraní. „Ale naši přátelé tam na druhé straně začínají být neklidní. A zakrátko už se budou hnát tímhle směrem. Myslím, že bude nejlepší, když s nimi přerušíme kontakt, dokud to jde. Potřebujeme najít místo, odkud si můžeme bezpečně zařídit novou přepravu.”

Smith přikývl. To mělo logiku. Jejich nepřátelé již bezpochyby objevili auta, jimiž sem oba přijeli z Andrewsovy letecké základny. Pokoušet se k nim dostat by znamenalo vkráčet zpátky do pasti, ze které právě unikli.

Smith si sáhl na obvaz na levé paži a ujistil se, zda ho ještě nemá promočený krví. Vnější strana byla stále suchá. Otočil se zpátky k Angličanovi. „Dobrá, tak běž první, Petere. Já budu hlídkovat na chvostu.”

Oba muži se otočili a klusem vyrazili na sever. Nořili se stále hlouběji do potemnělé krajiny, a kdykoliv to bylo možné, využívali jako úkrytu stromů a vysoké trávy. Pronikavá a ryčná střelba za nimi pomalu utichala.

Sotva se ozvala první dávka palby z automatické zbraně nedaleko od usedlosti, vyskočila Kit Piersonová na nohy, vytasila služební pistoli – Smith & Wesson ráže 9 mm -, rychle se přesunula k oknu a vykoukla úzkou štěrbinou mezi závěsy. Venku nic neviděla, ale zvuk střelby neustával a hlasitě se rozléhal po nízkých zaoblených svazích virginské krajiny. S bušícím srdcem se přikrčila. To, co se zde dělo, neslo všechny známky urputné bitvy probíhající velice blízko.

„Nějaké problémy, Kit?” zaslechla Hala Burkea. Jeho hlas měl ošklivý tón.

Ohlédla se na něj přes rameno a vytřeštila oči. Důstojník CIA měl také vytasenou zbraň – pistoli Beretta. Ta však mířila přímo na ni.

„Jakou hru to tady hraješ, Hale?” obořila se na něj a zachovala absolutní nehybnost – až příliš dobře si uvědomovala, že bez ohledu na opilost ji Burke z této vzdálenosti nemůže minout. Cítila, jak jí vysychá v ústech, a viděla, jak se na Burkeově čele vytvářejí jemné krůpěje potu. Pravé oko mu zlehka zacukalo.

„Tohle není hra,” opáčil. „Jak určitě víš.” Ukázal na ni hlavní beretty. „A teď polož tu pistoli na podlahu – ale opatrně…, velice opatrně. A potom se posad do křesla. A ruce drž tak, abych na ně celou dobu viděl.”

„Jenom klid, Hale,” řekla Piersonová tiše a usilovně se snažila zakrýt strach a náhlé přesvědčení, že se Burke pomátl. „Nevím, co jsem podle tebe udělala, ale slibuji ti, že…”

Její slova se utopila v další salvě ozývající se před domem. „Udělej, co ti říkám, sakra!” zavrčel důstojník CIA. Jeho prst nebezpečně přitlačil na spoušť. „Tak pohyb!”

Piersonová ucítila ledové mrazení. Pomalu si klekla a položila pistoli pažbou napřed na podlahu.

„A teď ji ke mně přikopni – ale jemně!” nařídil jí Burke. Piersonová uposlechla a posunula zbraň po skvrnité dřevěné podlaze k bývalému kolegovi.

„Sedni!”

Piersonová pocítila vztek na Burkea i sama na sebe, že se ho tolik bojí, ale přesto uposlechla; pomalu se posadila do roztřepeného hrudkovitého křesla a zvedla ruce dlaněmi napřed, aby Burke viděl, že pro něj nepředstavuje bezprostřední hrozbu. „Přesto bych ráda věděla, co jsem podle tebe provedla, Hale – a co má znamenat ta střelba.”

Burke skepticky zvedl obočí. „Proč se snažíš hrát si na neviňátko, Kit? Na to je pozdě. Nejsi přece idiot. A já taky ne, když na to přijde. To sis opravdu myslela, že dokážeš na můj pozemek propašovat sledovací tým FBI, aniž bych se to dozvěděl?”

Piersonová zavrtěla hlavou, tentokrát zoufale. „Nevím, o čem to mluvíš. Nikdo sem nepřišel – ani mě nesledoval. Byla jsem čistá celou cestu z Washingtonu až sem!”

„Lhaním se nikam nedostaneš,” odtušil Burke chladně. Pravé oko mu znovu zacukalo a začalo rychle mžikat, jak se svaly kolem něj stahovaly a opět uvolňovaly. „Akorát mě tím nasíráš.”

Telefon na jeho stole jedenkrát zazvonil. Aniž důstojník CIA spustil oči nebo pistoli z Piersonová, natáhl volnou ruku a zvedl sluchátko, než stačil aparát zazvonit znovu. „Ano?” řekl sevřeným hlasem. Chvíli poslouchal a pak zavrtěl hlavou. „Ne, mám tady situaci pod kontrolou. Můžete přijít. Dveře jsou odemčené.” Zavěsil.

„Kdo to byl?” zeptala se Piersonová.

Zástupce ředitele CIA vystřihl chabý úsměv, v němž se neukrývala ani špetka humoru. „Někdo, kdo tě velmi touží poznat,” prohodil.

Kit Piersonová hořce zalitovala svého předchozího rozhodnutí sejít se s Burkem osobně. Seděla upjatě v křesle, rychle zvažovala nejrůznější plány, jak vybřednout z této bryndy, a pak je stejně rychle zavrhovala jako nepraktické, sebevražedné nebo obojí. Po chvíli zaslechla, jak se otevřely a opět zaklaply hlavní dveře.

Její oči se rozšířily, když do pracovny tiše vstoupil velmi vysoký a velmi ramenatý muž, jenž se pohyboval s nebezpečnou elegancí tygra. Jeho nápadně zelené oči se v matném světle lampičky na Burkeově pracovním stole podivně leskly. Piersonovou na chvíli napadlo, že je to týž muž, kterého podplukovník Smith ve své zprávě o následcích katastrofy v Tellerově institutu označil za velitele „teroristické” jednotky, jež útok provedla. Pak ovšem zavrtěla hlavou. To bylo vyloučeno. Velitele útoku přece strávily nanofágy uvolněné při výbuších, které zničily laboratoře institutu.

„To je Terce,” řekl Hal Burke příkře. „Velí jednomu z mých akčních týmů TOCSINu. Jeho muži hlídkovali venku. To oni si všimli, že kolem domu čmuchají tvoji tajní slídilové.”

„Ať už je venku kdokoliv, ke mně nepatří,” zopakovala Piersonová a snažila se do svého hlasu vložit co nejvíce přesvědčivosti. Každá příručka FBI o psychologii spiknutí zdůrazňovala význam bezděčného a zdrcujího strachu u lidí zapletených do vnitřní zrady. Jako ředitelka protiteroristické divize FBI Kit tohoto strachu v minulosti často využívala – rozbíjela díky němu podezřelé buňky a stavěla potenciální teroristy proti sobě jako krysy uvězněné v pasti. Kousla se do spodního rtu a ucítila na jazyku slanou pachuť vlastní krve. Tytéž síly stihomamu a podezíravosti teď působily na ni a ohrožovaly její život.

„Marná snaha, Kit,” řekl jí Burke chladně. „Já na náhody nevěřím, takže jsi buďto lhářka – anebo břídilka. A tato operace si nemůže dovolit ani jedno.”

Velký muž jménem Terce zpočátku neříkal nic. Pouze se sklonil, sebral z podlahy pistoli a zasunul si ji do kapsy černé větrovky. Nato se otočil k důstojníkovi CIA a konečně promluvil: „A teď mi dejte svou zbraň, pane Burkeu,” řekl jemně. „Buďte tak laskav.”

Drobný důstojník CIA překvapeně zamžoural; Terceova žádost ho očividně vyvedla z rovnováhy. „Cože?”

„Dejte mi svou zbraň,” zopakoval Terce. Přistoupil k Burkeovi a naklonil se nad něj. „Bude to tak… bezpečnější… pro nás všechny.”

„Proč?”

Zelenooký muž kývl na poloprázdnou lahev whisky Jim Beam na stole. „Protože jste pil poněkud více, než je moudré, pane Burkeu, a já v této chvíli plně nevěřím ani vašemu úsudku, ani vašim reflexům. Můžete být klidný. Moji muži mají situaci zcela pod kontrolou.”

V dálce znovu zarachotila střelba, tentokrát už slaběji.

Burke na kraťoučký okamžik vytřeštil na velitele oči. Poté je vztekle přimhouřil, ale nakonec učinil, oč ho Terce požádal, a s rozmrzelým zachmuřením mu poddal berettu.

Kit Piersonová cítila, jak jí z ramenou padá napětí. Vydechla. Ať už byl velitel akčního týmu TOCSINu kýmkoliv, rozhodně to nebyl blázen. Rychlé Burkeovo odzbrojení byl prozíravý tah. Navíc jí mohl pomoci odlehčit tuto absurdní a pobuřující situaci. Předklonila se. „A my teď zkusme tu polízanici racionálně vyřešit,” řekla chladně. „Za prvé, pokud mě sem opravdu sledoval někdo z FBI, rozhodně to činil bez mého vědomí nebo souhlasu…”

„Mlčte, slečno Piersonová!” procedil zelenooký muž ledově. „Je mi jedno, jak nebo proč vás sledovali. Vaše motivy a vaše kompetentnost, či spíše nekompetentnost, jsou nepodstatné.”

Kit Piersonová se na něj zlostně zadívala a náhle si uvědomila, že jí od tohoto muže hrozí stejné nebezpečí jako před chvílí od Burkea – a možná ještě mnohem větší.

NEDALEKO OD PAŘÍŽE

Dva bezpilotní prostředky letěly ve výšce devíti set metrů a jejich motory tiše vrněly. Lesy, silnice a vesničky se pod nimi vynořovaly a pak opět mizely v časně ranním oparu. Slunce, které na východě stoupalo nad hluboká klikatá údolí Seiny a Marny, vypadalo na tenkém pozadí ustupující hnědé mlhy jako ohnivá rudá koule.

Blíže u Paříže se krajina začala měnit – byla stále zastavěnější a zalidněnější. Starobylé vesničky obklopené lesy a zemědělskou půdou ustupovaly větším a modernějším předměstím protkaným spletí dálnic a železničních tratí. Vepředu se v nepravidelných intervalech začaly objevovat věžáky, které dohromady vytvářely rozmáchlý oblouk kolem vnitřního jádra města.

Na obloze vysoko nad oběma robotickými letouny se začala vytvářet dlouhá bílá kondenzovaná pára, obrovská stopa tvořená ledovými krystalky poletujícími v průzračném chladném vzduchu a signalizujícími průlet velkého dopravního letadla. Oba UAV se blížily k letovým drahám obou místních letišť – Le Bourget a Charlese de Gaullea. Vzhledem k jejich velikosti bylo sice riziko, že je zachytí některý z radarů, velice nízké, ale lidé, kteří tyto bezpilotní letouny ovládali, nechtěli zbytečně riskovat. V reakci na předem naprogramované instrukce se oba stroje snesly ještě níže, až dosáhly výšky pouhých sto padesáti metrů, a začaly udržovat téměř konstantní letovou rychlost pohybující se kolem sto šedesáti kilometrů za hodinu.

OPERAČNÍ MÍSTNOST PRO TERÉNNÍ EXPERIMENTY, UVNITŘ CENTRA

Operační místnost Centra se nacházela hluboko uvnitř komplexu a zajišťovala ji řada uzamčených dveří, do nichž měli přístup pouze lidé s nejvyšším stupněm autorizace. Uvnitř potemnělé komory sedělo před velkými konzolami několik vědců a techniků, kteří nepřetržitě monitorovali záběry a data proudící z Paříže -a to jak z pozemních snímačů instalovaných na různých místech, tak i z čidel na palubě UAV. Aktualizované informace o směru a rychlosti větru, vlhkosti a barometrickém tlaku byly automaticky předávány sofistikovanému cílovému programu. Dvě velké obrazovky zachycovaly terén před a pod oběma letouny. V pravém dolním rohu obou obrazovek běžely údaje o vzdálenosti od cíle – čísla se rychle zmenšovala a čas od času zamihotala, jak program zadával oběma bezpilotním prostředkům pečlivě propočtené korekce cílového bodu. Personál v ovládacím sále seděl stále napjatěji a s rostoucí dychtivos tí a vzrušením sledoval, jak se údaje o vzdálenosti stále rychleji blíží k nule.

0,4 km, 0,3 km, 0,15 km… Na obou obrazovkách červeně zablikal povel „iniciovat”. Cílový program bleskurychle vyslal šifrovaný rádiový signál, který prostřednictvím telekomunikační družice vystoupal vysoko nad zeměkouli a poté se snesl k bezpilotním letounům, jež se nyní vznášely kousek severně od Paříže.

LA COURNEUVE

Stále více lidí vycházelo do špinavých a napůl rozpadlých ulic kolem chudinských bytových komplexů La Courneuve. Pár jich mířilo k nejbližší stanici metra, odkud cestovali vstříc otrockému zaměstnání, které se jim náhodou podařilo sehnat. Několik žen neslo v ruce košíky a tašky – byly to matky, manželky a babičky vyslané svými protějšky nakoupit potraviny na další den. Bylo zde i pár rodin rázujících k zalesněnému parčíku severně od zástavby. Nedělní ráno nabízelo rodičům vzácnou příležitost dát dětem okusit čerstvého vzduchu mimo ulice a uličky Cité des Quatre Mille prolezlé zločinem a postříkané graffiti, mimo zdejší průchody zasypané hromadami odpadků. Zloději, lupiči, drogoví překupníci a narkomani, kteří na těchto lidech kořistili, většinou ještě spali, zabarikádovaní v betonových holobytech, jež jim poskytl francouzský sociální stát.

*****

Dva bezpilotní letouny, které teď sledovaly paralelní kurz, znovu nabraly výšku a vystoupaly těsně nad hranici tří set metrů. Stále se pohybovaly přibližně stopadesátikilometrovou rychlostí. Přeletěly frekventovaný bulvár a ocitly se ve vzdušném prostoru nad La Courneuve. Na palubě prvního a vzápětí i druhého z nich cvakla ovládací relé a uvedla do pohybu dvojici nádob zavěšených pod jejich křídly. Všechny nádoby začaly vzápětí se zlověstným zasyčením chrlit svůj obsah do neviditelného vzdušného proudu.

Stamiliardy nanofágů fáze III se pomalu snášely na obrovskou plochu La Courneuve jako déšť a pokrývaly celé území neviditelným mračnem smrti a blížícího se masakru. Obrovské počty se jich vznášely mezi tisícovkami nic netušících lidí, kteří byli právě venku a bezděčně si jimi s každým nadechnutím plnili plíce. Desetimiliardy dalších těchto mikroskopických fágů pak byly vtahovány do obrovského větracího potrubí na střeše chudinských věžáků, odkud se větracími šachtami šířily do bytů na všech patrech. Jakmile se ocitly uvnitř, průvan je již roznesl do všech pokojů, kde se nepozorovaně usadily na lidech, kteří v tuto denní hodinu spali, klímali v drogovém deliriu nebo bezduše civěli na televizi.

Většina fágů zůstala netečná; šetřily svou omezenou zásobu energie, tiše se šířily krví a tkáněmi nakažených a čekaly na signál, který by je uvedl do pohybu. Podobně jako u nanostrojů fáze II použitých v Tellerově institutu však byl přibližně každý stotisící fág kontrolní – představoval větší silikonovou kouli napěchovanou širokým spektrem důmyslných biochemických senzorů. Jejich energetické balíčky se aktivovaly okamžitě. Tyto kontrolní fágy si začaly klestit cestu hostitelskými těly a hledaly jakoukoliv stopu po některé z desítek předem zakódovaných chorob, alergií či syndromů. Hned první pozitivní výsledek u kteréhokoliv senzoru způsobil okamžitý výtrysk „kurýrních” molekul, které vyslaly menší zabijácké fágy na zběsilou dráhu destrukce.

Několik kilometrů jihozápadně od La Courneuve obýval šestičlenný pozorovací tým horní patro a podkroví staré šedé kamenné budovy v pařížské čtvrti Marais. Příkře se svažující taškovou střechu nad nimi pokrývaly mikrovlnné a rádiové antény, které shromažďovaly veškeré údaje vyslané jejich směrem senzory a kamerami rozmístěnými kolem cílové oblasti útoku nanofágů. Odtud pak data proudila do počítačové sítě. Tam se ukládala a hodnotila, aby mohla být nakonec odeslána prostřednictvím kódového signálu přes satelit do vzdáleného centra. Za účelem úspory šířky pásma a zachování operativní bezpečnosti se v reálném čase přenášely pouze nejzásadnější informace.

Bělovlasý muž jménem Linden civěl přes rameno jednoho ze svých mužů a sledoval, jak do jeho přístrojů proudí data. Dával si pozor, aby se nedíval příliš bedlivě na televizní monitor přenášející záběry z ulic kolem Cité des Quatre Mille. Ať si svou práci sledují vědci, pomyslel si chmurně. On má vlastní úkoly. Raději tedy upřel pohled na další obrazovku, na níž běžely záběry přenášené z obou bezpilotních letounů. Ty opsaly předepsanou trajektorii nad La Courneuve a nyní letěly na východ, přičemž zhruba kopírovaly trasu Canal de l’Ourcq.

Linden zapnul radiomikrofon upevněný na sluchátkách a ohlásil se Nonesovi na odpalovací stanoviště nedaleko od Meaux. „Terénní experiment číslo tři pokračuje. Sběr dat probíhá normálně. Vaše letouny dodržují naprogramovaný kurz a rychlost. Očekávaná doba přistání činí přibližně dvacet minut.”

„Nějaké známky detekce?” zeptal se třetí z Horáciů klidně.

Linden pohlédl na Vitora Abrantese. Mladý Portugalec měl za úkol monitorovat frekvence všech policejních, hasičských a záchranných složek a také frekvence řízení letového provozu. Pomáhaly mu v tom počítače nastavené tak, aby sledovaly určitá klíčová slova. „Máš něco?” dotázal se Linden.

Mladý muž zavrtěl hlavou. „Zatím nic. Operátoři na pařížských tísňových linkách sice měli několik telefonátů z cílové oblasti, ale zatím z nich nedokázali nic pochopit.”

Linden přikývl. On a jeho tým dostali krátkou instruktáž o účincích nanofágů fáze III – dost podrobnou na to, aby věděli, že ze všeho nejdříve se u postižených rozpadá měkká tkáň úst a jazyka. Znovu přecvakl mikrofon. „Zatím jste čistí,” sdělil Nonesovi. „Úřady stále spí.”

*****

Hnědooká, hnědovlasá a stále štíhlá a pohledná Nouria Besseghirová pevně svírala ruku své pětileté dcery Tasy a rychlým krokem ji vlekla přes ulici. Věděla, že její dcera je zvědavá a zároveň se nechá snadno rozptýlit. Kdyby záleželo jen na ní, klidně by se postavila přímo doprostřed vozovky a začala zkoumat nějaký zajímavý obrazec v rozpraskaném a vykotlaném asfaltu nebo nějaké úchvatné graffiti na nedaleké budově. Na ulicích La Courneuve sice v tuto denní dobu nejezdilo příliš mnoho aut, ale jen málo zdejších řidičů věnovalo pozornost dopravním předpisům či bezpečnosti chodců. V této čtvrti, kde neplatily žádné zákony a která byla součástí toho, čemu Francouzi říkali „Zóna”, byla ujetí z místa nehody poměrně běžnou záležitostí – rozhodně běžnější než policejní vyšetřování podobných „nehod”.

Téměř stejně důležitá však byla pro Nourii touha být neustále v pohybu – vyhýbat se nevítané pozornosti dravých mužů, kteří zevlovali na zdejších špinavých ulicích nebo se ukrývali ve stinných průchodech. Její manžel se před šesti měsíci vrátil do rodného Alžírska, protože – jak jí oznámil – tam musel vyřešit jednu „rodinnou záležitost”. Poté však byl zabit při srážce mezi alžírskými bezpečnostními složkami a islámskými vzbouřenci, kteří periodicky podkopávali autoritářskou vládu tohoto státu. Trvalo několik týdnů, než se zpráva o manželově smrti donesla až k Nourii, která navíc dodnes nevěděla, která ze znesvářených stran jejího chotě vlastně zavraždila.

A tak se Nouria Besseghirová stala vdovou – vdovou, již skutečnost, že se narodila ve Francii, opravňovala ke skrovné sociální podpoře od francouzské vlády. V očích zlodějů, pasáků a padouchů, kteří život v Cité des Quatre Mille v podstatě řídili, z ní však i tento malý týdenní příspěvek činil cennou komoditu. Kterýkoliv z nich by jí s radostí nabídl svou pochybnou „ochranu” – tedy výměnou za příležitost vyplenit její tělo a peněženku.

Znechuceně při té myšlence zkřivila rty. Pouze Alláh věděl, že její zesnulý manžel Hakkim sice nebyl žádná velká výhra, ale že ona by i tak raději zemřela, než aby se nechala laskat a poté oloupit některým z lidských parazitů, kteří číhali všude kolem ní. A tak kdykoliv a kamkoliv Nouria vyšla ze svého mrňavého bytu, vždy kráčela rychle a upírala pohled na zem před sebou. Kromě toho ona i její dcera nosily hidžáb – volné roucho opatřené šátkem a závojem, který obě identifikoval jako slušné a způsobné muslimské ženy.

„Mami, koukej!” vykřikla Tasa náhle a ukázala k modré obloze nad nimi. Její hlas zněl vzrušeně, vřískavě a pronikavě. „Takový velký pták! Koukej na toho velkého ptáka tam nahoře! Jú, ten je ohromný! Není to kondor? Nebo pták Roch jako v té pohádce? Kdyby ho tak viděl táta!”

Otrávená Nouria dcerku rázně utišila. Poslední, co momentálně potřebovaly, byla nápadnost. Aniž zvolnila krok, přitáhla si Tasu za zápěstí k sobě a dál ji vlekla po chodníku posetém odpadky. Pozdě.

Z nedaleké uličky se vypotácel opilec s rozcuchaným plnovousem a kůží podobanou od akné a zastoupil jim cestu. Nouriu se udělalo na zvracení, když ji ovanul dusivý zápach nakyslého alkoholu a nemyté pokožky. Po prvním zděšeném pohledu na tuto pajdající trosku sklopila zrak a pokusila se muže obejít.

Opilec se však připotácel blíže a donutil ji ustoupit. S vypoulenýma očima zakašlal, odplivl si a poté zasténal – bylo to jakési hluboké hrdelní zavytí, které se podobalo spíše psímu než lidskému.

Znechucená Nouria se zašklebila, ustoupila ještě více a přitáhla si Tasu k sobě. Bolelo ji na duši, že se její nádherná holčička musí dívat na takovou špínu, zpustlost a úpadek. Vždyť tenhle vepř je tak namazaný, že nemůže ani mluvit! Odvrátila zrak od muže a přemýšlela, co by měla podniknout, aby ze sebe toho páchnoucího divocha setřásla. Neměla by vzít Tasu do náručí a úprkem s ní vyrazit přes ulici? Anebo by tím na sebe ještě více upoutala nevítanou pozornost?

„Mami!” zamumlala její dcera. „S tím pánem se děje něco strašného. Vidíš? Celý krvácí!”

Nouria zvedla hlavu a ke své hrůze viděla, že Tasa má pravdu. Opilec se přímo před ní skácel na lokty a kolena. Chodník se barvil krví, která mu vytékala z úst a z ohyzdných ran, které se mu šířily po celé délce rukou a nohou. Z jeho obličeje se odlupovaly kusy masa a padaly na zem, kde se vzápětí měnily v načervenalý průsvitný sliz. Muž znovu zasténal a začal se zběsile otřásat, jak se jeho rozpadajícího se těla zmocnily trýznivé křeče.

Nouria v sobě udusila zděšený křik, ustoupila od umírajícího muže a přiložila dceři ruku na oči, aby ji uchránila tohoto hrůzostrašného pohledu. Vzápětí za sebou zaslechla další úzkostné sténání, a tak se rychle otočila. Na ulici klečelo a svíjelo se v agonii mnoho dalších mužů, žen i dětí – křičeli, skučeli a máchali rukama kolem sebe v bezduchém škubavém šílenství. Napadeny jich již byly celé desítky, a i během krátké chvíle, kdy Nouria celému výjevu přihlížela, podléhali neviditelné hrůze obcházející jejich čtvrť další a další lidé.

Několik zdánlivě nekonečných vteřin Nouria pouze civěla na pekelnou scénu odehrávající se kolem ní a cítila v sobě rostoucí děs, přestože dokázala jen těžko odhadnout celý rozsah masakru, který teď zuřil přímo před jejíma panickýma očima. Nakonec popadla Tasu do náručí a dala se do běhu – překotně klopýtala k nejbližším domovním dveřím v zoufalé snaze najít někde úkryt.

Bylo však již pozdě.

Nouria Besseghirová ucítila, jak jí z dmoucích se plic vyrážejí první pálivé vlny bolesti a s každým dalším dechem se šíří do zbytku těla. Hlasitě zaječela strachy, zakopla a upadla – přitom se marně snažila uchránit dcerku před nárazem pažemi, neboť ty se jí již rozpadaly a trhaly se na kusy, jak se její pokožka a svalová tkáň rozpouštěla a odlupovala od kostí.

Další ohnivé nože ji bodaly do očí. Její zrak se rozostřil, zatemnil a poté zcela zmizel. Díky posledním zbytkům nervstva v její kdysi pohledné tváři ještě ucítila, jak jí z očních důlků vytéká cosi vlhkého a měkkého. Zhroutila se na chodník a začala se modlit za zapomnění, za smrt, která by zastavila bolest zmítající všemi částmi jejího mrskajícího a otřásajícího se těla. Kromě toho se zoufale modlila i za dcerku v bezmocné naději, že Tasa bude stejného utrpení ušetřena.

Nakonec, než ji zcela pohltila konečná temnota, však věděla, že jí i tato poslední modlitba zůstane odepřena.

„Mami,” zaslechla Tasu naříkat. „Mami, to bolí…, to tak strašně bolí…”

VIRGINSKÝ VENKOV

Terce se opřel o dřevem obloženou stěnu Burkeovy malé pracovny. Jeho postoj byl uvolněný, téměř nenucený, avšak jeho pohled zůstával ostražitý a soustředěný. V ruce stále držel berettu, kterou sebral zástupci ředitele CIA. Devítimilimetrová pistole působila v jeho velké pravé ruce v rukavici drobným dojmem. Chladně se usmál, neboť u obou Američanů, kteří teď nehnutě seděli před jeho bedlivými zraky, vycítil rostoucí neklid. Hal Burke ani Kit Piersonová nebyli zvykli být vydáni napospas libovůli někoho dalšího. Terce se docela bavil vědomím, že tito dva vysoce postavení zpravodajští činitelé jsou nyní zcela v jeho moci.

Pohlédl na malé starožitné hodiny na Burkeově pracovním stole. Před několika minutami utichla venku střelba. Špioni, na které jeho muži zaútočili, by již měli být mrtví. Protože bez ohledu na kvalitu výcviku se žádná dvojice agentů FBI nemohla ani zdaleka rovnat síle jeho bývalých příslušníků zásahových jednotek.

Ve sluchátkách mu zapraskal hlas. „Tady Uchida. Mám hlášení o situaci.”

Terce se napřímil a pokusil se zakrýt překvapení. Uchida, bývalý člen japonských paradesantních jednotek, patřil k pětici mužů, kteří měli vehnat oba vetřelce do pečlivě nastražené léčky na severním okraji Burkeovy farmy. Situační zprávu mu tedy měl podat některý člen týmu, který tam na oba agenty číhal. „Mluv,” odpověděl Uchidovi.

Mlčky vyslechl Japoncovo líčení naprostého fiaska a zoufale se přitom snažil udržet na uzdě rostoucí hněv. Čtyři jeho lidé zemřeli – včetně McRaeho, jeho nejlepšího stopaře. Vetřelci se vyhnuli léčce, napadli zálohu z boku a rozprášili ji. To bylo samo o sobě dost zlé. Ze všeho nejhorší však byla zpráva, že šokovaní členové jeho bezpečnostního týmu, kterým se podařilo přežít, ztratili s ustupujícími Američany jakýkoliv kontakt. Skutečnost, že jeho tým objevil a vyřadil z provozu dva automobily patřící vetřelcům, byla jen malou útěchou. Oba muži už teď byli nepochybně ve spojení se svým centrem, hlásili mu vše, co v Burkeově domě zaslechli, a naléhavě žádali o posily.

„Máme pokračovat?” zakončil Uchida svůj popis otázkou.

„Ne,” odsekl Terce. „Nasedněte do aut a čekejte na moje instrukce.” Byl příliš sebevědomý a jeho tým za to zaplatil vysokou cenu. Ve tmě byla pravděpodobnost opětovného navázání kontaktu s Američany dříve, než k nim dorazí pomoc, příliš nízká. A dokonce i v této otevřené a řídce osídlené venkovské krajině musela tak zběsilá střelba zákonitě upoutat nevítanou pozornost. Byl čas opustit toto místo dříve, než kolem něj začne FBI nebo některá z dalších bezpečnostních agentur uzavírat kordon.

„Potíže?” zeptala se Kit Piersonová ledově. Tmavovlasá agentka vycítila v jeho hlase vztek a nejistotu. Napřímila se v křesle.

„Drobný nezdar,” zalhal Terce uhlazeně a usilovně se snažil zakrýt a ovládnout své rostoucí podráždění a netrpělivost. Výcvik i psychologická průprava ho varovaly před těmito zbytečnými emocemi. Odbyl zástupkyni ředitele drobným, téměř nepostřehnutelným gestem beretty. „Uklidněte se, slečno Piersonová. Ve správný čas se všechno vyjasní.”

Druhý z Horáciů se znovu zadíval na hodiny na stole a v duchu přičetl šestihodinový časový posun mezi Virginií a Paříží. Zanedlouho budu mít telefonát, pomyslel si. Bude to však dostatečně brzy? Neměl bych raději jednat i bez konkrétních rozkazů? Nakonec tuto myšlenku zavrhl. Jeho instrukce zněly jasně.

Vtom mu začal vyzvánět zabezpečený mobilní telefon. Terce přijal hovor. „Ano?”

Hlas na druhém konci linky, lehce zkreslený vlivem šifrovacího softwaru a série satelitních přenosů, hovořil klidně a vydal právě takový rozkaz, jaký Terce očekával. „Terénní experiment číslo tři zahájen. Můžete postupovat podle plánu.”

„Rozumím,” odpověděl Terce. „Konec.”

Lehce se usmál a pohlédl přes místnost na tmavovlasou agentku FBI. „Doufám, že předem přijmete mou omluvu, slečno Piersonová.”

Zástupkyně ředitele se zamračila – Terceova žádost ji očividně vyvedla z míry. „Vaši omluvu? Za co?”

Terce pokrčil rameny. „Za tohle.” Jediným elegantním pohybem zvedl pistoli, kterou zabavil Burkeovi, a dvakrát stiskl spoušť. První výstřel zasáhl agentku doprostřed čela. Druhý jí prošel přímo srdcem. Piersonová tiše hekla a zhroutila se do krví potřísněného křesla. Její mrtvé, břidlicově šedé oči zůstaly upřené na druhého z Horáciů ve výrazu naprostého úžasu.

„Dobrý Bože!” Hal Burke se chytil opěradla své židle. Zbledl jako stěna a jeho pokožka nabrala nezdravý odstín. Zděšeně odhlédl od zavražděné ženy a upřel zrak na urostlého zabijáka, který se nad ním tyčil. „Co…, co to, ksakru, děláš?” zakokotal.

„Plním rozkazy,” odpověděl mu Terce prostě.

„Nikdy jsem tě nežádal, abys ji zabil!” vykřikl důstojník CIA. Křečovitě polkl a snažil se potlačit nutkání na zvracení.

„Ne, nežádal,” souhlasil zelenooký. Jemně položil berettu na podlahu ke svým nohám a vytáhl z kapsy Smith & Wesson Kit Piersonové. Znovu se usmál. „Ovšem vy tak docela nechápete situaci, pane Burkeu. Ten váš takzvaný TOCSIN nebyl nikdy realitou, ale pouhou fasádou pro mnohem rozsáhlejší operaci. A v té již nejste pánem, nýbrž pouhým sluhou. K vaší smůle postradatelným sluhou.”

Burke zděšeně vytřeštil oči, neboť se náhle dovtípil. Začal rukama šmátrat dozadu a zoufale se snažil vstát, udělat něco, cokoliv, nějak se bránit. To se mu však nepovedlo.

Terce mu vpálil z bezprostřední blízkosti do žaludku tři devítimilimetrové kulky. Každá z nich vyvrtala v jeho zádech obrovský otvor, z něhož vystříkly na otočnou židli, pracovní stůl i počítačovou obrazovku za ním krev, úlomky kostí a kusy vnitřních orgánů.

Burke padl zpátky na židli a marně se začal drásat prsty v příšerných ranách v břiše. Otevíral a opět zavíral ústa jako ulovená ryba, která zběsile lapá po dechu.

Terce s opovržlivým klidem natáhl nohu, postrčil otočnou židli a vyklopil z ní umírajícího zástupce ředitele CIA na tvrdou dřevěnou podlahu. Nato se přesunul ke Kit Piersonové a upustil jí do krví zbroceného klína její zbraň.

Když se opět otočil, viděl, že Burke leží bez hnutí na podlaze a že se v poslední smrtelné agonii zkroutil do klubíčka. Sáhl si do kapsy kabátu a vytáhl z ní malý balíček zabalený v igelitu a opatřený na horní ploše digitálním časovačem. Rychlými pohyby a s nacvičeným klidem nastavil na časovači dvacet vteřin, spustil ho a položil balíček na stůl kousek pod Burkeovým počítačem a telekomunikačním vybavením. Na digitálním displeji začaly odpočítávat číslice.

Terce opatrně obešel tělo důstojníka CIA a vkročil do úzké chodby. Časovač za ním mezitím dospěl až k nule. Zápalný mechanismus s tichým zasvištěním a bělostně žhavým zábleskem detonoval. Spokojený Terce vyšel ven a zavřel za sebou hlavní dveře.

Po chvíli se otočil. Za téměř zataženými závěsy v okně pracovny již byly vidět plameny, které se v hltavém tanci šířily po nábytku, knihách, vybavení a tělech uvnitř. Terce vyvolal z paměti mobilního telefonu uložené číslo, vytočil ho a trpělivě čekal na odpověď.

„Podejte zprávu,” poručil mu tentýž klidný hlas, který Terce poslouchal před chvílí.

„Vaše instrukce byly provedeny,” sdělil hlasu Terce. „Američané tu najdou jen kouř a popel – a důkazy o vlastní spoluvině. Můj tým a já se dle rozkazu okamžitě vracíme do Centra.”

Několik tisíc kilometrů od něj se muž zvaný Lazarus, který stále seděl ve své chladné ztemnělé pracovně, usmál. „Velmi dobře,” řekl jemně. A obrátil se zpátky, aby sledoval data proudící k němu z Paříže.

DÍL IV.

PAŘÍŽ

Velitel sledovacího týmu Centra Willem Linden rychle přepínal mezi jednotlivými kanály na velkém monitoru před sebou a kontroloval záběry, které k němu vysílaly senzorové sady instalované na pouličních lampách kolem La Courneuve. Obrázky byly téměř totožné. Každý z nich zachycoval dlouhý úsek chodníku a ulice posetý malými a smutnými hromádkami slizem obaleného šatstva a vybělených kostí. Záběry z několika kamer rozmístěných po obvodu cílové oblasti pak ukazovaly vraky policejních vozů, hasičských aut a sanitek – většina z nich měla stále zapnutý motor a blikající majáčky. První vozidla záchranných složek, která vyrazila na místo v reakci na zoufalé telefonáty volající o pomoc, vjela přímo do neviditelného mračna nanofágů a jejich posádky zemřely spolu s těmi, jimž spěchaly na pomoc.

Linden podal do mikrofonu hlášení vzdálenému Centru: „Zdá se, že mezi lidmi venku to nikdo nepřežil.”

„To je výtečná zpráva,” ozval se maličko zkreslený Lazarův hlas. „A co samotné nanofágy?”

„Okamžik,” řekl Linden a vyťukal na klávesnici před sebou sérii kódů. Televizní záběry z obrazovky zmizely a vystřídala je řada grafů, z nichž každý představoval jeden rozmístěný senzorový balíček. Všechny šedé krabičky byly totiž vybaveny také sběrací sadou určenou k odebírání reprezentativního vzorku nanofágů vznášejících se v okolním vzduchu. Bělovlasý Holanďan nyní sledoval, jak křivky všech grafů náhle vystřelily vzhůru. „Právě se aktivovaly jejich sebedestruktivní sekvence,” oznámil.

Kulovitá polovodičová skořápka každého nanofága fáze III obsahovala ve funkčním jádru časovaný sebedestruktivní mechanismus – jakýsi chemický náklad, který rozbíjel peptidové vazby. Jakmile tyto mikroskopické bombičky vybuchly, uvolnilo se malé množství intenzivního tepla. Infračervené detektory zabudované ve sběracích sadách nyní tyto výtrysky tepla registrovaly.

Po chvíli si Linden všiml, že křivky na všech grafech klesají zpátky k nule. „Sebedestrukce nanofágů dokončena,” konstatoval.

„Dobře,” odvětil Lazarus. „Přistupte k závěrečné fázi terénního experimentu číslo tři.”

„Rozumím,” řekl Linden a vyťukal na klávesnici další sadu povelů. Na obrazovce naskočila zářivě rudá písmena. „Nálože aktivovány.”

Několik kilometrů na sever a na východ explodovaly demoliční nálože upevněné k dolní straně všech šedých krabiček. Fosforová náplň každé nálože se vzňala a vyslala vysoko do vzduchu fontánu oslepujícího bílého plamene. Během několika milisekund dosáhla teplota v srdci těchto tyčících se ohnivých sloupů pěti tisíc stupňů Celsia, pohltila všechny prvky senzorových boxů a nenávratně je připekla k roztavené oceli a železu pouličního osvětlení. Jakmile se kouř a plameny rozplynuly, nezůstaly zde žádné použitelné stopy po přístrojích, kamerách a komunikačních zařízeních, jež měly bedlivě zkoumat masakr v La Courneuve.

BÍLÝ DŮM

Neodbytné cvrlikání mobilního telefonu probudilo prezidenta Sama Castillu z neklidného spánku plného snů. Našmátral brýle, nasadil si je a podíval se na hodiny na nočním stolku, které ukazovaly téměř půl páté ráno. Obloha nad obytnou čtvrtí Bílého domu byla stále uhlově černá, nedotčená jakýmkoliv náznakem nadcházejícího úsvitu. Prezident sebral telefon. „Tady Castilla.”

„Omlouvám se, že vás budím, pane prezidente,” řekla Emily Powellová-Hillová. Jeho poradkyně pro otázky národní bezpečnosti působila vyčerpaně a sklíčeně. „Ale v okolí Paříže došlo k události, o které musíte vědět. První informace již pronikly do éteru – CNN, Fox, BBC, všichni popisují situaci ve stejně hrubých rysech.”

Castilla se posadil na posteli a bezděky vrhl omluvný pohled za časné vyrušení nalevo od sebe, než si uvědomil, že jeho manželka Cassie je právě na další mezinárodní misi dobré vůle, tentokrát v Asii. Přepadl ho svíravý pocit samoty a vzápětí musel potlačit vlnu smutku, která se dostavila spolu s ním. Požadavky kladené na prezidenta jsou neúprosné, pomyslel si. Nedá se jim vyhnout. Nedají se ignorovat. Člověku nezbývá než bojovat dál a snažit se nezklamat důvěru, již do něj lidé vložili. Což kromě jiného znamená smířit se s pravidelným odloučením od ženy, kterou milujete.

Sebral dálkový ovladač televizoru a pustil jeden z několika konkurenčních nepřetržitých zpravodajských kanálů. Na obrazovce se objevily záběry opuštěné ulice jakéhosi pařížského předměstí, pořízené z vrtulníku letícího vysoko nad zemí. Náhle se obrázek přiblížil a zachytil stovky groteskních chomáčů rozteklého masa a kostní hmoty, které kdysi představovaly lidské bytosti.

„…panují obavy, že zahynuly tisíce lidí, přestože francouzská vláda tvrdošíjně odmítá spekulovat o příčinách i rozsahu této zjevné katastrofy. Nezávislí pozorovatelé nicméně poukazují na nápadnou podobnost mezi strašlivými úmrtími hlášenými z tohoto místa a masakrem nedaleko od Santa Fe v americkém státě Nové Mexiko, který je připisován úniku nanofágů z tamního Tellerova institutu pokročilých technologií před pouhými několika dny. Tato podezření se však prozatím nedají ověřit. Vstup do La Courneuve motivovaný pátráním po osobách, které katastrofu přežily, i po odpovědích na zmíněné otázky, byl až dosud umožněn pouze několika jednotkám Civilní obrany vybaveným protichemickými obleky…”

Do morku kostí otřesený Castilla vypnul televizor. „Bože můj,” zamumlal. „Už je to tu zase.”

„Ano, pane,” odvětila trudnomyslně Powellová-Hillová. „Obávám se, že ano.”

S telefonem stále u ucha se Castilla vyšvihl z postele a přehodil si přes pyžamo župan. „Svolejte všechny sem, Emily,” řekl a přinutil se působit klidněji a kontrolovaněji, než se ve skutečnosti cítil. „Chci, aby se v Situační místnosti co nejdříve konala schůzka národně bezpečnostní rady.”

Ukončil hovor a vyťukal nové číslo. Telefon na druhém konci linky stačil zazvonit pouze jednou.

„Tady Klein, pane prezidente.”

„Spíte vy vůbec někdy, Frede?” zeptal se ho Castilla bezděčně.

„Kdykoliv to jde, Same,” odvětil šéf Alfy. „Což je ovšem mnohem méně často, než bych rád. Obávám se, že to patří k rizikům povolání – stejně jako ve vašem případě.”

„Viděl jste zprávy?”

„Ano, viděl,” přitakal Klein. Zaváhal. „Vlastně jsem se vám právě chystal zavolat.”

„Ohledně té nové hrůzy v Paříži?” dotázal se prezident.

„To zrovna ne,” odpověděl šéf Alfy tiše. „Přestože mám obavy, že tyto věci spolu mohou souviset. Jak, to jsem zatím tak úplně nepochopil.” Odkašlal si. „Právě jsem obdržel velice znepokojivou zprávu od podplukovníka Smitha. Vzpomínáte si, jak Hideo Nomura mluvil o přesvědčení svého otce, že CIA vede tajnou válku proti Lazarovu hnutí?”

„Ano, vzpomínám,” přitakal Castilla. „A jestli si to vybavuji správně, Hidea tehdy zprvu napadlo, že jde o příznak Džinčiróova stále labilnějšího duševního stavu. V čemž jsme s ním oba souhlasili.”

„Přesně tak. Nyní vám však bohužel musím sdělit, že Džinčiró Nomura měl podle všeho pravdu,” konstatoval Klein zasmušile. „A my oba se mýlili. Smrtelně jsme se mýlili, Same. Mám obavy, že vysocí představitelé CIA, FBI a možná i dalších agentur skutečně vedou nezákonnou kampaň spočívající v sabotážích, vraždách a teroristických činech, které mají zdiskreditovat a zničit Lazarovo hnutí.”

„To je ošklivé obvinění, Frede,” řekl Castilla upjatě. „Velmi ošklivé obvinění. Takže mi raději ihned řekněte, čím přesně ho můžete podpořit.”

Nejvyšší představitel země si následně v užaslém mlčení vyslechl Kleinův výčet usvědčujících důkazů, které nashromáždili Jon Smith s Peterem Howellem, a to jak v Novém Mexiku, tak i před venkovskou usedlostí Hala Burkea. „A kde jsou Smith s Howellem teď?” dotázal se, jakmile ho šéf Alfy vybavil nejčerstvějšími informacemi.

„V autě na cestě do Washingtonu,” odpověděl Klein. „Podařilo se jim setřást žoldnéře, kteří se je přibližně před hodinou snažili přepadnout ze zálohy. Jakmile se se mnou Jon bezpečně spojil, bezodkladně jsem za nimi vyslal posily a automobil.”

„Dobře,” řekl Castilla. „Ale co teď uděláme s Burkem, Piersonovou a těmi jejich najatými pistolníky? Musíme je zatknout a dobrat se podstaty celé téhle šlamastyky.”

„Mám ještě i horší zprávy,” řekl Klein pomalu. „Moji lidé odposlouchávají frekvence policejního a hasičského sboru ve zmíněné části Virginie. Burkeova usedlost hoří. Až do této chvíle se požár nepodařilo dostat pod kontrolu. A místní úřad šerifa neodhalil nikoho, kdo by byl zodpovědný za zběsilou střelbu, kterou hlásili občané. Stejně tak nenašli na polích před domem žádná mrtvá těla.”

„Jsou na útěku,” uvědomil si Castilla.

„Někdo na útěku je,” souhlasil šéf Alfy. „Ale kdo a jak daleko, to se ještě uvidí.”

„Takže jak vysoko přesně tohle svinstvo sahá?” vyzvídal Castilla. „Až k Davidu Hansonovi? Vede mi snad můj ředitel Ústřední zpravodajské služby přímo pod nosem tajnou válku?”

„Kéž bych na to dokázal odpovědět, Same,” řekl Klein pomalu. „Bohužel to nedokážu. Smith zatím nenašel nic, co by jeho účast prokazovalo.” Zaváhal. „Omezím se jen na konstatování, že podle mého názoru nemohli Burke s Katherine Piersonovou zorganizovat operaci, jako je tenhleten TOCSIN, úplně sami. Už proto, že je příliš nákladná. Soudě i podle toho mála, které zatím víme, musel účet za podobnou operaci činit miliony dolarů. A nikdo z těch dvou nebyl oprávněn čerpat tajné fondy v takové výši.”

„Ten Burke patřil k Hansonovým lidem, ne?” prohodil prezident zachmuřeně. „Ještě z doby, kdy měl na starost řízení operací CIA.”

„Ano,” připustil Klein. „Ale zdráhám se dělat předčasné závěry. Finanční kontrola FBI je neprůstřelná. Nevidím způsob, jak by kdokoliv z řad agentury vůbec mohl doufat, že se mu podaří zpronevěřit takové množství federálních prostředků, aniž by za sebou zanechal kilometr širokou stopu. Zmanipulovat digitalizovaný personální systém agentury je jedna věc. Obejít agenturní auditory je zcela něco jiného.”

„Nu, možná ty peníze přišly odjinud,” nadhodil Castilla. Zamračil se. „Koneckonců jste slyšel, co si dále myslí Džinčiró Nomura – že také velké korporace a další zpravodajské služby pasou po Lazarově hnutí. Třeba měl pravdu i v tomto.”

„To je možné,” souhlasil Klein. „A kromě toho je třeba vzít v úvahu také další kousek skládanky. Provedl jsem rychlou kontrolu Burkeových posledních pracovních úkolů. A jeden z nich mezi ostatními ční jako bolavý palec. Než se Hal Burke ujal vedení zásahové jednotky zaměřené na Lazarovo hnutí, vedl jeden z týmů CIA, které pátraly po Džinčiróovi Nomurovi.”

„A, sakra,” zamumlal Castilla. „Takže jsme si nasadili lišku do kurníku a vůbec jsme o tom nevěděli…”

„Obávám se, že ano,” řekl Klein tiše. „Ovšem jestli tu něčemu nerozumím, pak je to spojitost mezi únikem nanofágů v Santa Fe – a nyní možná i v Paříži – a tou operací TOCSIN. Pokud se Burke, Piersonová a jiní snaží zničit Lazarovo hnutí, proč organizují masakry, které hnutí pouze posílí? A kde vůbec získali přístup k této ultramoderní nanotechnologické zbrani?”

„Vskutku,” souhlasil prezident. Přejel si rukou po rozcuchaných vlasech a pokusil se je uhladit. „Tohle je tedy zapeklitá situace. A jak se nyní dozvídám, nebudu se při hledání pravdy moci spolehnout ani na CIA a FBI. Zatraceně, budu muset Hansona, jeho hlavní poradce i všechny vysoce postavené činitele FBI pořádně zmáčknout, než tahle nezákonně vedená válka proti hnutí praskne. Protože ona praskne.” Povzdechl si. „A až se tak stane, bude aféra Írán-Contra vypadat proti následné kongresové a mediální smršti jako bouře ve sklenici vody.”

„Pořád ještě máte Alfu,” připomněl mu Klein. „Já vím,” pravil Castilla ztěžka. „A spoléhám na vás a na vaše lidi, Frede. Musíte se tam vydat a získat nezbytné odpovědi.”

„Vynasnažíme se, Same,” ujistil ho šéf Alfy. „Maximálně se vynasnažíme.”

CHILTERN HILLS, ANGLIE

V toto časné nedělní ráno nebyl provoz na mnohaproudové dálnici M40 mezi Londýnem a Oxfordem nikterak hustý. Stříbrný jaguar Olivera Lathama uháněl vysokou rychlostí na jihovýchod přes krajinu zelených křídových kopců, drobných vesniček s šedými kamennými normandskými kostely, neporušených zalesněných pásů a údolí potažených mlhami. Šlachovitý Angličan s propadlými tvářemi však přírodním krásám kolem sebe nevěnoval pozornost. Místo toho se tento šéf sledovacího týmu MI6 se zaměřením na Lazarovo hnutí plně soustředil na zprávy, které se na něj valily z autorádia.

„Zdá se, že první informace francouzské vlády skutečně dávají úmrtí v La Courneuve do souvislosti se smrtí demonstrantů před americkým výzkumným ústavem ve státě Nové Mexiko,” předčítal moderátor BBC klidným a civilizovaným tónem vyhrazeným pro závažné mezinárodní události. „Desetitisíce obyvatel okolních pařížských předměstí navíc podle zpráv v panice prchají z města a ucpávají ulice a dopravní tepny. Na kontrolu evakuace a dodržování zákona byly povolány armádní jednotky a bezpečnostní síly…”

Latham se natáhl a vypnul rádio – dopalovalo ho zjištění, že se mu lehce třesou ruce. Právě si dopřával zdravý spánek ve svém víkendovém domku za Oxfordem, když ho zastihl první zběsilý telefonát ze sídla MI6. Od té chvíle zažil celou sérii šoků. Nejprve jeho marná snaha kontaktovat Hala Burkea a zjistit, co se to, kčertu, v té Paříži doopravdy děje. Právě v okamžiku, kdy se TOCSIN podle všeho začínal rozpadat ve švech, se Američan úplně ztratil ze světa. Poté děsivé zjištění, že Lathamův nadřízený sir Gareth Southgate nasadil bez jeho vědomí do Lazarova hnutí jeho vlastního agenta Petera Howella. To bylo samo o sobě dost zlé. Ještě horší však bylo, že šéf MI6 nyní Lathamovi kladl dobře mířené otázky ohledně Iana McRaeho a ostatních volných agentů, které si Latham tu a tam najímal pro nejrůznější mise.

Angličan se zašklebil a zvážil jednotlivé možnosti. Kolik toho Howell ví? A kolik toho ohlásil Southgateovi? Pokud se TOCSIN doopravdy proflákl, jakou výmluvu si může vymyslet, aby utajil svou spolupráci s Burkem?

V hlubokém zamyšlení prudce sešlápl plyn a strhl řízení doprava, aby se vmžiku prohnal kolem těžkého dýchavičného náklaďáku. Zpátky do pruhu se zařadil pouhý metr před ním. Řidič náklaďáku na něj vztekle zablikal a opřel se o klakson, který se na dálnici pronikavě rozvřeštěl a vrátil se v ozvěně od okolních svahů.

Latham si nevšímal řidičových rozběsněných gest a místo toho se soustředil na co nejrychlejší návrat do Londýna. Při troše štěstí by z téhle bryndy mohl vyváznout bez poskvrnky. A pokud ne, možná by se mu mohlo podařit vydyndat nějakou dohodu – například vyměnit informace o TOCSINu za slib, že nebude trestně stíhán.

Náhle to v jaguáru zarachotilo, zabouchalo a otřásla jím řada drobných explozí. Pravá přední pneumatika praskla a rozletěla se na kusy. Kousky gumy a kovu poskakovaly po vozovce a svištěly na všechny strany. Vysoko do vzduchu létaly jiskry a rozprskávaly se o kapotu a čelní sklo. Automobil se prudce vychýlil doprava.

Latham hlasitě zaklel, sevřel volant oběma rukama a strhl ho napravo ve snaze získat kontrolu nad smykem. Nesetkal se však s žádnou reakcí. Stejná sada drobných náloží, které prorazily přední pneumatiku jaguaru, zničila také jeho řízení. Latham pronikavě zaječel a stále se zoufale snažil točit nyní již zbytečným volantem.

Automobil se zcela vymkl kontrole: ve vysoké rychlosti sebou smýkal po celé dálnici, pak se obrátil a několik set metrů klouzal podvozkem vzhůru po asfaltovém povrchu. Když se konečně zastavil, byla již z něj jen změť zkrouceného kovu, rozbitého skla a zmačkaného plastu. O necelou vteřinu později zapálila další drobná náložka benzin prýštící z proražené nádrže a proměnila vrak jaguaru v plápolavou pohřební hranici.

*****

Nákladní automobil projel kolem hořícího vraku bez zastavení. Místo toho pokračoval v jízdě po dálnici M40 na jihovýchod, směrem k přeplněným londýnským ulicím. Řidič v kabině, muž středního věku se slovansky vysokými lícními kostmi, zasunul dálkové ovládání zpět do plátěné tašky u svých nohou. Spokojen s výsledkem ranní práce se opřel o sedadlo. Lazarus bude mít radost.

WASHINGTON, D. C.

Podplukovník Jonathan Smith se díval z okna svého pokoje v sedmém patře hotelu Capital Hilton na K Street. Bylo krátce po rozbřesku a první sluneční paprsky již začínaly z washingtonských ulic vyhánět stíny. Dodávky s novinami a zásobovací auta brázdily prázdné ulice a narušovaly klid tohoto časného nedělního rána.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Smith se odvrátil od okna a několika dlouhými kroky přešel přes místnost. Obezřetný pohled do kukátka mu ukázal dobře známý bledý obličej s dlouhým nosem. Přede dveřmi stál Fred Klein.

„Rád vás vidím, podplukovníku,” řekl šéf Alfy, jakmile vstoupil dovnitř a dveře byly bezpečně zavřené a uzamčené. Rozhlédl se po pokoji, zaregistroval nerozestlanou postel a televizor se ztlumeným zvukem, na němž běželo vysílání zpravodajského kanálu. Živé záběry právě zachycovaly vojenský a policejní kordon rozestavený kolem La Courneuve. Hned za zátarasy se mačkaly obrovské zástupy Pařížanů, kteří cosi jednohlasně křičeli a skandovali. Cedule a protestní transparenty vinily z tragédie, která si podle posledních odhadů vyžádala nejméně dvacet tisíc životů, „Les Américaines” a jejich „armes diaboliques” neboli „ďábelské zbraně”.

Klein zvedl obočí. „Pořád jste tak rozrušený, že nemůžete spát?”

Smith se chabě usmál. „Vyspat se můžu v letadle, Frede.”

„Tak?” řekl Klein klidně. „Vy plánujete nějakou cestu?”

Smith pokrčil rameny. „Nebo snad ne?”

Šéf Alfy se poddal. Hodil na postel aktovku a posadil se na roh pelesti. „Vlastně máte úplnou pravdu, Jone,” připustil. „Opravdu chci, abyste odletěl do Paříže.”

„Kdy?”

„Jen co vás dokážu dopravit na Dullesovo letiště,” sdělil mu Klein. „Kolem desáté odlétá na de Gaulleovo letiště jedna linka Lufthansy. Vaše letenky a cestovní dokumenty jsou u mě v kufříku.” Ukázal na Smithovu ovázanou levou paži. „Bude vám ta řezná rána dělat nějaké potíže?”

„Pár stehů by jí neškodilo,” řekl opatrně Jon. „A taky bych si měl preventivně vzít nějaká antibiotika.”

„Zařídím to,” přislíbil Klein a podíval se na hodinky. „Před odletem vás na letišti bude čekat lékař. Je diskrétní a už pro nás v minulosti pracoval.”

„A co Peter Howell?” dotázal se Smith. „Ať už pro mě v Paříži plánujete jakoukoliv misi, jeho pomoc by mi přišla vhod.”

Klein se zamračil. „Howell se tam bude muset dopravit po své koleji,” řekl rozhodně. „Nehodlám riskovat kompromitaci Alfy tím, že budu zařizovat cestu známému britskému zpravodajskému agentovi. Navíc budete muset dál udržovat báchorku, že pracujete pro Pentagon.”

„No dobře,” řekl Smith. „A moje krytí pro tento výlet?”

„Žádné nebude,” odpověděl Klein. „Poletíte pod vlastním jménem, jako doktor Jonathan Smith z Institutu lékařského výzkumu infekčních chorob. Zařídil jsem vám dočasnou akreditaci na americkou ambasádu v Paříži. Vzhledem k téhle rostoucí politické hysterii,” dodal a ukázal na televizní obrazovku, kde právě demonstranti pálili několik amerických vlajek, „si francouzská vláda nemůže dovolit být přistižena při spolupráci s jakoukoliv americkou zpravodajskou službou nebo s americkou armádou. Nicméně jsou ochotni umožnit lékařským a vědeckým expertům účast v roli ,pozorovatelů’. Přinejmenším za předpokladu, že se tak bude dít ,s maximální diskrétností’. Pokud narazíte na nějaké potíže, úřady pochopitelně popřou, že jste někdy obdržel oficiální pozvání.”

Smith si odfrkl. „Přirozeně.” Odkráčel zpátky k oknu a zadíval se na ulici. Stále pociťoval neklid. Po chvíli se obrátil. „Máte pro mě něco konkrétního, nač bych se měl zaměřit, jakmile tam dorazím? Nebo mám prostě jen tak čmuchat kolem a sledovat, co se z toho vyvrbí?”

„Mám něco konkrétního,” řekl Klein tiše. Naklonil se a vytáhl z aktovky žlutohnědou obálku. „Podívejte se na tohle.”

Smith obálku otevřel. Obsahovala dva volné listy papíru -v obou případech šlo o kopie depeší zaslaných v režimu PŘÍSNĚ TAJNÉ z pařížské pobočky CIA na ústředí v Langley. Obě depeše přitom byly odeslány v průběhu posledních deseti hodin. První se zmiňovala o řadě ohromujících postřehů, které v La Courneuve učinil výzvědný tým při sledování jedné nejmenované osoby podezřelé z terorismu. Smith cítil, jak mu naskakuje husí kůže, když pročítal popis „senzorových krabiček” instalovaných na pouličních lampách ve zmíněné čtvrti. Druhá depeše hlásila pokrok při identifikaci poznávacích značek automobilů, v nichž se lidé popsaní v prvním telegramu pohybovali. Jon užasle pohlédl na Kleina. „Ježíšikriste! Tomu se říká žhavá událost. A co v té věci hoši z Langley dělají?” „Nic.”

Smith byl zmaten. „Nic?”

„CIA,” vysvětlil Klein trpělivě, „je momentálně příliš zaneprázdněna vyšetřováním sebe sama v souvislosti se závažným překračováním pravomocí, vraždami, praním peněz, sabotážemi a terorismem. Ostatně FBI je na tom podobně.”

„Kvůli Burkeovi a Piersonové,” uvědomil si Smith. „A možná i kvůli jiným,” souhlasil Klein. „Objevily se náznaky, že se v TOCSINu mohl angažovat také přinejmenším jeden vysoce postavený člen MI6. Šéf jejich týmu zaměřeného na sledování Lazarova hnutí před pár hodinami zahynul při nikým nezaviněné autonehodě…, kterou místní policie již nyní označila za podezřelou.” Sklopil oči a zadíval se na konečky prstů. „Měl bych vám rovněž sdělit, že úřad šerifa již nalezl Hala Burkea i Kit Piersonovou.”

„Předpokládám, že jsou oba mrtví,” poznamenal Smith chmurně.

Klein přitakal. „Jejich těla se našla v ohořelých troskách Burkeovy usedlosti. Předběžná soudní analýza naznačuje, že se oba navzájem zastřelili, než budovu zachvátil požár.” Svraštil nos. „Upřímně řečeno mi tahle verze připadá až příliš pohodlná. Někdo tu s námi hraje celou řadu špinavých her.” „Báječné.”

„Situace je zlá, Jone,” souhlasil zasmušile šéf Alfy. „Krach této nezákonné operace paralyzuje tři z nejlepších zpravodajských služeb na světě – a to právě v okamžiku, kdy jsou jejich schopnosti a úsilí nejvíce zapotřebí.” Sáhl si do kapsy saka pro dýmku a váček s tabákem, poté si všiml nápadného nápisu „Zákaz kouření” na dveřích a s roztržitým zamračením vrátil obojí zpátky do kapsy. „Podivné, že?”

Smith tiše hvízdl. „Vy si myslíte, že to byl od počátku záměr, je to tak? Ze strany toho, kdo je za ty masové útoky nanofágů zodpovědný?”

Klein pokrčil rameny. „Možná. Jestli ne, tak je to tedy zatraceně ošklivá náhoda.”

„Já osobně náhodám moc nevěřím,” pravil Smith suše.

„Já taky ne.” Vysoký a štíhlý šéf Alfy se postavil. „Což znamená, že tady máme co dělat s velice nebezpečným soupeřem, Jone. S takovým, který disponuje obrovskými prostředky a je natolik nelítostný, že plně využije veškerou moc, kterou vládne. A co je ještě horší,” dodal tiše, „je to nepřítel, jehož totožnost nám stále zůstává naprosto skryta. Což znamená, že nemáme jak odhalit jeho záměry – nebo se před nimi bránit.”

Smith přikývl. Z Kleinových varovných slov ho mrazilo do morku kostí. Opět přešel k oknu a zadíval se na tiché ulice hlavního města. Jaký je skutečný cíl v pozadí obou úniků nanofágů v Santa Fe a v Paříži? Jistě, při obou útocích zahynuly tisíce nevinných civilistů, ale existovaly snazší – a levnější – způsoby, jak spáchat masovou vraždu v podobném měřítku. Nanostroje použité na obou místech vyžadovaly neskutečně vysokou úroveň bioinženýrství a výrobní technologie. Jejich vývoj musel stát desetimiliony dolarů – možná dokonce stamiliony.

Zavrtěl hlavou. Nic z toho, co se dělo, nemělo valnou logiku, alespoň na povrchu. Pro teroristické skupiny disponující takovými prostředky by bylo mnohem bezpečnější a pohodlnější nakoupit na celosvětovém černém trhu jaderné zbraně, jedovaté plyny nebo již existující biologické zbraně. Kromě toho by pro běžné teroristy nebylo snadné získat přístup k tak modernímu laboratornímu vybavení a laboratorním prostorám, jaké jsou k výrobě vražedných nanofágů zapotřebí.

Smith se napřímil, neboť ho náhle přepadla jistota, že onen neviditelný nepřítel usiluje o cosi mnohem hlubšího a temnějšího a Že ke svému cíli směřuje rychlými a přesnými kroky. Ty masakry v Novém Mexiku a ve Francii jsou pouhý začátek, pomyslel si chladně, pouhá ochutnávka mnohem ďábelštějších a ničivějších událostí.

LINKA PRO VÝROBU NANOFÁGŮ UKRYTÁ UVNITŘ CENTRA

Na velké počítačové obrazovce pomalu rolovala nekonečná řada čísel a grafů přenášených prostřednictvím satelitního spojení z Paříže. Údaje míhající se na monitoru se v potemnělé místnosti přízračně odrážely od silných bezpečnostních brýlí na očích dvou molekulárních vědců. Tito muži, hlavní architekti programu vývoje nanofágů, studovali veškerá nová data, která do Centra dorazila.

„Je zřejmé, že vypuštění nanofágů z výšky bylo mimořádně účinné,” poznamenal starší z dvojice mužů. „Rovněž rozšířené senzorové sady u kontrolních fágů přinesly optimální výsledky. Totéž platí i o našem novém systému sebedestrukce.”

Jeho podřízený přikývl. Zbývající konstrukční problémy jejich nanofágů rané fáze byly ze všech praktických hledisek vyřešeny. Stroje fáze III z jejich dílny již nepotřebovaly specifické sady úzce definovaných biologických podpisů, aby se dokázaly zaměřit na cíl. Stačil jediný malý krůček a jejich procentuální úspěšnost zabití se zvýšila z přibližně jedné třetiny kontaminovaných na téměř všechny osoby, které zasáhlo nanofágové mračno. Vylepšený chemický náklad obsažený uvnitř každé skořápky navíc prokázal svou efektivitu tím, že napadené osoby strávil prakticky celé. Bledé a vyleštěné úlomky kostí, které zůstaly na chodnících La Courneuve, představovaly obrovský pokrok oproti nafouklým napůl zkonzumovaným mrtvolám pokrývajícím Kusasu nebo nepříjemnému zkrvavenému slizu, jenž poséval prostranství před Tellerovým institutem.

„Doporučuji označit zbraně za plně funkční a okamžitě přistoupit ke kompletní produkční fázi,” řekl mladší muž sebevědomě. „Veškeré další konstrukční úpravy naznačené těmito novými údaji můžeme provést později.”

„Souhlasím,” řekl vedoucí vědec. „Lazarus bude mít radost.”

PŘED CENTREM

Džinčiró Nomura doprovázený dvěma osobními strážci v civilních šatech vyšel poprvé po téměř roce ven. Na okamžik zůstal tento malý postarší Japonec stát jako přikovaný k zemi a mhouřil oči před oslnivým sluncem stojícím mu vysoko nad hlavou. Chladný vánek od moře mu cuchal řídké prameny bělostných vlasů.

„Jestli dovolíte, pane,” zamumlal zdvořile jeden ze strážců a podal mu sluneční brýle, „už na nás čekají. První z prototypů Thanata právě absolvuje závěrečné přiblížení.”

Džinčiró Nomura klidně pokýval hlavou. Převzal brýle a nasadil si je.

Mohutné dveře se za ním zasunuly, a opět tak neprodyšně uzavřely hlavní chodbu, která vedla do obytné části Centra, kontrolního střediska, administrativních kanceláří a nakonec i k lince pro výrobu nanofágů, ukryté hluboko v útrobách obrovské budovy. Zvenčí a ze vzduchu vypadal celý komplex jako úplně obyčejný betonový sklad s kovovou střechou – v podstatě se ničím nelišil od tisícovek dalších levných průmyslových skladišť rozesetých po celé zeměkouli. Jeho spletité systémy přechovávání chemických látek, potrubí, hrázových dveří, „čistých” místností uspořádaných do stále přísněji kontrolovaných soustředných vrstev a důmyslných superpočítačových sítí dokonale maskoval tento fádní, rzí prorezlý a zubem času nahlodaný exteriér.

Obestoupen osobními strážci sešel Nomura po štěrkové stezce k okraji asfaltové plochy, která tvořila součást nesmírně dlouhé betonové přistávací dráhy, jež se táhla několik tisíc metrů ze severu na jih. Na obou koncích dráhy bylo vidět obrovské hangáry, cisterny s leteckým palivem a několik zaparkovaných nákladních i osobních letounů. Letiště s přilehlými budovami obklopoval vysoký kovový plot opatřený na horní hraně spirálami žiletkového drátu. Na západním obzoru se nabízel nepřerušovaný pohled na převalující se vlny, které narážely do pobřeží a pokrývaly ho pěnou. Na východě se stáda ovcí a krav pásla na rovinatých zelených lukách, které v mnohakilometrové dálce přecházely v zalesněný horský vrchol.

Nomura se zastavil u hloučku inženýrů a vědců v bílých pláštích, kteří upírali dychtivé pohledy na severní horizont.

„Již brzy,” sdělil jeden z nich ostatním a podíval se na hodinky. Otočil hlavu, přimhouřil oči a zkontroloval polohu slunce. „Solární energetický systém letounu funguje perfektně. A palubní palivové články dokončily přechod do pohotovostního módu.”

„Tamhle je!” řekl další muž vzrušeně a ukázal na sever. Na obzoru se náhle objevila tenká tmavá čára, která byla zpočátku na pozadí průzračně modrého nebe jen stěží viditelná – postupně se však zvětšila a pomalu klesala k přistávací dráze.

Džinčiró Nomura upřeně sledoval, jak se zvláštní letoun, kterému dali jeho konstruktéři přezdívku Thanatos, postupně blíží. Bylo to vlastně obrovské létající křídlo bez trupu či ocasní části, ale s rozpětím větším než u Boeingu 747. Čtrnáct malých vrtulových motorů rozmístěných po celé délce křídla téměř neslyšně předlo a zajišťovalo plavidlu rychlost necelých padesáti kilometrů za hodinu. Když se letadlo lehce naklonilo, aby srovnalo kurz s přistávací dráhou, jeho šedesát tisíc solárních článků umístěných na tenounké horní straně křídla se na slunci zářivě zalesklo.

Na asfaltu za Nomurou se ozvaly tiché kroky. Nomura zůstal nehnutě stát a přihlížel, jak se obrovité plavidlo snáší ještě níž a připravuje se k přistání. Projektové specifikace a nákresy, které měl možnost studovat, dostaly v jeho hlavě vůbec poprvé reálnou podobu.

Thanatos byl vytvořen podle prototypů, s nimiž poprvé přišla NASA, a představoval ultralehké celokřídlé letadlo vyrobené z kompozitních materiálů pohlcujících radarové vlny – karbonových vláken, grafitoepoxidů, kevlaru, nomexu a nejmodernějších plastů. I při plném vytížení vážil méně než tisíc kilogramů. Přitom však dokázal vystoupat do výšky téměř třiceti tisíc metrů, setrvat v ní díky solárním článkům několik týdnů až měsíců a obsáhnout ze své polohy celé kontinenty a oceány. Pět aerodynamických proudnic umístěných pod křídlem pak obsahovalo řídící počítače, přístrojové vybavení, záložní palivové články pro noční let a přípojná místa pro řadu válců, které měly obsahovat ponurý náklad letadla.

NASA kdysi nazvala svůj testovací letoun Helios podle řeckého boha slunce. Bylo to příhodné jméno pro plavidlo, které mělo díky sluneční energii vystoupat do výšin. Džinčiró se zamračil. Také Thanatos, starořecké zosobnění Smrti, představoval dokonalý název pro zamýšlené využití jeho létajícího křídla.

„Je nádherný, vid?” řekl mu tiše do ucha až příliš dobře známý hlas. „Tak velký, a přitom tak křehký…, tak půvabný…, tak lehounký. I ty bezpochyby vidíš, že Thanatos je spíše obláčkem dechu božstev nežli výtvorem divošského člověka.”

Džinčiró ztěžka pokýval hlavou. „To ano. Samo o sobě je toto zařízení nádherné.” Zachmuřeně upřel pohled na muže, jenž stál těsně za ním. „Avšak tvé zlovolné úmysly ho degradují stejně jako všechny ostatní věci, jichž se dotkneš…, Lazare.”

„Tím jménem mi vzdáváš poctu…, otče,” odvětil Hideo Nomura a napjatě se usmál. „Vše, co jsem učinil, učinil jsem pro dosažení našich společných cílů, našich sdílených snů.”

Starší Japonec rázně zavrtěl hlavou. „Naše cíle nejsou stejné. Moji přátelé a já jsme chtěli obnovit a spasit zeměkouli – uchránit tento zpustošený svět před hrozbami, které představuje nekontrolovaná věda. Hnutí bylo pod naším vedením zasvěceno životu, nikoliv smrti.”

„Jenže ty a tvoji druhové jste se dopustili jedné základní chyby, otče,” řekl mu Hideo tiše. „Nepochopili jste podstatu krize, jíž náš svět čelí. Věda a technika neohrožují přežití Země. Jsou to pouhé nástroje, prostředky vedoucí k nezbytnému cíli. Nástroje pro lidi jako já, kteří mají odvahu a vizi jich plně využít.”

„Jako zbraní hromadného masakrování!” osopil se na syna Džinčiró. „Přes všechna vznešená slova nejsi ničím jiným než vrahem!”

„Udělám, co je nutné, otče,” odvětil Hideo chladně. „Lidská rasa ve svém současném stavu je sama o sobě nepřítelem – to ona je skutečnou hrozbou pro svět, který oba milujeme.” Pokrčil rameny. „Ty v hloubi duše víš, že mám pravdu. Představ si sedm miliard chamtivých, lakomých a násilnických zvířat, která bloudí po této malé křehké planetě. Jsou pro zeměkouli stejně nebezpečná, jako je pro tělo nekontrolované se šířící rakovina. Svět se nedokáže vypořádat s tak obrovskou zátěží. A tak musí být nejhorší část

lidstva stejně jako mutující rakovina zlikvidována – bez ohledu na to, jak bolestný a nepříjemný tento úkol bude.”

„A k tomu využiješ svou ďábelskou zbraň, tyhle nanofágy,” řekl Hideův otec nevlídně.

Mladý Nomura přikývl. „Představ si Thanata a desítky jemu podobných. Představ si, jak se vznášejí vysoko nad zemským povrchem – tiše a téměř neviditelně pro radary. Náhle se z nich snese jemný déšť, kapénky tak maličké, že i ony zůstanou bez povšimnutí… alespoň do chvíle, než už bude pozdě.”

„Kde?” zeptal se Džinčiró s popelavou tváří.

Hideo vycenil zuby. „Ze všeho nejdříve? Thanatos a jeho bratrové poletí do Ameriky, do země, která je bezduchá, mocná a zkorumpovaná zároveň. Musí být zničena, aby vzniklo místo pro nový světový pořádek. Následovat ji bude Evropa, další zřídlo materialistické nákazy. Poté moje nanofágy vyčistí Afriku a Blízký východ, ty žumpy teroru, nemocí, hladu, krutosti a náboženského fanatismu. Také Čína, naparovačná a příliš pamětlivá své starověké moci, musí být pokořena.”

„Takže kolik lidí zemře, než svou práci dokončíš?” zašeptal jeho otec.

Hideo pokrčil rameny. „Pět miliard? Šest miliard?” nadhodil. „Kdo to dokáže přesně říct? Avšak ti, kdo zůstanou naživu, brzy docení hodnotu daru, jenž jim byl věnován: světa, v němž byla znovu nastolena rovnováha. Světa, jehož zdroje a infrastruktura zůstala nedotčená, nepoškozená běsněním válek nebo všepohlcující chamtivosti.”

Na dlouhý okamžik nedokázal stařec nic jiného než s výrazem plným hrůzy zírat na svého syna – na muže, který byl nyní Lazarem. „Zahanbuješ mě,” řekl nakonec. „A zahanbuješ i naše předky.” Obrátil se ke strážcům a tiše řekl: „Odveďte mě zpátky do vězeňské cely. Už ze samotné přítomnosti tohoto netvora v lidské podobě se mi dělá špatně.”

Hideo Nomura rázně kývl na oba muže, kteří si zachovávali pokerovou tvář. „Udělejte, co vám ten starý blázen říká,” prohlásil ledově. Odstoupil a mlčky přihlížel, jak jeho otec kráčí zpět do obnoveného zajetí.

Oči měl přitom přivřené. Jako už tolikrát předtím ho Džinčiró znovu zklamal – ba přímo zradil – povrchností svých myšlenek a nedostatkem odvahy. Ještě i nyní byl jeho otec natolik slepý, že nedokázal obdivovat úspěchy svého jediného syna. Anebo je snad, pomyslel si Hideo a znovu pocítil zatrpklost a rozmrzelost ze zpackaného dětství, otec jednoduše příliš žárlivý či bezcitný, než aby dokázal syna pochválit, jak si zasluhuje. A že si chválu zasluhuje, tím si byl Hideo jist. Po celá léta pracoval mladší z obou šéfů firmy Nomura PharmaTech téměř dnem i nocí, aby naplnil svou vizi čistšího, prázdnějšího a pokojnějšího světa. Pečlivé plánování mu nejprve umožnilo vybudovat, personálně obsadit a financovat tuto skrytou nanotechnologickou laboratoř, aniž upoutal nevítanou pozornost ze strany akcionářů či kohokoliv jiného. Nikdo z jeho mnoha konkurentů neměl nikdy ani tušení, že Nomura, který v honbě
za vývojem nanotechnologických aplikací naoko zaostával, má před nimi ve skutečnosti několikaměsíční či několikaletý náskok.

Následně přišel na řadu složitý úkol podkopat Lazarovo hnutí – pomalu a neúprosně přizpůsobit tuto volně koncipovanou organizaci vlastní neviditelné vůli. Předáci hnutí, kteří se postavili proti němu, byli odstaveni nebo zabiti, obvykle některým z Horáciů, tria zabijáků, jejichž stvoření a výcvik financoval sám Nomura. Ze všeho nejlepší přitom bylo, že každá nevysvětlená smrt působila jako podnět k dalšímu radikalismu ze strany těch, kdo zůstali naživu.

Zorganizovat záhadné zmizení vlastního otce, posledního z původní Lazarovy devítky, byla naproti tomu hračka. Jakmile toho dosáhl, mohl Hideo tajně převzít otěže zděšeného hnutí do vlastních rukou. Pikantní na tom všem bylo, že pátrání po Džinčiróovi, které vedla CIA, mu zajistilo kontakt s Halem Burkem. Čímž znenadání zapadl do Hideova plánu i poslední chybějící kousek.

Hideo se chladně a tiše zasmál, neboť si vzpomněl, s jakou lehkostí napálil nejen tohoto agenta CIA, ale jeho prostřednictvím i další postavy v amerických a britských zpravodajských službách, když zahrál na strunu jejich paranoidních obav z terorismu. Jednoduše nakrmil Burkea a jeho společníky poškozujícími informacemi o hnutí a zmanipuloval je tak, aby rozpoutali svou pošetilou a nezákonnou válku. Od tohoto dne se již všechny události vyvíjely podle jeho – a pouze jeho – vůle.

Výsledky hovořily samy za sebe: obyvatelé světa podléhali stále většímu zděšení a pořádali hon na obětní beránky. Jeho konkurenti jako Harcourtův biovědecký ústav byli zcela bezmocní, neboť je pohřbila lavina nových vládních restrikcí na nanotechnologický výzkum. Lazarovo hnutí sílilo a bylo stále násilnější. A nyní došlo i k ochromení amerických a britských špionážních služeb, které se utápěly ve skandálech a zničujících podezřeních. Bylo tedy zřejmé, že až na Washington, New York, Chicago a Los Angeles dopadne první vražedné mračno nanofágů, nedokáže již nikdo odhalit strašlivou pravdu.

Hideo Nomura se sám pro sebe usmál. Koneckonců, pomyslel si nelítostně, jak jinak lze zvítězit, než když se hraje na obou stranách současně?

LAZARŮV PROJEV

Nové Lazarovo poselství, které zveřejnilo hnutí, se drželo schématu jeho prvního celosvětového projevu po masakru před Tellerovým institutem. Nevystopovatelné digitální záběry dorazily ve stejném okamžiku do televizních studií po celém světě, přičemž každý z nich obsahoval odlišný obraz Lazara, jenž byl digitálně zkonstruován tak, aby zapůsobil na určité cílové publikum.

„Není nadále možné ukrývat se před pravdou,” konstatoval Lazarus smutně. „Hrůzy, kterým přihlížíme, svědčí o tom, že je proti lidstvu používána nová zbraň – zbraň, již vyvinula krutá a nepřirozená věda. Lidstvo stojí na křižovatce. Na jedné cestě, na cestě vytyčené naším hnutím, leží svět míru a pokoje. Na druhé cestě, kterou vyšlapali chamtiví lidé posedlí mocí a ziskem, leží svět zbídačelý válkou a genocidou – svět krveprolévání a katastrof.”

Lazarův obraz upřel pohled přímo do kamery. „Musíme se rozhodnout, které z těchto dvou budoucností dáme přednost,” prohlásil. „Ničivé pokroky v nanotechnologii, genetické manipulaci a klonování musí být opuštěny či potlačeny, než nás všechny zničí. V souladu s tím vyzývá hnutí všechny vlády – zejména vlády takzvaných civilizovaných zemí na Západě, zejména pak Spojených států -, aby okamžitě zakázaly výzkum, vývoj a aplikaci těchto přízračných, smrtonosných technologií.”

Lazarův obličej zvážněl. „Pokud by jakákoliv vláda tomuto požadavku nevyhověla, vezmeme věci do vlastních rukou. Musíme jednat. Musíme zachránit sebe, své rodiny, svůj druh i Zemi, kterou všichni milujeme. Toto je zápas o budoucnost lidstva, v němž není čas na další odklady, v němž není místo pro neutralitu. V tomto střetu bude každý, kdo se k nám nepřidá, stát proti nám. Nechť moudří lidé uposlechnou tohoto varování!”

BERLÍN

Tisíce demonstrantů proudily na hlavní berlínskou třídu Unter den Linden a jejich počet se s každou další minutou rychle zvyšoval. V čele skandujícího davu přesunujícího se na východ od Braniborské brány korunované vozatajem se třepetaly desítky šarlatových a zelených transparentů Lazarova hnutí. Za nimi se pak v rostoucím počtu šikovaly další vlajky, cedule a transparenty. Němečtí Zelení i další významné ekologické a antiglobalizační skupiny se v této obrovské demonstraci síly připojovali k Lazarovu hnutí.

Jejich skandování se v nelítostné ozvěně odráželo od kamenných fasád mohutných veřejných budov, které širokou třídu lemovaly. „NE NANOTECHNOLOGII! ZASTAVTE TO ŠÍLENSTVÍ! ROZBIJTE AMERICKOU VÁLEČNOU MAŠINERII! LAZARA DO ČELA!”

Štáb CNN, který měl o protestu informovat, couval vzhůru po příkrém schodišti Státní opery, stále elegantní budovy z devatenáctého století s mohutnými sloupy v průčelí, aby měl lepší přehled o situaci a zároveň bezpečnější úkryt před rozběsněným davem. Reportérka, štíhlá pohledná brunetka krátce po třicítce, musela do mikrofonu křičet, aby ji bylo slyšet ve vřavě rozléhající se ulicemi německého hlavního města. „Tato demonstrace zřejmě zastihla místní úřady téměř naprosto v nedbalkách, Johne! To, co před dvěma hodinami započalo v podobě malé skupinky demonstrantů inspirovaných posledním Lazarovým projevem, nyní přerostlo v jedno z největších politických shromáždění od pádu berlínské zdi! A jak se dozvídáme, podobná masová shromáždění proti nanotechnologii a politice Spojených států probíhají ve městech po celém světě – v Římě, Madridu, Tokiu, Káhiře, Rio de Janeiru, San Fran cisku a mnoha dalších.”

Reportérka se zadívala přes moře vlajek a cedulí proudících kolem Opery. „Tady v Berlíně je dav až dosud relativně pokojný, ale oficiální činitelé se obávají, že se od demonstrantů mohou kdykoliv oddělit anarchisté a začít rozbíjet obchody a kancelářské budovy vlastněné různými americkými korporacemi – těmi korporacemi, které Lazarovo hnutí označuje za ,součást kultury strojů

smrti’. Zatím budeme situaci sledovat a s nejnovějšími událostmi se vám opět přihlásíme živě!”

NEDALEKO OD KAPSKÉHO MĚSTA, JIHOAFRICKÁ REPUBLIKA

Dvacet pět kilometrů jižně od Kapského Města se vysoko nad obchodním a technologickým parkem Capricorn převalovala obrovská oblaka kouře, která zatemňovala načervenalou večerní oblohu. V téměř tuctu druhdy nablýskaných budov stojících uvnitř tohoto průmyslového a výzkumného komplexu nejmodernějších technologií zuřil požár. Na okružní silnici vedoucí kolem jezírka uprostřed komplexu se rojily tisícovky výtržníků, které rozbíjely okna, převracely auta a zakládaly nové požáry, kdekoliv to jen šlo. Zpočátku zaměřovala běsnící lůza své úsilí pouze na biotechnologické laboratoře vlastněné Američany, avšak nyní útočila v záchvatu hysterie a vzteku na všechny vědeckotechnické firmy a společnosti v dohledu – přičemž s naprostou nenuceností ničila majetek a vybavení v hodnotě desítek milionů dolarů.

Policie, která čelila značné přesile a zdráhala se zakročit proti ječícímu davu usmrcujícími prostředky, se z komplexu Capricorn raději stáhla a snažila se udržet kordon rozestavený daleko před komplexem v naději, že se jí podaří zabránit alespoň v přelití vlny násilností do okolních čtvrtí. Ze zničeného technologického parku brzy začaly stoupat další sloupce kouře, neboť sílící vítr rozdmýchal nové požáry i v ostatních vydrancovaných budovách.

CBS NEWS – BLESKOVÁ ZPRÁVA: „AMERICKÁ TAJNÁ VÁLKA”

Televizní diváci v Americe, kteří si během dne zapnuli televizi, aby sledovali své oblíbené sportovní utkání nebo telenovelu, se místo nich dočkali nepřetržitého zpravodajství, neboť všechny hlavní televizní kanály se předháněly ve snaze držet krok s překotným vývojem událostí po celém světě.

Jak se vlna násilí šířila státy na pěti světadílech, nedokázal ani ostřílený moderátor CBS potlačit rostoucí vzrušení. „Držte si klobouky, lidičky,” řekl s ospalým jižanským přízvukem, který se s každou minutou prohluboval. „Protože tahle divoká jízda je čím dál divočejší. Francouzská televize právě vypustila šrapnel – tvrdí, že CIA a FBI s pomocí Britů vedou proti Lazarovu hnutí tajnou kampaň plnou vražd a sabotáží. Zpravodajové v Paříži mohou dle svého tvrzení doložit, že za smrt předáků a aktivistů Lazarova hnutí po celém světě včetně Spojených států nesou zodpovědnost někdejší příslušníci amerických a britských komand a špioni. Tíž zpravodajové dále tvrdí, že podobné útoky nemohly neschválit ,úplně nejvyšší americké a britské vládní kruhy’.”

Moderátor zvedl hlavu a s vážným výrazem v obličeji promluvil přímo do kamery: „Když naši reportéři požádali oficiální místa ve Washingtonu a v Londýně o komentář, byli královsky odbyti. Všichni od prezidenta a premiéra níže odmítají novinářům sdělit cokoliv podstatného. Nikdo neví, zda jde pouze o obvyklou zdráhavost vyjadřovat se ke zpravodajským operacím a probíhajícímu kriminálnímu vyšetřování, nebo zda pod touto kouřovou clonou skutečně plápolá oheň. Jedna věc je však jistá: rozlícení lidé po celé zeměkouli, kteří pálí všechny ty americké vlajky a demolují Američany vlastněné podniky, nebudou čekat, až se dozvědí pravdu.”

SITUAČNÍ MÍSTNOST BÍLÉHO DOMU

„Poslouchejte mě velmi pozorně, pane Hansone. Nechci slyšet žádné další sladké řečičky, vytáčky nebo byrokratickou hatmatilku. Chci slyšet pravdu a chci ji slyšet hned!” soptil prezident Sam Castilla a plamenně se zadíval přes dlouhý stůl na nezvykle zamlklého ředitele CIA.

David Hanson, který byl i za těch nejtíživějších okolností švihácký a elegantní, dnes vypadal jako troska. Pod očima se mu táhly hluboké kruhy a jeho zmačkané sako vypadalo, jako by v něm spal. V prstech pravé ruky pevně svíral pero v marné snaze zakrýt skutečnost, že se mu lehce třesou ruce. „Řekl jsem vám všechno, co vím, jakkoliv je toho málo, pane prezidente,” konstatoval znaveně. „Prohledáváme naše spisy do maximální hloubky, ale zatím jsme nenašli nic, co by mělo alespoň vzdálenou spojitost s touto takzvanou operací TOCSIN. Pokud se Hal Burke angažoval v čemkoliv nezákonném, jsem si jist, že to prováděl na vlastní pěst -bez souhlasu či pomoci kohokoliv dalšího z řad CIA.”

Emily Powellová-Hillová se předklonila na židli. „Jak hloupí podle vás lidé jsou, Davide?” dotázala se poradkyně pro otázky národní bezpečnosti zatrpkle. „Myslíte si, že někdo uvěří, že Burke s Piersonovou platili mnohamilionovou tajnou operaci z vlastní kapsy – ze svých osobních úspor a z vládní gáže?”

„Já tyhle potíže chápu!” odsekl Hanson rozčarovaně. „Ale moji lidé a já na tom pracujeme, co nejúporněji a nejrychleji to jde. Právě nyní můj bezpečnostní personál pročesává záznamy a evidenci o veškerých operacích, na nichž se kdy Burke podílel, a hledá v nich cokoliv třeba jen vzdáleně podezřelého. Navíc připravujeme pro všechny důstojníky a analytiky Burkeovy sekce pro Lazarovo hnutí testy na detektoru lži. Pokud se v tom angažoval kdokoliv jiný z CIA, dopadneme ho – ale bude to chvíli trvat.”

Zamračil se. „Kromě toho jsem vydal všem pobočkám CIA na světě rozkaz, aby okamžitě ukončily veškeré operace související s hnutím. V tuto chvíli by se v okolí budov či aktivistů Lazarova hnutí neměl vyskytovat žádný sledovací tým naší agentury.”

„To nestačí,” namítla Powellová-Hillová. „Za tohle nás zaříznou – doma i v zahraničí.”

Všichni zúčastnění v Situační místnosti chmurně pokývali hlavami. Tiskové zprávy o nezákonné utajené operaci proti Lazarovu hnutí byly dokonale načasovány tak, že následovaly vzápětí po nanofágovém masakru v La Courneuve, díky čemuž napáchaly americké pověsti po celém světě maximální škody. Na svět zapůsobily zhruba stejně, jako když člověk hodí sirku do místnosti plné děravých sudů s benzinem. Lazarovo hnutí mělo přitom takové postavení, že z výsledné exploze hněvu a rozhořčení dokonale profitovalo. To, co až dosud představovalo pro většinu vlád a velkých firem relativně neškodný obtížný hmyz, nyní rychle přerůstalo ve významného hráče globální politiky. Stále více zemí se připojovalo k požadavku hnutí na okamžitý zákaz veškerého nanotechnologického výzkumu.

„Takže teď si každý šílenec, který bude tvrdit, že testujeme nějakou vyhlazovací zbraň na bázi nanotechnologií, rázem získá uctivou pozornost mezinárodních médií – BBC, dalších evropských kanálů, al-Džazíry i ostatních,” pokračovala poradkyně pro otázky národní bezpečnosti. „Francouzi již odvolali svého velvyslance k takzvaným konzultacím. Spousta dalších zemí si velmi brzy pospíší učinit totéž. Čím déle se tahle záležitost povleče, tím větší škody utrpí naše aliance i naše schopnost ovlivňovat světové události.”

Castilla upjatě přikývl. Měl již za sebou telefonát s francouzským prezidentem, který byl plný ošklivých obvinění a špatně skrývaného opovržení.

„Na Kapitolu máme téměř stejné potíže,” dodal personální šéf Bílého domu Charles Ouray a povzdechl si. „Prakticky všichni kongresmani a senátoři, kteří na nás pokřikovali, ať si na Lazarovo hnutí vyšlápneme, teď otočili o plných sto osmdesát stupňů. Momentálně se můžou přetrhnout, aby ustavili vyšetřovací výbor ve stylu Watergate. Divočejší z nich už probírají i možnost impeachmentu, a dokonce i naši obvyklí přátelé se stáhli do ústraní a vyčkávají, odkud povane politický vítr.”

Castilla se zašklebil. Až příliš mnoho mužů a žen působících v Kongresu bylo svým založením, ze zvyku nebo ze zkušenosti politickými oportunisty. Když byl prezident populární, lísali se k němu v naději, že se s ním ohřejí v záři reflektorů. Hned při první známce potíží nebo slabosti se ovšem dychtivě přidali k davu volajícím po jeho krvi.

BÍLÝ DŮM

Dlouholetá prezidentova sekretářka Estelle Pikeová otevřela dveře do Oválné pracovny. „Je zde pan Klein, pane,” řekla kousavě. „Nemá smluvenou schůzku, ale tvrdí, že ho přijmete i tak.”

Castilla se odvrátil od okna. Jeho obličej byl znavený a posetý vráskami. Jako by za posledních čtyřiadvacet hodin zestárl o deset let. „Je tady, protože jsem ho o to požádal, Estelle. Uveďte ho, prosím.”

Sekretářka v očividném projevu nelibosti potáhla, ale poté uposlechla.

Klein kolem ní prošel s mumlavým poděkováním, které zůstalo bez odpovědi. Vyčkal, až se za ním zavřou dveře, a pak pokrčil rameny. „Myslím, že vaše slečna Pikeová mě nemá příliš v lásce, Same.”

Prezident se přinutil k povinnému úsměvu. „Estelle není právě vřelá a žoviální osoba, Frede. Každý, kdo jí nabourává denní program, se od ní dočká stejného přístupu. Není v tom nic osobního.”

„To se mi ulevilo,” poznamenal Klein suše a zevrubně si starého přítele prohlédl. „Soudě podle vašeho ztrápeného výrazu neproběhla schůzka národně bezpečnostní rady dobře.”

Castilla si odfrkl. „To je téměř stejné, jako byste se zeptal paní Lincolnové, jak se jí to divadlo líbilo.” „Až tak to bylo zlé?”

Prezident otráveně přikývl. „Až tak.” Vyzval Kleina, aby se posadil na jednu ze dvou židlí stojících před jeho velkým pracovním stolem. „Vysoce postavení lidé uvnitř CIA, FBI, NSA a dalších agentur se mohou přetrhnout, aby na nich neulpěla vina za fiasko s tím TOCSINem. Nikdo neví, jak vysoko tohle spiknutí zasahovalo, takže nikdo zároveň netuší, do jaké míry může důvěřovat ostatním. A tak kolem sebe všichni navzájem krouží a obezřetně vyčkávají, kdo si to nakonec odskáče.”

Klein mlčky přikývl; prezidentovo líčení ho nijak zvlášť nepřekvapovalo. I v těch nejpříznivějších dobách byly vysilující mocenské boje uvnitř americké zpravodajské komunity na denním pořádku. Dlouhodobé rozepře a bratrovražedné konflikty koneckonců představovaly jeden z hlavních důvodů, proč ho Castilla požádal, aby založil Alfu. A když nyní dvěma největšími zahraničními a domácími zpravodajskými agenturami zmítal obrovský skandál, bylo jasné, že napětí rychle poroste. Za těchto okolností nechtěl nikdo, jehož kariéra za něco stála, zbytečně vystrkovat hlavu z řady.

„Je už podplukovník Smith na cestě do Paříže?” prolomil Castilla konečně mlčení.

„Ano,” řekl Klein. „Očekávám, že tam dorazí pozdě večer našeho času.”

„A vy věříte, že má Smith šanci zjistit, proti čemu tady opravdu stojíme?”

„Šanci?” zopakoval Klein. Zaváhal. „Myslím, že ano.” Zamračil se. „Přinejmenším v to doufám.”

„A opravdu je to váš nejlepší člověk?” dotázal se Castilla ostře.

Tentokrát už Klein nezaváhal. „Pro tuto misi? Ano, absolutně. Jon Smith je na tuto práci ten správný člověk.”

Prezident podrážděně zavrtěl hlavou. „Stejně je to směšné, viďte?”

„Směšné?”

„Já si tu sedím,” vysvětlil Castilla, „jako vrchní velitel nejmocnější ozbrojené síly v dějinách lidstva. Lid Spojených států očekává, že tuto sílu použiji, abych jim zajistil bezpečnost. Jenže já nemůžu. Tentokrát ne. Nebo alespoň zatím.” Svěsil široká ramena. „Ani všechny bombardéry, rakety, tanky a ostrostřelci na světě neznamenají vůbec nic, pokud jim nedáte cíl. A to je právě věc, kterou jim dát nemůžu.”

Klein se na svého přítele upřeně zadíval. On sám nikdy prezidentovi nezáviděl nejrůznější požitky a výsady plynoucí z jeho funkce. A nyní vůči tomuto vyčerpanému a posmutnělému člověku před sebou nepociťoval nic než lítost. „Alfa splní svou povinnost,” slíbil. „My vám ten cíl najdeme.”

„Modlím se k Bohu, abyste měl pravdu,” řekl Castilla tiše. „Protože se nám rychle krátí čas i možnosti.”

PONDĚLÍ 18. ŘÍJNA PAŘÍŽ

Jon Smith se díval z okna taxíku – černého mercedesu, který uháněl z mezinárodního letiště Charlese de Gaullea na jih směrem ke spícímu městu. Do rozbřesku zbývalo ještě několik hodin a příměstské čtvrti kolem francouzského hlavního města podkreslovala pouze mlhavá záře světel táhnoucích se po obou stranách mnohaproudové dálnice A1. Samotná dálnice byla téměř opuštěná, takže umožňovala taxikáři, menšímu Pařížanovi se zatrpklým obličejem a krhavýma očima, plně využít povolenou rychlost a případně ji i notně překročit.

Rychlostí přesahující 120 kilometrů v hodině se prohnali kolem několika jinak potemnělých čtvrtí, z nichž k obloze šlehaly plameny a na pozadí černé noci tančily svůj rudooranžový tanec. Hořely zde chátrající obytné domy a osvětlovaly sousední budovy přízračnou září. Nedaleko od těchto míst byly všechny nájezdové a výjezdové rampy z dálnice přehrazeny klubky ostnatého drátu a narychlo postavenými betonovými zátarasy. Na všech kontrolních stanovištích hlídkovaly početné skupiny policistů a vojáků v plné bojové výzbroji. Na strategických místech podél trasy parkovala obrněná vozidla vybavená granátomety se slzným plynem a kulomety, pásové dopravní vozy, a dokonce i padesátitunové bitevní tanky Leclerc.

„Les Arabes!” ošklíbl se taxikář pohrdlivě, zamáčkl cigaretu do přetékajícího popelníku a pokrčil úzkými rameny. „Bouří se proti tomu, co se stalo v La Courneuve. A tak vypalují vlastní domovy a obchůdky – jako obvykle. Pche!”

Odmlčel se, aby si oběma rukama zapálil další cigaretu bez filtru, a volant robustního německého sedanu zatím přidržoval koleny. „Jsou to idioti. Všichni se můžou vykašlat na to, co se v těch jejích krysích doupatech děje. Ale ať si jen zkusí vytáhnout

paty ven. Pfft!” Přejel si prstem přes hrdlo. „Potom promluví kulomety, eh?”

Smith mlčky pokýval hlavou. Nebylo žádným tajemstvím, že tyto přeplněné a zločinností prolezlé bytové zástavby za Paříží byly pečlivě navrhovány tak, aby se daly v případě vážných nepokojů rychle a snadno izolovat.

Mercedes sjel z dálnice A1 a zamířil na Boulevard Périphérique táhnoucí se jižně a východně kolem labyrintu ulic, uliček, tříd a bulvárů hustě osídleného města. Po chvíli jízdy, během níž řidič nepřestal brblat nad hloupostí vlády, která zdaňuje jeho, aby mohla vyplácet podpory zabijákům, zlodějům a „les Arabes”, se ocitli v Porte de Vincennes a sjeli z okružního bulváru. Taxík zamířil na západ, objel Place de la Nation, prořítil se přes rue du Fauborg-St. Antoine, střihl to kolem Place de la Bastille a nakonec se vnořil hluboko do úzkých jednosměrných uliček čtvrti Marais ve třetím městském obvodu.

Tato část Paříže, vybudovaná na místě někdejších močálů, dnes patřila k několika málo čtvrtím, jichž se nedotkly grandiózní demoliční a rekonstrukční projekty, které v devatenáctém století uskutečnil na příkaz císaře Napoleona III. baron Hausmann. Mnoho zdejších budov se datovalo hluboko do středověku. V polovině dvacátého století pak oprýskané a zchátralé Marais zažilo obrození a dnes se řadilo k nejoblíbenějším obytným, turistickým i nákupním čtvrtím města. Elegantní kamenné paláce, muzea a knihovny zde sousedily se snobskými bary, starožitnictvími a módními salony.

Taxikář naposledy rozhodil své tabákem zažloutlé ruce a zastavil před vchodem do Hotel des Chevaliers – malého hotýlku nacházejícího se sotva jeden blok od starobylého, elegantního a stromy lemovaného Place des Vosges. „My dorazili, m’sieur!” oznámil anglicky. „A v rekordním čase!” Kysele se zašklebil. „Možná my měli by poděkovat výtržníkům, eh? Protože myslím, že flics,” použil francouzský slangový výraz pro policisty, „mají příliš zaneprázdněni, aby jim rozbíjeli hlavy, takže nemůžou dávat dopravní pokuty poctivým mužům jako já!”

„Možná,” souhlasil Smith a tajně se radoval, že z jízdy vyvázl se zdravou kůží. Podal taxikáři hrst euro, sebral malé příruční zavazadlo a cestovní brašnu, kterou si vyzvedl před odletem na Dullesově letišti, a vyškrábal se na chodník. Mercedes se téměř současně se zabouchnutím dveří vyřítil zpátky do noci.

Smith pár okamžiků jen mlčky stál a vychutnával si ticho a klid vlhké ulice. Před chvílí zde očividně pršelo a chladný noční vzduch byl prosycen osvěžující čistou vůní. Jon si protáhl údy, které mu na stěsnaném sedadle v letadle ztuhly, a několikrát se zhluboka nadechl, aby vypudil z plic i poslední pasivně vykouřené stopy hrubého taxikářova tabáku. Okamžitě se začal cítit lépe a křepčeji. Přehodil si brašnu přes rameno a otočil se k hotelu. Nad vchodem svítilo světlo a noční vrátný, kterého Smith již z letiště telefonicky uvědomil o svém příjezdu, ho bez potíží vpustil dovnitř.

„Vítejte v Paříži, doktore Smithe,” řekl uhlazeně čistou a plynnou angličtinou. „Zdržíte se u nás dlouho?”

„Snad několik dní,” řekl Jon obezřetně. „Můžete mě na tak dlouho ubytovat?”

Noční vrátný, bezvadně ustrojený muž středního věku, jenž i přes časnou ranní hodinu působil čile, si povzdechl. „V dobrém období ne.” Výmluvně pokrčil rameny. „Ovšem kvůli té nepříjemnosti v La Courneuve jsme měli mnoho zrušených rezervací a předčasných odjezdů. Takže to nebude problém.”

Smith se podepsal do registrační knihy a automaticky zkontroloval jména nad sebou, zda si nevšimne něčeho podezřelého. Neviděl však nic, co by ho mělo trápit. V hotelu bydlelo jen několik dalších hostů, téměř bez výjimky z jiných evropských zemí nebo přímo z Francie. Zdálo se, že většina z nich je zde stejně jako on sama. Buďto do Paříže přicestovali v nějaké naléhavé obchodní záležitosti, anebo jsou to akademikové, kteří bádají v nedalekých historických archivech a muzeích, odhadoval Smith. Zamilované páry by byly první, kdo by Paříž po útoku nanofágů a následných výtržnostech opustil.

Vrátný vytáhl malou hranatou lepenkovou krabici a položil ji na stůl. „Tento balíček vám před hodinou doručil kurýr.” Pohlédl na přípis nahoře. „Je od firmy MacLean Medical Group z kanadského Toronta. Předpokládám, že jste ho očekával.”

Smith pokýval hlavou a v duchu se usmál. Na Freda Kleina je vždycky spolehnutí, pomyslel si vděčně. MacLean Medical Group byla jedna z mnoha fingovaných společností, které Alfa využívala pro tajné zásilky agentům po celém světě.

Nahoře v soukromí svého malého, ale elegantně zařízeného pokoje Smith strhl z balíčku pečeť a rozbalil ho. Uvnitř nalezl tvrdý plastový box obsahující zbrusu novou pistoli SIG-Sauer ráže devět milimetrů, krabičku s náboji a tři náhradní zásobníky. Kožené pouzdro bylo přibaleno zvlášť.

Posadil se na pohodlné dvoulůžko, rozebral pistoli na prvočinitele, pečlivě každou součástku vyčistil a složil zbraň zpátky. Nakonec do ní s uspokojením zacvakl nabitý zásobník a zasunul ji do ramenního pouzdra. Přistoupil k oknu, z něhož se nabízel výhled na dvorek za hotelem. Nad tmavými břidlicovými střechami starých budov po obou stranách se východní obloha projasňovala prvními slabými náznaky šedi. V některých oknech s výhledem na malé dlážděné nádvoří se začala rozsvěcovat světla. Město se probouzelo.

Smith vyťukal na mobilním telefonu Kleinovo číslo a ohlásil bezpečný příjezd do Paříže. „Nějaké nové události?” zeptal se.

„Tady ne,” oznámil mu šéf Alfy. „Ale zdá se, že tým CIA v Paříži vystopoval jedno z vozidel spatřených v La Courneuve až k adrese, která se nachází nedaleko od místa vašeho současného pobytu.”

Smith zaslechl v Kleinově hlasu nejistotu. ,„Zdá se’?” zeptal se překvapeně.

„Jsou v té věci nesmírně opatrní,” vysvětlil mu šéf. „Poslední zpráva týmu do Langley se zmiňovala o předběžném úspěchu, ale vyhnula se uvedení jakékoliv konkrétní lokality.”

Smith se zamračil. „To je zvláštní.”

„Ano,” přitakal Klein suše. „Velice zvláštní. Nedokážu si toto opomenutí uspokojivě vysvětlit.”

„Copak Langley na pařížskou pobočku netlačí, aby jí poskytla konkrétní údaje?”

Klein si odfrkl. „Ředitel CIA a jeho špičky jsou příliš zaneprázdněni mimořádnými kontrolami celého ředitelství operací, než aby věnovali zvláštní pozornost svým agentům v terénu.”

„Tak proč si myslíte, že se zdejší sledovací tým zaměřuje na nějakou budovu v Marais nebo okolí?”

„Protože si jako hlavní místo pro ervé vybrali Place des Vosges,” řekl Klein.

Smith pokýval hlavou – rozuměl, co mu chce šéf Alfy říci. Místo pro RV neboli pro „rendezvous” tajného sledovacího týmu operujícího uvnitř určitého města se téměř vždy vybíralo tak, aby se z něj dalo snadno dojít pěšky k zamýšlenému cíli. Obvykle se jednalo o veřejné prostranství, které bylo natolik rušné, že mohlo snadno zamaskovat diskrétní schůzky mezi agenty, kteří si zde vyměňovali informace nebo předávali nové rozkazy. Place des Vosges vybudované v roce 1605 bylo nejstarší náměstí v Paříži a pro tento účel se hodilo dokonale. Rušné restaurace, kavárny a prodejničky, jež náměstí lemovaly ze všech čtyř stran, představovaly ideální krytí.

„To má logiku,” souhlasil Smith. „Ale tahle informace mi sama o sobě příliš nepomůže, že? V této čtvrti mohou čmuchat kolem stovek různých budov.”

„Je to problém,” přizvukoval Klein. „Právě proto budete muset s tím týmem CIA navázat přímý kontakt.”

Smith užasle zvedl obočí. „Cože? A jak bych to měl podle vás udělat?” dotázal se. „Chodit po Place des Vosges sem a tam a mávat velkou cedulí, na které je žádám o schůzku?”

„Vlastně docela podobně,” konstatoval Klein suše.

Smith si s rostoucím překvapením a pobavením vyslechl, co má jeho nadřízený na mysli. Když Klein domluvil, ukončil Jon hovor a vyťukal další číslo.

„Rozkoše Paříže, eseró,” ozval se mu sytý a zvučný hlas s anglickým přízvukem. „Žádná služba není příliš malicherná. Žádná postel nezůstane rozestlaná. Žádný rozumný požadavek odmítnut.”

„Uvažuješ o změně profese, Petere?” zeptal se Smith a zašklebil se.

Peter Howell se uchechtl. „Vůbec ne. Pouze o možném přilepšení ke svému skrovnému výslužnému.” Zvážněl. „Předpokládám, že tam máš zprávy.”

„Mám,” potvrdil Smith. „Kde jsi?”

„V jednom kouzelném malém penzionu na levém břehu,” odvětil Peter. „Nedaleko od bulváru Saint-Germain. Dorazil jsem sem před pěti minutami, takže máš bezvadné načasování.”

„Jak jsi to vyřešil s vybavením?”

„Bez problémů,” ujistil ho Angličan. „Stačil jeden krátký telefonát starému kámošovi cestou z letiště.”

Smith pokýval hlavou. Zdálo se, že Peter Howell má ve velké části Evropy spolehlivé kontakty – staré přátele a brachy, kteří mu dokázali poskytnout výzbroj, výstroj a jinou pomoc, aniž mu kladli nepříjemné otázky.

„Takže kde a kdy se sejdeme?” zeptal se Peter tiše. „A za jakým účelem?”

Smith ho instruoval – přetlumočil mu Kleinovy informace, přičemž se však omezil na konstatování, že je má od jednoho „přítele” s dobrými kontakty v CIA. Když domluvil, zaslechl v hlase svého přítele neskrývaný úžas.

„Tenhle svět je ale zvláštní, Jone, viď?” řekl Peter nakonec. „A taky Zpropadeně malý.”

„To tedy je,” souhlasil Smith a usmál se. Poté však jeho úsměv ochabl, neboť si představil, jaké hrůzy by ještě mohly potkat tento malý a vzájemně propojený svět v případě, že se on a jeho anglický přítel nyní honí za pouhým přeludem. Lidé, kteří kdesi v ústraní vyvinuli nanofágy, teď bezpochyby připravují ještě vražednější verzi svých nových zbraní. Pokud se je nepodaří nalézt a zastavit – a to co nejdříve -, zemře ještě mnoho dalších nevinných lidí: zaživa je pozřou nové vlny vražedných strojů, které jsou tak malé, že je ani není vidět.

PAŘÍŽ

V korunách kaštanů rostoucích na okrajích hezky upraveného Place des Vosges ševelil podzimní větřík. Kdykoliv zesílil, rozstřikoval do okolí vodu tryskající z jedné ze zdejších fontán. Jemná vodní mlha se pak nesla po náměstí a skrápěla široké chodníky, které se leskly jako louka pokrytá časně ranní rosou.

Vítr rozpustile tančil a kroužil kolem zvětralých šedých a narůžovělých kamenných fasád galerií a podloubí, která lemovala náměstí. V jeho severozápadním cípu se na důkladně naleštěných proutěných stolcích restaurace Ma Bourgogne třepetaly látkové ubrusy přidržované vázami.

Jon Smith si pohodlně lebedil v jednom z červených kožených křesílek s vysokým opěradlem u stolku na okraji podloubí. Pozoroval dění na oploceném prostranství před sebou a zejména si všímal mnoha lidí, kteří se nenucené procházeli po chodnících nebo posedávali na lavičkách a lenivě házeli chlebové drobky vrkajícím holubům.

„Un café noir, m’sieur,” ozval se za ním znuděný hlas.

Smith zvedl hlavu.

Jeden z číšníků, seriózní a málo usměvavý starší muž s motýlkem a v černé zástěře typické pro Ma Bourgogne, mu postavil na stůl šálek s černou kávou.

Smith zdvořile přikývl. „Merci.” Přisunul číšníkovi po stole několik euro.

Číšník cosi zabručel, strčil peníze do kapsy, otočil se a odšoural se k jinému stolu, kde seděli dva místní podnikatelé a nad časným obědem zřejmě smlouvali jakýsi obchod. Smith cítil vůni linoucí se z talířů vrchovatě naložených saucisson de Beaujolais a pommes frites. Začaly se mu sbíhat sliny. Od snídaně v Hotel des Chevaliers už uplynula notná doba a dva šálky silné kávy, které již během zdejšího čekání zkonzumoval, mu v žaludku vyvolávaly pocit hladu.

Chvíli zvažoval, že přivolá číšníka zpátky, ale pak si to rozmyslel. Podle Kleina se právě zde nacházelo místo schůzky sledovacího týmu CIA. Při troše štěstí už zde možná nebude muset nečinně sedět dlouho.

Znovu začal pozorovat lidi, kteří procházeli po náměstí a mezi přilehlými budovami. I během dopoledne bylo Place des Vosges poměrně rušné – hemžilo se to zde studenty a učiteli, kteří měli v okolních školách volnou hodinu, mladými matkami tlačícími ratolesti v kočárcích a vřískajícími dětmi, které se spokojeně vrtaly v pískovišti ve stínu jezdecké sochy Ludvíka XIII. Starci hádající se o všem možném od politiky přes sport až po pravděpodobnost výhry v příštím tahu celostátní loterie postávali v malých hloučcích na náměstí a rozráželi vzduch energickými rozmáchlými gesty.

Před Velkou francouzskou revolucí, kdy se náměstí ještě jmenovalo Place Royal, byl tento nádherný pás otevřeného prostranství dějištěm bezpočtu soubojů. Na každém čtverečním centimetru náměstí, kde si dnes obyčejní Pařížané vychutnávali podzimní slunce a venčili své zhýčkané psíky, kdysi bojovali a umírali rytíři a mladí aristokraté – oháněli se proti sobě kordy nebo po sobě zblízka stříleli z pistolí, to vše jen proto, aby dokázali svou odvahu nebo hájili svou čest. Dnes bylo sice v módě zlehčovat tyto souboje jako znamení divošské a krvelačné doby, ale Smith přemýšlel, jestli je to tak docela fér. Koneckonců, jak asi budoucí historikové zhodnotí dnešní takzvaný moderní věk – jako dobu, kdy byli někteří lidé odhodláni masakrovat nevinné, kdykoliv a kdekoliv se jim k tomu naskytla příležitost?

Kousek od jeho stolku prošla obyčejná kyprá tmavovlasá mladá žena v modrých džínsách a černém plášti v délce po kolena. Všimla si, že se na ni Smith dívá, zčervenala, sklopila hlavu a spěšně pokračovala v chůzi. Jon ji sledoval očima a v duchu přemítal. Může být právě ona spojkou, na kterou čeká?

„Je tady volno, m’sieur?” zachrčel jakýsi sípavý hlas zdrsnělý mnoha desítkami let kouření tří až čtyř krabiček cigaret denně.

Smith otočil hlavu a spatřil útlou a dokonale vzpřímenou postavu stárnoucí pařížské vdovy, která na něj pronikavě hleděla. Měla hromadu bezvadně vyčesaných šedých vlasů, silně vrásčitý obličej, výrazný orlí nos a nelítostný dravčí pohled. Očividně znechucena Smithovou pomalostí a stupiditou zvedla jedno pečlivě pěstěné obočí. „Vy nemluvíte anglicky, m’sieur? Pardon. Sprechen Sie Deutsch?”

Než se Smith stačil vzpamatovat, obrátila se ke svému psíkovi, malému a neméně vetchému pudlovi, který byl právě zabrán do ohlodávání jednoho z prázdných křesílek. Škubla vodítkem. „K noze, Pascale! Ať se ten zatracený kus nábytku rozpadne sám!” obořila se na něj osobitou francouzštinou.

S očividným uspokojením, že Smith je hluchý, němý nebo imbecilní, se stará žena uvelebila naproti němu – když pomalu skládala své staré kosti do křesílka, zlehka přitom sténala. Rozpačitý Smith se zadíval jinam.

„Jak to, že mi brousíš v rajonu, Jone?” zaslechl vzápětí velice povědomý a velice podrážděný tichý hlas. „A nesnaž se mi, prosím tě, nakukat nějakou za vlasy přitaženou historku, že sis přijel prohlédnout krásy Paříže!”

Smith se užasle otočil zpátky ke staré ženě. Kdesi za masou šedých vlasů, vrásek a povislé kůže se ukrýval příjemný hladký obličej světlovlasé důstojnice CIA Randi Russellová. Smith cítil, jak červená. Randi, sestra jeho mrtvé snoubenky, byla velice dobrou přítelkyní – člověkem, s nímž chodíval na večeři nebo na skleničku, kdykoliv se oba současně ocitli ve Washingtonu. Navzdory tomu – a přestože věděl, že jeho přítomnost na místě schůzky jejího týmu musí nutně upoutat její pozornost – se jí ho podařilo nachytat nepřipraveného.

Aby získal čas a mohl se ze svého překvapení vzpamatovat, Smith opatrně usrkl kávu. Odložil šálek a zašklebil se na ni. „Hezká maškara, Randi. Teď už vím, jak budeš vypadat za čtyřicet nebo za padesát let. A ten pes je taky čímanská rekvizita. Ten patří tobě? Nebo je erární ze CIA?”

„Pascal patří jedné kamarádce, kolegyni z ambasády,” odvětila Randi stručně. Její ústa se napjala. „A je kolem něj skoro stejně nepříjemností jako kolem tebe, Jone. Skoro, ne úplně. Takže už se přestaň vytáčet a odpověz mi na otázku.”

Smith pokrčil rameny. „Dobrá. Vlastně je to úplně prosté. Jsem tady na základě zpráv, které jste ty a tvůj tým odeslali v posledních čtyřiadvaceti hodinách do Států.”

„A tomuhle ty říkáš prosté?” zeptala se Randi nevěřícně. „Naše zprávy jsou striktně vnitřním materiálem CIA.”

„Ne, už nejsou,” sdělil jí Smith. „Langley se momentálně zmítá v obrovském průšvihu ohledně té tajné války proti Lazarovu hnutí. Stejně jako FBI. Možná se ti to doneslo.”

Důstojnice CIA hořce pokývala hlavou. „Jo, něco jsem slyšela. Spatné zprávy se šíří rychle.” Upřela oči do stolu a zachmuřila se. „Ten pitomý parchant Burke nakonec udělá agentuře největší průšvih, jaký jsme kdy zažili.” Zostřila pohled. „Ale tím se ještě nevysvětluje, pro koho momentálně pracuješ ty.” Významně se odmlčela. „Nebo pro koho budeš tvrdit, že pracuješ.”

Smith v duchu zaklel, že existence Alfy musí i nadále zůstat přísně střeženým tajemstvím. Stejně jako v případě Petera Howella znamenala Randina příslušnost k jiné zpravodajské organizaci, že kolem ní musel Smith našlapovat opatrně a utajovat řadu významných aspektů své práce – zdrženlivý přístup musel bohužel zaujímat i k lidem, kteří byli jeho nejbližšími přáteli a do jejichž rukou by se nebál svěřit svůj život. Smithovi se s Randi poštěstilo spolupracovat již dříve, v Iráku a v Rusku, zde v Paříži a naposledy v Číně, avšak vyhýbat se jejím dobře mířeným otázkám mu vždy činilo potíže.

„Není to žádné velké tajemství, Randi,” zalhal. Naplňovalo ho to výčitkami svědomí, ale vynasnažil se je co nejlépe zakrýt. „Víš, že jsem v minulosti dělal nějakou práci pro armádní rozvědku. No, a hlavouni v Pentagonu si mě pro tuhletu misi znovu vybrali. Někdo tu vyvíjí nanotechnologickou zbraň a Sboru náčelníků štábů se to ani trochu nelíbí.”

„Ale proč si vybrali zrovna tebe?” naléhala Randi. Smith se jí zadíval přímo do očí. „Protože jsem působil v Tellerově institutu,” řekl tiše. „Takže vím, co tahle zbraň dokáže s lidmi udělat. Viděl jsem to na vlastní oči.”

Randiin obličej změkl. „To muselo být strašné, Jone.”

Smith přikývl a v duchu zaplašil nechutné vzpomínky, které ho stále budily ze spánku. „Bylo.” Pohlédl přes stůl. „Ale mám dojem, že tady v La Courneuve to bylo ještě horší.”

„Bylo zde více mrtvých a podle všeho to nikdo nepřežil,” souhlasila Randi. „To, co se s těmi nebohými lidmi stalo, bylo podle všech tiskových zpráv absolutně příšerné.”

„V tom případě bys měla chápat, že se chci bedlivěji podívat na zoubek lidem, které jsi tam noc před útokem zahlédla instalovat nějaké – cituji – ,senzorové krabičky ‘,” kul železo Smith.

„Ty myslíš, že spolu tyhle věci souvisejí?”

Jon zvedl obočí. „Ty ne?”

Randi zdráhavě přitakala. „Ano, to si myslím.” Povzdechla si. „A podařilo se nám vystopovat většinu vozidel, která ti lidé používali.” Spatřila ve Smithových očích další otázku a odpověděla na ni dříve, než stačil promluvit. „Ano, uhádls: všechny mají spojitost s jedinou adresou tady v Paříži.”

„S adresou, jejímuž uvedení ses ve svých depeších do vlasti pečlivě vyhnula,” poznamenal Smith.

„A měla jsem pro to zatraceně dobré důvody,” odsekla Randi a zašklebila se. „Promiň, že působím tak naštvaně, Jone. Ale velkou část toho, co jsme zjistili, nedokážu zařadit do žádného racionálního a logického rámce a upřímně řečeno mě to docela znervózňuje.”

„No, možná bych ti mohl pomoci některé anomálie vyjasnit,” nadhodil Jon.

Randi vůbec poprvé zareagovala chabým úsměvem. „To je možné. Na amatérského špiona máš mimořádnou schopnost zakopávat o správné odpovědi,” připustila pomalu. „Obvykle náhodou, pochopitelně.”

Smith se uchechtl. „Samozřejmě.”

Důstojnice CIA se opřela o křeslo a nepřítomně pozorovala lidi korzující po chodníku kolem nich. Náhle ztuhla a zatvářila se naprosto nevěřícně. „Ježíšikriste,” zamumlala zděšeně. „Co to je…? Abiturientský večírek?”

Smith sledoval její pohled a spatřil jakéhosi starého a neupraveného Francouze v baretu a silně zalátaném svetru, který si to s rukama v kapsách sepraných pracovních kalhot zeširoka šinul jejich směrem a ještě si u toho hvízdal. Jon se na muže zadíval pozorněji a potlačil úšklebek. Byl to Peter Howell.

Osmahlý Angličan ledabyle přešel přes ulici oddělující restauraci od náměstí, zamířil přímo k jejich stolu a zdvořile před Randi smekl baret. „Rád vidím, že vypadáte tak dobře, madame,” zadrmolil. V jeho bledě modrých očích sršelo pobavení. „A toto je bezpochyby váš mladý pan syn. Příjemný, statně vyhlížející chasník.”

„Ahoj, Petere,” řekla Randi odevzdaně. „Tak ty už jsi taky vstoupil do armády?”

„Do americké armády?” zeptal se Peter v předstírané hrůze. „Probůh, to ne, drahé děvče! Jde pouze o neformální spolupráci starých přátel a spojenců, chápeš. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Kdepak, Jon a já jsme se chtěli jen zeptat, jestli nemáš zájem se k našemu malému paktu připojit.”

„Výborně. To mě strašně těší.” Randi zavrtěla hlavou. „Dobrá, vzdávám se. Podělím se s vámi o informace, ale musí to být oboustranné. Chci, abyste všechny karty vyložili na stůl i vy. Jasné?”

Angličan se jemně usmál. „Jasné jako facka. Žádný strach. Vše bude v pravý čas odhaleno. Strýčku Peterovi můžeš věřit.”

„To jistě,” odfrkla si Randi. „Za stávajících okolností stejně nemám příliš na vybranou.” Pomalu se napřímila a pečlivě přitom udržovala dojem, že je starší žena okolo pětasedmdesátky. Cukla vodítkem a přitáhla si pudlíka zpod stolu, kde posledních několik minut marně žužlal jednu Smithovu botu. „No tak, Pascale,” řekla opět chraplavou nosovou francouzštinou. „Nesmíme pány obtěžovat.”

Ztlumila hlas a ujistila se, že její instrukce uslyší pouze Jon s Peterem. „Sehrajeme to takhle: jakmile odejdu, počkáte pět minut a poté zamíříte do domu číslo šest – to je dům Victora Huga. ‘ Předstírejte, že jste turisti, literární kritikové nebo něco takového. Zastaví tam bílé audi se škrábancem na pravých zadních dveřích. A vy do něj bez velkého rozruchu nasednete. Rozumíte?”

Jon s Peterem poslušně přikývli.

Stále zamračená Randi odešla z restaurace, aniž se za nimi ohlédla, a energicky zamířila k nejbližšímu rohu Place des Vosges – přičemž ovšem nepřestala působit na okolí dojmem, že je skutečně ztělesněním pařížské grand dame na zdravotní vycházce s rozmazleným psíkem.

*****

O deset minut později již Smith s Howellem stáli před Maison de Victor Hugo a zvědavě nakukovali do prvního patra, kde slavný spisovatel, autor románů Bídníci a Chrám Matky Boží v Paříži, strávil šestnáct let svého dlouhého života. „Divnej chlápek,” poznamenal Peter Howell zahloubané. „V pozdějším životě propadal záchvatům šílenství. Někdo ho jednou přistihl, jak se zuby snaží vykousávat nábytek.”

„Úplně jako Pascal,” nadhodil Smith.

Peter se zatvářil překvapeně. „Ten slavný filozof a matematik?”

„Ne,” řekl Smith a zaculil se. „Randiin pes.”

„Propánajána,” odvětil Peter kousavě. „V Paříži se toho člověk dozví.” Nenucené se ohlédl. „Á, náš kočár čeká.”

Jon se otočil a viděl, že u obrubníku zastavuje bílé audi s poškrábanými zadními dveřmi. Posadili se s Peterem na zadní sedadlo a automobil okamžitě vyrazil. Objel Place des Vosges, zamířil nalevo na rue de Turenne a začal provádět řadu zdánlivě nahodilých odbočení, jimiž se proplétal stále hlouběji do srdce labyrintu jednosměrných uliček tvořících okres Marais.

Jon se na chvíli zadíval na řidiče, podsaditého muže s nezdravě zažloutlou pletí a látkovou čepicí na hlavě. „Ahoj, Maxi,” řekl nakonec.

„Dobré ráno, podplukovníku,” odpověděl řidič a usmál se do zpětného zrcátka. „Rád vás zase vidím.”

Smith přikývl. V Maxově společnosti kdysi strávil hezkou řádku hodin – při sledování skupiny arabských teroristů z Paříže až na španělské pobřeží. Tento operativec CIA možná nepatřil k nejzářivějším hvězdám na agenturní báni, ale rozhodně to byl velmi schopný terénní agent.

„Sleduje nás někdo?” dotázal se Jon, když viděl, jak je Max neustále ve střehu a během jízdy ucpanými pařížskými ulicemi kontroluje veškeré dění kolem sebe.

Agent CIA však sebejistě zavrtěl hlavou. „Ne. Toto je jen preventivní opatření. Prostě si teď dáváme mimořádný pozor. Randi je docela nervózní.”

„Nechceš mi říct proč?”

Max si povzdechl. „To se brzy dozvíte, podplukovníku.” Zamířil s audi do úzkého průjezdu. Po obou stranách se tyčily vysoké kamenné budovy, které prakticky zakrývaly výhled na slunce nebo oblohu. Agent CIA zaparkoval těsně za šedou dodávkou Renault, která blokovala velkou část průjezdu. „Konečná,” ohlásil.

Smith s Peterem vystoupili.

Zadní dveře dodávky se otevřely a odhalily interiér napěchovaný televizory, audiotechnikou a počítačovým vybavením. Uvnitř seděla Randi Russellová – stále v přestrojení za starou ženu -a také další muž, kterého Jon neznal. Pudla Pascala nikde neviděli.

Jon nastoupil do renaultu a Peter Howell ho vzápětí následoval. Zavřeli za sebou dveře a zůstali přikrčeně stát ve stěsnaném prostoru.

„Těší mě, že jste to zvládli,” prohodila Randi. Věnovala jim rychlý úsměv a mávla rukou na vybavení instalované v řadách po obou stranách vnitřního prostoru dodávky. „Vítejte v našem skrovném příbytku, nervovém centru naší sledovací operace. Kromě lidských pozorovatelů se nám podařilo umístit na klíčových místech kolem cíle také řadu skrytých kamer.”

Kývla na druhého muže, který seděl na židličce před počítačovým monitorem a klávesnicí. „Ukaž jim, co tu máme, Hanku. Nejdřív tam dej kameru dvě. Je mi jasné, že naši hosté umírají touhou zjistit, co tu vlastně děláme.”

Její podřízený poslušně vyťukal na klávesnici řadu povelů. Obrazovka před ním zablikala a vzápětí na ní naskočil čistý záběr strmé modrošedé břidlicové střechy, ze které trčely antény všech velikostí, tvarů a typů. Smith tiše hvízdl.

„Jo,” přitakala Randi suše. „Tihle lidi jsou připraveni odesílat a přijímat prakticky jakýkoliv signál, na jaký si vzpomenete. Rádio, mikrovlny, laserové pulzy, satelit…, stačí říct.”

„Takže v čem je problém?” zeptal se jí Jon, který stále nic nechápal. „Proč máš takový strach napálit do Langley celou dávku?”

Randi se jízlivě usmála. Předklonila se a poklepala operátora po rameně. „Dej tam jedničku, Hanku.” Obrátila se zpět ke Smi-

thovi s Peterem. „Toto je vchod do stejné budovy. Moc dobře se dívejte.”

Na obrazovce se objevil záběr na čtyřpatrový dům, jehož holá kamenná fasáda zdrsněla a ztmavla staletým působením zubu času a škodlivých látek v ovzduší. V jednotlivých patrech se táhly řady vysokých a úzkých oken; pouze poslední podlaží bylo osazeno střešními okny, za nimiž se bezpochyby nacházely podkrovní místnosti.

„A teď to přibliž,” poručila Randi technikovi.

Záběr se silně rozšířil a nakonec se zaostřil na malou mosaznou cedulku vedle hlavního vchodu. Hluboce vyrytými písmeny na ní stálo:

18 RUE DE VIGNY PARTI LAZARE

„Á, sakra,” zamumlal Peter.

Randi chmurně pokývala hlavou. „Přesně tak. Tato budova je čirou shodou okolností pařížskou centrálou Lazarova hnutí.”

O hodinu později stanul Jon Smith přede dveřmi svého pokoje v Hotel des Chevaliers. Klekl si a zkontroloval varovný signál – silný černý vlas natažený mezi dveřmi a zárubní asi třicet centimetrů od běhounu na chodbě. Stále tam byl, naprosto neporušený.

Spokojen, že pokoj je bezpečný, uvedl dovnitř Randi a Petera. Dodávka týmu CIA byla na vleklou schůzku příliš stěsnaná a okolní kavárny a restaurace zase příliš přeplněné a veřejné. Potřebovali něco soukromějšího, kde by se mohli pokusit najít řešení problému, jenž před nimi náhle vyvstal. A Hotel des Chevaliers v danou chvíli představoval nejbezpečnější možné útočiště.

Randi, která již na sebe vzala původní podobu s nakrátko ostříhanými hezkými světlými vlasy a černou kombinézou na těle, neklidně přecházela po pokoji sem a tam. Díky dlouhým nohám a útlé stosedmdesáticentimetrové postavě si ji lidé často pletli s tanečnicí. Nikdo, kdo by ji viděl nyní, by se však podobného omylu nedopustil. Těkala po celém pokoji jako nebezpečné zvíře uvězněné v kleci a zoufale hledající cestu ven. Paralýza, která nyní kvůli přehmatům vlastních lidí prorůstala před jejími zraky celou CIA, ji hluboce skličovala – připravovala ji totiž o možnost požádat o posily nebo o radu ve chvíli, kdy to nejvíce potřebovala. Její nejistota, jak naložit s ohromujícím zjištěním jejího týmu, v ní vyvolávala neklid, a to i mezi starými přáteli a spojenci.

Nyní se skepticky zadívala na elegantně vybavený a zařízený pokoj a pohlédla přes rameno na Smitha. „Na člověka, kterému platí cestu americká armáda, to není špatné, Jone.”

„Aspoň vidíš, kam jdou dolary z tvých daní,” opáčil Smith a rychle se zašklebil.

„Typický yankeejský voják,” podotkl Peter a tiše se zakuckal smíchy. „Přehnaně placený, přehnaně požitkářský a přehnaně vybavený.”

„Lichotkami se nikam nedostaneš,” zpražil ho Smith suše. Posadil se do nejbližšího křesla a pohlédl přes pokoj na oba přátele.

„Podívejte, měli bychom se přestat navzájem popichovat a začít se vážně bavit o tom, co v téhle věci podnikneme.”

Ostatní dva na něj upřeli pohled.

„Budiž, přiznávám, že situace je poněkud složitá,” konstatoval Peter pomalu a usadil se v přehnaně čalouněném křesle.

Randi nevěřícně pohlédla do Angličanova napjatého obličeje. „Poněkud složitá?” zopakovala. „Panenko skákavá, co kdybys nazýval věci pravými jmény, Petere? Situace je naprosto neskutečná a ty to dobře víš.”

,„Neskutečná’ je strašně silné slovo, Randi,” podotkl Smith a přinutil se k mírnému úsměvu.

„Z místa, kde stojím já, tedy rozhodně není,” odsekla agentka. Zděšeně vrtěla hlavou a stále přecházela mezi oběma muži sem a tam. „Takže nejdříve vy dva hrdinové dokážete, že někteří z našich vlastních lidí svádějí velmi ošklivou a velmi nezákonnou tajnou válku proti Lazarovu hnutí. Což vyvolá ve všech politicích včetně prezidenta a premiéra naprostou paniku, že ano? A tak si začnou brát na paškál zpravodajské agentury a zahrnou nás rozkazy k okamžitému zastavení veškerých tajných operací, které mají s spojitost s hnutím. Nemluvě o přípravě kongresových a parlamentních vyšetřování, která se mohou snadno táhnout celé měsíce, možná dokonce léta.”

Oba muži přikývli.

Randi se hluboce zachmuřila. „Abyste věděli, já osobně s tím nemám žádný skutečný problém. Každý, kdo byl tak hloupý, že se do toho namočil s Halem Burkem, Kit Piersonovou a dalšími, si zaslouží ukřižovat. Tupými hřeby.” Zhluboka se nadechla. „A vy se teď, zrovna teď, když se všude kolem nás valí tahle kanonáda kritiky, chcete sebrat… a vloupat se do budovy Lazarova hnutí! Co taky jiného, že? A navíc pochopitelně ne do jen tak ledajaké budovy, ale přímo do sídla jejich pařížské pobočky!”

„Zajisté,” přitakal Peter klidně. „Jak jinak máme podle tebe zjistit, jaké pikle se tam kují?”

„Ježíšikriste,” zamumlala Randi. Prudce se otočila k Smithovi. „Ty to vidíš taky tak?”

Jon zasmušile přikývl. „Jsem si docela jist, že někdo mimo okruh zpravodajských služeb s Burkem a ostatními manipuloval.

Že využil té jejich nevyhlášené války jako zástěrky pro něco ještě horšího – pro něco podobného tomu, co se stalo v Tellerově institutu nebo tady v Paříži…, jen stonásobně většího,” řekl tiše. „Rád bych zjistil, kdo to byl – a proč. Než se to dozvíme natvrdo.”

Randi se kousla do spodního rtu a zamyslela se. Přešla přes pokoj a vykoukla z okna na malé nádvoří za hotelem.

„Přinejmenším někteří lidé pracující na rue de Vigny 18 věděli, že se chystá ten nanofágový útok na La Courneuve – ať už byli členy Lazarova hnutí, nebo ne,” pokračoval Smith. „Proto tam nainstalovali všechny ty senzory. Proto byli ochotni zavraždit každého, kdo se jim připletl do cesty.”

„Jenže hnutí se vehementně staví proti technologiím – a proti nanotechnologiím obzvláště!” vyhrkla rozčarovaně agentka. „Proč by Lazarovi stoupenci někomu pomáhali páchat masové vraždy, tím spíše prostředky, proti kterým tak zapáleně brojí? Vždyť to nemá logiku!”

„To může docela dobře znamenat, že onen záhadný Jonův někdo – mohli bychom mu zkráceně říkat pan X – využívá hnutí jako zástěrku pro své skutečné plány,” poznamenal Peter. „Přibližně stejným způsobem, jakým podle našeho názoru využil pár bláznů v CIA a FBI. A bohužel i v MI6.”

„Připisuješ tomu svému panu X strašně velké zásluhy,” podotkla Randi kysele. Otočila se od okna a postavila se k oběma mužům čelem – bradu držela zarputile vysoko. „Možná až příliš velké.”

„Já si to nemyslím,” konstatoval Smith a ve tváři měl přitom chmurný výraz. „Víme už, že onen X – ať už je to jednotlivec, anebo skupina – disponuje ohromnými prostředky. Nemůžeš přece zkonstruovat a vyrobit Stamiliardy nanofágů, aniž máš přístup k pořádným penězům. Přinejmenším ke sto milionům dolarů a nejspíš k ještě daleko vyšší částce. Vsadím se, že kdybys jen zlomek této sumy investoval do úplatků, mohl by sis koupit loajalitu docela slušného počtu lidí uvnitř Lazarova hnutí.”

Náhle se postavil, protože už nedokázal jen tak sedět, přistoupil k Randi a jemně jí položil ruku na rameno. „Napadá tě snad nějaký jiný způsob, jak poskládat všechny ty naše útržkovité informace dohromady?” zeptal se jí tiše.

Důstojnice CIA bolestně dlouho mlčela. Nakonec pomalu zavrtěla hlavou a povzdechla si. Jako by z ní rázem vyprchala veškerá nahromaděná energie i podráždění.

„Mě taky ne,” řekl Smith tiše. „Proto musíme do té budovy proniknout. Musíme zjistit, co ty senzorové sady v La Courneuve registrovaly. A co je možná ještě důležitější, musíme zjistit, co se stalo s informacemi, které nashromáždily.” Zamračil se. „Tvoji technici asi nedokázali zachytit hovory uvnitř té budovy, vid?”

Randi opět zdráhavě zavrtěla hlavou a přiznala porážku. „Ne. To místo je podle všeho pozoruhodně odstíněné. Dokonce i okna lehce vibrují, aby odrazila laserový odposlech.” „Všechna okna?” zeptal se Peter zvědavě. Agentka pokrčila rameny. „Ne. Jen ta v horním podlaží a podkrovních prostorách.”

„To je od nich hezké, že pro nás vyvěsili ceduli,” zamumlal Angličan a pohlédl přes pokoj na Jona. Ten přikývl. „Velice milé.”

Randi se na oba muže zamračila. „Možná až příliš milé,” nadhodila. „Co když je to léčka?”

„Tohle riziko budeme muset podstoupit,” řekl Peter lenivě. „Nakonec se to dozvíme.” Než se však na něj Randi stačila osopit, nasadil vážnější výraz. „Já osobně o tom ale pochybuji. Znamenalo by to totiž, že se ti Lazarovi hoši záměrně nechali zahlédnout tebou a tvými lidmi při instalaci těch svých malých šedivých krabiček. Jenže dělali by si takovou práci, vynakládali tolik peněz a riskovali takové ztráty jen proto, aby zlikvidovali pár zhuntovaných starých vojáků?”

„Plus jednu špičkovou terénní agentku CIA?” přisadila si Randi po krátkém zaváhání. Skromně sklopila oči. „Tím myslím samozřejmě sebe.”

Smith zvedl obočí. „Takže máš v plánu jít s námi?” Agentka si povzdechla. „Někdo zodpovědný musí dohlédnout na dvě přerostlé děti, jako jste vy dva.”

„Ale víš, kam se poděje tvoje kariéra, jestli nás tam načapají?” zeptal se Smith tiše.

Randi se na něj nakřáple zašklebila. „Nech toho, Jone,” řekla a přinutila se k rozpustilému tónu. „Dobře víš, že jestli nás v té budově dopadnou, bude moje kariéra nejmenší z našich starostí!”

Jakmile tedy dospěla k rozhodnutí, začala rozkládat na podlahu před sebe sérii fotografií pařížského sídla Lazarova hnutí. Snímky zachycovaly starou kamennou budovu na rue de Vigny 18 téměř ze všech úhlů a byly očividně pořízeny v různých denních a nočních hodinách. Kromě toho rozložila na zemi podrobnou mapu zobrazující sídlo hnutí ve vztahu k jeho nejbližším sousedům a okolním ulicím a uličkám.

Všichni tři si klekli na podlahu, začali bedlivě zkoumat fotografie i mapu a snažili se vymyslet způsob, jakým by mohli proniknout dovnitř bez rizika bezprostředního odhalení a jisté tragédie. Po nějaké době se Peter posadil na paty a obšťastnil Randi s Jonem plachým úsměvem. „Obávám se, že existuje jen jedna reálná možnost,” řekl a pokrčil rameny. „Možná není právě elegantní nebo originální, ale měla by nám posloužit.”

„Hlavně mi, prosím tě, neřekni, že tam máš v plánu vpadnout hlavním vchodem a vyběhnout ty čtyři nebo pět křídel schodů nahoru,” žadonila Randi.

„Kdepak. To není můj styl.” Jemně poklepal na mapu prstem a zabodl ho do jednoho z obytných domů sousedících s rue de Vigny 18. „Abych parafrázoval Hamleta, jsou věci mezi vchodem a zdmi, milé děvče, o nichž se filozofům ani nesní.”

Smith se zadíval na mapu bedlivěji a pochopil, co má přítel na mysli. Našpulil rty. „K tomu budeme potřebovat speciální vybavení. Znáš někoho, kdo nám ho může obstarat, Petere?”

„Možná mám po Paříži uskladněných pár drobných kousků,” připustil Peter klidně. „Pozůstatky mého dávného prostopášného života ve službách Jejího Veličenstva. A jsem si jist, že ostatní nám poskytnou přátelé slečny Russellová na zdejší pobočce CIA. Tedy pokud hezky poprosí.”

Zamračená Randi si ještě jednou prohlédla mapu a fotografie. Její obočí vystřelilo vzhůru. „No to snad ne, nechte mě hádat,” řekla a povzdechla si. „Vy zase plánujete jeden z těch kousků, co se vzpírají gravitačním zákonům, že je to tak?”

Peter na ni pohlédl v předstíraném úžasu. „,Vzpírají gravitačním zákonům’?” zopakoval a zavrtěl hlavou. „Vůbec ne. Striktní pravidla gravitace budeme naopak úzkostlivě dodržovat,” pravil s popelným úšklebkem. „Koneckonců, jednou jsi nahoře, jednou dole.”

ÚTERÝ 19. ŘÍJNA

Bylo již po půlnoci, ale dobře osvětlenými pařížskými ulicemi stále korzovalo poměrně mnoho hýřilů a dobře nasycených pozdních stolovníků. Rue de Vigny, která stála stranou od rušných kaváren, pivnic a klubů okresu Marais, byla sice o něco tišší, ale ani zde nechyběla slušná řádka chodců.

Jeden z nich, vrásčitá stará žena zachumlaná před chladem podzimní noci, se bolestivě belhala ulicí a na ohlazených dlažebních kostkách se rozléhal klapot jejích vysokých podpatků. Pod paží pevně svírala velkou plátěnou tašku v očividném odhodlání bránit svůj majetek proti jakémukoliv číhajícímu zloději. Před číslem 18 se celá rozlámaná a unavená nakrátko zastavila, aby popadla dech. V horní řadě oken těsně pod strmou břidlicovou střechou se svítilo. Okna do ulice v nižších patrech staré kamenné budovy byla naopak potemnělá.

Stará dáma cosi tiše zabručela a odkulhala dál až k přilehlému čtyřpodlažnímu činžovnímu domu na čísle 16, kde se postavila do krytého průčelí před hlavním vchodem. Nastal bolestně dlouhý okamžik, během něhož stařena nejprve šmátrala v obrovité tašce a poté nemohla zastrčit klíč do zámku. Nakonec se jí to podle všeho podařilo. Zámek cvakl, žena s námahou otevřela těžké dveře a pomalu se vpotácela dovnitř.

Ulice opět ztichla.

O několik minut později se na rue de Vigny objevili dva muži – jeden tmavovlasý a druhý prošedivělý. Oba měli na sobě tmavé svrchníky a přes rameno nesli těžké plátěné brašny. Kráčeli vedle sebe a hovorovou francouzštinou přátelsky klábosili o počasí a o absurditě dnešní ostrahy na letištích, díky čemuž působili na celý okolní svět dojmem dvou cestovatelů, kteří se po prodlouženém víkendu v cizině vracejí domů.

U čísla 16 se zastavili. Mladší tmavovlasý muž otevřel dveře a přidržel je staršímu příteli. „Až po tobě, Petere,” řekl tiše a mávl rukou do dveří.

„Věk má přednost před krásou, co?” zažertoval druhý muž. Vstoupil do malého tmavého vestibulu a uctivě pozdravil starou ženu, která tam vyčkávala.

Vzápětí vstoupil do obytného domu také Jon Smith, ale ještě předtím nepozorovaně strhl ze dveří kus lepicí pásky, který na ně „stařena” připevnila, aby se zámek nezacvakl. Zmuchlal pásku do kuličky, strčil si ji do kapsy kabátu a nechal za sebou dveře tiše zaklapnout.

„Hezká kasařská prácička,” pochválil starou ženu, která se choulila za Peterem Howellem.

Randi Russellová se na něj zašklebila. Za fasádou vrásek a povislé kůže, která jejímu skutečnému věku přidávala čtyřicet let, vyzařovala z jejích zářivých očí nervózní energie a vzrušení. „No, ne nadarmo jsem absolvovala farmu jako nejlepší ze třídy,” řekla v narážce na Camp Perry, výcvikové středisko CIA nedaleko od Williamsburgu ve státě Virginia. „Je příjemné vědět, že můj tamní pobyt nebyl jen úplnou ztrátou času.” „Kam teď?” zeptal se Smith.

Randi kývla do chodby vedoucí z vestibulu. „Tudy,” řekla. „Hlavní schodiště vede až úplně nahoru. Na každém patře je odpočivadlo s dveřmi do jednotlivých bytů.”

„Nějací všeteční domorodci?” informoval se Smith. Randi zavrtěla hlavou. „Ne. Pod několika dveřmi prosvítá světlo, ale jinak je tu docela klid. A pokusme se ho tady udržet, ano, chlapci? Nerada bych příštích čtyřiadvacet hodin odpovídala na dotěrné otázky na nejbližší policejní prefektuře.”

S Randi v čele stoupala trojice opatrně po schodech – tiše procházeli kolem odpočivadel přecpaných jízdními koly, kočárky a malými dvoukolovými nákupními taškami. Úplně nahoře snadno podlehly Randiiným planžetám další uzamčené dveře. Všichni tři jimi prošli a ocitli se na střešní zahrádce, které Pařížané tak milují – na miniaturním městském palouku tvořeném labyrintem velkých hliněných květináčů s nejrůznějšími zakrslými dřevinami, keři a květinami. Nacházeli se v zadní části obytného domu a od rue de Vigny je dělila řada vysokých komínů umouněných od sazí a les rádiových a televizních antén.

Chladný podzimní větřík k nim do této výšky nesl tlumené zvuky města – houkající klaksony na bulváru Beaumarchais, pronikavé skučení skútrů prohánějících se úzkými uličkami či smích a hudbu linoucích se otevřeným vchodem z nedalekého nočního klubu. Na severu se blyštěly osvětlené bílé kupole baziliky Sacré Coeur inspirované byzantským slohem, které se tyčily vysoko na zastavěných svazích Montmartru.

Smith se opatrně přesunul na okraj střechy a pohlédl dolů přes ozdobné tepané zábradlí. Ve tmě pod sebou rozeznával pouze řadu popelnic zaplňujících úzkou boční uličku. Na protější straně tohoto úzkého průchodu se vzpínala zeď další staré budovy, která dnes rovněž sloužila jako obytný dům. Škvírami v zatažených žaluziích a závěsech prosakovalo z jejích oken nažloutlé světlo lampiček. Smith couvl o několik kroků a připojil se k Peterovi s Randi do skrovného úkrytu, který jim poskytovaly stromy a keře střešní zahrádky.

Napravo od nich se rýsovaly stinné kontury pařížského sídla Lazarova hnutí. Obě budovy k sobě přiléhaly, ale rue de Vigny 18 byla o patro vyšší. Od strmě se svažující střechy, která byla jejich cílem, je dělila šest metrů vysoká hladká kamenná zeď.

„Jasně,” zašeptal Peter, který už klečel a otevíral první z plátěných brašen, z níž začal rozdělovat potřebné svršky a výstroj. „Pojďme na to.”

Rychlými pohyby zahájili všichni tři v chladném nočním vzduchu proměnu z běžně vyhlížejících občanů v plně vybavené zvláštní operativce. Randi začala tím, že si strhla z blonďatých vlasů šedou paruku. Nato si sloupla z obličeje speciální vrásky, které přidaly jejímu vzezření několik desítek let.

Všichni si pak svlékli těžké kabáty, pod nimiž měli černé roláky a černé džínsy, a nasadili si tmavé pletené čepice. Tváře a čela si načernili maskovacími barvami. Jejich vycházkovou obuv nahradily lezecké boty. Na ruce si navlékli silné kožené rukavice, všichni tři si nasadili kevlarove neprůstřelné vesty, nasoukali se do zásahových vest ve stylu SAS a kolem pasu si připjali pouzdra na své osobní zbraně – Smith na pistoli SIG-Sauer, Peter na Browning Hi-Power a Randi na devítimilimetrovou berettu. Nakonec si na tělo složitě upevnili slaňovací postroje a přehodili si přes rameno tlumoky se svinutým lezeckým lanem.

Peter rozdal kolegům nejrůznější speciální vybavení a úplně nakonec podal Smithovi a Randi dvě nádobky válcového tvaru, velké přibližně jako plechovka s pěnou na holení. „Oslepující granáty,” konstatoval světácky. „Velmi vhodné pro vyvolání zmatku u nepřítele. A taky docela populární na všech správných večírcích, jak jsem se doslechl.”

„Máme si počínat nepozorovaně,” připomněla mu Randi nevrle. „A ne kolem sebe bezhlavě pálit a rozpoutat třetí světovou válku.”

„To je nabíledni,” odvětil Peter. „Ale podle mě není opatrnosti nikdy nazbyt. Koneckonců tihle pánové,” kývl na vysokou a tmavou budovu sídla Lazarova hnutí, „by nemuseli reagovat hezky, kdyby si všimli, že je okukujeme.” Postavil se před Jona a Randi, zkontroloval jim postroje i nejrůznější součásti vybavení a zataháním se ujistil, že mají vše správně připevněno. Nato se sám trpělivě podrobil Smithově poslední prohlídce na svém těle.

„A nyní přejděme k této drobné zídce,” oznámil. Sáhl do své brašny a vytáhl malou vzduchovou pistoli, v níž vězela šipka s titanovým bodcem, upevněná k cívce s nylonovým lankem. S lehkým úklonem podal sestavu Randi. „Přeješ si mít tu čest?”

Randi o několik decimetrů ustoupila, zadívala se na stinný pás zdi před sebou a hledala nějaký vhodný kotevní bod. Po chvíli upoutala její zrak úzká prasklina. Randi k ní pozvedla hlaveň vzduchovky, pečlivě zamířila a stiskla spoušť. Pistole tiše zakašlala, drobná titanová šipka vyletěla do vzduchu a táhla za sebou lanko. Vzápětí se ostny malého háčku s tichým zazvoněním zakously hluboko do zdiva a zůstaly v něm pevně vězet.

Smith natáhl ruku a silně škubl volně visícím nylonem. Šipka zůstala ve zdivu. Otočil se k ostatním. „Připraveni?” Randi s Peterem přikývli.

Jeden po druhém pak přistoupili ke zdi a opatrně se vyšplhali na vrcholek strmé břidlicové střechy na čísle rue de Vigny 18.

LAZAROVO CENTRUM, AZORSKÉ OSTROVY

Hideo Nomura seděl ve své soukromé pracovně za obyčejným pracovním stolem z týkového dřeva a se vzrůstající spokojeností sledoval časově urychlenou počítačovou simulaci prvních „bojových” letů Thanata. Velký monitor zobrazoval digitalizovanou mapu západní polokoule. Jednotlivé ikony pak označovaly neustále aktualizovanou polohu každého letounu Thanatos vyslaného z jeho základny zde na Azorských ostrovech – přibližně čtyři tisíce kilometrů od amerického pobřeží.

Když tyto blikající tečky překonaly Atlantik a ocitly se nad územím Spojených států, začaly celé kusy pevniny na digitální mapě postupně měnit barvu – označovaly se tak oblasti, které zasáhla větrem unášená mračna nanofágů fáze IV, jež měly z obrovských výšek vypouštět jeho neviditelná letadla. Různé odstíny charakterizovaly předpokládané procento usmrcení při každém průletu. Sytě červená barva označovala téměř absolutní vyhlazení všech lidí nacházejících se v indikované zóně.

Během doby, kdy Nomura simulaci sledoval, se městské oblasti New Yorku, Washingtonu, Filadelfie a Bostonu zbarvily do šarlachova, což znamenalo předpokládané úmrtí více než 35 milionů amerických mužů, žen a dětí. Nomura pokýval hlavou a v duchu se usmál. Samy o sobě byly tyto ztráty lidských životů bezvýznamné, neboť představovaly pouze první sousto v nevyhnutelném masakru, který plánoval rozpoutat. Tento první útok však měl zároveň splnit mnohem dalekosáhlejší účel. Rychlé zničení mnoha nejlidnatějších center vládní a ekonomické moci bezpochyby uvrhne Spojené státy do krize – i ti vedoucí činitelé, kterým se náhodou podaří přežít, pak budou zcela neschopni identifikovat původ ničivých útoků vedených proti jejich bezmocnému národu.

Vtom Nomurovi jedenkrát zazvonil vnitřní telefon a vynutil si jeho pozornost.

Nomura neochotně odtrhl oči od počítačem vytvořené nádhery, která se před ním odvíjela. Stiskl tlačítko hlasitého odposlechu. „Ano? Co je?”

„Obdrželi jsme poslední nezbytná data z pařížského přenosového bodu, Lazare,” informoval ho suchým akademickým tónem jeho hlavní molekulární vědec. „Na základě výsledku terénního experimentu tři již nevidíme potřebu dalších konstrukčních úprav.”

„To je výtečná zpráva,” prohlásil Nomura. Znovu se zadíval na simulaci. Mrtvé zóny; které znázorňovala, se rychle šířily dále do vnitrozemí a zasahovaly hluboko do srdce Ameriky. „A kdy bude naše první výrobní dávka fáze čtyři hotová?”

„Přibližně za dvanáct hodin,” slíbil vědec opatrně.

„Výborně. Průběžně mě informujte.” Nomura přepnul simulaci útoku a vyvolal na obrazovce novou aplikaci, která neustále aktualizovala zprávy o činnosti uvnitř obrovských hangárů na obou koncích jeho přistávací dráhy. Nomura se tedy dozvěděl, že čety sestavující jednotlivé součásti jeho letky bezpilotních letounů Thanatos postupují podle plánu. V době, kdy ze skryté výrobní linky sjedou první válce s novými nanofágy, bude mít pro ně připravena tři letadla.

Zvedl zabezpečený satelitní telefon a vyťukal stanovený kód.

Nones, třetí z Horáciů, které vytvořil, se mu ozval okamžitě. „Jak zní vaše rozkazy, Lazare?”

„Vaše práce v Paříži je skončena,” oznámil mu Nomura. „Co nejrychleji se vraťte zde do Centra. Letenky a nezbytné dokumenty pro tebe i tvoji bezpečnostní jednotku na vás budou čekat na přepážce Air France na letišti Orly Sud.”

„A co Linden a jeho sledovací tým?” zeptal se Nones tiše. „Jaká opatření si pro ně přejete učinit?”

Nomura pokrčil rameny. „Linden a ostatní efektivně splnili požadované úkoly. Do budoucna však pro jejich služby nevidím žádné upotřebení. Vůbec žádné. Chápeš, co tím myslím?” zeptal se chladně.

„Chápu,” přitakal muž na druhém konci linky. „A vybavení na rue de Vigny osmnáct?”

„Všechno zničte,” poručil Nomura a krutě se usmál. „Dokažme zděšenému světu, že američtí a britští špioni stále vedou proti vznešenému Lazarovu hnutí nezákonnou válku!”

PAŘÍŽ

Smith se šplhal po vysokém a strmém štítu střechy na rue de Vigny 18. Přitom se snažil přitahovat pouze rukama a pažemi, aby neriskoval, že jeho boty s gumovou podrážkou nadělají při škrábavých a šmátravých pohybech po rozpraskaných střešních taškách zbytečný hluk. Pohyboval se pomalu a neustále hledal na hladkém a kluzkém povrchu střechy nejvhodnější chyty.

Sídlo Lazarova hnutí patřilo k nejvyšším budovám v této části Marais, takže zde nerušené foukal chladný východní vítr, který se dnes proháněl Paříží, a svištěl mezi řadami klasických i satelitních antén umístěných na střeše. Poryv větru náhle zesílil a prudce začal Smitha tahat za šaty i vybavení.

Jon cítil, jak se začíná smekávat z hřebene střechy. Zaťal zuby a zoufale zesílil sevření. Hrozil mu pád do třicetimetrové hloubky, který nemohlo ztlumit nic kromě zábradlí s železnými bodci, zaparkovaná auta a dlažební kostky. Cítil, jak mu v uších dunivě pulzuje krev a přehlušuje chabé zvuky linoucí se sem z ulic města hluboko pod ním. Navzdory zimě se navíc začal vydatně potit. Z posledních sil se tedy přitiskl ke střeše a vyčkal, až poryv větru alespoň trochu zeslábne. Poté se stále roztřesený zvedl a pokračoval v lezení.

O minutu později dospěl ke skrovnému úkrytu v podobě velkého cihlového komína. Randi s Peterem už tam na něj čekali. Během Smithova přesunu se jim již podařilo upoutat kolem základny komína kotvu. Smith se k ní s tichým a vděčným povzdechnutím připojil, posadil se a začal zhluboka oddechovat.

Peter pohlédl na své dva společníky dřepící na ostrém hřebeni střechy a uchechtl se. „Tak si tady sedíme,” prohlásil tiše, „a okolnímu světu připadáme jako hejno dost žalostných a urousaných vran.”

„Spíš dvou ošklivých havranů a jedné půvabné labutě,” opravila ho Randi a také ona se lehce pousmála. Stiskla na vysílačce tlačítko. „Nějaký rozruch, Maxi?” zeptala se.

„Zatím nic, šéfová,” ohlásil její podřízený, který se ukrýval na rue de Vigny v příhodné vzdálenosti od nich. „Všechno je naprosto klidné. Ve druhém patře se před pár minutami rozsvítilo světlo, ale jinak se nezdá, že by tam někdo přicházel nebo odcházel.”

Agentka spokojeně kývla na kolegy. „Vzduch je čistý.”

„Jasně,” prohodil Smith suše. „Tak jdeme na to.”

Jeden po druhém si poposedli blíže ke komínu a připravili si slaňovací výstroj – zvláštní pozornost přitom věnovali správnému upevnění lan, úvazů, jisticích a slaňovacích oček.

„Kdo chce jít první?” zeptala se Randi.

„Třeba já,” nabídl se Smith a pohlédl na střechu, která se táhla vepředu pod ním. „Na tenhle skvělý nápad jsem totiž přišel já, vzpomínáte?”

Randi pokývala hlavou. „Jasně. I když ,skvělý’ není zrovna výraz, který bych na tvém místě použila.” Položila Jonovi ruku jemně na rameno. „Dávej na sebe pozor, Jone,” řekla tiše a v jejích očích se zračil ustaraný výraz.

Smith se na ni rychle a povzbudivě zašklebil. „Vynasnažím se,” slíbil.

Několikrát se zhluboka nadechl a snažil se uklidnit své pocuchané nervy. Nato se otočil a pomalu začal klouzat ze střechy dolů, přičemž jednou rukou kontroval sestup na odvíjeném laně. Ze střechy se před ním drolily kousky rozlámané břidlice a padaly do temnoty pod jeho nohama.

*****

Uvnitř domu číslo 18 na rue de Vigny vyšel vysoký obr s kaštanovými vlasy zvaný Nones z kanceláře ve druhém patře, kterou okamžitě po svém příjezdu do Paříže zabavil pro sebe. Původně v ní pracoval šéf Lazarova programu humanitární a vzdělávací pomoci Africe, neboť to byla největší a nejelegantněji zařízená místnost v celé budově. Místní aktivisté však nebyli tak hloupí, aby protestovali proti Nonesovým strohým rozkazům nebo kladli nepříjemné otázky. Nones se jim ostatně prokázal pověřením přímo od Lazara, takže pro tuto chvíli bylo jeho slovo zákonem. Třetí z Horáciů se chladně usmál. Již velmi brzy budou mít stoupenci Lazarova hnutí důvod litovat své bezmezné poslušnosti, avšak to už bude pozdě.

Pět mužů z jeho bezpečnostní jednotky na něj trpělivě čekalo na odpočivadle schodů před kanceláří. U nohou měli připravena zavazadla a osobní zbraně. Při jeho příchodu se všichni tiše postavili.

„Máme své rozkazy,” oznámil jim Nones. „Přímo od Lazara.”

„Rozkazy, které jste očekával?” zeptal se nenucené malý Asiat jménem Širó.

Třetí člen Horáciů přikývl. „Do posledního detailu.” Vytasil pistoli, zkontroloval ji a zastrčil ji zpátky do pouzdra pod ramenem. Jeho muži učinili s vlastními zbraněmi totéž a zvedli z podlahy svá zavazadla.

Rozdělili se. Dva muži zamířili po hlavním schodišti k malé garáži v zadní části přízemí. Zbytek vyrazil za Nonesem po schodišti nahoru a odhodlaně se blížil ke kancelářím ve čtvrtém patře, které obýval sledovací tým třetího terénního experimentu.

*****

Smith ukončil sestup a snažil se udržovat nejistou rovnováhu na samotném okraji střechy. Natáhl lano, přinutil se vyklonit co nejvíce dozadu a dlouze se zadíval do střešních oken zasazených po obou stranách do střechy. Tato okna vedla do malých podkrovních místností a byla bezpečně zajištěná okenicemi – přesně jak jim prozradily fotografie, které studovali v jeho hotelovém pokoji.

Smith pokýval hlavou. Přes těžké dřevěné okenice se dovnitř nedostanou, pokud nechtějí natropit strašlivý hluk. Budou tedy muset najít jiný způsob, jak do budovy proniknout.

Jon se vyklonil ještě dál a zahleděl se na zeď pod sebou. V oknech ve čtvrtém patře se svítilo a okenice byly otevřené. Smith několika krátkými a opatrnými přískoky slanil ještě hlouběji. Naštěstí přitom dělal velmi malý hluk – on sám slyšel jen tiché vrzání lana, které mu projíždělo kovovým slaňovacím okem na postroji, a tiché údery svých bot, jež pravidelně narážely do zdi a opět se od ní odstrkovaly. O šest metrů níže sevřel lano silněji a zabrzdil těsně vedle jednoho z rozsvícených oken.

Podíval se nad sebe.

Randi s Peterem byli právě na okraji střechy a jejich tmavé siluety se rýsovaly na pozadí černé hvězdnaté oblohy. Oba se dívali přes rameno na něj a čekali na signál, až budou moci bezpečně slanit za ním.

Smith jim dal znamení, aby zůstali, kde jsou. Natáhl krk a pokusil se bedlivě zadívat do nejbližšího okna. Na jeden prchavý okamžik se mu zdálo, že vidí dlouhý úzký pokoj, který se táhne nejméně do poloviny této strany budovy. Což znamenalo, že do této prostorné místnosti vede nejméně několik dalších oken na tomto podlaží.

Na řadě stolů složených k sobě u protější zdi stála celá řada počítačů, videomonitorů, rádiopřijímačů a satelitních přenosových systémů. Další stoly s dalším vybavením byly umístěny kolmo na tuto řadu, takže rozdělovaly místnost na několik improvizovaných pracovních míst či výklenků. Po parketové podlaze bez koberců se hadovitě vinuly elektrické a datové kabely. Ušmudlané stěny nesoucí známky několikasetletého stáří byly nahrubo omítnuty rozpraskanou a drolící se omítkou.

V jednom ztemnělém koutě rozeznal Smith řadu šesti kavalců. Čtyři z nich byly obsazeny – Jon si všiml mužských nohou v ponožkách, které trčely zpod hrubých vlněných přikrývek.

Přinejmenším dva muži však byli vzhůru a tvrdě pracovali. Jeden z nich, starší muž s bílými vlasy a ježatým plnovousem, seděl za počítačem a rychlostí blesku vyťukával do klávesnice povely. Na monitoru před ním závratným tempem běhaly grafy a tabulky. Druhý muž měl na uších sluchátka a seděl na židli vedle jednoho systému satelitní komunikace. Předkláněl se, bedlivě poslouchal signály ozývající se mu ve sluchátkách a čas od času zlehka upravil ovládací knoflíky. Byl mladší a hladce oholený a jeho tmavě hnědé oči a olivová kůže prozrazovaly původ kdesi na sluncem vyprahlých pláních jižní Evropy. Byl to Španěl? Nebo snad Ital?

Jon pokrčil rameny. Ať je to Španěl, Ital nebo třeba někdo z jižního Bronxu. Záleží snad na tom? Lazarovo hnutí přece získávalo aktivisty z celého světa. Momentálně byla důležitá jen jediná věc. Zdálo se, že se jim nepodaří proniknout do rue de Vigny 18 nepozorovaně – tedy alespoň na toto podlaží. Smith tedy pohlédl dolů a začal si prohlížet řadu potemnělých oken pod sebou.

Náhle koutkem oka zachytil jakýsi těkavý pohyb v útrobách místnosti. Zároveň si všiml si, jak se bělovlasý muž s plnovousem otáčí od počítače a vstává. Působil překvapeně, ale nikoliv polekaně, když do místnosti úzkými obloukovými dveřmi vstoupili čtyři další muži.

Smith to vše pozorně sledoval. Nově příchozí byli vesměs muži s tvrdými rysy – na sobě měli tmavé šaty a přes rameno nesli nadmuté vaky. Dva z nich měli vytasené pistole, zatímco třetí držel v rukou brokovnici. Čtvrtý muž, mnohem vyšší než ostatní a od pohledu jejich velitel, vydal svým mužům jakýsi rozkaz a ti se okamžitě rozestavili po místnosti – každý z nich odhodlaně zamířil do jiného kouta. Vysoký pořízek s kaštanovými vlasy pak krátce pohlédl směrem k řadě oken, opět se od nich odvrátil a zlověstně ladnými pohyby sám vytáhl z ramenního pouzdra pistoli.

Jon cítil, jak se mu nevěřícným úžasem rozšiřují panenky. Stejný obličej a stejně znepokojivé zelené oči už přece jednou viděl – před pouhými šesti dny. Patřily teroristickému vůdci, který ho téměř zabil při osobním souboji před Tellerovým institutem. To není možné, pomyslel si zoufale. To je absolutně vyloučeno. Jak může muž, kterého zcela pohltily nanofágy, najednou vstát z mrtvých?

Nones se odvrátil od okna k Willemu Lindenovi. Pomalu namířil pistoli na cíl a obrovským palcem zbraň odjistil.

Bělovlasý Holanďan vytřeštil oči na zbraň mířící přímo na jeho čelo. Zbledl. „Co to děláš?” začal koktat.

„Tohle je tvoje odstupné. Tvé služby už nejsou zapotřebí,” oznámil mu Nones suše. „Lazarus ti nicméně děkuje za projevené úsilí. Sbohem, Herr Linden.”

Třetí z Horáciů vyčkal právě tak dlouho, aby mohl sledovat, jak do Holanďanových očí proniká zděšené pochopení. Poté již Nones dvakrát stiskl spoušť a vyslal do Lindenovy hlavy z bezprostřední blízkosti dvě kulky. Z roztříštěného Holanďanova temene vylétly úlomky kostí a kusy mozku a rozprskly se na protější zdi. Mrtvý muž odletěl dozadu a bezvládně se skácel na podlahu.

Ve stejném okamžiku se v jednom tmavém koutě místnosti rozlehl výstřel z brokovnice, po němž vzápětí následoval druhý a třetí. Nones se zadíval po směru výstřelů. Jeden z jeho tří mužů právě zmasakroval čtyřčlenný sledovací tým, který v místnosti spal. Muži ležící na kavalcích představovali snadnou oběť. Tři patrony vystřelené z necelých tří metrů a napěchované hromadou broků je rozcupovaly v žalostné kusy roztrhaného masa a ulámaných kostí.

Náhle zaslechl Nones nalevo od sebe přidušený výkřik strachu. Rychle se tím směrem otočil a spatřil nejmladšího člena Lindenova týmu, portugalského signálového experta Vitora Abrantese, který se škrábal na nohy. Zběsile přitom škubal za sluchátka, ale stále byl prostřednictvím audiokabelu spojen se satelitním vysílačem.

Nones během pohybu dvakrát vystřelil. První kulka ráže 9 milimetrů zasáhla mladíka vysoko do prsou. Druhá se mu zavrtala do levého ramena a přinutila ho opsat kompletní kružnici. S obličejem bílým šokem se Abrantes skácel dozadu na vysílač, se sténáním se svezl na podlahu a zůstal sedět, přičemž si jednou rukou držel roztříštěné rameno.

Nones se zamračil nad vlastní nedbalostí. Přistoupil ke zraněnému muži o krok blíže a znovu zvedl pistoli. Tentokrát už bude mířit pečlivěji a přesněji. Srovnal mířidla, přiložil prst na spoušť a začal ji mačkat…

V tom okamžiku však vedle něj explodovalo okno – roztříštilo se ve zvonivé mračno ostrých skleněných střepů.

*****

Jon Smith, který stále visel za oknem ve slaňovacím postroji, viděl, jak uvnitř propuká chladnokrevný masakr. Ti bastardi zabíjejí vlastní lidi, uvědomil si náhle – zbavují se slabých článků, důkazů a potenciálních svědků. Důkazů a svědků, které on naléhavě potřebuje. Vzedmula se v něm vlna doběla rozpáleného vzteku, na kterou okamžitě zareagoval tím, že vytasil z pouzdra na boku pistoli SIG-Sauer a namířil ji na sklo.

Tři rychlé rány směřující shora dolů roztříštily okno a vyslaly rozbité střepy s kulkami obloukem do místnosti. Než na zem dopadly poslední úlomky skla, zasunul Jon pistoli zpátky do pouzdra, vytáhl z vaku upevněného na levém stehně jeden ze dvou oslepujících granátů a škubl pravým palcem za kroužek. Pojistka granátu vyletěla vzhůru.

Smith prohodil černý váleček rozbitým oknem, prudce se odrazil botama od zdi a zhoupl se směrem od okna. Když dospěl na konec tohoto kyvadlového pohybu, odrazil se ještě silněji a s netušenou rychlostí se začal zhoupávat směrem k oknu.

V tu chvíli granát vybuchl – detonoval ve spršce oslepujících záblesků a ohlušujících explozí, které měly omráčit a dezorientovat každého, kdo se ocitl v jeho akčním rádiu. Z místnosti se vyvalilo husté mračno kouře a rychle se začalo šířit, poháněno pokračujícím staccatem detonací.

Jon proskočil oknem nohama napřed. Ztěžka dopadl na podlahu, schoulil se a překulil čelem k zemi. Pod jeho tělem chroupaly malé kousky střepů. Znovu vytasil SIG-Sauera a bleskurychle hledal v mlžné a kouřové cloně cíl.

Ze všeho nejdříve se zaměřil na velkého zelenookého muže. Na parketách, kde stál, když se na něj vysypalo okno, se táhly krvavé šmouhy, ale jinak nic. Zelenooký obr se při výbuchu oslepujícího granátu bezpochyby vrhl někam do úkrytu. Krvavá stopa, kterou za sebou zanechal, mizela za obloukovými dveřmi.

Z protější strany těžkého stolu opodál sem doléhaly potácivé kroky.

Smith se vztyčil a viděl, že jeden z ostatních střelců vrávoravě vychází z rychle se rozplývající kouřové clony. Přestože ho nervy drásající, hlučný a oslepující výbuch granátu omámil, stále dokázal oběma rukama svírat pistoli. Zběsile mžoural, aby si vyčistil oči, a brzy si všiml Jonovy hlavy vykukující zpoza stolu. Otočil se a pokusil se na něj namířit.

Smith po něm dvakrát vystřelil a zasáhl ho jednou do srdce a jednou do krku.

Střelec na chvíli znehybněl a vzápětí se svalil dopředu – evidentně byl mrtev ještě předtím, než dopadl na podlahu.

Jon se sklonil zpátky pod stůl a zběsile se začal kutálet na druhou stranu, přičemž se rychlým stiskem karabiny na slaňovacím postroji odepjal od lana, které za sebou po skoku do okna stále vlekl – bránilo mu v pohybu a navíc sloužilo jako jakási obrovská šipka, která protivníkovi neustále ukazovala, kde se právě nachází. Když se mu konečně podařilo odpoutat od lana, odplížil se po podlaze stranou a přitiskl se k zemi.

Jeden muž zneškodněn. Včetně zelenookého tak zbývají tři, pomyslel si chmurně. Kde se přesně ostatní nepřátelští střelci nacházeli, když oknem proletěl jeho granát? A co je důležitější: kde se nacházejí teď?

Obtočil se kolem rohu stolu a spatřil před sebou rozpláclého bělovlasého muže. Při pohledu na ošklivou hmotu vytékající z roztříštěné lebky mrtvého se musel zašklebit. Ten mozek rozcupovaný kulkou kdysi obsahoval veškeré informace, které Jon potřeboval. Proplížil se kolem mrtvoly a zamířil do tmavého kouta místnosti, který muži využívali jako provizorní noclehárnu.

Někde za ním třikrát rychle zaštěkala pistole. Jedna kulka mu proletěla nízko nad hlavou. Další vyslala mračno třísek z nohy masivního dubového stolu vedle jeho obličeje. Třetí devítimilimetrový náboj mu bouchl do zad a odletěl stranou, neboť ho odrazila neprůstřelná kevlarová vesta. Jon měl pocit, jako by ho kopl mezi lopatky mezek.

Zasténal, aby lépe překonal spalující vlnu řezavé bolesti, pokusil se nabrat vzduch do plic, které jako by mu náhle zcela splaskly, a vrhl se na stranu. V místě, kde ještě před chviličkou ležel, se do podlahy zavrtaly další dvě kulky, vyštíply z ní obrovské kusy parket a odletěly stranou. Jon se otočil a zoufale se snažil identifikovat střelce, který po něm pálil.

Tam!

V jeho bolestí rozostřeném zorném poli se mihla postava. Jeden ze střelců klečel za stolem přibližně šest metrů od něj a chladnokrevně na něj mířil. Jon divoce opětoval palbu a spoušť SIG-Sauera přitom tiskl co nejrychleji. Pistole mu poskakovala v rukou a zvedala se. Kulky prolétávaly přes stůl a pleskaly do počítačového vybavení, které na něm stálo. Do vzduchu vylétávaly ohňostroje třísek, jisker a rozlámaných kusů plastu a kovu. Polekaný střelec se v podřepu uklidil stranou.

Smith se znovu odkutálel po podlaze a snažil se najít lepší úkryt. Zastavil se přibližně v polovině jednoho výklenku ve tvaru „U”, který tvořily tři spojené stoly, a zariskoval obezřetný pohled za sebe. Nic.

Nato pohlédl na televizor na stole před sebou. Náhle ztuhnul, neboť v potemnělé obrazovce zahlédl odraz vlastní smrti.

Třetí nepřátelský střelec se právě zvedal od vedlejšího výklenku a bojovou brokovnici už měl namířenu přímo na Jonovo temeno.

*****

Peter s Randi právě balancovali na okraji střechy, když vtom zaslechli náhlou střelbu, spatřili oslepující záblesk granátu a poté již přihlíželi, jak se Jon rázně vrhá do budovy pod nimi. Vyměnili si polekané pohledy.

„To mě podrž. Takže tolik o lstivosti a diskrétnosti,” zamumlal Peter. Vytasil z pouzdra svůj browning a připravil ho k použití.

Z místnosti uvnitř se v sílícím sledu začaly rozléhat další výstřely, které se odrážely od cihlových a kamenných zdí okolních budov.

„Jdeme!” vyhrkla Randi a rychlými krátkými přírazy začala slaňovat po zdi. Peter vyrazil za ní a pohyboval se stejně rychlými, ale delšími skoky.

*****

Navzdory vědomí, že už je pozdě, neboť střelcův prst začíná tisknout spoušť brokovnice, se Smith zoufale otočil a pokusil se na protivníka rychle namířit. Adrenalin, který mu pulzoval tělem, jako by náhle zpomalil ve snaze prodloužit onu přízračnou chvíli, než mu výstřel z brokovnice rozšlehá hlavu v krvavou kaši…

V tom se za střelcem rozsypalo další okno – rozbila ho salva několika devítimilimetrových kulek vystřelených z bezprostřední blízkosti. Protivník, který byl hned několikrát zasažen do zad, krku a hlavy, se zapotácel bokem a svalil se na jeden ze stolů. Brokovnice mu vyklouzla s neživotných prstů a s řinčením dopadla na podlahu.

Randi a po ní i Peter se zhoupli do rozbitého okna a dopadli na podlahu. Rychle se odpojili od lan, zaujali pozice nalevo a napravo od Jona a okamžitě začali v dlouhé úzké místnosti hledat známky pohybu.

Smith se chabě usmál – stále byl otřesen z vědomí, jak těsně se mu podařilo vyváznout. „Jsem rád, že jste to stihli,” zašeptal. „Už jsem si myslel, že je budu muset vyřídit úplně sám.” „Idiote,” zabručela Randi, ale tvářila se přívětivě. „Takový večírek si nemůžu nechat ujít,” řekl Peter tiše. „Kolik jsi nám jich nechal?”

„Jednoho určitě,” odvětil Smith. Kývl k protější straně místnosti. „Ukrývá se někde tam tím směrem. Další chlap, podle mě jejich velitel, už utekl dveřmi.”

Peter pohlédl na Randi. „Ukážeme zde našemu příteli z lékařské branže, jak to umí sfouknout profesionálové?” Otočil se ke Smithovi. „Ty kryj dveře, Jone.” Vytáhl z vaku na stehně oslepující granát, vytrhl kroužek, ale pojistku přidržel uzavřenou. „Pět. Čtyři. Tři. Dva…”

Nakrátko vystrčil hlavu a přehodil granát přes stůl. Granát chvíli plachtil v dlouhém nízkém oblouku, poté zmizel z dohledu a vzápětí explodoval. Místnost zahalilo další mračno kouře osvětlované sérií oslnivých, jakoby stroboskopických záblesků.

To se však již Randi dala do pohybu – přikrčená se rychle přesouvala od stolu do místnosti. Všimla si tmavé siluety v kouři a vrhla se k podlaze. Poslední střelec, který zatím přežil, se potácel jejím směrem. Randi dvakrát vypálila z beretty a dívala se, jak muž padá k zemi. Jedenkrát se otřásl a zůstal nehybně ležet – jeho vyhaslé oči zůstaly upřeny přímo na ni.

Randi ještě chvíli ležela čelem k zemi a čekala, až se kouř a mlha rozplynou. „Na téhle straně vzduch čistý!” vykřikla, když opět viděla natolik dobře, aby to mohla prohlásit s jistotou.

„Radši se podívej, jestli tu ještě nenajdeš někoho živého,” navrhl jí Smith a namáhavě se postavil. Pohlédl na Petera. „A my bysme se zatím měli vydat za tím velkým parchantem, kterého jsem tu viděl.”

„Za tím, který se podle tebe zdekoval pryč?” Smith ponuře přikývl. „Přesně tak.” Vylíčil Peterovi záhadnou podobu mezi vysokým zelenookým mužem, kterého zde zahlédl, a teroristickým vůdcem, jehož smrti osobně přihlížel v Novém Mexiku.

Peter tiše hvízdl. „No, to je mi ošklivá náhodička.” „V tom to právě vězí,” prohlásil Smith pomalu. „Já si totiž vůbec nemyslím, že je to náhoda.”

„Nejspíš ne,” souhlasil Peter a zatvářil se ustaraně. „Ale musíme si počínat rychle, Jone. Francouzi teď sice mají většinu policejního sboru za Paříží, ale tahle kanonáda určitě upoutala jejich pozornost.”

S napřaženými zbraněmi tedy oba muži opatrně vyrazili k úzkým obloukovým dveřím. Smith mlčky ukázal na krvavé šmouhy na podlaze. Velké červené kapky vedly přímo k otevřeným dveřím. Peter přikývl, že chápe. Stopovali zraněného muže.

lesně před dveřmi Smith zastavil, vykoukl na chodbu a spatřil část odpočivadla schodů s černobílou dlažbou a tepaným zábradlím sahajícím do výše pasu.

Krvavé cákance a šmouhy pokračovaly dál a směřovaly přímo k širokému mramorovému chodišti, které vedlo do nižších pater budovy. Statný muž, kterého sledovali, jim možná právě uniká! V odhodlání ho neztratit Jon impulzivně vyrazil ze dveří a vůbec přitom nedbal Peterových polekaných varování.

Až příliš pozdě si uvědomil, že krvavá stopa náhle končí pouze o dva kroky dále. Vytřeštil oči úžasem. Pokud se zelenooký muž nenaučil létat, musel se vrátit stejným směrem zpátky…

Vtom ucítil, jak ho cosi prudce srazilo na stranu. Zcela ztratil rovnováhu, proklopýtal přes celé odpočivadlo a narazil ramenem do železného zábradlí. SIG-Sauer mu vypadl z ruky a dopadl na dlážděnou podlahu. Na okamžik shlížel Jon přes dolní okraj zábradlí do závratného prázdna.

Jen co se trochu vzpamatoval z nárazu, zaslechl náhlý přidušený výkřik a viděl, jak Peter letí kolem něj a střemhlav se řítí přes širokou hranu schodiště. Vzápětí se slábnoucím řinčením a chrastěním uvolněné výstroje zmizel.

Muž s kaštanovými vlasy se s krutým úsměvem vrhl opět na Smitha. Jeho obličej rozřezaný ostrými skleněnými střepy se změnil v jednolitou masku sytě rudé krve. Jeden oční důlek měl prázdný, ale z druhého vášnivě civělo na Jona lesklé zelené oko.

Jon se vyškrábal na nohy, neboť si chladně uvědomoval obrovskou prázdnotu za svými zády. Bleskurychle vytasil z pochvy u pasu nůž a přikrčil se.

Zelenooký gigant se však pohledem na nůž nenechal odradit a vyrazil proti němu. Jeho obrovské ruce přitom opisovaly zdánlivě lenivé kruhy – byly připraveny kdykoliv zaútočit, zmrzačit a poté zabít. Jeho úsměv se rozšířil.

Smith přimhouřil oči a sledoval mužův pohyb. Ještě kousíček, hajzle, pomyslel si. Ztěžka polkl – musel přemáhat rostoucí strach, který v něm mužův neohrožený postup vyvolával. Nedělal si žádné iluze o pravděpodobném výsledku vleklého boje zblízka proti tomuto muži. I bez jednoho oka byl jeho sok mnohem vyšší, silnější a bezpochyby i trénovanější v neozbrojeném boji.

Muži s kaštanovými vlasy strach v Jonově tváři neunikl. Zasmál se a trhnutím hlavy si setřepal z čela další krev, aby mu nestekla do zdravého oka. „Copak? Na souboj beze zbraně nemáš žaludek?” zeptal se tiše cynickým a posměšným tónem.

Jon se však nehodlal nechat vyprovokovat k předčasné akci, a tak zůstal klidně stát a připravil se rychle zareagovat na jakýkoliv úvodní výpad. Přitom pozorně upíral zrak na jediné protivníkovo oko – věděl, že mu předem oznámí jakýkoliv chystaný útok. Jasně zelené oko náhle skutečně zamrkalo. Bylo to tady! Urostlý titán s úděsnou rychlostí opsal krátký oblouk a vyrazil loktem proti Jonovu obličeji. Ten ucukl hlavou právě včas. Vražedný úder ho minul o pouhý zlomek centimetru.

Další silnou ránu zablokoval Smith levým předloktím. Svět kolem něj se rozmazal a zbarvil do červena, když ucítil, jak se mu na ruce trhají stehy. Mohutný úder ho opět srazil na zábradlí. Jon popadl dech a ještě více se přikrčil.

Zelenooký obr, který se teď již culil naplno, k němu opět přistoupil. Jednu ruku držel v pohotovosti, aby jí mohl zachytit případný výpad nožem, zatímco druhou zaťal v pěst a rozmáchl se k dalšímu bucharu – který by už buďto srazil Smitha přes zábradlí vstříc smrtelnému pádu, anebo mu rozdrtil lebku.

Jon se tedy raději vrhl kupředu a proskočil muži pod nohama. Střelhbitě se otočil a vztyčil právě včas, aby stihl zachytit další sérii útoků – rychlou spršku ran, které dokázal jen s vypětím všech sil odrážet levou rukou a oběma předloktími. Jejich údernost ho nicméně přišpendlila ke zdi a vyrazila mu dech. Smith se zoufale ohnal nožem a přinutil protivníka ustoupit – sice jen o pouhých několik kroků, ale i ty stačily, aby se zelenooký muž opřel zády o železné zábradlí.

Ted nebo nikdy, řekl si Smith.

S divokým zaskučením vyškubl z vaku na noze poslední oslepující granát a z posledních sil ho mrštil nepříteli do obličeje. Obr zareagoval instinktivně: oběma rukama od sebe neškodný granát odrazil a vůbec poprvé přitom zůstal nekrytý.

Jon tohoto krátkého okamžiku využil, vrhl se vpřed a učinil výpad svým bojovým nožem. Do zbývajícího zeleného oka projela muži pouze samotná špička Jonovy čepele. I to však stačilo. Z nové příšerné rány začala vytékat krev a lepkavá tekutina.

Oslepený obr s kaštanovými vlasy zařval vztekem a trýznivou bolestí. Prudce se vrhl kupředu a vyrazil Smithovi nůž z ruky. Zeširoka rozpřáhl ruce a učinil poslední pokus zachytit neviděného soupeře a rozdrtit ho.

Jon se však rychlým pohybem protáhl pod jeho mohutnými roztaženými pažemi, tvrdě ho udeřil do krku a rozdrtil mu hrtan. Vzápětí opět uskočil a byl odhodlán držet se v bezpečné vzdálenosti.

Gigant sténal, hekal a zběsile lapal po kyslíku, který zoufale potřeboval, ale nedokázal ho již natáhnout do plic. Pomalu se svezl na kolena. Jeho kůže pod odkapávající krví postupně modrala.

V zoufalství ještě jednou natáhl ruce a pokusil se zmocnit muže, který mu přivodil smrt. Pak už ale svěsil paže, zhroutil se na podlahu a převalil se na záda. Jeho prázdné oční důlky slepě zíraly ke stropu.

Vyčerpaný Smith padl na kolena.

Kdesi dole se náhle ozvala další střelba a hlasitě se rozléhala na centrálním schodišti. Smith se vyškrábal na nohy, sebral pistoli z podlahy, kam před chvílí dopadla, a vyrazil k horní straně schodiště.

Tam zahlédl Petera, který se pomalu plahočil do schodů a bolestivě u toho kulhal. „Kecl jsem zatraceně daleko a tvrdě, Jone,” vysvětlil Smithovi, když viděl jeho znepokojený výraz. „Ale naštěstí jsem si nakonec dopomohl ke svému browningu.” Neznatelně se usmál. „Což bylo jen dobře, protože jsem vzápětí zakopl o dva další chlapíky, kteří mířili opačným směrem.”

„Předpokládám, že ti už nás obtěžovat nebudou,” nadhodil Smith.

„Přinejmenším v tomto životě nikoliv,” souhlasil Peter suše.

„Jone! Petere! Pojďte sem! Rychle!”

Oba muži se otočili za zvukem Randiina hlasu, který na ně naléhavě volal. Vyrazili zpátky do místnosti.

Důstojnice CIA klečela vedle jednoho z těl. Ohromeně zvedla hlavu na kolegy. „Ten člověk ještě žije!”

S Peterem v patách vyrazil Smith k Randi a poklekl vedle ní, aby zkontroloval stav jediného člověka, který přestřelku přežil. Byl to onen mladší muž, kterého viděl oknem, když poslouchal signály satelitní komunikace. Při přestřelce dostal dva zásahy – jeden do ramena a druhý do prsou.

„Zkus pro toho chudáka něco udělat,” nadhodil Peter. „Zjisti, co ví. Já se zatím na těchhle jatkách trochu porozhlídnu – třeba ještě něco objevím.”

Nato začal systematicky ohledávat těla a kontrolovat vybavení a elektroniku, která v rozstřílené místnosti zůstala alespoň trochu nepoškozená. Smith si mezitím svlékl jednu rukavici a nahmatal na krku zraněného muže pulz. Byl stále hmatný, ale zároveň velmi slabý, rychlý a chabnoucí. Rovněž mladíkova kůže byla bledá a na pohmat chladná a vlhká. Oči měl zavřené a dýchal v mělkých namáhavých stenech.

Smith pohlédl na Randi. „Zvedni mu o pár centimetrů nohy,” řekl tiše. „Je v parádním šoku.”

Agentka přikývla a lehce nadzvedla raněnému muži chodidla. Aby je nemusela držet, sebrala z nejbližšího stolu tlustou počítačovou příručku a opatrně mu ji zasunula pod lýtka.

Hbitými pohyby jemných prstů Smith pečlivě ohledal mladíkovy rány a svlékl mu oblečení, aby si mohl dobře prohlédnout místa, jimiž kulka pronikla do těla a ven. Zamračil se. Roztříštěné levé rameno bylo samo o sobě dost zlé. Většina chirurgů by v podobném případě naléhala na okamžitou amputaci ruky. Druhé zranění však bylo ještě mnohem horší. Smith zbrunátněl, když si prohlížel obsah mohutného průstřelu vysoko v mladíkových zádech, kudy druhá kulka vyletěla z těla. Při průchodu hrudníkem napáchal devítimilimetrový náboj pohybující se rychlostí zvuku nesmírné škody – roztříštil kosti, zpřetrhal cévy a v rozsáhlé oblasti rozcupoval životně důležité tkáně.

Jon učinil to málo, co mohl. Ze všeho nejdříve si vyklepal z kapsy na vestě polní zdravotnickou soupravu, která mimo jiné obsahovala dva srolované plastové čtverečky zapečetěné v igelitovém obalu. Odtrhl igelit zuby, rozvinul čtverečky a pevně je přitiskl na dva průstřely v hrudníku zraněného muže tak, aby byly neprodyšné. Nato je ovázal sterilní gázou ve snaze zastavit krvácení.

Zvedl hlavu a zjistil, že ho Randi pozoruje. Obočí měla zdvižené v nevyslovené otázce.

Smith zlehka zavrtěl hlavou. Zraněný muž umíral. Jonovo úsilí mělo tento proces pouze zpomalit, nikoliv mu zabránit. Zranění bylo jednoduše příliš vážné a vnitřní krvácení příliš rozsáhlé. I kdyby se jim podařilo dostat muže během několika minut na pohotovost, jejich snaha by vyšla naprázdno.

Randi si povzdechla. Postavila se. „V tom případě se tu půjdu taky trochu porozhlídnout,” řekla. Poklepala si na hodinky. „Nečekej příliš dlouho, Jone. Někdo ze sousedství už bezpochyby zavolal kvůli hluku policii. Jestli Max zaslechne v odposlechu něco konkrétního, dá nám sice avízo, ale než sem policie dorazí, musíme být dávno pryč.”

Smith přikývl. Zatčení činného důstojníka americké armády a agentky CIA uvnitř rozstříleného pařížského sídla Lazarova hnutí, následované těsně po odhalení tajné války proti hnutí ze strany Burkea a Piersonové, by pouze utvrdilo všechny paranoidní zastánce spikleneckých teorií v nejhorších obavách a podezřeních.

Randi mu hodila zkrvavenou náprsní tašku. „Tohle jsem našla v jedné z jeho kapes,” řekla. „Předpokládám, že průkaz je falešný. Ale jestli ano, tak jde o prvotřídní práci.”

Smith náprsní tašku rozevřel. Obsahovala mezinárodní řidičský průkaz vydaný na jméno „Vitor Abrantes” s trvalým bydlištěm v Lisabonu. Abrantes. Jon to jméno vyslovil nahlas.

Umírající muž namáhavě zamžoural. Pleť měl celou popelavou.

„Ty jsi Portugalec?” zeptal se Smith.

„Sim. Ano. Eu sou Portuguese.” Abrantes zlehka pokýval hlavou.

„Víš, kdo tě postřelil?” vyzvídal Smith tiše.

Mladý Portugalec se zachvěl. „Nones,” zašeptal. „Jeden z Horáciů.”

Z Horáciů? Smith byl zmaten. Tento latinsky působící výraz vyvolával kdesi v hlubinách jeho mysli povědomé souvislosti. Zdálo se mu, že zde v Paříži kdysi něco podobného viděl či slyšel, ale nedokázal si vzpomenout na bližší podrobnosti – alespoň ne zatím.

„Jone!” vykřikla vzrušeně Randi. „Podívej na tohle!”

Smith zvedl hlavu. Agentka stála nad počítačem, u něhož ještě před chvílí pracoval starší bělovlasý muž. Otočila k němu monitor. Počítač právě v jakési nekonečné smyčce přehrával stále dokola tentýž digitální výjev – záběr na ulice plné chodců, který podle všeho pořídilo a odeslalo nízko letící letadlo. V pravém dolním rohu záběru pravidelně blikala tři červená slova: VYPOUŠTĚNÍ NANOFÁGŮ ZAHÁJENO.

„Probůh!” uvědomil si Smith náhle. „Oni napadli La Courneuve ze vzduchu.”

„Vypadá to tak,” souhlasila Randi sklíčeně. „Předpokládám, že je to snazší a efektivnější než vypouštět ty strašlivé zbraně přímo na zemi.”

„Mnohem efektivnější,” souhlasil Smith a začal horečně uvažovat. „Když nanofágy vypustíš z výšky, nemusíš se spoléhat výlučně na vítr nebo tlak, abys jejich mračno co nejvíce rozšířila. Máš nad celým procesem větší kontrolu a při stejném množství nanofágů pokryješ mnohem rozsáhlejší oblast.”

Otočil se zpátky k Abrantesovi. Zraněný muž již dýchal prakticky neznatelně a sotva si uvědomoval okolí. Při troše štěstí by nyní mohl odpovědět na otázky, které by předtím bezpochyby odmítl. „Co kdybys mi blíže popsal ty nanofágy, Vitore?” nadhodil Jon opatrně. „Jaký je jejich skutečný účel?”

„Až dokončíme jejich testy, vyčistí svět,” řekl umírající muž a rozkašlal se. V koutku úst se mu tvořily zkrvavené bublinky, avšak jeho oči nyní nabraly fanatický výraz. S notnou námahou znovu promluvil: „Díky nim bude všechno zase nové. Zbaví zeměkouli nákazy. Zachrání ji před morem nezkrotného lidstva.”

Když si uvědomil Smith plný dosah Abrantesových slov, cítil, jak jeho tělem projíždí děs. Masakry před Tellerovým institutem a v La Courneuve tedy byly pouhými zkušebními testy. Což zároveň znamenalo, že úmrtí desetitisíců lidí byla od prvopočátku plánována jako terénní experimenty – jako zkoušky, které měly vyhodnotit a dále zvýšit účinnost vražedných nanofágů mimo sterilní laboratorní prostředí.

Jon tupě zamžoural na výjevy, které se znovu a znovu odehrávaly na monitoru. Nanofágy tedy byly něčím více než pouhou válečnou či teroristickou zbraní. Byly zkonstruovány jako nástroj genocidy – genocidy v měřítku, které nemělo v dějinách lidstva obdoby.

Jon cítil, jak v něm narůstá obrovský vztek. Představa, že se někdo mohl radovat z tak krutého a nelidského masakru, jaký viděl před Tellerovým institutem, v něm vyvolala běs, jehož intenzita dalece převyšovala vše, co v posledních letech cítil. Chtěl-li však získat další potřebné informace, bylo naprosto nezbytné, aby Portugalec slyšel přátelský hlas – hlas člověka, který sdílí jeho pokřivené názory. Pamětliv této skutečnosti se Jon přemohl a znovu ovládl své rozbouřené emoce.

„A kdo bude tu čistku řídit, Vitore?” slyšel svůj vemlouvavý hlas. „Kdo tento svět přetvoří?”

„Lazarus,” odvětil Abrantes prostě. „Lazarus přinese život ze smrti.”

Smith se napřímil. V myšlenkách se mu utvořil strašlivý a hrůzyplný obraz. Obraz anonymního loutkáře, který že zákulisí chladnokrevně rozehrává drama, jež se zrodilo v jeho maniakální duši. V jednom okamžiku Lazarus odsuzoval nanotechnologii jakožto hrozbu pro lidstvo. V jiném pak tutéž technologii přizpůsobil vlastním zvráceným a zlovolným cílům – použil ji ke zmasakrování svých nejoddanějších stoupenců, jako by to byly laboratorní myši. Jednou rukou zmanipuloval vysoké činitele CIA, FBI a MI6 tak, aby rozpoutali tajnou válku proti jím ovládanému hnutí. Druhou rukou pak tutéž nezákonnou válku obrátil proti nim, čímž své nepřátele v klíčovém okamžiku zbavil zraku, sluchu i řeči.

„A kde je muž, kterému říkáš Lazarus?” zeptal se Smith.

Abrantes neřekl nic. Jedenkrát se mělce nadechl a začal nekontrolované kašlat a dávit, přičemž si však stále nemohl uvolnit plíce. Smith věděl, že se doslova topí ve vlastní krvi.

Rychle tedy obrátil mladého muže na bok, aby mu alespoň na chvíli uvolnil dýchací cesty. Z Abrantesových zkroucených úst vytékaly šarlatové kapičky krve. Záchvat kašle však ustával.

„Vitore! Kde je Lazarus?” zopakoval Smith naléhavě. Randi odešla od počítače, jehož obsah si prohlížela, postavila se vedle něj a bedlivě poslouchala.

„Os Acores,” zašeptal Abrantes. Jedenkrát zakašlal a vyplivl na podlahu další krev. Ještě jednou se krátce a mělce nadechl. „O console do sol. Santa Maria.” Tentokrát už však byla snaha mluvit nad jeho síly. Náhle sebou škubl a zkroutil se v dalším dlouhém a ničivém záchvatu. Jakmile pominul, byl už Abrantes mrtvý.

„To byla modlitba?” zeptala se Randi.

Smith se zamračil. „Jestli ano, pochybuji, že bude vyslyšena.” Zadíval se na zkroucené tělo na podlaze a zavrtěl hlavou. „Ale spíš si myslím, že se mi snažil odpovědět na otázku.”

Dvanáct metrů od nich se Peter sklonil vedle mrtvoly muže, kterého zastřelila Randi. Rychle prolistoval jeho cestovní pas a zaměřil se na nejnovější vstupní razítka – za poslední čtyři týdny navštívil muž Zimbabwe, Spojené státy a Francii, přesně v tomto pořadí. Angličan přimhouřil bledě modré oči a začal v duchu počítat. Nanejvýš pozoruhodné, pomyslel si chladně.

Zastrčil si dokumenty do kapsy a přesunul se k objemnému balíku, jehož si v místnosti všiml dříve. Obyčejná zelená látková brašna stála osaměle v nejbližším koutě. Když se nad tím nyní Peter zamyslel, uvědomil si, že vypadá naprosto stejně jako dvě další brašny položené v jiných částech místnosti.

Odklopil chlopeň a nakoukl dovnitř.

Vzápětí jen tiše hekl, protože se díval přímo na dva třiceticentimetrové bloky plastické trhaviny zabalené k sobě. Byly připojeny k detonátoru a digitálním hodinám. Buďto český semtex, nebo americká C4, usoudil Peter, opatřená improvizovaným časovačem. Ať to bylo jakkoliv, Peterovi bylo jasné, že plastické trhaviny je zde dost na to, aby při výbuchu nadělala zatracenou paseku. Nyní si navíc také všiml, že číslice na hodinách rytmicky klesají k nule.

¨

BÍLÝ DŮM

„Volá vám velvyslanec Nichols, pane,” řekl uctivě vrchní číšník Bílého domu. „Na zabezpečené lince.”

„Děkuji vám, Johne,” odpověděl prezident Sam Castilla a odstrčil talíř s jídlem, jehož se zatím ani nedotkl. Když teď byla jeho žena pryč a krize kolem Lazarova hnutí se s každou hodinou zhoršovala, obvykle si nechával jídlo nosit na tácu do Oválné pracovny – stejně jako dnes večer. Zvedl telefon. „Copak je, Owene?”

Owen Nichols, velvyslanec Spojených států při OSN, patřil ke Castillovým nejbližším politickým spojencům. Oba muži se přátelili už od univerzity, takže žádný z nich necítil potřebu hovořit se svým protějškem jinak než na rovinu. Navíc je spojovala nechuť k přikrášlování špatných zpráv. „Rada bezpečnosti se rozhodla přistoupit k závěrečnému hlasování o té rezoluci o nanotechnologiích, Same,” řekl velvyslanec. „Očekávám, že se uskuteční během hodiny.”

„Tak brzy?” zeptal se překvapeně Castilla. Organizace spojených národů téměř nikdy nejednala rychle. Dávala přednost konsensu a zdlouhavým, téměř nekonečným diskusím. Prezident předpokládal, že OSN potrvá ještě den nebo dva, než přikročí k hlasování.

„Ano, tak brzy,” potvrdil Nichols. „Debata byla až dosud přísně formální. Všichni vědí, že mají dostatek hlasů, aby tu zatracenou věc jednomyslně schválili – tedy pokud ji nevetujeme.”

„A co Spojené království?” zeptal se šokované Castilla.

„Jejich velvyslanec Martin Rees tvrdí, že si nemohou dovolit bojkotovat mezinárodní konsensus v této otázce – rozhodně ne po odhalení, že do té tajné války proti Lazarovu hnutí byla zapletena i MI6. V tomto případě musí jít proti nám. Pod jejich premiérem se podle Reese už takhle houpe židle.”

„Sakra,” ulevil si Castilla.

„Kéž by to byla nejhorší zpráva, kterou pro tebe mám,” řekl Nichols tiše.

Prezident sevřel sluchátko pevněji. „Povídej.”

„Rees chce, abych ti tlumočil informace, které vyzvěděl na britském, ministerstvu zahraničí. Francie, Německo a některé další evropské země pracují v zákulisí na dalším ošklivém překvapení. Jakmile vetujeme rezoluci Rady bezpečnosti, mají v úmyslu požádat o naše okamžité vyloučení ze všech vojenských a politických rolí v NATO – s odůvodněním, že bychom jinak mohli využívat prostředků NATO pro svou nezákonnou válku s Lazarovým hnutím.”

Castilla zhluboka vydechl a pokusil se ovládnout hněv, který v jeho nitru bublal. „Vypadá to, že supi už krouží.”

„Ano, krouží, Same,” řekl Nichols unaveně. „Po masakrech v Zimbabwe, Santa Fe a Paříži a po těch současných zkazkách o vraždách financovaných CIA je naše dobré jméno v zahraničí naprosto zničeno. Což je nejpříhodnější doba, aby nás naši takzvaní přátelé začali odkazovat do patřičných mezí.”

Když prezident dotelefonoval s Nicholsem a zavěsil, seděl ještě chvíli v křesle s hlavou skloněnou pod tíhou událostí, které se odvíjely mimo dosah jeho působnosti. Vyčerpaně pohlédl na elegantní hodiny po dědečkovi, které stály u jedné zaoblené zdi. Fred Klein mu tvrdil, že podle jeho názoru je podplukovník Smith v Paříži na stopě něčeho významného. Castilla svěsil koutky úst. Ať už se tam Smith honí za čímkoliv, kéž by už s tím vyrukoval – a to co nejrychleji.

PAŘÍŽ

Peter ještě zlomek vteřiny zíral na aktivovanou nálož a bezděky obdivoval neskonalou rafinovanost protistrany. Pokud jde o zametání stop, pomyslel si, tihle lidi se nikdy nespokojí s polovičatým řešením. Proč se ostatně omezovat na zabití několika potenciálních svědků, když lze vyhodit do vzduchu celou budovu? Časovač ukrojil další vteřinu a stále se neúprosně blížil k nastavenému konci.

Peter vyskočil na nohy a vyrazil k Jonovi s Randi, přičemž kličkoval mezi pracovními stoly a rozstříleným elektronickým vybavením. „Ven!” zaječel a ukázal k oknům. „Okamžitě ven!”

Kolegové na něj vytřeštili oči – nečekaná naléhavost v jeho hlase je vyvedla z míry.

Peter se zastavil vedle obou zmatených Američanů. „V téhle budově je nastražená nejmíň jedna zdravě vyhlížející bomba -a nejspíš jich je tu víc!” vysvětlil překotně. Popadl oba agenty za ramena a začal je strkat ke dvěma rozbitým oknům, jimiž sem před chvílí vtrhli. „Tak pojďte! Při troše štěstí máme třicet vteřin!”

Na Jonově a Randiině tváři konečně svitlo pochopem.

Každý z nich se chytil jednoho ze tří lan, která stále visela v oknech. „Na navazování teď není čas,” řekl jim Peter. „Prostě sjeďte po laně!”

Smith přikývl. Vyskočil na kamennou okenní římsu, přehodil kus lana za sebe, šikmo si ho navinul přes opačné rameno zpátky k boku a pak si ho protáhl podél paže do ruky, kterou hodlal použít jako brzdu. Viděl, že Peter s Randi provádějí se svými lany totéž.

„Připraveni?” zeptal se Peter.

„Můžeme!” potvrdil Jon. Randi pokývala hlavou.

„Tak do toho! Jdeme!”

Smith se vyklonil, natočil se bokem k zemi a pak už přenechal většinu práce gravitaci. V dlouhých přískocích klesal podél zdi k chodníku, který se k němu blížil závratnou rychlostí. Cítil, jak mu nylonové lano sežehává kožené rukavice a jak ho pálí na rameni a na boku.

Uvědomoval si, že s ním Peter a Randi drží krok. Všichni tři se vysokou rychlostí řítili podél zdi dolů.

Když Jon usoudil, že je přibližně šest metrů nad úzkou dlážděnou uličkou táhnoucí se za sídlem Lazarova hnutí, zesílil sevření brzdné ruky a zároveň rychlým pohybem odtáhl paži od hrudníku. Nechtěl riskovat, že takovou rychlostí dopadne na zem, a zároveň se již nedalo zabrzdit jemně nebo pomalu. Prudce se tedy zastavil a zůstal viset pouhé tři nebo čtyři metry nad zemí.

V tom okamžiku roztrhlo horní patra budovy nad ním několik strašlivých explozí, které se šířily z jednoho konce rue de Vigny 18 na druhý ve stále se zvětšující kouli plamenů a žhnoucího vzduchu. Ze všech oken vyšlehly pekelné ohnivé jazyky, které spalovaly noc a v jediném příšerném okamžiku změnily temnotu v jasný den. Rozlámané kusy kamene, břidlice a dalších materiálů létaly vysoko do vzduchu, osvětlované zespodu infernem, jež právě stravovalo sídlo Lazarova hnutí.

Smith cítil, jak lano povoluje, neboť ho přetrhla síla výbuchu. Ztěžka dopadl na zem a překulil se. Randi s Peterem vzápětí žuchnuli vedle něj. Všichni se vymrštili na nohy a vyrazili pryč – řítili se potemnělou uličkou jako o závod, klopýtali a klouzali na vlhkých dlažebních kostkách. Nad nimi létaly obrovské kusy sutin, které bombardovaly nízké střechy okolních domů nebo se s vražednou silou sypaly do úzké uličky.

Konečně se trojici agentů podařilo vyběhnout z uličky na širší příčnou ulici. Ještě chvíli utíkali a poté se ukryli ve vchodu do malé trafiky. Na okolní ulice a budovy se snesla nová sprška doběla rozpálených trosek, které vypalovaly ve střechách a chodnících krátery a rozněcovaly další požáry. Vřískot autoalarmů linoucí se ze zaparkovaných vozidel rozbíjených padajícími troskami jen umocňoval strašlivou vřavu, která sem doléhala ze všech stran.

„Nějaké geniální nápady?” zeptala se Randi rychle. Všichni už v dálce slyšeli sirény, které se s každou další vteřinou blížily.

„Potřebujeme se odtud dostat a zmizet z dohledu,” prohlásil Smith zachmuřeně. „A to hezky rychle.” Pohlédl na agentku. „Můžeš z té své vysílačky zavolat o pomoc?”

Randi zavrtěla hlavou. „Vysílačka je kaput.” Se znechuceným výrazem si strhla z uší sluchátka. „Asi jsem dopadla přímo na ni, když mi ty zatracené bomby přetrhly lano. Rozhodně se podle toho cítím!”

Z rue de Vigny se vyřítil modrý sedan Volvo, s kvílením pneumatik ostře odbočil a vyrazil jejich směrem. Trojice agentů se náhle ocitla v oslnivé záři jeho reflektorů na pozadí uzamčených a zamřížovaných dveří trafiky. Byli zde uvězněni: neměli kam utéct, neměli se kde skrýt.

Smith se vyčerpaně otočil a hmátl pro pistoli, ale Randi ho chytila za paži a zavrtěla hlavou. „Věř tomu, nebo ne, Jone,” řekla užasle, „ale tohle je jeden z našich.”

Sedan prudce zabrzdil a zastavil pouhých pár decimetrů od nich. Okénko se stáhlo a agenti spatřili užaslého Maxe, který na ně civěl od volantu. Slabě se zaculil. „Teda! Když ten barák vyletěl do vzduchu, vůbec mě nenapadlo, že vás ještě někdy uvidím – alespoň ne vcelku.”

„V tom případě máš asi šťastný den, Maxi,” opáčila Randi. Posadila se na přední sedadlo, zatímco Jon s Peterem se nasoukali dozadu.

„Kam to bude?” zeptal se agent CIA.

„Zatím kamkoliv,” prohlásila Randi lapidárně. „Stačí, když budeme mít odstup… od tohohle!” Ukázala palcem přes rameno na ohnivý sloupec, který šlehal z budovy vysoko k noční obloze.

„Jasnačka, šéfová,” odvětil Max tiše. Opsal volantem půlkruh, vrátil se na ulici a s ostražitýma očima upřenýma do zpětného zrcátka odjel klidným, ale svižným tempem pryč.

Než před planoucí a bombami vykuchanou budovu na rue de Vigny 18 dorazily první hasičské a policejní vozy, byli už agenti více než kilometr odtud a mířili na předměstí Paříže.

*****

Rambouilletský les se rozkládal přibližně pětapadesát kilometrů jihozápadně od města. Byl to nádherný pás zalesněné krajiny, jezer a starých kamenných opatství zasazených mezi vysokými stromy. Elegantní budova a skvostný pozemek rambouilletského zámku se pak rozkládaly přímo v srdci této úchvatné krajiny. Zámek, jehož stáří přesahovalo šest set let, kdysi sloužil jako venkovské sídlo několika francouzských králů. Nyní plnil stejný účel pro prezidenty Francouzské republiky.

Severní okraj zalesněné krajiny však byl od okázalé nádhery zámku na míle vzdálený a z větší části opuštěný – představoval tak vhodnou lokalitu pro stáda vysoké zvěře a několik divokých prasat. Pod baldachýnem stromů vedly na několika místech úzké cestičky, které umožňovaly vstup do lesa turistům a příležitostnému vládnímu lesníkovi.

Na malé mýtině kousek od těchto neudržovaných lesních cest nyní podplukovník Jon Smith seděl na pařezu a ovazoval si znovu otevřenou ránu od nože na levém předloktí. Když byl hotov, odložil tampon i nepoužitou gázu. Nato začal hýbat rukou sem a tam, aby vyzkoušel nový obvaz a ujistil se, že vydrží rychlé pohyby.

Smith si uvědomoval, že dříve či později bude ránu potřeba znovu zašít, ale tento provizorní obvaz by měl alespoň zastavit nejhorší krvácení. Oblékl si čistou košili a lehce se zkroutil bolestí, kdykoliv se mu bavlněná látka otřela o čerstvé rány, podlitiny a rozbolavělé svaly.

Postavil se, protáhl a zakřepčil, aby ze sebe alespoň částečně setřásl únavu, která dosedala na jeho vyčerpané tělo i mysl. Na západě svítil nízko nad obzorem půlměsíc a skrz změť okolních stromů ho téměř nebylo vidět. Drobný nádech světle šedého světla na východním horizontu nicméně signalizoval brzký příchod úsvitu. Za pár hodin jistě vyjde slunce.

Smith pohlédl na své dva společníky. Peter spal na předním sedadle volva a s nacvičeným klidem ostříleného vojáka se snažil urvat maximum odpočinku. Randi stála vedle malého černého peugeota zaparkovaného na protějším konci mýtiny a tiše se radila s Maxem a dalším agentem CIA – služebně mladším důstojníkem jménem Lewis, který jim právě přivezl z Paříže nové civilní šaty. Agentka s ním bezpochyby dojednávala okamžité zmizení jejich taktické výstroje, zbraní a starých svršků – všeho, co by je mohlo identifikovat s masakrem uvnitř rue de Vigny 18.

A protože zde tedy Smitha nemohl nikdo slyšet, vytáhl šifrovaný mobilní telefon, nedechl se a vyťukal kód sídla Alfy.

Fred Klein si mlčky vyslechl jeho zprávu o nočních událostech. Když Jon domluvil, zhluboka si povzdechl. „Balancujete na strašlivě úzké hraně mezi katastrofou a naprostou katastrofou, podplukovníku, ale předpokládám, že proti tomu nemohu s úspěchem mnoho namítat.”

„Doufám, že ne,” odvětil Smith suše. „Zavánělo by to křiklavou nevděčností.”

„Máte pocit, že vám ten Abrantes říkal pravdu?” zeptal se Klein. „Myslím o vztahu mezi Lazarem a nanofágy? Co když se vás jen snažil navést na další falešnou stopu – vyslat nás všechny nesprávným směrem?”

„Nesnažil,” řekl Jon. „Ten člověk umíral, Frede. Z jeho pohledu jsem mu byl svatou babičkou, která sestoupila z nebes, aby ho doprovodila do perleťových bran. Ne, Vitor Abrantes mi říkal pravdu. Ať už je Lazarem kdokoliv, je to právě tenhle parchant, kdo stál od prvopočátku za všemi útoky. Navíc háže ostatním písek do očí, když ze zákulisí ovlivňuje současnou válku mezi hnutím a CIA s FBI.”

Ve sluchátku nastalo dlouhé mlčení. „S jakým cílem, Jone?” zeptal se Klein nakonec.

„Lazarus hraje o čas,” sdělil mu Smith. „O čas, který potřebuje k provedení těch svých zvrácených ,terénních zkoušek’. O čas na analýzu výsledků a konstrukční úpravu nanofágů – tak, aby byly ještě účinnější a vražednější. O čas na vývoj a zhodnocení nových metod jejich dopravy ke zvolenému cíli.” Zašklebil se. „Zatímco my jsme si tu honili vlastní oháňku, Lazarus navrhoval, vyvíjel a testoval zbraň, která by mohla vyhubit většinu lidského druhu.”

„V zimbabwské Kusase, v Tellerově institutu a nyní v La Courneuve,” uvědomil si Klein. „Všechna tahle místa figurovala v pasech a dalších cestovních dokumentech, které zachránil Peter Howell.”

„Přesně tak.”

„A vy si myslíte, že ta zbraň je už připravena k použití?” dotázal se Klein tiše.

„To si myslím,” odpověděl Smith. „Jinak by Lazarus neměl důvod likvidovat lidi a vybavení, pomocí něhož ty experimenty monitoroval. Balí si fidlátka – a připravuje se k útoku.” „Co doporučujete?”

„Identifikujeme Lazara a laboratoř nebo továrnu, kde tyhle věci vyrábí. Poté ho zabijeme a zmocníme se jeho zásob nanofágů dříve, než je stačí rozptýlit při nějakém rozsáhlém útoku.”

„Stručné a jasné, podplukovníku,” poznamenal Klein. „Ale ne příliš rafinované.”

„Máte snad lepší nápad?” vyzvídal Jon.

Šéf Alfy si znovu povzdechl. „Ne, nemám. Kámenem úrazu bude najít Lazara dříve, než bude pozdě. A to je věc, která se žádné západní zpravodajské službě nepodařila za více než rok snažení.”

„Myslím, že většinu toho, co potřebujeme vědět, mi už Abrantes řekl,” namítl Smith. „Potíž je v tom, že zatímco moje španělštína je slušná až průměrná, portugalsky prakticky neumím. Potřebuji přesný překlad toho, co mi řekl, když jsem se ho zeptal, kde se Lazarus nachází.”

„Seženu někoho, kdo to zařídí,” slíbil Klein. Na okamžik se odmlčel, poté se v pozadí ozvalo slabé cvaknutí a Klein se vrátil na linku. „Dobrá, jsme připraveni to nahrát, podplukovníku. Povídejte.”

„Říkal to takhle,” začal Smith a zpaměti zopakoval poslední slova Vitora Abrantese, přičemž se snažil používat stejnou výslovnost, kterou u umírajícího Portugalce slyšel. „Os Acores. O console do sol. Santa Maria.”

„Mám to. Ještě něco?”

„Jo.” Smith se zamračil. „Abrantes mi říkal, že ho zastřelil muž, který se označoval za ,jednoho z Horáciů’. Jestli se nepletu, tak už jsem narazil na dva z nich – nejprve před Tellerovým institutem a teď tady v Paříži. Docela rád bych lépe chápal, co jsou tihle dva totožní parchanti zač… a kolik dalších jich ještě může běhat po světě!”

„Uvidíme, co se dá zjistit, Jone,” odpověděl Klein. „Ale možná to chvíli potrvá. Můžete nějakou dobu zůstat, kde jste?”

Smith pokýval hlavou a rozhlédl se po vysokých stromech zahalených stíny a slábnoucím měsíčním světlem. „Jo. Ale snažte se to vyřídit co nejsvižněji, Frede. Mám nepříjemný pocit, že nám v téhle situaci rychle ubíhá čas.”

„Rozumím, podplukovníku. Držte se.”

Linka oněměla.

*****

Smith přecházel po mýtině sem a tam. Cítil, jak v něm narůstá neklid. Nervy měl napjaté téměř k prasknutí. Od Kleinova slibu, že se mu ozve, již uplynula více než hodina. Šedé světlo na východě teď bylo mnohem jasnější.

Náhle ho vylekal zvuk motoru auta. Jon se překvapeně otočil a viděl, že malý černý peugeot odjíždí – nemotorně poskakoval a kodrcal po lesní cestě s hluboko vyjetými kolejemi.

„Poslala jsem Maxe s Lewisem zpátky do Paříže,” vysvětlila Randi, která klidně seděla na pařezu a přihlížela, jak Jon přechází sem a tam. „Momentálně je tu nepotřebujeme a já bych ráda zjis-

tila, co všechno francouzská policie objevila uvnitř a co ze sídla hnutí vlastně nakonec zbylo.”

Smith přikývl. To mělo logiku. „Myslím…”

Vtom mu začal vibrovat mobilní telefon. Jon přijal hovor.

„Ano?”

„Jste sám?” zeptal se Klein stroze. Jeho hlas zněl napjatě, téměř nepřirozeně.

Jon se rozhlédl po okolí. Randi dřepěla pouhých pár metrů od něj a Peter, jehož konání jako by se řídilo šestým smyslem vybroušeným dlouhými lety v terénu, se právě nyní probudil z dřímoty. „Ne, nejsem,” připustil Smith.

„To je krajně nešťastné,” poznamenal Klein. Zaváhal. „V tom případě si budete muset dávat dobrý pozor, co před těmi lidmi řeknete. Jasné?”

„Ano,” odpověděl Smith tiše. „Co pro mě máte?” „Začněme u těch Horáciů,” řekl Klein pomalu. „To jméno pochází ze staré římské legendy – šlo o totožná trojčata vyslaná do jediné bitvy proti válečníkům ze znepřáteleného města. Horáciové prosluli svou odvahou, silou, hbitostí a oddaností.”

„To rozhodně odpovídá,” prohodil Smith a vzpomněl si na svá smrtelně nebezpečná setkání se dvěma vysokými zelenookými muži. V obou případech měl velké štěstí, že ze souboje s nimi vyvázl živý. Zašklebil se. Představa, že se někde skrývá třetí muž se stejnou silou a schopnostmi, byla značně znepokojivá.

„Existuje jeden slavný obraz francouzského neoklasického malíře Jacquese-Louise Davida,” pokračoval Klein. „Jmenuje se Přísaha Horáciů.”

„A visí v Louvru,” vyhrkl Smith a náhle si uvědomil, proč v něm toto jméno vyvolávalo staré vzpomínky. „Přesně tak,” potvrdil Klein.

Smith ponuře zavrtěl hlavou. „Paráda. Takže náš přítel Lazarus má zálibu v klasickém umění a zvrácený smysl pro humor. Což nás ale k němu ani trochu nepřibližuje.” Zhluboka se nadechl. „Podařilo se vám obstarat překlad Abrantesových posledních slov?”

„Ano,” řekl Klein tiše.

„Takže co?” zeptal se Smith netrpělivě. „Co se mi pokoušel sdělit?”

„Říkal: ,Azory. Ostrov slunce. Santa Maria’,” oznámil mu šéf Alfy.

„Azory?” Smith překvapeně zavrtěl hlavou. Azory tvořila skupinka malých, Portugalci obývaných ostrovů v Atlantském oceánu, nedaleko od rovnoběžky spojující Lisabon s New Yorkem. Před staletími představovalo toto souostroví strategickou výspu dnes již zaniklého portugalského impéria, avšak dnes přežívala zejména díky turistickému ruchu a vývozu hovězího masa a mléčných výrobků.

„Santa Maria je jeden z devíti ostrovů tvořících Azory,” vysvětlil Klein a povzdechl si. „A místní obyvatelé ho někdy nazývají ,ostrovem slunce’.”

„A co tak zajímavého na té Santa Marii je, ksakru?” dotázal se Smith a jen stěží přitom skrýval podráždění. Fred Klein se obvykle nedostával k jádru věci tak pomalu.

„Na východní polovině ostrova toho moc není. Vlastně jen pár drobných vesniček.”

„A na západě?”

„No, tady se to začíná zamotávat,” přiznal Klein. „Zdá se, že západní stranu Santa Marii si pronajímá firma Nomura PharmaTech pro své dobročinné projekty globální lékařské pomoci – mají tam i velmi dlouhou přistávací dráhu s kvalitním povrchem, obrovské hangáry a nesmírně rozlehlý komplex skladů zdravotnického materiálu.”

„Nomura,” řekl Jon tiše, neboť konečně pochopil, proč jeho nadřízený působil tak napjatě. „Hideo Nomura je Lazarus. Má peníze, vědecké know-how, potřebné zařízení i politické konexe, aby něco takového dokázal.”

„Vypadá to tak,” souhlasil Klein. „To ale bohužel není všechno. Údajná poslední slova neznámého umírajícího muže nikoho nepřesvědčí. Bez pádných důkazů, bez takových důkazů, které bychom mohli ukázat našim rozkolísaným přátelům a spojencům, si neumím představit, jak by prezident mohl schválit otevřený útok na Nomurův komplex na Azorských ostrovech.”

Šéf Alfy se odmlčel a pokračoval: „Zdejší situace je horší, než si umíte představit, Jone. Naše vojenské a politické aliance se trhají jako mokrý ubrousek. Celé NATO je vzhůru nohama. Valné shromáždění OSN nás hodlá označit za teroristický stát. A dost početný blok kongresmanů se vážně vyslovuje pro zahájení procesu odvolání prezidenta. Za těchto okolností by napohled nevyprovokovaný letecký či raketový útok na světově uznávanou charitativní organizaci představoval poslední kapku.”

Smith věděl, že Klein má pravdu. Toto vědomí však nečinilo situaci, v níž se náhle ocitli, ani o trochu přijatelnější. „Jestli to uděláme, všichni nás zatratí. Ale jestli ne, všichni zemřeme,” namítl.

„To já vím, Jone,” řekl Klein lapidárně. „Ale potřebujeme důkazy, jimiž bychom mohli své argumenty podepřít, než tam vyšleme bombardéry a rakety.”

„Existuje jen jeden způsob, jak takové důkazy obstarat,” poznamenal Smith chmurně. „Někdo musí na ty Azory zajet a podívat se na to hezky zblízka.”

„Ano,” souhlasil Klein pomalu. „Kdy můžete vyrazit na letiště?”

Smith zvedl hlavu a pohlédl na Randi s Peterem. Oba vypadali stejně zachmuřeně a odhodlaně. Stačilo slyšet jednu stranu Smithova telefonátu s Kleinem, aby věděli, co se děje. „Hned,” řekl Jon prostě. „Vyrazíme hned.”

LAZAROVO CENTRUM, OSTROV SANTA MARÍA, AZORSKÉ OSTROVY

Za prostorami bez oken, které tvořily nervové centrum Lazarova hnutí, vycházelo slunce a šplhalo vysoko nad všeobjímající vody Atlantiku. Jeho první oslnivé paprsky zbarvily strmé útesy zálivu Sao Laurenco ohnivou barvou a osvětlily i příkré terasovité kamenné vinice Maia. Odtud se houstnoucí denní světlo převalilo na západ přes zelené lesy a pastviny, zaplavilo bílou písečnou pláž v Praia Formosa, až nakonec vyhnalo poslední stíny noci i z holé vápencové planiny obklopující přistávací dráhu firmy Nomura PharmaTech.

Uvnitř Centra zahaleného do přízračného neonového ticha pročítal Hideo Nomura nejnovější vzkazy od zbylých agentů v Paříži. Z podrobných informací, které mu poskytovali placení informátoři v řadách policejního sboru, jasně vyplývalo, že Nones a jeho lidé jsou mrtví – že spolu s ostatními zahynuli uvnitř vybombardované budovy na rue de Vigny 18.

Nomura se zachmuřil. Tato zpráva ho zmátla a zároveň znepokojila. Nones a jeho tým měli být v době výbuchu náloží dávno pryč. Něco se tam strašlivě vymklo z rukou, ale co?

Několik svědků vypovědělo, že krátce po prvních explozích viděli z budovy vybíhat „muže v černém”. Francouzská policie se k těmto svědectvím zprvu stavěla pochybovačně, avšak nyní k nim přistupovala s plnou vážností a z toho, co vypadalo jako velký teroristický útok na pařížské sídlo Lazarova hnutí, promptně obvinila tajemné síly namířené proti němu.

Nomura zavrtěl hlavou. Něco takového bylo pochopitelně nemožné. Jedinými teroristy, kteří proti hnutí útočili, byli přece lidé pod jeho velením. Pak se ovšem zarazil a ještě jednou se nad situací zamyslel.

Co když na čísle 18 v rue de Vigny skutečně čmuchal někdo jiný? Jistě, díky komplikovanému plánu se Nomurovi podařilo uvrhnout CIA, FBI a MI6 ve zmatek. Na světě však existovaly i jiné zpravodajské organizace a o sledování aktivit Lazarova hnutí se mohla snažit celá řada z nich. Nemohly objevit něco, co by prokazovalo jeho účast na operaci v La Courneuve? Nomura se kousl do spodního rtu a položil si otázku, zda netrpěl přehnanou sebedůvěrou, když pojal absolutní jistotu, že se díky mnoha důmyslným lstem sám vyhne odhalení.

Japonec o této eventualitě ještě chvíli uvažoval. Přestože bylo pravděpodobné, že jeho krytí zůstalo neporušeno, možná bude nejlepší přijmout určitá preventivní opatření. Jeho původní plán počítal se souběžným úderem na území Spojených států z nejméně dvanácti letounů Thanatos – avšak sestavení požadovaného počtu obřích bezpilotních létajících křídel by jeho pracovním četám trvalo další tři dny. A co bylo důležitější, Nomura neměl ve zdejších hangárech dostatek místa, aby mohl ukrýt tolik letadel před nepředpokládaným leteckým či vesmírným sledováním.

Ne, pomyslel si chladně, měl by začít jednat ihned, dokud má jistotu, že to ještě jde, a nečekat na dokonalý okamžik, který možná nikdy nenastane. Jakmile zemřou první miliony lidí, Američané a jejich spojenci zůstanou bez vedení a budou příliš šokováni, než aby dokázali účinně pátrat po skrytém nepříteli. V boji za kontrolu nad osudem světa, připomněl si Nomura, je flexibilita ctností, nikoliv neřestí. Stiskl tlačítko vnitřního telefonu. „Pošlete za mnou Terce. Okamžitě.”

Poslední z Horáciů dorazil o pár okamžiků později. Jeho mohutná ramena zaplňovala celý prostor dveří a jeho hlava jako by se otírala o strop. Poslušně se uklonil a zůstal bez hnutí stát před Nomurovým pracovním stolem z týkového dřeva – čekal na rozkazy od muže, jenž z něj učinil tak silného a efektivního zabijáka.

„Víš, že mě oba tví souputníci zklamali?” zeptal se Nomura.

Vysoký zelenooký muž přikývl. „Slyšel jsem,” řekl chladně. „Ale já jsem ve službě nikdy nezklamal.”

„To je pravda,” souhlasil Nomura. „A díky tomu jejich slíbená odměna nyní připadne tobě. Až přijde čas, budeš stát po mé pravici – vykonávat nadvládu mým jménem, jménem Lazarovým.”

Terceovi se zalesklo v očích. Nomura měl v plánu přeuspořádat svět tak, aby vytvořil ráj na zemi pro oněch několik málo jedinců, jež pokládal za hodné dalšího života. Většina lidí a národů měla zemřít – měla být během měsíců a let sežrána vlnami neviditelných nanofágů. Ti, kterým bude umožněno žít, pak měli být donuceni poslouchat Nomurovy rozkazy: upravit vlastní životy, kulturu a víru tak, aby vyhovovaly jeho idylické vizi. Nomura a jeho přisluhovači by v takovém případě uplatňovali nad ustrašenými zbytky lidstva téměř nepředstavitelnou moc.

„Jak zní vaše rozkazy?” zeptal se poslední ze tří Horáciů.

„Zaútočíme dříve, než jsem původně plánoval,” oznámil mu Nomura. „Tři letouny Thanatos by měly být připraveny ke startu během šesti až osmi hodin. Informujte tým pro výrobu nanofágů, že chci mít na těch letadlech do skončení předletové kontroly plné nádoby. Prvními cíli budou Washington, New York a Boston.”

LETIŠTĚ V LAJES, OSTROV TERCEIRA, AZORSKÉ OSTROVY

Z nepočetné skupinky pasažérů vystupujících z letadla společnosti Air Portugal na lince z Lisabonu vyčnívali tři lidé: dva muži a jedna žena. Neměli žádná zavazadla a v loudavém proudu místních obyvatel a turistů bažících po slevách se rychle prodírali k letištnímu terminálu.

Jakmile se ocitli uvnitř, Randi Russellová zkoprněla. Pohlédla na velké hodiny ukazující poledne místního času a pak se ještě jednou zadívala na tabuli s přílety a odlety. „Zatraceně!” zamumlala sklíčeně. „Na Santa Mariu odlétá jen jeden přípojný let denně – a ten nám právě uletěl.”

Jon však nerušené pokračoval v chůzi. Zavrtěl hlavou. „Ale my nepoletíme komerční linkou.” Odvedl kolegy k východu z haly. U obrubníku stála krátká řada taxíků a soukromých automobilů a čekala na jednotlivé pasažéry.

Randi zvedla obočí. „Santa Maria je tři sta kilometrů odtud. Chceš tam snad doplavat?”

Smith se ohlédl přes rameno a zaculil se. „Jedině kdyby Peter něco ošklivě zvoral.”

Randi pohlédla na modrookého Angličana, který kráčel vedle ní. „Ty víš, o čem mluví?”

„Nemám potuchy,” sdělil jí Peter bodře. „Ale v Paříži jsem si všiml, že náš přítel během čekání na let do Lisabonu absolvoval několik tlumených telefonátů. Takže bych ho podezíral, že má něco v rukávu.”

Aniž se přestal usmívat, vyšel Smith ze dveří na čerstvý vzduch. Zvedl ruku a dal signál vojenskému humvee se zelenohnědobéžovým maskováním, které čekalo opodál s naprázdno běžícím motorem. Automobil se rozjel a zastavil u obrubníku vedle nich.

„Podplukovník Smith a společnost?” zeptal se rotný amerického letectva, který seděl za volantem.

„To jsme my,” odpověděl Smith a už otevíral zadní dveře a ukazoval Randi s Peterem dovnitř. Sám do vozu nastoupil jako poslední.

Humvee se odlepil od obrubníku a vyrazil po silnici. Po půlkilometrové jízdě zamířil k bráně v obvodovém plotu chránícím jakýsi komplex. Dvojice přísně se tvářících dozorců s nabitými M-šestnáctkami zkontrolovala jejich legitimace a pečlivě porovnala jejich obličeje s fotografiemi. Teprve když byli s výsledkem spokojeni, mávnutím pustili automobil do útrob americké letecké základny v Lajes.

Vůz odbočil doleva a uháněl po dlouhé rozletové dráze lemované dopravními letouny C-17 s maskováním na trupu a obrovskými cisternovými letouny KC-10. Po jedné straně asfaltu se země prudce svažovala a končila až téměř v Atlantiku. Na protější straně se pak vysoko nad letiště vzpínaly sytě zelené svahy rozdrobené nízkými tmavými skalisky sopečného původu do bezpočtu malých políček. Sladká vůně divokého kvítí a čerstvé soli z oceánu se zvláštně mísila s ostrým a čpavým zápachem napůl spáleného leteckého benzinu.

„Váš pták dorazil před hodinou ze Států,” informoval je rotný letectva. „Momentálně se připravuje.”

Randi se otočila ke Smithovi. „Náš pták?” zeptala se rázně.

Jon pokrčil rameny. „Vrtulník Black Hawk UH-60L americké armády,” prohodil. „Dovezla ho sem C-sedmnáctka zhruba ve stejné době, co jsme přiletěli z Paříže do Lisabonu. Říkal jsem si, že by se mohl hodit.”

„Dobrý nápad,” poznamenala Randi s těžko skrývaným sarkasmem. „Takže abych si to ujasnila: tos prostě jen tak luskl prsty a nechal si sem armádou a letectvem poslat k osobnímu užívání helikoptéru za několik milionů dolarů? Říkám to správně, Jone?”

„Prostě jsem požádal pár přátel v Pentagonu, aby zatahali za nitku nebo dvě,” řekl Smith skromně. „Všichni mají z té hrozby nanofágů tak nahnáno, že jsou ochotni kvůli nám obejít pár předpisů.”

Randi se prudce obrátila na Petera, který to vše sledoval s koženým výrazem. „A ty si zřejmě myslíš, že umíš s tím Black Hawkem lítat…”

„No, jestli neumím, tak se to brzy dozvíme,” odvětil jí Peter zvesela.

LETIŠTĚ PHARMATECH, OSTROV SANTA MARÍA

Hideo Nomura pomalu rázoval po okraji dlouhé betonové dráhy. Vítr vanoucí z východu mu ševelil v krátkých černých vlasech a přinášel s sebou sytou a sluncem prohřátou vůni vysoké trávy rostoucí na náhorní plošině za plotem. Nomura zvedl hlavu. Slunce bylo stále vysoko v nadhlavníku a teprve zahajovalo dlouhé klesání k západnímu obzoru. Daleko na severu pomalu putovalo oblohou několik mraků – osamělých bílých chuchvalců na průzračně modré obloze.

Nomura se usmál. Počasí bylo v každém směru dokonalé. Otočil se a viděl, že jeho otec stojí za ním, doprovázen dvěma Terceovými dozorci s tvrdými rysy v obličeji. Ruce měl stařec spoutané za zády.

Hideo se na otce usmál. „To je nádherný paradox, vid?”

Džinčiró si ho prohlédl s kamenně chladnou zdrženlivostí. „Tady je mnoho paradoxů, Lazare,” řekl chladně a odmítl svého zrádného syna vůbec oslovit jménem. „Který máš právě na mysli?”

Jeho syn nechal posměšek bez povšimnutí a kývl směrem ke vzletové dráze před nimi. „Tahle dráha,” vysvětlil. „Američané ji postavili v roce 1944 během války proti Německu a naší milované vlasti. Jejich bombardéry využívaly tento ostrov pro doplňování paliva během dlouhých transatlantických letů do Anglie. Já však dnes obrátím toto jejich dílo proti nim. Tato dráha se již brzy stane výchozím místem pro vyhlazení Ameriky!”

Džinčiró neřekl nic.

Hideo pokrčil rameny a odvrátil se. Nyní už bylo zřejmé, že nechával otce naživu pouze ze scestné synovské úcty. Jakmile se do vzduchu vznesou první Thanatové, bude čas uchystat tomu starému bláznovi odpovídající konec. Někteří jeho vědci již dnes pracovali na různých variantách nanofágů fáze IV. Možná jim

přijde k užitku otestovat své nové prototypy na živém lidském subjektu.

Vyrazil k malému hloučku leteckých inženýrů a pozemních dispečerů, kteří čekali vedle dráhy. Na uších měli sluchátka s krátkovlnnou vysílačkou, aby mohli komunikovat s hangáry a řídicí věží. „Je všechno připraveno?” dotázal se Nomura ostře.

Vedoucí pozemní dispečer přikývl. „Osádka hlavního hangáru hlásí, že je připravena vyrolovat. Všechny válce jsou instalovány.”

„Dobře.” Nomura pohlédl na hlavního leteckého inženýra. „A co samotná letadla?”

„Všechny tři systémy fungují v rámci očekávaných norem,” oznámil inženýr sebevědomě. „Solární panely, příslušenství palivových článků, řídicí letové systémy i programy vedení útoku byly zkontrolovány a poté překontrolovány.”

„Výtečně,” řekl Nomura. Ještě jednou pohlédl na pozemního dispečera. „Nějaké neidentifikované letecké kontakty, s nimiž bychom si měli lámat hlavu?”

„Ne,” oznámil dispečer. „Podle radaru je vzdušný prostor v okruhu sta kilometrů prázdný. Jsme čistí.”

Hideo se zhluboka nadechl. Toto byl okamžik, který mnoho let plánoval, kvůli němuž pletichařil, a kvůli němuž dokonce i zabíjel, aby ho proměnil v realitu. Právě proto podvedl, zajal a zradil vlastního otce – kvůli tomuto jedinému nádhernému okamžiku jistého a nezvratného triumfu. Pomalu vydechl a vychutnával si tu rozkošnou chvíli. Poté konečně promluvil: „Zahajte operace Thanatos.”

Pozemní dispečer zopakoval jeho rozkaz do vysílačky.

„Otevřít dveře hangáru.”

Na jižním konci vzletové dráhy se obrovské kovové dveře nejbližšího hangáru začaly s hlomozem otevírat a postupně odhalily rozlehlý interiér obsahující řadu strojů i lidí. Do rychle se rozevírajícího prostoru začalo proudit sluneční světlo a dopadat na solární panely prvního létajícího křídla Thanatos. Panely se na slunci blyštěly jako zlatý oheň.

„První letoun roluje,” ohlásil hlavní letecký inženýr.

Obrovské bezpilotní letadlo s rozpětím křídel větším než u Boeingu 747 vyrazilo kupředu a dveřmi projelo tak těsně, že vedle konců křídel zbývalo jen pár decimetrů prostoru. Čtrnáct motorů s dvoulopatkovými vrtulemi tiše předlo a pohánělo letoun na vzletovou dráhu. Na pěti přípojných místech pod křídly byly vidět válce s tenkými plastovými stěnami.

„Nasaďte si masky a rukavice,” nařídil Nomura. Dispečeři a inženýři neprodleně uposlechli a nasoukali se do těžkých ochranných pomůcek, které jim sloužily jako omezená pojistka pro případ, že by se během startu přihodilo něco nepředvídaného.

Terce se postavil vedle Nomury a nabídl mu plynovou masku, respirátor a tlusté rukavice. Hideo je od něj se strohým přitakáním převzal.

„A zajatec?” zeptal se zelenooký muž hlasem, který již tlumil respirátor. „Co ten?”

„Můj otec?” Hideo se ohlédl na Džinčiróa, který dosud stál s nekrytým obličejem na slunci, strnulý a vzpřímený mezi dvěma dozorci v maskách. Jeho syn se chladně usmál a zavrtěl hlavou. „Jemu žádnou masku nedávejte. Ať to tatík riskne.”

„Druhý letoun roluje,” oznámil letecký inženýr hlasitě, aby ho bylo slyšet i přes masku a respirátor.

Nomura se ohlédl na přistávací dráhu. První Thanatos už byl dvě stě metrů severně od nich – pomalu zrychloval rolování a připravoval se ke startu. Druhé létající křídlo se právě vynořovalo z útrob mamutího hangáru a třetí se již rýsovalo za ním. Nomura zatlačil myšlenky na otcovu hrozící smrt do pozadí a raději se soustředil na sledování, jak se jeho kruté sny vznášejí do vzduchu.

Terce se odvrátil a sundal si z ramena útočnou pušku Heckler and Koch G36 německé výroby. Otáčel hlavou sem a tam a kontroloval ozbrojené strážce, které rozestavil v pravidelných intervalech podél vzletové dráhy. Všichni působili vylekaně.

Po obrově tváři přeběhly drobné chmury. Včetně dvou mužů střežících Džinčiróa se na dráze nacházelo deset strážců. Přitom jich zde měl hlídkovat dvojnásobek – nečekaně těžké ztráty, které Terce zaznamenal v Novém Mexiku a poté i ve Virginii, se však nedaly tak rychle zacelit. Úmrtí Nonese a jeho pařížského bez-

pečnostního týmu nedostatek vycvičeného personálu ještě více zhoršila.

Terce pokrčil rameny a zadíval se západním směrem na moře. V konečném důsledku na tom nesejde. Nomura měl pravdu. Utajení je důležitější než palebná síla. Protože bez ohledu na to, kolik mají Američané vojáků, raket a bomb, nemohou útočit na cíl, který nedokážou najít.

Vtom Terce ztuhnul. Nad Atlantikem, až na samotném okraji jeho zorného pole se cosi pohybovalo. Terce se zadíval upřeněji. Ať to bylo cokoliv, blížilo se to vysokou rychlostí jejich směrem. Přes tlustá a zkreslující skla plynové masky se však dal objekt jen stěží rozeznat.

Terce si tedy masku i připojený respirátor s vrčením strhl a odhodil je stranou. Hned viděl lépe. Těsně nad vlnami oceánu se pohybovala malá tmavě zelená tečka. Zatáčela jejich směrem, lehce se nakláněla – a rychle se zvětšovala. Po chvíli se již daly rozeznat i otáčející se vrtule, od nichž se odráželo sluneční světlo.

*****

Smith seděl ve vrtulníku Black Hawk UH-60L na sedadle kopilota, předkláněl se a díval se výkonným dalekohledem na vzletovou dráhu, která se táhla před nimi. „Takže,” řekl hlasitě, aby ho bylo slyšet přes skučení dvou silných motorů a svištění dlouhé vrtule transportní helikoptéry. „Na severním konci dráhy jsem napočítal dvě dopravní letadla An-124 Condor; parkují vedle nějakého velkého hangáru. A taky je tam něco, co dost připomíná menší soukromý tryskáč, snad gulfstream.”

„A co se to pohybuje u jižního konce dráhy?” zaječela mu do ucha Randi. Krčila se za dvěma předními sedadly a držela se tak pevně, až jí na prstech zbělaly klouby. Vrtulník se třásl a divoce poskakoval, neboť se ho Peter snažil držet pouhých patnáct metrů nad valícími se vlnami oceánu – přičemž však celou dobu letěli rychlostí převyšující sto osmdesát kilometrů za hodinu. Tuto velmi malou výšku udržovali schválně, aby je nezachytil radar zdejší letištní plochy.

Smith zaměřil dalekohled doprava. Vůbec poprvé teď spatřil trojici obrovských létajících křídel, která stála seřazena za sebou na dlouhé betonové dráze. První letoun již nabíral rychlost a ele-

gantně roloval ke startu. Jonova vyčerpaná mysl zpočátku odmítala byť jen připustit, že něco tak velkého a zároveň tak křehce působícího by vůbec mohlo vzlétnout.

Poté se však dostavilo prozření – kdesi z hlubin paměti mu na mysl vytanula fakta a výjevy, které dokonale zapadly do sebe. Před několika lety četl o vědeckých experimentech NASA s robotickými letadly napájenými sluneční energií, která se měla pohybovat ve velkých výškách a vykazovat značně dlouhou životnost. Nomura musel tuto technologii ukrást a využít k vlastním zlovolným cílům. „Dobrý Bože!” vykřikl Jon otřeseně, když mu náhle vše došlo. „To jsou Nomurovy útočné letouny!”

Rychle vysvětlil kolegům, co si zapamatoval o letovém profilu a vlastnostech těchto podivných bezpilotních letadel.

„A nemůžou je naše stíhačky sestřelit?” zeptala se Randi zasmušile.

„Když poletí skoro ve třiceti tisících metrech?” Smith zavrtěl hlavou. „To je hodně nad maximální výškou všech stíhaček, které máme na skladě. Žádná F-šestnáctka, F-patnáctka ani žádný jiný letoun v našem arzenálu nedokáže vyletět a bojovat takhle vysoko!”

„A co vaše rakety Patriot?” nadhodil Peter. „Třicet tisíc metrů převyšuje i jejich efektivní strop,” odvětil Smith chmurně. „Navíc se vsadím, že tihle zatracení čmeláci jsou zkonstruováni tak, aby je nezachytila většina radarů.” Zaskřípal zuby. „Jestli poletí v dostatečné výšce, budou nezranitelní a nejspíš i nevysledovatelní. Takže jakmile je Nomura vypustí, bude na nás moci libovolně útočit – vypustit nanofágové mračno nad kterýmkoliv městem, pro něž se rozhodne!”

Zděšen nebezpečím, jež hrozilo Spojeným státům, zaměřil dalekohled na malou skupinku mužů, kteří stáli v hloučku těsně u dráhy. Krátce a ostře zalapal po dechu. Muži měli nasazeny plynové masky.

Svět kolem něj jako by se rozmazal a zpomalil, zatímco jeho mysl začala uhánět jako o závod. Proč mají ty masky? A pak se před ním náhle vynořila odpověď – jediná možná odpověď.

„Leť přímo k nim, Petere!” vykřikl a ukázal prstem na dráhu, „Přímo tam!”

Angličan na něj překvapeně pohlédl. „Tohle není útočná mise Jone. Nejdřív musíme provést průzkum – a ne se na ně vyhrnout s vytasenými šavlemi jako nějaká pitomá kavalerie.”

„Mise se právě změnila,” oznámil mu Smith sevřeným hlasem. „Tahle letadla jsou vyzbrojená. Ten parchant Nomura právě zahajuje útok!”

Zamračený Peter prudce naklopil helikoptéru a nasměroval ji k vzletové dráze. Pobřeží ostrova Santa Maria se před nimi rýsovalo stále zřetelněji a vzhledem ke stoosmdesátikilometrové rychlosti svižně nabíralo konkrétní tvar a členitost. Angličan na okamžik otočil hlavu a pohlédl na Randi. „Radši si už připrav zbraně.”

Agentka přikývla. Všichni tři už měli na sobě kevlarové neprůstřelné vesty, zatímco samotná helikoptéra byla vybavena třemi karabinami M4, jakousi okleštěnou verzí pušky M16, kterou používala americká armáda. Randi se přesunula do prostoru pro mužstvo a přitom si dávala pozor, aby se vždy alespoň jednou rukou držela pevného bodu.

Peter znovu prudce naklonil vrtulník a opsal další sevřený oblouk – tentokrát nasměroval helikoptéru na sever tak, aby letěla rovnoběžně s vzletovou drahou. „Momentíček,” řekl náhle. „Proč to provádět složitě? Proč si prostě nepočkat nad těmi zatracenými čmeláky a sestřelit je hned nad mořem?”

Smith se nad jeho návrhem zamyslel a dospěl k závěru, že logiku rozhodně nepostrádá. Zčervenal. „Mělo mě to napadnout,” připustil zdráhavě.

Peter se zašklebil. „Studovals medicínu, když jsi měl studovat taktiku, co?” Přitáhl páku. Black Hawk začal táhle stoupat a během pár vteřin nabral nad mořem několik desítek metrů výšky. „Sleduj to první křídlo, Jone. A dej mi vědět, až se vznese do vzduchu.”

Smith přikývl. Opřel se o sedadlo a zadíval se z kabiny napravo přes Peterovo rameno. Náhle ho upoutal jasný bílý záblesk a obláček prachu, který se vznesl nedaleko od dráhy. Jakási malá šipka se vyřítila jejich směrem a zanechávala za sebou ohnivý sloupec. Smith na ni zlomek vteřiny jen nevěřícně zíral, než u něj konečně zafungoval instinkt přežití. „Raketa! Raketa!” zaburácel. „Devadesát stupňů napravo!”

„Čertovy zuby!” zaklel Peter. Prudce škubl řízením a začal dovedně manipulovat pedály a pákou, čímž nasměroval vrtulník na sestupnou dráhu proti letící raketě. Současně stiskl na kontrolním panelu tlačítko, jímž se aktivoval vysílač infračervených paprsků.

Za rychle klesající helikoptérou vyrazily v širokém oblouku zářivé infračervené záblesky. Smith zvedl hlavu a viděl, že blížící se raketa země-vzduch proletěla přímo nad nimi, poté ostře zatočila, sledovala jeden ze záblesků sloužících jako vábnička, až se nakonec pomalu snesla do oceánu. Vydechl si. „Musela být naváděná teplem,” poznamenal a v duchu se na sebe zlobil, že slyší ve svém hlase třes.

Peter přikývl. Také jeho rty byly semknuté. „To přenosné rakety země-vzduch obvykle bývají.” Povzdechl si. „Obávám se, že jsme zpátky v bodě jedna. Jestli po nás budou pálit takovýma raketama, jaká kolem nás právě prosvištěla, nemůžeme riskovat pobyt ve větší výšce.”

„Takže letíme k nim?” nadhodil Smith.

„Přesně tak,” řekl Peter a vycenil zuby v lítém bojovném šklebu. Sestoupil s vrtulníkem tak nízko, že se jeho hlavní podvozek téměř dotýkal hřebenů vln. Vzletová dráha, která se nyní nacházela přímo před nimi, se rychle přibližovala. „Vpadneme tam rychle a tvrdě, Jone. Ty vyčistíš levou stranu. Já si vezmu pravou. A Randi, Bůh jí žehnej, bude dělat všechno ostatní, co bude zapotřebí!”

„Tomu říkám plán!” ozvala se za nimi Randi. Podala Smithovi jednu z karabin M4 a tři zásobníky s třiceti náboji. Díky zkrácené hlavni a sklopné pažbě byla puška M4 o něco lehčí a obratnější než její mateřská M-šestnáctka. Smith do ní zasunul jeden zásobník a zbylé dva si strčil do kapes. Třetí pušku obdržel Peter, který ji zaklínil vedle sebe na sedadle pilota.

„Díky! A teď se připoutej!” zaječel na Randi. „Přistání bude krapítek tvrdší!”

Na rozletové dráze před nimi se objevily další záblesky. Několik mužů stálo na otevřeném prostranství a tvrdošíjně pálilo z pušek na blížící se helikoptéru. Kulky ráže 5,56 milimetrů zvonily o její hlavní vrtuli, odrážely se od obrněného střešního krytu i kabiny a zavrtávaly se do tenkých slitinových boků trupu.

Smith viděl, jak se Nomurovo první létající křídlo odlepuje od země a začíná stoupat. Rozčarovaně bouchl pěstí do boku sedadla. „Zatraceně!”

„Na zemi stojí ještě dvě! S tímhle se vypořádáme později,” ujistil ho Peter. „Tedy za předpokladu, že ještě nějaké ,později’ bude,” dodal pod vousy.

Black Hawk se ocitl nízko nad vzletovou drahou a začal rychle opisovat půlkruh, na jehož konci ztěžka žuchl do vysoké trávy rostoucí za ranvejí. Do střešního krytu bubnovaly další a další kulky z pušek ozbrojených strážců a odrážely se v jiskřivých sprškách. Smith prudce bouchl do přezky bezpečnostního pásu, odepjal ji, popadl karabinu a vyrazil dozadu do prostoru pro mužstvo. Peter ho vzápětí následoval, avšak ještě předtím přepnul na kontrolním panelu několik tlačítek. Listy hlavní vrtule se dramaticky zpomalily, avšak otáčely se dál.

To už měla Randi dveře na levé straně napůl otevřené. Krčila se v jejich ústí a mířila karabinou na prostranství před sebou. Ohlédla se přes rameno. „Připraveni?” Jon přikývl. „Jdeme!”

Vyskočil z vrtulníku a vyřítil se podél okraje dráhy na jih. Randi se držela těsně za ním. Nízko nad hlavami jim praskaly výstřely z pušek dvou strážců, kteří pádili přes betonovou plochu jejich směrem. Smith se vrhl do vysoké trávy a zahájil palbu – přesouval hlaveň zleva doprava a vysílal na protivníka dávky tří ran.

Jeden ze strážců pronikavě zaječel a skácel se dopředu – dvě dávky ho téměř překrojily napůl. Druhý zalehl na beton a pokračoval ve střelbě.

Randi ze svého místa po Smithově pravici chladně zamířila. Počkala, až se jí mířidla usadí na okulárech strážcovy plynové masky, a pak jemně stiskla spoušť. Mužova hlava explodovala.

Jon ztěžka polkl, zadíval se jinam a zkontroloval okolí. Nacházeli se přibližně ve třetině rozletové dráhy – pouhých pár set metrů od mohutného hangáru na jejím jižním konci. Nedaleko za nimi se rozkládal obrovitý sklad s hliníkovou střechou. Zdálo se, že z této strany do něj vede pouze jediný vchod, pevně vyhlížející ocelové dveře se zámkem na kód. Smith přimhouřil oči – jeho podezření se pomalu měnilo v jistotu. Nikdo by neopatřil běžný

sklad dveřmi jako do pevnosti. Někde uvnitř se určitě skrývá Nomurova tajná laboratoř na výrobu nanofágů. Do útrob tohoto objemného prostoru by se snadno vměstnalo dvanáct biochemických provozů a ještě by spousta místa zbyla.

Druhé z trojice obrovských létajících křídel rolovalo po dráze jejich směrem a pomalu zrychlovalo. Jeho vrtule nabíraly na obrátkách. Na spodní straně křídla zahlédl Jon smrtonosné nádoby. Třetí bezpilotní letoun zatím stál těsně před hangárem a čekal, až na něj přijde řada ke startu.

Na sever od nich se zpoza protější strany vrtulníku rozlehla střelba. Další strážce vykřikl a svalil se – jeho tělo prošpikovaly kulky z Peterovy pušky. Během pádu nicméně umírající muž ještě stihl odpálit raketu země-vzduch SA-16 ruské výroby, kterou se předtím snažil namířit na vrtulník. Raketa v hustém oblaku šedobílého dýmu vyletěla vysoko do vzduchu, zatočila na východ a pak se neškodně zřítila k zemi a vybuchla na prázdných pastvinách za obvodovým plotem.

Smith zahlédl na jihu nedaleko od druhého letadla pohyb. Podél západního okraje dráhy postupovali další střelci vedení mnohem vyšším mužem a v podstatě drželi krok s rolujícím bezpilotním letadlem. Pohybovali se ve dvojicích a střídavě navzájem kryli svůj postup.

Jon zkroutil obličej. Skvělé, pomyslel si. Tihle lidé byli profesionálové. A navíc jim velel třetí z nadlidských Horáciů.

„Pozor vepředu, Jone!” zvolala Randi a ukázala na otevřené prostranství na protější straně dráhy. Malá skupinka mužů v plynových maskách s respirátory odtamtud právě ustupovala. Zdálo se, že většina jich je neozbrojená. Dva však měli přes rameno přehozené samopaly a mezi sebou vlekli staršího bělovlasého muže. Muže, který žádnou plynovou masku neměl. Muže v poutech.

„Já se postarám o letadla,” řekl Smith. Ukázal na ustupující muže a dodal: „Ty se postarej o ně!”

Randi přikývla, ale to už se Jon pohyboval podél okraje dráhy a blížil se k obrovskému létajícímu křídlu, které pojíždělo na sever. Po dráze se převalil kouř ze zbloudilé rakety země-vzduch a Jon se jí ztratil z dohledu.

Jakmile osaměla, vyskočila a sprintem vyrazila přes široký holý pás betonu poskvrněného olejem a leteckým palivem. Jeden z prchajících mužů si jejího postupu všiml a zběsilým hlasem své kolegy varoval. Vzápětí se všichni vrhli do trávy. Pouze oba strážci zůstali stát, strhli starce pod sebe a otočili se čelem k ní. Jejich samopaly se rozštěkaly.

Randi začala střílet od pasu a během sprintu zasypávala protivníky trojrannými dávkami. Jeden ze strážců se zkroutil a ztěžka padl na zem – krvácel hned z několika ran. Druhý pálil dál, až vyprázdnil celý zásobník svého samopalu Uzi.

Vzduch kolem Randi byl náhle plný kulek a úlomků rozštípaného betonu. Randi se vrhla na stranu. V tu chvíli ji cosi udeřilo do levé paže a odmrštilo dozadu. Kulka odražená od betonu měla v sobě ještě tolik síly, že jí těsně nad loktem zlomila pažní kost. Z poranění se začala okamžitě rozlévat palčivá bolest. Randi se odkutálela pryč a zoufale se snažila zmizet z dohledu, než na ni střelec stihne zamířit a zneškodnit ji.

Strážce, kterého skutečnost, že je Randi ještě naživu, naplnila úžasem, vytáhl ze samopalu prázdný zásobník na dvacet ran a zašmátral po dalším.

Randi zaťala zuby bolestí, znovu zvedla karabinu a vypálila další dávku. Dvě kulky s měděným opláštěním nalezly cíl, proměnily střelce ve zkrvavenou trosku a převalily ho na záda.

Agentka se přinutila vstát a přeběhnout přes dráhu. Neozbrojení muži před ní vyskočili a divoce se rozprchli do všech směrů. V plynových maskách vypadali všichni stejně. Stařec v poutech náhle vykopl a podrazil jednomu z prchajících nohu. S vrčením se na ležícího muže vyhoupl a přišpendlil ho ve vysoké spletité trávě k zemi.

Randi přiběhla ještě blíže a zdravou rukou namířila na staříka karabinu. „Kdo, sakra, jsi?” vyštěkla.

Stařec se na ni blaženě usmál. „Jsem Džinčiró Nomura,” řekl tiše. „A tohle,” kývl na postavu, která se svíjela pod ním, „je Lazarus – zrádce, který kdysi býval mým synem Hideem.”

Randi nemohla uvěřit svému štěstí. Zaculila se na starce. „Jsem nadšená, že vás poznávám, pane Nomuro.” Namířila M-čtyřku na muže, který se kroutil na zemi, zatímco Džinčiró neohrabaně vstal.

„A ty se teď postav a sundej si tu plynovou masku,” poručila Lazarovi. „Ale hezky pomalu. Jinak bych sebou mohla cuknout a ustřelit ti hlavu.”

Mladší muž poslechl. Pomalu a s přehnanou obezřetností si sundal z obličeje masku i respirátor. Randi spatřila šedivé a šokované rysy Hidea Nomury.

„Co s ním uděláte?” zeptal se zvědavě Džinčiró.

Randi pokrčila zdravým ramenem. „Myslím, že ho odvezeme do Spojených států před soud.” Vtom zaslechla další střelbu, tentokrát od severu. „Což mi připomíná, že bychom měli všichni tři okamžitě zamířit zpátky k vrtulníku. Zdejší prostředí mi připadá značně nezdravé.”

*****

Peter bloudil převalujícími se chuchvalci dýmu a karabinu měl připravenu ke střelbě. Po chvíli zaslechl opodál kovové cvaknutí, a tak tiše poklekl na jedno koleno a začal hledat zdroj zvuku.

Z pomalu se rozptylující kouřové clony se vynořil strážce. Ruku stále třímal na přepínači palby své německé pušky, kterou před chvílí přepnul z jednoranného módu na trojranné dávky. Když uviděl, že na něj Angličan míří, poklesla mu čelist.

„Velice neopatrné,” řekl mu Peter tiše. A stiskl spoušť.

Strážce zasáhly všechny tři kulky vypálené z bezprostřední blízkosti, takže se bezvládně svalil do trávy promočené krví.

Peter ještě chvíli počkal, až se kouř pořádně rozplyne – dým se přesouval západním směrem a pomalu se trhal v lehkém vánku. Angličan si pozorně prohlédl otevřené prostranství před sebou. Nic se ani nehnulo.

Peter se tedy spokojeně otočil a odklusal zpátky k vrtulníku.

*****

Randi, bledá jako stěna bolestí vystřelující ze zlomené paže, dostrkala zajatce k čekající helikoptéře. Během cesty jedenkrát zakopla a Hideo Nomura se za ní nakrátko ohlédl – ve tváři měl vepsánu nenávist. Randi ovšem jen zavrtěla hlavou, zvedla karabinu a namířila mu ji přímo na prsa. „Tohle bych nezkoušela. Ledaže bys doopravdy věřil, že můžeš vstát z mrtvých. I jednoruč jsem zatraceně dobrý střelec. A teď si nalez dovnitř!”

Džinčiró, který kráčel za ní, se uchechtl – porážka jeho proradného syna mu očividně dělala dobře.

Muž, jenž si říkal Lazarus, se otočil a vyškrábal se do vrtulníku. Randi zůstala stát u dveří a ukázala mu na jedno ze zadních sedadel obrácených po směru letu. Zamračený Hideo poslechl.

Za nimi se vynořil Peter. Nakoukl do prostoru pro mužstvo, zadíval se na zajatce a zvedl obočí. „Elegantní práce, Randi. Moc elegantní práce.”

Nato se však rozhlédl kolem sebe a zneklidněl. „Ale kde je, propána, Jon?”

Smith sprintoval za čtyřmi střelci, kteří se pohybovali souběžně s rolujícím bezpilotním letadlem. Stále postupovali ve dvojicích. V kterémkoliv okamžiku dva muži leželi na zemi a byli připraveni krýt své kolegy palbou. Většinu pozornosti věnovali přestřelce kolem stojícího vrtulníku, ale bezpochyby byli s to zahlédnout během chvilky i jeho.

Jonova mysl kdesi v koutku naříkala, že střemhlavý výpad je mimořádně hloupou formou sebevraždy, ale Jon tyto pochybnosti zběsile zaplašil. Jiné možnosti neměl. Musel na nepřátelský tým rychle zaútočit, než ho zahlédnou, přišpendlí palbou a pak ho vyrazí zabít.

Jeho jedinou skutečnou šancí proti těmto mužům bylo převzetí a udržení iniciativy. Jejich taktika prozrazovala, že jsou to profesionálové – a že jsou pravděpodobně něčím více než jen žoldáckými veterány najatými Nomurou na špinavou práci v rámci operace Lazarus. Pokud by došlo na jemný taktický boj, možná by Smith zlikvidoval jednoho nebo i dva, avšak snaha bojovat proti všem čtyřem najednou by byla spolehlivým způsobem, jak rychle zemřít. Ve prospěch zdánlivě bezhlavé akce navíc hovořila i přítomnost třetího z Horáciů ve znepřáteleném týmu.

Již dvakrát Smith stanul proti některému z těchto silných a nebezpečných zabijáků. Při obou soubojích mohl hovořit o štěstí, že se mu z boje podařilo odkulhat po svých, a nemohl spoléhat, že se na něj osud usměje i nyní. Tentokrát musel vyrazit štěstí naproti – a to znamenalo riskovat.

A tak běžel dál vysokou travou, která lemovala východní okraj vzletové dráhy. Vzdálenost startujícího křídla a čtyř nepřátelských bojovníků se rychle snižovala – a klesla ještě rapidněji, když Jon i jeho protivníci přidali do kroku.

Dvě stě padesát metrů. Dvě stě. Sto padesát metrů. Jon cítil, jak ho z námahy pálí plíce. Opřel si M-čtyřku o rameno a sprintoval dál.

Sto metrů.

Létající křídlo se vrnivě řítilo po dráze jeho směrem. Všech čtrnáct jeho vrtulí se otáčelo a vykrajovalo ve vzduchu blýskavé kruhy.

Ted!

Smith stiskl spoušť karabiny, začal pálit v krátkých dávkách a současně vyrazil přes betonovou plochu vstříc polekaným nepřátelským střelcům. Do vzduchu začaly létat kusy betonu a poté i trsy trávy.

Muži zalehli a opětovali palbu.

Jon sebou smýkl doleva a začal kličkovat z dráhy zpět. Kulky trhaly trávu za ním a svištěly mu kolem hlavy. Jon se vrhl kupředu, dopadl na zem, bryskně opět vyskočil a pokračoval v běhu. Znovu vystřelil a smýkl sebou napravo.

Kolem něj začaly znovu létat kulky a každá z nich ho chtěla roztrhat na cucky. Jedna z nich prořízla vzduch kousek od jeho obličeje. Přehřáté plyny za ní ho zasáhly do tváře, až cukl hlavou. Další kulka se mu otřela o bok, odrazila se od neprůstřelné vesty a odmrštila ho do trávy. Smith se zběsile odkutálel pryč – slyšel, jak sprška střel rozrývá těsně za ním půdu.

Uprostřed tohoto palebného šílenství zaslechl odněkud z druhého konce vzletové dráhy hluboký, téměř zvířecký hlas, který vztekle udílel rozkazy. Poslední z Horáciů dával svým mužům čerstvé pokyny.

A pak střelba k Jonově úžasu náhle umlkla.

Jon v nastalém tichu obezřetně zvedl hlavu. Chabě se zašklebil úlevou. Přesně jak předpokládal, druhé létající křídlo, které stále poklidně rolovalo vstříc naprogramovanému startu, dospělo mezi něj a muže, již se ho snažili zabít. Na jeden krátký okamžik tedy jeho protivníci nemohli střílet bez rizika, že přitom zasáhnou jeden ze svých drahocenných letounů.

Smith si však byl vědom, že toto nucené zastavení palby nepotrvá dlouho.

Postavil se a přikrčeně začal couvat – přičemž se snažil držet krok s obrovským a pomalu zrychlujícím solárním letounem. Nakoukl pod úchvatné křídlo a hledal jakékoliv známky pohybu po betonové ranveji.

Úzkou mezerou mezi pěticí podvozků a aerodynamicky vytvarovanými proudnicemi pro přístrojové vybavení a náklad letmo zahlédl pádící vojenské boty. Dva střelci sprintovali přes širokou přistávací plochu za letounem ve snaze získat volnou palebnou dráhu.

Jon stále couval a s M-čtyřkou opřenou o rameno a prstem na spoušti čekal na příležitost. Vydechl a cítil, jak mu v uších tluče tep. No tak, vzýval mlčky oba běžící muže. Udělejte chybu.

Udělali.

Snad byli oba netrpěliví, snad příliš sebevědomí nebo vyburcovaní hněvem obra s kaštanovými vlasy, který jim velel, každopádně se oba střelci ve stejném okamžiku vynořili na volném prostranství.

Smith zahájil palbu – chrlil kulky na náhle zděšenou dvojici. Zpětný ráz karabiny ho tloukl do ramene, z vyhazovače létaly nábojnice a zvonivě dopadaly na beton. Padesát metrů od Jona oba střelci vykřikli a spadli do trávy. Sprška kulek ráže 5.56 milimetrů je rozšlehala na kaši.

V tom okamžiku ucítil Smith sérii úderů, které mu bušily do prsou a pravého boku – vodopád trýznivě bolestivých zásahů do kevlarove neprůstřelné vesty, který ho obrátil o sto osmdesát stupňů a srazil na kolena. Naštěstí se mu podařilo udržet v rukou karabinu.

A přestože měl zrak rozostřen bolestí, dokázal vzhlédnout.

Pouhých čtyřicet metrů od něj stál na betonové dráze vysoký zelenooký muž a chladně se usmíval přes hlaveň pušky. Jon okamžitě pochopil svůj omyl. Poslední z Horáciů obětoval dva vlastní muže – vyslal je vpřed, aby na ně soustředil palbu, stejně jako šachista obětuje pěšce za zisk poziční výhody. A zatímco Jon oba střelce zabíjel, obr s kaštanovými vlasy se rychle přesunul kolem přední strany rolujícího letounu a zaútočil na něj z boku.

Nebylo nic, čím by se teď Smith mohl zachránit.

Zelenooký muž zlehka pozvedl pušku a s úsměvem tentokrát zamířil na Smithovu nechráněnou hlavu. Vedle něj se na samotném okraji Jonova rozmazaného zorného pole objevila náběžná hrana obrovského létajícího křídla osazeného plastovými válci s vražedným nákladem.

Strachem zděšená primitivní část Jonova mozku začala ječet v němé hrůze a marně se vzpouzela blížící se smrti. Jon se ze všech sil snažil si těchto projevů nevšímat a raději poslouchal, co mu sděluje chladnější, věcnější a racionálnější stránka jeho mysli.

Vítr, říkala mu.

Vítr vane z východu.

Bez dalšího přemýšlení se Smith vrhl na bok a ve stejném okamžiku co nejrychleji stiskl spoušť M-čtyřky. Karabina se rozštěkala a s každou další ranou, jíž Smith postupně vyprázdnil zásobník na třicet nábojů, vykopla o něco výše. Kulky se začaly zavrtávat do obrovského létajícího křídla – prorážely povrch z karbonových vláken a plastu, přetínaly řídicí kabely, rozbíjely palubní počítače a lámaly vrtule.

Letoun se při dopadu kulek zakolébal, pootočil se na západ a pomalu začal sjíždět ze vzletové dráhy.

*****

Terce sledoval Američanův poslední zoufalý čin beze stopy lítosti či zájmu. Jeden koutek úst měl zvednutý ve zvráceném dravčím úšklebku. Pohled na Američana mu připomínal zraněné zvíře, které se zmítá v pasti. Něco takového si musel patřičně vychutnat. Zůstal nehnutě stát a spokojil se s tím, že sledoval cíl a čekal, až se mířidla pušky usadí na protivníkově hlavě. Ani trochu si přitom nevšímal kulek, které svištěly napravo od něj. Při této vzdálenosti nemohl Američan ani náhodou doufat, že se mu zelenookého obra podaří zasáhnout bez míření.

V tu chvíli však Terce zaslechl, že lahodné vrnění čtrnácti elektromotorů létajícího křídla změnilo charakter – ochraptělo a rozkašlalo se vlivem zkratu či výpadků v napájení. Po betonové dráze začaly poletovat kusy a úlomky roztříštěného plastu a karbonových vláken.

Terce si všiml, že se enormní letoun natočil jeho směrem a nekontrolované změnil kurz. Zamračil se. Sázka na poslední kartu sice Američanovi život nezachrání, ale poškození jednoho ze tří nenahraditelných útočných letounů bezpochyby Nomuru rozlítí.

Náhle Terce nevěřícně vytřeštil oči na tenkostěnné plastové válce zavěšené pod dlouhým křídlem a vůbec poprvé si všiml, že v několika z nich zejí hrubé průstřely hvězdicového tvaru.

Teprve v tom okamžiku ucítil, jak jeho tvář jemně ovanul vražedný východní vítr. Jeho zelené oči se rozšířily hrůzou.

Zkoprnělý zděšením zaklopýtal. Puška mu vyklouzla z třesoucích se rukou a řinčivě dopadla na beton.

Zelenooký muž s kaštanovými vlasy hlasitě zasténal. Nyní již cítil, jak nanofágy fáze IV pracují uvnitř jeho těla. Miliardy děsuplných strojků se prokousávaly z nejhlubších zákoutí jeho dmoucích se plic ven a s každým smrtonosným nadechnutím šířily zkázu dál a dál. Kůže pod jeho tlustými čirými rukavicemi zčervenala, jeho svaly, šlachy i kosti rozbředly a začaly se rozpadávat.

Dva jeho muži, kteří až dosud přežili a díky plynovým maskám byli dočasně chráněni, zvedli hlavy z palebného postavení a pohlédli na velitele. S očima vytřeštěnýma strachem se vyškrábali na nohy a začali ustupovat.

Terce zoufale zvedl propadlou rozkládající se hlavu v němé prosbě. „Zabijte mě,” zašeptal přidušeně skrz jazyk, který se rozpadal na kusy. „Zabijte mě! Prosím!”

Muži však při pohledu na hrůzu před sebou propadli panice, odhodili pušky a začali prchat k oceánu.

Poslední z Horáciů se v neutuchajícím vřískotu sklonil a začal se svíjet v nepopsatelné a zdánlivě nekonečné bolesti, kterou uvnitř jeho těla způsobovaly hemžící se nenasytné nanofágy.

*****

Smith běžel podél vzletové dráhy na sever a i přes únavu a strašlivou dořízenost se pohyboval rychle. Čelist měl pevně semknutou kvůli bolesti několika polámaných žeber, která se mu pod neprůstřelnou vestou třela o sebe. Jedenkrát zakopl, tiše zaklel a pokračoval v běhu.

Utíkej dál, Jone, říkal si zběsile. Utíkej, nebo zemřeš.

Ani jednou se neohlédl. Dobře věděl, jaký děs by za sebou spatřil. Znal hrůzu, kterou záměrně probudil k životu. Nanofágové mračno se nyní šířilo přes celý jižní cíp letiště na západ a nechalo se unášet větrem k Atlantiku.

Konečně Smith doběhl ke stojící helikoptéře. Vrtule se stále pomalu otáčela a vířila kolem sebe utrhané kousky trávy a kouřové zplodiny z odpálené rakety. Peter a Randi si Smithova příchodu

všimli. Rázem se přestali tvářit ustaraně, vyrazili k němu a smáli se přitom úlevou.

„Nasedněte!” zahřímal Jon a ukazoval jim zpátky k vrtulníku. „Musíme rychle do vzduchu!”

Peter napjatě přikývl, neboť si všiml, že prostřílený bezpilotní letoun nekontrolované sjíždí z dráhy. Pochopil, co má Smith na mysli. „Dej mi třicet vteřin, Jone!” vykřikl.

Rychle naskočil do vrtulníku a vyškrábal se na sedadlo pilota. Jeho ruce chvíli tančily po kontrolním panelu, přepínaly tlačítka a sledovaly, jak se rozsvěcují kontrolky. Poté Angličan spokojeně otočil pákou a rozjel motory na plný výkon. Vrtule se začaly točit rychleji.

Smith se zastavil vedle otevřených dveří vrtulníku. Všiml si, že Randiina levá paže schlíple visí podél jejího těla. Obličej měla agentka bledý a stažený bolestí. „Je to moc zlé?” zeptal se.

Randi se napraskle usmála. „Bolí to jako čert, ale přežiju to. Na doktora si můžeš hrát jindy.”

Než stačil Smith reagovat, zpražila ho pohledem. „A odpustíš si ty svoje světácké poznámky. Slyšíš mě?”

„Slyším,” řekl jí Smith tiše. Sám potlačil bolest z vlastních zranění, pomohl jí nastoupit do vrtulníku a vyhoupl se za ní. Koutkem oka přitom zavadil o dva další pasažéry. Podle fotografií ve spisech, které mu v Santa Fe poskytl k prostudování Fred Klein, poznal Hidea i Džinčiróa Nomuru. Je to teprve šest dní, pomyslel si chladně. A přitom celá věčnost.

Randi se ztěžka posadila na sedadlo naproti Hideovi. S obličejem zkrouceným bolestí si položila karabinu M4 do klína a ujistila se, že její vražedná černá hlaveň míří přímo na Japoncovo srdce. Jon se usadil vedle ní.

„Držte se!” zavolal Peter z kabiny. „Letíme!”

Motory zaskučely, Black Hawk se na dráze zhoupl a odlepil se od země. Během stoupání z letištní plochy se již ve vzduchu otáčel.

Ve výšce sta metrů Peter stroj vyrovnal. Nacházeli se dost vysoko na to, aby je neohrožovalo nanofágové mračno vznášející se nad letištěm a komplexem firmy Nomura PharmaTech. Nebo v to Peter alespoň doufal. Zamračil se a připomněl si, že naděje je jen slabým odvarem absolutní jistoty. Škubl tedy pákou a vynesl helikoptéru ještě o třicet metrů výše.

To ho konečně uspokojilo, a tak jemně změnil kurz a začal opisovat pomalý oblouk nad drahou posetou mrtvolami. Ohlédl se přes rameno do prostoru pro mužstvo. „Kam teď, Jone?” zeptal se. „Za prvním křídlem našeho přítele Lazara? Za tím, které nám uteklo?”

Smith zavrtěl hlavou. „Ještě ne.” Vytáhl z karabiny prázdný zásobník a zacvakl do ní nový. „Nejdřív musíme vyřídit pár věcí tady.”

Svezl se ze sedadla, lehl si na podlahu vrtulníku a namířil M-čtyřku otevřenými dveřmi ven. „Naveď mě na toho třetího čmeláka, Petere,” zavolal. „Pořád se ještě snaží o automatický start.”

V reakci na jeho slova se vrtulník naklonil a zamířil na jih. Smith se vyklonil ještě o něco dál a díval se, jak se mu létající křídlo v mířidlech rychle zvětšuje. Stiskl spoušť a vypálil na odhodlaně pojíždějící letoun dávku dobře mířených ran. Zpětný ráz karabiny ho udeřil do ramena.

Vrtulník se prohnal kolem letadla, ostře se zvedl a okamžitě se vracel po kružnici zpátky.

Závěr karabiny zůstal vzadu otevřený. Jon vytáhl prázdný zásobník a zasunul na místo další – svůj poslední. Zacvakl pojistku. M-čtyřka byla znovu nabitá a připravena k palbě.

Helikoptéra opsala celý kruh a zamířila na sever k dalšímu průletu.

Smith pohlédl pod sebe. Třetí letoun, prostřílený třiceti kulkami ráže 5.56 milimetrů, nyní stál bez hnutí na rozletové dráze. Celé části jeho jediného dlouhého křídla byly zprohýbané a rozlámané mnoha zásahy. Betonový povrch dráhy za ním byl poset kusy motorových proudnic a válců s nanofágy. „Můžeme si odfajfkovat dalšího,” oznámil Smith věcně. „Dva jsou vyřízené a zbývá jeden poslední.”

Hideo Nomura na sedadle ztuhnul.

„Ani se nehni,” varovala ho Randi. A zvedla z klína zbraň. „Uvnitř tohoto stroje střílet nebudeš,” zavrčel Nomura mladší. Veškeré stopy jeho přívětivého kosmopolitního imidž, které si tolik let lstivě pěstoval, byly náhle tatam. Místo nich se na jeho tváři objevila strnulá, nenávistná maska, která prozrazovala ryzí zlovůli a egománii, jež byly jeho skutečným hnacím motorem. „Zemřeli byste i vy všichni. Vy Američané jste příliš měkcí. Nemáte skutečného válečnického ducha.”

Randi se na něj posměšně usmála. „Možná ne. Ale palivové nádrže za tebou jsou neprůstřelné. A já jsem ochotna se vsadit, že na rozdíl od tebe. Tak co, zjistíme, kdo z nás dvou má pravdu?” Hideo zmlkl a proklál ji pohledem.

Džinčiró Nomura se díval dveřmi ven a s poklidným úsměvem sledoval rychlou zkázu pokřivených snů vlastního syna. Vše, co si stařec během dvanácti měsíců krutého věznění protrpěl, se nyní Hideovi vracelo i s úroky.

Na základě Smithových pokynů zamířil Peter s vrtulníkem k severnímu konci dráhy a absolvoval nízký průlet nad dvěma velkými nákladními letadly a mnohem menším soukromým tryskáčem, který parkoval vedle nich.

Smith se znovu vyklonil ze dveří a vypálil další sérii ran do kabin stojících letounů – rozbil jim okna a ovládací panely. „Nechci, aby někdo, kdo zůstal naživu, z ostrova zmizel, dokud sem nepošleme jednotky zvláštního určení a dekontaminační týmy,” vysvětlil. Randi mu podala munici, kterou během přestřelky ušetřila.

Peter nyní zvedl helikoptéru a začal v pravidelné spirále nabírat výšku. Během stoupání hledali stopy Nomurova prvního bezpilotního letadla. Dlouhé minuty horečně prohledávali oblohu kolem sebe. Randi zahlédla letoun jako první – vlastně to byl jen drobný zlatavý záblesk vysoko nad nimi. „Tamhle je!” vykřikla a ukázala bočními dveřmi ven. „Devadesát stupňů napravo od nás. A míří na západ!”

„Ke Spojeným státům,” uvědomil si Smith.

Hideo se chabě usmál. „Na Washington a jeho předměstí, abychom byli přesní.”

Vrtulník absolvoval další obrátku a Peter srovnal s letounem kurz. Díval se přes čelní sklo a ve tváři měl ustaraný výraz. „Ta zatracená věc je už pekelně vysoko!” zvolal. „Už teď má výšku nějakých tři až čtyři tisíce metrů a stále rychle stoupá.”

„Jaký má tenhle vrtulník provozní strop?” zeptal se Smith a znovu se připoutal.

„Něco kolem pěti a půl tisíce metrů,” odvětil Peter a zamračil se. „Jenže v takové výšce už bude vzduch strašně řídký. Možná příliš řídký.”

„Je pozdě,” oznámil jim Hideo radostně. Oči se mu vítězoslavně leskly. „Teď už mého Thanata nezastavíte! A na jeho křídle je tolik nanofágů, že dokážou zabít miliony lidí. Můžete mě držet v zajetí, ale mně už se povedlo zasadit vaší hrabivé materialistické zemi ránu, z níž se bude vzpamatovávat celá staletí!”

Ostatní si jeho blábolení nevšímali a plně se soustředili na zneškodnění bezpilotního letounu Thanatos, než jim zcela unikne z dosahu.

Peter zvedl nos vrtulníku co nejvýše a vyrazil za uhánějící vzdálenou tečkou. Black Hawk stále nabíral výšku a každou minutu vystoupal o čtyři sta padesát metrů výše. Všichni uvnitř cítili, jak se vzduch rychle ochlazuje a řídne.

Když helikoptéra dosáhla výšky tří tisíc šesti set metrů, všem už jektaly zuby a popadnout dech bylo stále obtížnější. Vzduch kolem nich byl nyní dvakrát řidší než v nulové nadmořské výšce. Lidé mohli v takovém prostředí žít, pracovat, a dokonce i lyžovat, avšak obvykle potřebovali delší čas na aklimatizaci. Lidem ve vrtulníku nyní vážně hrozila hypoxie, výšková nemoc.

Thanatos byl teď mnohem blíže, ale stále se nacházel nad nimi a vytrvale stoupal. Obrovité křídlo se čas od času naklonilo, jak palubní počítače vyrovnávaly malé změny v rychlosti a směru větru či v barometrickém tlaku. Jinak letoun udržoval kurz a sveřepě se blížil k naprogramovanému cíli – hlavnímu městu Spojených států.

Peter vystoupal ještě výše. Hlava i plíce ho bolely a stále hůře se dokázal soustředit na to, co dělá. Jeho zrak se na okrajích lehce rozostřil. Začal tedy usilovně mrkat, aby před sebe viděl lépe.

Výškoměr se pomalu přehoupl přes hranici čtyř tisíc dvou set metrů. Tak vysoko nad zemským povrchem již měly vrtule helikoptéry mnohem menší vztlak. Rychlost stoupání i cestovní rychlost se rapidně snižovaly. Čtyři tisíce pět set metrů. Obrovský bezpilotní letoun se stále pohyboval nad nimi – mučivě blízko, ale nadále mimo jejich dosah.

Uplynula další minuta, minuta sílící zimy a vyčerpání.

Peter se ještě jednou zadíval přes čelní okno. Nic. Thanatos zmizel. „No tak, ty ďáble!” zaúpěl Angličan. „Přestaň ze mě dělat blbečka! Kam ses poděl?”

Sluneční paprsky náhle dopadly na obrovské křídlo pod ním a odrazily se od desetitisíců zářivých solárních článků.

„Dokázali jsme to! Jsme nad tou bestií!” skřehotal Peter. Rozkašlal se a snažil se dostat do rozbolavělých plic trochu vzduchu, aniž by se překysličil. „Ale musíš dělat rychle, Jone. Velmi rychle. Moc dlouho už nás takhle vysoko neudržím!”

Smith přikývl, odepnul si pás a znovu si lehl na břicho do otevřených dveří. Každý kus kovu, kterého se dotkl, byl tak promrzlý, že pálil jako oheň. Venku muselo být hodně pod nulou.

Jon si zběsile foukal na ruce, neboť si uvědomoval, že všem přítomným hrozí vážné nebezpečí ztráty prstů a nekrytých částí kůže následkem omrznutí. Sevřel karabinu, naklonil se do vzdušného víru za dveřmi a cítil, jak ho vichřice tahá za vlasy a za šaty.

Konečně ve vzduchu rozeznal letadlo. Nacházelo se přibližně šedesát metrů pod nimi. Vrtulník zpomalil a srovnal rychlost s rychlostí cíle.

Mrazivý vítr chtěl vypálit Smithovi oči. Jon je tedy raději zavřel a hrubě si setřel z tváře slzy, než mu na ní zamrznou. Otevřel oči a zahleděl se do mířidel. Horní plocha létajícího křídla se lehce zakolébala a pak se ustálila.

Jon stiskl spoušť.

Do Thanata se začaly zavrtávat kulky a tříštit stovky solárních článků. Z křídla létaly úlomky skla a plastu a mizely daleko za ním. Na okamžik se křídlo znepokojivě naklonilo. A sklouzlo o něco níže.

Jon zadržel dech. To už však palubní počítače obrovitého letounu učinily opravu na náhlou ztrátu energie a zvýšily výkon motorů. Křídlo se vyrovnalo a začalo znovu stoupat.

Smith tiše zaklel a zašmátral po dalším zásobníku.

*****

Uprostřed hluku, chladu a ve stěží dýchatelném vzduchu se Randi ze všech sil snažila udržet při vědomí. Ostrá bodavá bolest zlomené paže se nyní mísila s příšerným bušením za spánky. Zaťala zuby a pocítila nevolnost. Bolest hlavy teď byla tak intenzivní, že jako by s každým dalším tepem vysílala do jejích očí drobné výšlehy oslepujícího rudého světla.

Svěsila hlavu.

A v tomto krátkém okamžiku Hideo Nomura zaútočil.

Jednou rukou odstrčil karabinu na stranu a druhou zasadil Randi prudkou ránu do klíční kosti. Kost praskla jako suchá větvička.

Randi se s tlumeným zasténáním odrazila od opěradla a pak znovu bezvládně přepadla dopředu. Pouze díky bezpečnostnímu pásu se její tělo nesvezlo na podlahu přepravního prostoru.

Nomura popadl M-čtyřku a namířil jí ji na hlavu.

*****

Smith se překvapeně ohlédl přes rameno. Obrátil se na záda, zvedl trup – a vzápětí ztuhnul, když jediným pohledem vyhodnotil změnu situace.

„Vyhoď svou zbraň ze dveří,” poručil mu Nomura. Oči se mu leskly – byly tvrdé jako led a stejně tak chladné. „Jinak rozstříknu mozek téhle ženy po celé kabině.”

Jon ztěžka polkl a zadíval se na Randi. Do tváře jí neviděl. „Ona je už mrtvá,” řekl v zoufalé snaze získat čas.

Nomura se zasmál. „Ještě ne,” opáčil. „Sleduj.” Uchopil jednou rukou Randiiny krátké světlé vlasy a škubl jí hlavou. Agentka vydala tichý sten. Její víčka nakrátko zamihotala a opět se zavřela. Muž, který si říkal Lazarus, pohrdavě uvolnil sevření a Randiina

hlava se opět svěsila. „Vidíš?” řekl Nomura. „A teď udělej, co jsem ti řekl!”

Pokořený Smith upustil karabinu z rukou. Zbraň se začala ve vzduchu převracet a zakrátko zmizela.

„Velmi dobře,” řekl mu Nomura vesele. „Poslušnosti se učíš rychle.” Ustoupil dozadu a namířil Randiinu zbraň na Jonova prsa. Jeho obličej ztvrdl. „A teď poruč pilotovi, aby odletěl od mého Thanata.”

Smith zvýšil hlas: „Slyšels, co po tobě ten člověk chce, Petere?”

Angličan se ohlédl přes rameno. V bledě modrých očích neměl absolutně žádný výraz. „Slyšel jsem ho,” odvětil chladnokrevně. „Zdá se, že nemáme na vybranou, Jone. Aspoň podle toho, jak teď věci stojí.”

„Ano,” souhlasil Smith. „Jak teď věci stojí,” dodal a zdůraznil přitom poslední slovo. Zlehka naklonil hlavu.

Peterovo levé oko téměř neznatelně zamrkalo. A pak se už Angličan otočil zpátky a dál se věnoval pilotáži.

Nomura se znovu zasmál. „Vidíš, otče,” řekl Džinčiróovi. „Tihleti zápaďáci jsou měkcí. Vlastní život je jim dražší než všechno ostatní.”

Stařec neřekl nic. Seděl s kamennou tváří, do níž měl opět vepsáno zoufalství z náhlého zvratu událostí.

Smith se posadil nedaleko od otevřených dveří vrtulníku a napjatě čekal na Peterův další tah.

Po chvíli Angličan prudce strhl helikoptéru doprava a téměř ji položil na bok. Nomura se zapotácel a jeho nohy vyletěly do vzduchu. Narazil do zadní stěny prostoru pro mužstvo a svezl se k podlaze. Jeho prst spočívající na spoušti Randiiny M-čtyřky se bezděčně ohnul. Tři kulky proletěly střechou a odrazily se od svištících listů vrtule.

Sotva se helikoptéra naklonila, vrhl se Smith dopředu směrem od otevřených dveří. Odrazil se od podlahy a střemhlav narazil do Nomury. Vytrhl mu karabinu z rukou a odhodil ji na druhý konec transportního prostoru. Zbraň zarachotila mezi sedadly, daleko z dosahu obou mužů.

Black Hawk nabral rovnováhu a začal opět stoupat.

Vrčící Nomura vymrštil proti Jonovi nohu a odrazil ho od sebe zpět. Oba muži se rychle vyškrábali na nohy. Hideo zaútočil jako první – ve zběsilém šílenství kolem sebe máchal rukama i nohama.

Jon odrazil dvě rány předloktím, vyhnul se kopanci do kyčle, sklonil se před třetím úderem a poté učinil výpad. Uchopil Nomuru za jednu paži, silně ho udeřil do tváře a odmrštil ho přes řadu sedadel.

Jeho protivník se svalil na hromadu – přímo vedle otevřených dveří. Přestože byl omráčený a ze zlomeného nosu mu crčela krev, s námahou začal opět vstávat.

Smith se chytil sedadla a zahřímal: „Petere! Teď! Na druhou stranu! Na druhou stranu!”

Angličan uposlechl a znovu vrtulník ostře naklopil, tentokrát ovšem doleva. Stroj se nachýlil na stranu, na okamžik jako by zůstal viset v prostoru vysoko nad Atlantským oceánem a poté začal vykrajovat ostrou zatáčku. Ne více než patnáct metrů pod nimi se opět objevil Thanatos, který stále mířil na západ vstříc naprogramované misi hromadného vraždění.

Hideo Nomura udělal zoufalý skok a chytil se vzpěry sedadla. Jeho nohy teď visely ve vzduchu, vlály za ním a marně se snažily zapřít o něco, co nemohly najít.

Japonec napjal všechny svaly na rukou a začal se soukat zpátky do vrtulníku. S vyceněnými zuby a křečovitou grimasou ve tváři zvedl hlavu a viděl, že na něj shlíží jeho otec.

Džinčiró Nomura se zadíval hluboko do pološílených očí člověka, jenž kdysi býval jeho milovaným synem. „Tyto Američany jsi podcenil,” řekl tiše a povzdechl si žalem. „A stejně tak jsi podcenil i mne.”

S těmito slovy se stařec naklonil a skopl Hideovy dlaně ze vzpěry sedadla.

Nomura mladší s obličejem zbrázděným hrůzou vyklouzl ze dveří. Jeho ruce se divoce sápaly do prázdna a hledaly na hladkém povrchu vrtulníku jakýkoliv chyt. Vzápětí se však Japonec od vrtulníku zcela odpoutal a se zoufalým skučením se začal řítit do hlubin vstříc zkázonosnému Thanatovi, který právě prolétával pod kroužící helikoptérou.

Aniž přestal mávat rukama a kopat nohama, narazil muž, jenž si říkal Lazarus, do křehké konstrukce obrovského létajícího křídla. Letoun se při náhlém nárazu otřásl a zakymácel. A pak se přetížený a již dříve poškozený Thanatos jednoduše rozlomil napůl a složil se jako stránky zavírané knihy. Vrtule, proudnice s avionikou i válce s nanofágy se odtrhly a vytvořily husté mračno trosek a úlomků.

Rozlámaný vrak se zpočátku pomalu a poté stále rychleji roztočil kolem vlastní osy a začal se řítit do hladových a trpělivých vod rozlehlého a nemilosrdného oceánu.

Epilog

POČÁTKEM LISTOPADU BÍLÝ DŮM

Přestože bylo teprve časné odpoledne, prezident Samuel Adams Castilla již opustil vzrušený mumraj kolem Oválné pracovny a dal místo něj přednost tichému pohodlí a soukromí své kanceláře v prvním patře východního křídla. Tento pokoj patřil pouze jemu, a zůstal tak ušetřen vrtochů módních designérů, kteří podle pokynů jeho manželky zařídili zbytek Bílého domu. Byly zde regály plné ohmataných knih, velká navažská předložka na vyleštěné parketové podlaze, dlouhá černá kožená pohovka, dvě křesla a velkoplošný televizor. Na stěnách visely reprodukce Fredrika Remingtona a Georgie O’Keeffeové spolu s fotografiemi rozeklaných hor kolem Santa Fe.

Castilla se ohlédl přes rameno a usmál se. Jeho ruka se vznášela nad lahví a dvěma sklenicemi na příborníku. „Dáte si skotskou, Frede?”

Také Fred Klein se ze svého místa na dlouhé pohovce na prezidenta zašklebil. „Rozhodně ano, pane prezidente.”

Castilla nalil pití a odnesl je k pohovce. „Tohle je Caol Ila, Džinčiróova oblíbená.”

„Velmi příhodné, Same,” podotkl Klein tiše a kývl k televizoru. „Každou vteřinou by měl vystoupit.”

„Jo. Tohle bych si nenechal za nic na světě ujít,” řekl Castilla. Odložil skotskou a stiskl tlačítko na dálkovém ovladači. Obrazovka se rozsvítila a ukázala obrovský sál Valného shromáždění OSN v New Yorku. Džinčiró Nomura stál sám na stupínku a díval se na moře delegátů a televizních kamer s dokonale rozvážným klidem – přestože věděl, že jeho slova i vystupování bude v živém televizním přenosu sledovat více než miliarda lidí. V jeho vyrovnané tváři se stále zračily hluboké známky zármutku, který do ní vepsala zrada, roční uvěznění a smrt vlastního syna.

„Stojím dnes před vámi jménem Lazarova hnutí,” začal. „Hnutí, jehož vznešené ideály a oddané stoupence zradila zlovůle jediného člověka. Tento člověk, můj vlastní syn Hideo, povraždil mé přátele a kolegy a uvěznil i mne – zničil ty z nás, kdo jsme hnutí založili, aby mohl tajně uchvátit moc. Poté se začal vydávat za Lazara a zneužil naši organizaci ke krytí vlastních krutých a genocidních cílů – cílů, jež jsou v příkrém rozporu se vším, oč naše hnutí skutečně usiluje…”

Castilla s Kleinem ve spokojeném mlčení poslouchali, jak Nomura starší pečlivě a přesně líčí podrobnosti Hideovy zrady, jak odhaluje jeho tajnou výrobu nanofágů i jeho plán využít jich ke zničení většiny lidstva, aby se sám mohl stát absolutním pánem nad vyděšenými zbytky lidí, kteří jeho běsnění přežijí. Američtí spojenci, které Džinčiró informoval již dříve, začínali opětovně navazovat zpřetrhané vazby – všichni vyjadřovali hlubokou úlevu, že se jejich předchozí podezření ukázala jako nepodložená, a všichni byli vroucně odhodláni napravit pošramocené vztahy s USA ještě předtím, než pravda vejde ve všeobecnou známost. Tento projev na půdě OSN byl pouze prvním krokem v odhodlané kampani, jež měla odhalit podvratnou činnost Lazarova hnutí a zachránit reputaci Ameriky.

Oba muži před televizorem věděli, že náprava si vyžádá dlouhou dobu a značné úsilí, ale oba si zároveň byli jisti, že se rány zasazené zlotřilými úklady Hidea Nomury nakonec podaří zacelit. Hrstka izolovaných fanatiků bude možná i nadále lpět na svém přesvědčení o americké vině, ale většina ostatních pravdu přijme – k čemuž jim dopomůže klidná přesvědčivost a působivé vzezření posledního přeživšího zakladatele Lazarova hnutí, jakož i zveřejnění dokumentů zabavených uvnitř Nomurových tajných laboratoří na Azorských ostrovech. Hnutí samotné se dnes rozpadalo, neboť jím otřásly hned první zprávy o lžích a vražedných plánech jeho vůdce. Ať už z něj přežije cokoliv, bude to jen díky návratu k Džinčiróově původní vizi hnutí jakožto nástroje pokojné změny a ekologické reformy.

Castilla cítil, jak z něj poprvé po několika týdnech začíná opadat napětí. Americe i celému světu se podařilo neuvěřitelně těsně vyváznout. Povzdechl si a zaregistroval, že se na něj Fred Klein dívá.

„Je po všem, Same,” sdělil mu šéf Alfy tiše.

Castilla přikývl. „Já vím.” Pozvedl sklenici. „Tak na podplukovníka Smitha a ostatní.”

„Na všechny,” přidal se Klein spokojeně a rovněž zvedl sklenici. „Slainte.”

MALL, WASHINGTON, D. C.

Svěží a deštěm promáčený podzimní větřík ševelil v listí, které se ještě stále drželo na stromech lemujících washingtonský Mall. Sluneční paprsky šikmo prostupovaly větvemi a vytvářely na trávníku pohyblivé obrazce načervenalých a zlatavých stínů.

Jon Smith kráčel těmito stíny k ženě, která zadumaně postávala u nedaleké lavičky. Její krátké zlaté vlasy se na odpoledním slunci zářivě leskly. Ačkoliv měla na levé paži a rameně tlustou sádru, stále působila štíhle a elegantně.

„Čekáš na mě?” zeptal se Jon tiše.

Randi Russellová se k němu otočila a našpulila rty do chabého úsměvu. „Jestli jsi ty ten chlap, který mi nechal na záznamníku vzkaz s pozváním na večeři, tak asi jo,” řekla trpce. „Jinak budu jíst sama.”

Smith se zašklebil. Některé věci se nikdy nezmění. „Co dělá ruka?” zeptal se.

„Není to tak hrozné,” odpověděla Randi. „Doktoři tvrdí, že za pár týdnů budu moct tenhle flák sádry sundat. Až se tak stane a až se mi zahojí ta klíční kost, absolvuju pár týdnů rehabilitace a měla bych být zase schopna služby v terénu. Upřímně řečeno se už nemůžu dočkat. Na vysedávání za stolem nejsem zrovna stavěná.”

Smith pokýval hlavou. „V Langley je pořád pozdvižení?”

Randi opatrně pokrčila rameny. „Zdá se, že se situace uklidňuje. Ty dokumenty, které naši lidé zabavili na Azorech, docela spolehlivě identifikovaly všechny, kdo byli do operace TOCSIN zapleteni. Slyšel jsi, že Hanson odstupuje?”

Smith znovu přikývl. Ředitel CIA sice nebyl přímo zapleten do nezákonné operace Burkea a Piersonové, avšak nikdo nemohl popřít jeho díl zodpovědnosti v tom, že selhal v úsudku a byl ochoten jednání svých podřízených přehlížet. Rezignace Davida Hansona „z osobních důvodů” tak byla jen alternativou nevyhnutelného odvolání, která mu měla zachránit tvář. „Ozval se ti Peter?” zeptala se Randi.

„Minulý týden mi volal,” odpověděl Smith. „Vrátil se do výslužby a pobývá teď u sebe v Sierras. Tvrdí, že tentokrát je to nadobro.”

Randi skepticky zvedla obočí. „Ty mu to věříš?” Jon se zasmál. „Ani ne. Nedokážu si představit, že by Peter vydržel delší dobu zahálet doma na terase.”

Agentka lehce přimhouřila oči a zadívala se na Jona. „A co ty? Pořád děláš zvěda pro sbor náčelníků? Anebo to tentokrát byla vojenská rozvědka?”

„Vrátil jsem se do Fort Detricku – dělám na svém starém místě v institutu pro výzkum infekčních chorob,” odpověděl Smith. „Takže se zase budeš nimrat v infekcích?” zeptala se Randi. Jon zavrtěl hlavou. „To zrovna ne. Vyvíjíme program, který bude monitorovat potenciálně nebezpečný nanotechnologický výzkum a vývoj po celém světě.” Randi na něj vytřeštila oči.

„Nomuru jsme zastavili,” vysvětlil jí Smith tiše, „ale džin už je z lahve venku. Někdo jiný by někdy mohl zkusit něco podobného – nebo stejně ničivého.”

Randi se otřásla. „Děsím se na to jen pomyslet.” Jon zasmušile přikývl. „Tentokrát už alespoň víme, co hledat. Výroba biologicky aktivních nanozařízení vyžaduje velké množství biochemických látek – a tyto látky dokážeme sledovat.”

Agentka si povzdechla. „Možná bychom měli prostě udělat to, co Lazarovo hnutí žádalo už od počátku. Úplně ty nanotechnologie zakázat.”

Smith však zavrtěl hlavou. „A přijít o všechny jejich potenciální výhody? Například při léčbě rakoviny? Nebo při odstraňování nečistot v ovzduší?” Pokrčil rameny. „Nanotechnologie je stejná jako kterákoliv jiná pokročilá technologie, Randi. Nic víc. Záleží na nás, jak ji využijeme – jestli k dobrému, nebo ke špatnému.” „Teď mluvíš jako vědec,” konstatovala Randi suše.

„Však taky vědec jsem,” opáčil Smith. „Tedy většinu času.”

„Jasně,” odvětila Randi a potutelně se usmála. Nakonec změnila téma. „Dobrá, doktore Smithe, slíbil jste mi večeři. Dostojíte tedy svému slibu?”

Jon vysekl poklonu a nabídl jí rámě. „Nechť se nikdo neopovažuje tvrdit, že nejsem mužem, jenž drží slovo, slečno Russellová. Večeře jde na mě.”

Jon s Randi se společně otočili a vyrazili k čekajícímu autu. Nad jejich hlavami se trhaly poslední mraky a zanechávaly za sebou jasně modrou oblohu.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s